Robert Heinlein platí za jednu z největších ikon sci-fi. Ať už jej řadíte do historie žánru, nebo k současným, vypovídající hodnotu mají jeho knihy i po padesáti letech. A stejně jako ze své vypovídající hodnoty neztratily ani zrnko ze své kontroverznosti.
Měsíc je drsná milenka. Tady Mannie by vám o tom mohl vyprávět. Život na tomhle pustém kusu skály se s nikým nemazlí, nadto se s vámi nemazlí ani protektor pod velením Země. Není tedy divu, že člověku na mysl přijde menší revoluce. A tady Mannie vám povypráví o tom, jak se taková revoluce dělá.
Robert A. Heinlein
Robert A. Heinlein (1907 – 1988) se ve své době zasloužil o popularizaci vědeckofantastické literatury mezi mládeží jako jen málokdo. Přesto si jej dnes připomínáme spíše pro jeho zásadní díla pro dospělé plná politiky, sociální palčivosti a naléhavosti jako Cizinec v cizí zemi, Měsíc je drsná milenka, Dveře do léta nebo Hvězdná pěchota.
Nic nespotřebovává alkohol tak rychle jako politická diskuze. Kromě alkoholu ale často politická diskuze spotřebovává také stránky knih. Heinlein to pochopil; pochopil, že jen máloco dovede dát tak kompletní obrázek současnosti jako budoucnost. A tak po vás vrhl 539 stran, kde vás nenechá od politiky odpočinout ani na jediné.
Těžko hodnotit Heinleina objektivně. Přesto, když si přečtete předchozí odstavec, zcela shrnuje jednu z možných pozic čtenáře: Chcete bitky robotů a lidí? Chcete emzáckou invazi? Chcete střílečku? Nechte si zajít chuť. Měsíc je drsná milenka bych pak hodnotil tak deseti procenty kvůli zajímavé taktice, po zbylých 520 stran bych měl rozbít si knihou hlavu.
Ale to jsem neměl. Ani na chvíli. Proč? Protože Heinleina žeru! Jen málokdo do vás dovede mnoho hodin hustit své politické přesvědčení, aniž by vás na jedinou chvilku začal nudit.
Je fuk, že si chlap dá oběd někde jinde, pokud dorazí domů na večeři
Knihu autor opravdu napěchoval svým světonázorem po plný okraj. A i kdybyste s autorem nesouhlasili, minimálně za vyslechnutí jeho názory, rezonující a pobuřující i dnes, stojí. A že nejde jen o laické plkání u piva, s jehož lehkostí jej protagonista prezentuje, dosvědčují ozvěny knihy v současném světě.
V knize najdete friedmanovskou ekonomiku založenou na volném trhu stejně jako poučku KONS (každý oběd něco stojí). Spolu s racionálním anarchismem propagovaným jednou z postav dává dohromady zřízení velice podobné anarchokapitalismu, jenž poslední dobou získává na oblibě, stejně jako koresponduje s odvětvími ekonomiky, která se vyvinula až roky po vydání knihy.
Jakkoli může anarchismus a volný trh v knize někomu zvednout mandle, provokativněji pro mnohé stále působí Heinleinovo pojetí rodiny, které nutně nemusí být monogamní. Vedle ještě víceméně běžných polygamních rodin nejzřetelněji straní řetězovému manželství, které vedle citových možností může zajišťovat také jistotu finanční. O něčem jako svatbě ve třinácti letech ani nemluvě. Heinlein hlásá absolutní svobodu. Jak sám říká, jen trochu omezit svobodu tisku spadá do stejné kategorie jako být jen trochu v jiném stavu.
V mnohém by se samozřejmě Heinleinovy myšlenky daly označit za naivní či plytké. Rodinná uspořádání by se dala rozvést bohatěji, stejně jako by objektivnosti pomohlo, kdyby se někde objevilo něco málo dysfunkčního. Takhle to vypadá tak, že vše šlape bez sebemenšího zádrhelu a jde o naprosto přirozený vrchol evoluce politického a sociálního uspořádání.
Co je ale povrchní a ploché až hanba, toť postavy. Jakkoli jsou víceméně všechny kladné postavy velice sympatické, hloubku nemají ani po malíček. Archetypální a v mnohém nesmyslně konající. Ano, bude vás bavit cynismus vypravěče, lehkost jeho vyprávění plná hlášek vás strhne, ale jeho motivace ve chvíli nejdůležitějšího rozhodnutí jeho života? Nepochopitelná. Božskost profesora, který vždy vše zná a vše umí? Nepříjemnější ještě o to, že z něj dýše autorovo alter ego.
Jsem inženýr a vím, že vodíkový bombě je ukradený, jak moc jste statečnej
Nový překlad Alžběty Lexové se vydařil rozhodně lépe než předchozí. Mannieho vyprávění opravdu šlape, jak má, drsný nádech nepustí ani na chvíli, a vám se při jeho čtení před očima přímo zjevuje ta ztvrdlá tvář jako tesaná z kamene.
Ale co se Argu musí mnohem více nechat, to jest povolání Petra Štěpána na post grafika. Sakra práce, takhle hezkou knihu jsem neměl v rukou ani nepamatuji! Obal na knihu s prvotřídně vystajlovaným medailonem autora vykousnutým kolem Země, font, barva písma i základu, a když ji otevřete, název kapitoly vertikálně na vnitřní straně pravé stránky. Blaho. Naprosté blaho. Ještě se mi nestalo, abych někomu koupil knihu jen kvůli grafickému zpracování. S touhle už dvakrát.
Měsíc je drsná milenka je kniha, s kterou můžete nesouhlasit (a pak vás bude rozčilovat každou stránku a každé soudruhování), souhlasit (a budete ji hltat a položíte namísto mezi sci-fi mezi sociologická a politologická pojednání), nebo vás zkrátka unudí. Pokud ale zvládnete pořádný kus politiky, rozhodně vás nenechá chladnými a svou čtivostí smete z povrchu lunárního. A pak si ji zarámujete, ať už ji milujete, nebo nenávidíte. Protože už jsem říkal, jak vrcholný grafický kousek to je?
Originální název: The Moon Is a Harsh Mistress
Český název: Měsíc je drsná milenka
Autor: Robert A. Heinlein
Překlad: Alžběta Lexová
Počet stran: 544
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Argo, Praha 2018
Doporučená cena: 398 Kč
