To, že jsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou. Ten chlap, co se po tobě ohlédl v podchodu, tě nemusí špehovat. Ale taky může. Vládu nezajímáš, takže potají neprozkoumává tvé e-maily a profily na sociálních sítích. Anebo možná přesně to dělá. Vítejte ve světě Thomase Pynchona, kde zní Výkřik techniky tak, že na to budou vaše ušní bubínky vzpomínat ještě pěknou řádku týdnů.
Maxine vede své syny do školy. Ano, do speciální školy vedené podle Kugelblitzovy rekapitulační teorie. A ano, naprosto instinktivně vklouzne mezi své syny a silnici. Jen pro ten případ, že by se někdo rozhodl najet do nich autem. Jen pro ten případ, že je někdo sleduje. Jen pro ten případ, že nejste nikdy skutečně sami. Jen pro ten případ, že realita je ukrytá za nánosem paranoidních konspiračních teorií. Ach, jak jemně a jak lehce jen může začít šílená teroristická honička, ve které jde o mnohem víc než jen o dva věžáky napěchované lidmi.
Thomas Pynchon
Kdysi psal jeden student dizertační práci o knihách Thomase Pynchona. Potřeboval si ale některé věci o autorově životě ujasnit a s obrovskou dávkou štěstí se mu podařilo s autorem spojit. V malém bistru s ním udělal interview. Později se potřeboval doptat na další detaily, a podařilo se mu opět spojit s Pynchonem. Do bistra ale přišel a přisedl k němu úplně jiný muž. Student si myslel, že jde o vtip, a pokládal muži vedle nových otázek ty samé, které mu pokládal už minule. Muž se vždy jen podivoval, proč se ptá podruhé na to samé. Odpovědi byly totožné.
Pynchon patří mezi nejzajímavější persóny současné literatury. A jak už to u takových persón bývá, jejich publikum se dělí na dvě části: Část nenávidějící a část zbožňující. Nutně to nemusí být (a ani nebývají) poloviny. Vedle slov jako geniální, komplexní a hluboký můžete tedy najít nejen přívlastky jako šílený, vyšinutý a paranoidní, ale také nečitelný, blábolící a nesmyslný.
Výkřik techniky je na více než sedmdesátiletého autora opět nesmírně odvážný počin, ale v rámci Pynchonovy bibliografie jde o jeden z nejpřístupnějších kousků. Nečitelnost mizí v prachu cesty a jakkoli může takový přístup některé Pynchonovy fanoušky rozladit, dává knize možnost aspirovat na pořádný hit.
Dnešní publikum otrlé Ginsbergem a Burroughsem, McCarthym a Girou, Palahniukem a Beckettem, Vonnegutem a Ouřeníkem už nějaké ty podivnosti zvládne. A hranice mezi paranoidním šílenstvím a narativem se zdá z Pynchonových děl nejvyváženější právě ve Výkřiku techniky.
Přesto se nebojte, že byste přišli o své oblíbené pynchoviny (tohle slovo se nedoporučuje používat ve společnosti s tímto autorem neseznalé): Máte tu milióny dějových odboček, galeje slepých uliček, kopu exaktních popisů detailů či fabulace (ehm, ten Kugelblitz zmiňovaný v úvodu vlastně tak trochu neexistoval, víte?). Stejně tak nepřijdete o autorův svérázný humor, přirovnatelný například k některým Burroughsovým vinětám či k bizarnímu humoru Chucka Palahniuka; stačí se jen naladit na autorovu vlnu a nechat se unášet absurdnem naplněnou fantazií, Pynchonův humor je raketová střela, která vás donutí k výbuchům smíchu a ke snaze zapamatovat si vyšinuté, eskalující pasáže do slova a do písmene.
Výkřik techniky popisuje sice začátek jara roku 2001 (všimněte si třech začátků v předešlé větě), ale jak už u Pynchona bývá zvykem, zde se vážně nezastavujeme. Ono to totiž až znervózňujícím způsobem připomíná rok 2017. 2016. 2015. Sakra, posledních mnoho let. A sakra, dost možná následujících mnoho let. Nejsme to my sami, kdo se dobrovolně odevzdává do rukou společnosti, k níž necítí než despekt? Nejsme to my sami, kdo záměrně noří jednu nohu do propasti, jen aby se mohl pochlubit tou, která stojí na pevné půdě? Pynchon je jako mimozemská entita píšící pro svůj druh zprávu o životě na jedné zaneřáděné planetě. A věřte, že ta zpráva rozhodně není lichotivá.
Na české vydání Výkřiku techniky jsme čekali dychtivě, plni naděje a strachu. Tak dychtivě, že jsem si pořídil anglické vydání a neubránil se občasnému nakukování při čekání. Zde přichází strach, protože Výkřik techniky je, ostatně stejně jako jakýkoli jiný Pynchon, překladatelsky skutečný oříšek.
Paranoia je česnek v kuchyni života
Naštěstí se knihy chopil Martin Svoboda a odvedl úžasnou práci. Od běžné mluvy přes pouliční slang, počítačové názvosloví a místní hantecy až po odbornou mluvu, vše plyne přirozeným tempem a působí živě. I slovní hříčky, i odkazy, kterými se to v Pynchonovi jen hemží, s tím vším si Svoboda poradil výtečně. Hnidopichové by možná něco našli, ale co z toho si už jen nalháváme a co z toho byl skutečně Pynchonův záměr?
Například já vidím hříčku v tom, že vyšetřování podvodů je vlastně fraud investigating a ta podobnost slova fraud a Freud mi přijde vzhledem k celkovému směřování knihy k psychoanalýze velice podezřelá, volil bych místo podvodů tedy třeba defraudace. Ale jak říkám, podobnost může být čistě náhodná. Tak. A jsme zpět u paranoie.
Na Pynchonovi je toho mnoho, co zkazit. Čeští čtenáři mají to jediné štěstí, že se vydání ujalo Argo a knihu, již tak báječně, a věřím, že pracně, přeložil Martin Svoboda (překládající i pro nakladatelství pojmenované podle firmy z Pynchonova románu Trystero), nám obstaralo v zaslouženém kabátu se stylovou obálkou. Kdyby se dvojice Argo-Martin Svoboda pustili i do dalších Pynchonových počinů, rozhodně by na českém trhu zazáplatovali velice nevkusnou díru.
Originální název: The bleeding edge
Český název: Výkřik techniky
Autor: Thomas Pynchon
Překlad: Martin Svoboda
Počet stran: 512
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Argo, Praha 2017
Doporučená cena: 398 Kč
