Po více než dvaceti letech vychází opět soubor dvou volně propojených novel Michala Ajvaze Tyrkysový orel. Kniha českého prozaika, básníka a filozofa oceněného vloni Státní cenou za literaturu se dočkala v Druhém městě slušivé úpravy Jany Vahalíkové. Změnila se za uplynulá desetiletí ale její díla?
Muž se prochází Prahou. Kouká kolem sebe, poslouchá, a občas se dává s lidmi do řeči. Tak by se vlastně dal shrnout děj obou novel v knize obsažených – Bílých mravenců i Zénónových paradoxů. Mnohem více se pak stojí na tom, co mu oni pražští vyprávějí. A co vyprávějí hrdinové jejich vyprávění. Atd. atd.
Michal Ajvaz
Básník, prozaik, překladatel a autor filozofických spisů, držitel Státní ceny za literaturu za rok 2020. Jeho debutem byla sbírka poezie Vražda v hotelu Intercontinental (1989), mezi Ajvazovy nejznámější romány patří Tyrkysový orel (1997) a Cesta na jih (2008), z teoretických prací pak například Znak a bytí (1994), později rozšířený ve druhém vydání s názvem Znak, sebevědomí a čas, a Sny gramatik, záře písmen (2003), zabývající se dílem J. L. Borgese. Jeho novela Lucemburská zahrada získala titul Kniha roku Magnesia Litera.
Jak naznačuje poslední odstavec, Tyrkysový orel představuje jakési vyprávění ve vyprávění ve vyprávění ve vyprávění. Pro ty, kteří se s Ajvazovou tvorbou v minulosti již setkali, nic neobvyklého. Mluví-li se někde o autorových prózách, často můžete slyšet zmínky o matrjoškách, k nimž bývají knihy plné příběhů vnořených do jiných příběhů připodobňovány.
V Tyrkysovém orlu se mohou setkat noví čtenáři s Ajvazem v jedné z jeho nejkrystaličtějších poloh. Snová dobrodružství v magických krajích proplétající se s reálnými popisy Prahy, přemítání nad filozofií s důrazem na fenomenologii a prostor města a dlouhá souvětí demonstrující okouzlení z volného plynutí fantazie. Knihu také plní další z Ajvazových charakteristických znaků, totiž místopisné popisy oblíbených nábřeží a bufetů; nadto tyto novelky po více než dvaceti letech získávají jakýsi nádech nostalgie, patinu minulých časů, dojem vzpomínky na místa, která už neexistují, nebo prošla proměnou.
Vyčítali mi, že jsou pro mne sítě nahodilých prasklin stejně naplněné významem jako slova
Vedle podobnosti se zbytkem Ajvazovy tvorby se neskryje ani podobnost Bílých mravenců a Zénónových paradoxů. Rozvržením i přístupem se jedná o totožné schéma, jen příběhy uvnitř se obměňují. Oba příběhy vypráví týž protagonista a lehce se o sebe otřou. Na oba příběhy, stejně jako na většinu Ajvazovy – nejen prozaické – tvorby, má vliv Edmund Husserl. Nikoli pouze ve zmínkách, nikoli v tom, že zde vystupuje jeho synovec, ale jako by z Husserlovy fenomenologie vycházela celá Ajvazova romanopisecká kariéra.
V Bílých mravencích autor zmiňuje Husserlovu tónovou teorii, která říká, že v hudbě (či snad spíše v melodii, hodilo by se v dnešní době říci) není žádný tón kromě tónu prvního novým, protože je předznamenán a naznačen očekáváním vycházejícím z toho předchozího. Stejný způsob bychom mohli aplikovat na Ajvazovu prózu, kde autor svým „volným“ plynutím fantazie pouze extrapoluje zmiňovanou teorii; poněvadž popustíme-li při procesu psaní uzdu představivosti, nejsou právě již napsaná slova tím, co určuje směřování těch následujících?
I přes spojitosti, podobnosti a stejnosti má každá z novelek svým zpsůobem vlastní náturu. Bílí mravenci se vyznačují dobrodružnější povahou, kde archeologové v dalekých krajích pátrají po zaniklých civilizacích, v příběhu se objevují otravy neznámými jedy a kouzelné nástroje askáče se z místa na místo a ze skutečného světa do magického bez škobrtání.
Oproti tomu mají Zénónovy pradoxy pomalejší tempo a vypravěč po většinu času zůstává kdesi v městě uprostřed širých moří. To může být Zénónovým paradoxům osudné; hrozí, že pro mnohé čtenáře už bude tahle Ajvazova poloha připadat za hranou – příliš se opakující, namísto tryskajících spršek nápadů jen pomalý čúrek, a především pak valná většina novely zavání pouhou účelnou poetickou manýrou, kterou má autor sice v ruce, ale o to programověji působí.
Tyrkysového orla pak vedle Husserla a ódy na imaginacia Prahu prostupují další dvě věci – boj proti ignoranci svého nejbližšího okolí a obhajoba prvotní chaosu.
Skutečná džungle je v krajině blízkého; je to džungle, kterou nikdy neopouštíme
Ajvazovy postavy do kouzelných světů vstupují především prolomením netečnosti ke známému. V obou novelách se tento prvek objevuje v osobě protagonisty, nejspíše jakéhosi Ajvazova alter ega, na povrch ale nejvíce vystupuje v podobě spisovatele v Zénónových paradoxech, jemuž změní odhalení dosud přehlíženého tlačítka na psacím stroji celý život. Každý den na psací stroj upíral svůj zrak, ale ve své slepotě jej až dosud nikdy nespatřil. A není to tak se vším? Víte, jaký je vzor na vaší oblíbené košili? Kde jsou švy na gauči nebo křesle ve vašem obývacím pokoji? Co dělají všechny ikonky na vašem počítači? Skutečná džungle je v krajině blízkého.
Uvážíme-li, nakolik Ajvaz v obou novelách obhajuje prvotní beztvarou matérii, chaos, nedefinovatelné tvary, které nejsme schopni popsat rozumem, je jeho tvorba až překvapivě řádná. Uvážíme-li, nakolik je Ajvaz okouzlený čímsi za hranicí rozumu, je překvapivé, jak rozumně a věcně se takovým věcem věnuje. Paradox? Aporie? Běžný stav lidské mysli? A co na to Zénón?
Tyrkysový orel patří svým rozsahem mezi nejpřístupnější Ajvazova díla, a přesto nám autora ukazuje v jeho nejčistší podobě. Pro Ajvazovy fanoušky příjemný návrat do známého neznámého, pro nováčky ideální vstup. I po více než dvaceti letech v sobě vedle kouzelného příběhu obsahuje stále aktuální zamyšlení nad naším vnímáním světa – jediný rozdíl je v tom, že namísto prvního vydání u Aloise Hynka, které, buďme upřímní, patří mezi ty ohavnější kousky v našich knihovnách, jej konečně můžeme vlastnit ve skvostné úpravě Jany Vahalíkové. A to stojí i za opětovnou koupi.
Název: Tyrkysový orel
Autor: Michal Ajvaz
Počet stran: 160
Vazba: Brožovaná
Vydalo: Druhé město, 2021
Doporučená cena: 249 Kč
