Pokud pocházíte ze země jako Polsko a chcete se prosadit jako světoznámý spisovatel, tak nejspíše k pořádnému umu potřebujete ještě pořádnou dávku štěstí nebo umění prodat se. Anebo toho umu musíte mít tolik, aby tomu ani žádná geokulturní nadvláda nemohla čelit. A právě mezi tímto způsobem nadané autory se řadí jedinečný úkaz evropské sci-fi literatury, Stanisław Lem.
Na vesmírných stanicích s jistou pravděpodobností potřebujete vědce. Možná dnes již většinu zajistí různí roboti a automatizované, případně dálkově ovládané stroje, takže vědci sedí doma na home office, ale pokud tam přece jen nějakou lidskou osádku dlouhodobě máte, existuje jedno vědní odvětví, na které byste neměli zapomenout – psychologie. Protagonista Lemova nejznámějšího románu Solaris, Kris Kelvin, je právě takovou osobou. To, co se mezi nečetným osazenstvem stanice kroužící nad planetou pokrytou (domněle?) inteligentním oceánem dozví, jej nakonec ale možná donutí mnohem více analyzovat sám sebe než ostatní.
Stanisław Lem
Stanisław Lem byl polský autor vědeckofantastické literatury a mnohých esejů. Ve svých pracích se rozhodl ignorovat tupé dobrodružné sci-fi, a raději rozvíjel morální a sociální hry hemžící se kontakty s cizími kulturami, kybernetikou a atomovou energií. V esejích se pak neváhal opřít do jiných literátů, kde například z amerického sci-fi uznával jen P. K. Dicka (který ale Lema paradoxně považoval za bolševického agenta). Mezi jeho nejznámější knihy patří Solaris, Marťan, Planeta Eden a příběhy majora Pirxe či Ijona Tichého.
V Solaris Lem rozvíjí jedno ze svých klíčových témat – kontakt s cizí entitou. Přemítání nad takovým setkáním se prolíná většinou Lemových knih již od prvního románu Marťan, a především jeho pesimičtější poloha se dá ilustrovat trojicí knih: Planetou Eden (1959) o ztroskotavších kosmonautech, kteří si nejsou jisti, zda je v pořádku snažit se krutou mimozemskou civilizaci změnit v takovou, která by lidem přišla humánnější; posledním románem Fiasko (1987) líčícím snahy o setkání, o které jedna strana nestojí; a knihou odkudsi mezi tím, Solaris (1961).
Téma kontaktu není na poli vědeckofantastické literatury ničím objevným. Co z Lemových knih činí něco výjimečného, je jeho přístup, který se od většiny autorů liší – namísto toho, aby zkoumal, jak to po takovém kontaktu dopadne, se ve svých filozoficko-psychologických prózách zabývá tím, nakolik může takový kontakt uspět. Zatímco většina spisovatelů se zabývá kontaktem s cizí civilizací, Lem si uvědomuje, že to, s čím do kontaktu přijdeme, vůbec nemusí být civilizace.
Nechceme dobývat vesmír, chceme pouze rozšířit Zemi k jeho hranicím
V případě Solaris pak vše žene do extrému, protože lidští astronauti se snaží komunikovat s jedinou entitou obývající planetu Solaris – čímsi připomínajícím mazlavý oceán. Nejspíše inteligentní oceán, ale co my vlastně víme o inteligenci? Vytvořili jsme si tisíce způsobů, jak ji měřit, ale všechny selhávají, posuneme-li se od člověka k něčemu jinému. Neustále toužíme po dialogu s jinou inteligencí, ale nedovedeme si představit, jak by takový dialog vypadal, když ne pomocí slov a čísel. Vážně si myslíte, že bude obří oceán zajímat zrovna Pythagorova věta, když ji do něj začnete různými kódy prát? Vše jako by shrnoval v jediné větě, když píše, že „nechceme dobývat vesmír, chceme pouze rozšířit Zemi k jeho hranicím“.
My, lidé, rytíři svatého kontaktu, něco chceme. Něco, o čem máme všechny naše vznešené ideály, o čem jsme přesvědčeni, že je tou správnou cestou. Ale nejen, že se můžeme vzteknout, pokud to nedostaneme, mnohem bezradnější jsme, pokud to dostaneme v jiné formě, než v jaké jsme si to přáli. Co si s tím teď počít? Jak na to nahlížet? Mám vlastně to, co chci, anebo se jen snažím interpretovat zcela nahodilé jevy a dát jim nějaký řád? Solaris zde vyznívá téměř až pesimisticky. Ve výčtech ze stovek odborných publikací na téma solaristiky se objevují teorie, miliony teorií, ale vše končí přesně tak – jako teorie. Co je pravda? Neznáme ji ani sami o sobě, jak ji tedy můžeme poznat o něčem cizím, díváme-li se na to naším neústupným prizmatem antropocentrismu. Naše východiska porozumění jsou, termínem Friedricha Nietzscheho, lidské, příliš lidské.
Pozorný čtenář se samozřejmě neubrání extrapolacím a tomu, aby dané vnímal skrze náš svět. Nakolik taková situace panuje mezi odlišnými živočišnými druhy? Neustále se oháníme tím, že tohle zvíře má větší intelekt než tamhleto, ale ve skutečnosti tím jen říkáme, že jeho způsob myšlení se podobá tomu lidskému více než u stvoření druhého. O krok dále – máme tu dva lidi, dva jazyky, dvě rozdílné kultury. Skutečně chápeme přesně, o co tomu druhému jde, a co přesně se nám snaží sdělit? Přichází na řadu Sapir-Whorfova hypotéza, která se ale neomezuje jen na jazyk, alebrž na celý kulturně antropologický vývoj, a zasahuje celé lidstvo. Historie imperialismu víceméně jen opakuje výše citovanou větu, když dobyvatelé oblékali „divošské“ zvyky do křesťanských kabátů. Aplikujeme to, co je nám známé, blízké a přirozené na to, co je novémísto abychom to jako nové brali.
Přestože se Solaris natolik zabývá lidským poznáním a porozuměním, neznamená to, že by se nenašla i další témata. Protože Solaris je ve velkém vlastně psychologickým románem, prostor zde získává nevědomí. Jeho síla, jeho moc. Velkolepá, děsivá. Skrytá zákoutí, o kterých nejspíše nikdy nepromluvíme, ani je vědomě nezvažujeme, přesto se našimi myslemi nutně musely mihnout. Neexistuje bílý muž, kterému by hlavou neprolétla myšlenka na sex s černou ženou. Vice versa. Pozor ale na to, že pokud jsme někdy slyšeli o různých deviacích, už naší myslí prošly. A kdo ví, co někde provádějí ony odsunuté fetiše a zvrácenosti, ta nejhorší provinění proti společenské morálce, když se zrovna nekoukáme.
Na tomto poli rozehrává Lem další studii, kde se spolu střídají potlačované erotické představy a pocit viny. Vina sedí na houpačce – na jedné straně vina za skutečně spáchanou věc, na straně druhé vina za to, co se nám honí hlavou, ale s čím zřejmě nic nemůžeme udělat. Lem se zabývá tím, na kterou stranu by se pak houpačka převážila. Pokud jsme učinili něco hrozného, musíme s tím vědomím žít, ale máme jej za sebou. Pokud se obáváme něčeho, co se nám kroutí mezi mozkovými synapsemi, nikdy se toho nezbavíme, ponese se to s námi až do konce života a dost možná v mnohem hrůznější podobě, než jakou by čin nabral ve skutečnosti.
To, co se stalo, může být hrozné, ale nejhroznější je to, co se… nestalo
Jak může být zřetelné z předchozích řádků, román svému autorovi posloužil jako pole pro traktát na závažná témata. To se ale ve velkém podepsalo na jeho čtivosti. Děj více než dvousetstránkového díla je prosťoučký a bez nějakého silného konce a dal by se shrnout na několika stránkách. Většina úvah se naštěstí odehrává formou rozhovorů, takže stále působí víceméně živě, ale Lem také věnuje sáhodlouhé pasáže popisu planety a rešerši knih, které v oboru solaristiky mohly vzniknout. Nutno říci, že z tohoto hlediska se kniha bohužel nedá doporučit nikomu, kdo upřednostňuje dějové vyprávění, protože by u třicetistránkových popisů útvarů vytvářejících se na oceánu buď několikrát usnul, nebo si ukousal nehty až do masa. Člověk se musí v těchto částech uklonit Lemově fantazii a musí uznat, že taková velkolepá rešerše (fiktivního) materiálu jen podtrhuje pocit marnosti nad vším, co lidská osoba může k věci napsat, ale z hlediska čtivosti tím Lem v Solaris vykonává především velkolepou sebevraždu, která předčí i Tarkovského dlouhé filmové záběry vírů.
Zcela bez diskuse zůstává zpracování knihy v překladu Pavla Weigela a s prvotřídní grafickou úpravou Milana Malíka, která z celé Lemovské řady dělá ozdobu jakékoli knihovny a připomíná, že i kabát, do kterého knihu obléknete, má vypovídající a estetickou úlohu. Díky Knize Zlín za to, že tuhle řadu po nakladatelství Plus převzala, stylově v roce, kdy je tomu sto let od autorova narození.
Román Solaris bývá považován nejen za to nejdůležitější, co Stanisław Lem napsal, ale také za jednu z nejdůležitějších knih vědeckofantastické literatury vůbec. A člověk se tomu nemůže divit. Lemův klíčový filozofický román je svazkem nabytým stejně neuvěřitelným množstvím geniálních myšlenek jako zdlouhavých a vyčerpávajících popisů vln.
Český název: Solaris
Původní název: Solaris
Autor: Stanisław Lem
Překlad: Pavel Weigel
Počet stran: 232
Vazba: Pevná vazba
Vydalo: Kniha Zlín, 2021
Doporučená cena: 349 Kč
