Ještě než dobyl svět Sty roky samoty, ještě než se vůbec pořádně pustil do psaní knih, byl Gabriel García Márquez novinářem. A protože vstup do zemí východního bloku, zemí za železnou oponou byl v padesátých letech něčím nevídaným, jen málokterý novinář by odolal nutkání napsat o takové návštěvě knihu.
Jako vymetač různých festivalů s chutí vůbec se festivalů neúčastnit získává Márquez možnost vstoupit do hostujících zemí a zemí, kterými projíždí. Své cesty shrnuje do kapitol věnovaných postupně Východnímu Německu, Československu, Polsku, Sovětskému svazu a Maďarsku.
Márquez nepopisuje jednu návštěvu, nýbrž návštěvy dvě. Přesto se mu daří vše skloubit dohromady natolik, aby to působilo jako jednolitý celek, který občas trochu narušuje kapitolovitost, ale jindy se jedna kapitola zcela přirozeně přelévá do druhé.
Devadesát dnů za železnou oponou překvapí především dvěma věcmi.
Za prvé, jak moc byl Márquezův styl vybroušený ještě předtím, než nastoupil na kariéru opravdového spisovatele. I k reportáži přistupuje s obrovskou dávkou obrazotvornosti a nadšení a veškeré chyby politických systémů popisuje s laskavostí a nadhledem. S grácií a lehkostí prokládá reportáže osobitým humorem, občas milým, občas černočerným, na každý pád ale značně osobitým. Jak jinak si vysvětlíte to, že vás pobaví i při popisu návštěvy koncentračního tábora?
Druhou věcí je popis Československa. Československo u něj vyhrává na plné čáře, neexistuje rozvinutější země východního bloku a Praha si nijak nezadá s největšími metropolemi západní Evropy. Češi se vyznačují elegancí, vzdělaností, ovládáním světových jazyků a vyspělým kulturním apetitem. Člověk si až říká, co se s takovým prototypem Čecha stalo? Rozhodli jsme se na konci padesátých let, že to je buržoazní kryptofašistický škvár, a všechno zahodili do koše? Použili jsme na to alespoň tříděný odpad ve stylu modrá elegance, žlutá kultura, zelená znalost jazyků?
Ať už měl Márquez jen štěstí na lidi, nebo se v rámci sebeironizování Češi tak krásné minulosti snaží vyhnout, rozhodně jde o poutavé a překvapující čtení. Uhrančivé. Už jen kvůli této části by měl každý do knihy nakouknout.
Lehkostí oplývá též Márquezův styl. Jakkoli se zaměřuje na drobnosti, stále nechává ve vyprávění dostatek vzdušnosti, aby mohl čtenář dýchat, a ani přednášky o tom, kdo kdy tančil s kým ho nezavalí natolik, aby ztratil pozornost.
Železná opona je dřevěná závora natřená červenobíle
Pochvalu si zaslouží též Márquezova urputná snaha nedělat ukvapené závěry a odvaha utíkat od předpřipraveného programu či ozbrojeného doprovodu. Alespoň v Kolumbii očividně v padesátých letech novinářská morálka ještě existovala.
Naopak pomyslný políček by si vysloužilo vydání vynechávající polovinu maďarské reportáže. Ve chvíli, kdy vychází souborně několik různých reportáží, nevidím k podobné nedbalosti jediný důvod. Zatraceníhodná chyba rozhodně leží na straně Random House; zda leží i na straně Odeonu, který si málo dupl nebo se tvrdohlavě držel vydání z Random House, když existují i jiné zdroje, si již nedovolím posoudit.
Devadesát dnů za železnou oponou představuje oblíbeného kolumbijského spisovatele v podobě, v jaké jej příliš neznáme. Ačkoli o srovnání s autorovými fikcemi se nedá ani uvažovat, už zde na povrch vyplouvají charakteristické rysy jeho budoucího díla. A navíc: Jen málokdy dnes někdo vydá reportáž z padesátých let. A jen málokdy bude psána tak živelně jako Devadesát dnů za železnou oponou.
Originální název: De viaje por Europa del Este
Český název: Devadesát dnů za železnou oponou
Autor: Gabriel García Márquez
Překlad: Mariana Machová
Počet stran: 168
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Odeon, Praha 2018
Doporučená cena: 249 Kč
