2 fotky 
Jak dlouho to bude? Rok? Rok od doby, kdy se začínalo proslýchat, že Argo připravuje nové vydání Kerouakových Andělů zoufalství s upraveným překladem? Tak nějak. Možná déle. A protože minimálně první část knihy by se snad nikdo nebál označit za překladatelský oříšek, očekávání na Onuferův výsledek byla veliká.
Anděly zoufalství tvoří sice dvě knihy, ale příběhově na sebe rovnou navazují. První kniha, Andělé zoufalství, začíná tam, kde Dharmoví tuláci skončili (nebo chvilku předtím) – popisuje pobyt na Desolation Peak, následný týden pití v San Francisku a kratičkou cestu do Mexika. Druhá, Projít vším, vláčí Duluoze a.k.a. Kerouaka Mexikem, New Yorkem, Tangerem, Paříží, Londýnem a zase USA.
Jack Kerouac
Co o Jacku Kerouakovi napsat nového? Jde o autora, jehož díla se nacházejí v povinné literatuře středních škol, na jehož vliv na literaturu se píšou seminární práce, a který svým románem Na cestě změnil celý konec padesátých let a léta šedesátá. Jeden z hlavní trojice představitelů tzv. beatnické generace, blázen do života, umění a alkoholu (a trochu do drog). Vedle Na cestě patří mezi nejdůležitější knihy Dharmoví tuláci, Andělé zoufalství a Mexico City Blues.
Obě části dělí knihu zhruba na polovinu, ale dělí se jak dobou vzniku, tak i stylem.
Anděly zoufalství Kerouac napsal okamžitě po událostech v této části popisovaných roku 1956 a rozdělil je do dvou částí – pobyt na Desolation Peak a Frisco. Obojí patří mezi vrcholné Kerouakovy texty. Spontánní (víceméně, minimálně chrlivý) sled myšlenek mlácených do stroje v zběsilém tempu se v zběsilém tempu i čte, stránka plyne za další stránkou, sáhodlouhá věta najednou končí v půlce ustřižená, když Kerouac změní myšlenku, a tak dál. Strhující a dravé, jak jen Kerouac kdy dokázal být.
Část věnovaná profesi hlídače požárů na vrcholku Osamělé hory, kterou se kniha otevírá, vrhne čtenáře bez varování právě do té nejsilnější části. Kerouac zde očividně pracoval se svými zápisky z hory a mísí je se svým myšlením rozjetým na plné obrátky. Jen málokde najdete tolik pomlček jako na jedné stránce Zoufalství, když kouzelně skáče od jedné myšlenky k druhé a podmaňuje si čtenáře. Bohužel pak pro mnohé vzniká značně nepřehledný a ne-úplně-souvislý, nelehce čitelný text, ale očekáváte-li styl, tady ho máte. Nechte se unášet.
Pokud je Paříž žena, kterou znásilnila nacistická invaze, Londýn je muž, kterého neznásilnil nikdy nikdo
Stejný stylistický tanec předvede i v části o cestě do Frisca a v popisu dění v městě bohémů. Střílí jednu useknutou větu za druhou, lavina slov se valí a svými kopy vytváří hudbu, freejazzový a bopový text, na který se dá si při hlasitém čtení skočit. Doporučuji občas při čtení vyzkoušet některé části přečíst nahlas.
Pravdou je, že o sdělení ani tak nejde. Ačkoli se nějaké to sdělení najde, ačkoli nějaká haiku, jimiž je text přerýván, stojí za to, oproti takovým Dharmovým tulákům jde o lehce povrchní čtení. Zato o osobnější; okouzlení je tentam a Kerouac se nebojí ukázat, že ho pobyt na hoře spíše nudil, rozčiloval a začínal z něj bláznit. Čtyřiatřicetiletý chlap a nevyrovná se s dvěma měsíci na hoře? Pche. Z rozčarování a zklamání též vychází filozofie díla (ano, nějaká tam je, ale shrneme si ji na prvních pár desítkách stran), která se Kerouakovi do jeho přesvědčení o tom, že život je prázdný, zoufalý a plný utrpení velice hodí.
Pro svou intimnost vedle rozčarování na povrch vyplývá také Kerouakův sexismus. O děvčatech se vyjadřuje s nebývalým objektivizováním. Je to podvědomá snaha zakrýt svou latentní homosexualitu, nebo zoufalství muže, který po dva měsíce neviděl jedinou ženskou? Kdo ví.
Druhá kniha, nazvaná Projít vším, sestává ze čtyř částí – Projít Mexikem, Projít New Yorkem, Projít Tangerem, Francií a Londýnem a Projít znovu Amerikou. Projít vším Kerouac napsal zpětně v roce 1961. Během té doby u něho ale došlo k ideologickému i stylistickému posunu.
Jakkoli v Andělech zoufalství na povrch proplouvá pocit prázdnoty, působí spíše jako uklidňující závoj nad světem. Proč něco řešit, když vše je nicota? V Projít vším už je to spíše takový povzdech. Proč něco řešit. Na pohled stejné, ale intonace a kontext to posouvají někam jinam.
Kerouac vyhořel. Sám popisuje své vyhoření, těžko ale vzhledem k časové prodlevě soudit, zda natolik vyhořel už tehdy, anebo až po pěti letech silného alkoholismu, mamánkovství a otrávenosti z neodbytných fanoušků. Nakolik tedy jde o opravdový posun a nakolik se jen snaží odradit fanoušky od toho, aby se za ním neustále tahali a otravovali jej? Ať tak či tak, je zajímavé a úctyhodné, že se snažil posunout dále od naivního okouzlení vším, nepodařilo se mu však v nové pozici zabydlet. A všichni víme, kam ho tahle pozice dovedla.
Stopy dívek
v písku
– kůl obrostlý mechem
Totéž se dá bohužel říci i o jeho stylu. Zkrátka vyhořel. Energie, spontaneita, život a touha po životě, srdce bijící pro umění, všechno to zmizelo. Zůstalo jen to, co bylo na povrchu, ale pod totožnými tématy – cestování, alkohol a drogy, sex, svoboda – už nějak chybí cosi, co by pro to tepalo. Už slyšíte jen toho chlápka, který má lahváče položeného na pivním pupku, a při sledování fotbalu vám vypráví o výletě z doby před zlatými pěti lety.
Zpočátku se dokonce snaží navázat stylově na Anděly. Hojný výskyt pomlček, skákání po mentálních pochodech, zábava. Ale vydrží to jen několik stran, pak už vše začíná působit trochu nuceně, a nakonec od toho upouští úplně, a máte tu další tuctové vyprávění o tom, jak si kdosi kdysi vyrazil, co viděl, jak se pobavil a koho potkal. Jako kdyby ten svůj konec už cítil, a měl dojem, že vše musí jen zmapovat, jedno jak kvalitně. Přes několik opravdu trefných hlášek, výstižných tvrzení a prozření, co se s beatniky stalo (a to především ve světle médií) obrovský propad, především po plynulé první knize. Kerouac bez všeho, co z něj dělá Kerouaka. Sáhněte po jakémkoli jeho nepovedeném epigonovi a máte totéž.
Vše vykulminuje ve čtvrté části (Projít znovu Amerikou). Tam už jde jen o plácání se na místě v autorově oidipáku. A znovu a znovu a znovu, plácy plác, zoufalče. Jediné, co čtenáře na kapitolce utěšuje, je fakt, že je poslední a nepříliš dlouhá, a krátký výstup oblíbence z Dharmových tuláků Johna Montgomeryho jako Alexe Fairbrothera.
Opět se mu musí ale nechat otevřenost, s níž vše popisuje. Málokdo by si troufl popisovat to, že si zaplatil čtrnáctiletou prostitutku. Možná tím někomu opět nadzvedne mandle, kterými jinak hýbe jeho machismus a objektivizování holek, ale takový byl. A věděl to, a nevěděl, proč to skrývat. (namísto toho skrýval svou latentní homosexualitu, a to pod podobné věci a zarputilé tvrzení, že on homosexuálem není)
Vyzdvihnout lze překlad Petra Onufera. Především první kniha představuje opravdový překladatelský oříšek, a v Onuferově překladu vše plyne bez sebemenšího zádrhelu, rýmy v odstavcích i haiku šlapou a vše si drží bopové tempo a říz. Perfektní, ačkoli u toho musel nechat spoustu vlasů a nervů. Poklona.
Že je všude hrůza? To zní jako bezvadnej slogan pro novou cestovní kancelář.
Dle Onuferova doslovu i pro něho znamená Projít vším zklamání (sakra, jak často se setkáte s doslovy, kde vám překladatel řekne, že půlka té knihy nestojí za nic?). Snad tím se dá vysvětlit to, že už jí nebyla věnována ani zdaleka taková péče. Buď znudění, nebo redaktor/korektor nestihl projít vše, protože najednou přibývá překlepů, chybiček ve skloňování a ve shodách podmětů s přísudky. Nebo že by ta první část jen šlapala až tak, že si nabuzený čtenář ničeho nevšimne?
Těžko hodnotit Anděly zoufalství jako celek. Opravdu jim škodí vydání dohromady. Především po samotných Andělech zoufalství, vrcholném stylistickém dělobuchu Jacka Kerouaka, vynikne autorská slabost v Projít vším. Dá-li se doporučit jen polovina knihy, jde o must have (máme na tohle i český ekvivalent? Nutnost?); nedá-li, pokuste se v polovině zapomenout, že jste knihu ještě nedočetli.
Originální název: Desolation Angels
Český název: Andělé zoufalství
Autor: Jack Kerouac
Překlad: Petr Onufer
Počet stran: 418
Vazba: Brožovaná
Vydal: Argo, Praha 2018
Doporučená cena: 378 Kč
