Co se týče romanopisecké bibliografie Virginie Woolfové, mohlo by se zdát, že se jí čeští čtenáři nemohou nabažit. Ty nejznámější z jejích knih se dočkávají nových a nových vydání u různých nakladatelů, přesto však v tomto katalogu zely dvě propastné kotliny – byl bez začátku a bez konce. Na raná díla Plavba a Noc a den si zřejmě musí čeští čtenáři ještě počkat, ale poslední román vydaný před Woolfové sebevraždou, Roky, českým fanouškům po více než osmdesáti letech konečně zprostředkoval Odeon v překladu Zuzany Mayerové.
V druhé polovině devatenáctého století představují Pargiterovi početnou anglickou rodinku z vyšší střední třídy žijící v Londýně pod vedením bývalého plukovníka. Jak čas plyne, její členové stárnou a její genealogický strom se větví a větví, až se příbuzní setkávají pouze na strojených večerních dýchancích. A přibližně padesát let, po které spisovatelka přízeň Pargiterů sleduje, na tom vlastně téměř nic nezmění.
Virginia Woolfová
Anglická spisovatelka a feministka, členka Bloomsbury Group Virginia Woolfová (1882 – 1941) bývá pokládána za jednu z nejdůležitějších prozaiček vůbec. Její romány, stejně jako deníky, eseje a další články, patří mezi povinnou literaturu po celém světě. Se svým poetickým jazykem a autentickým přístupem se proslavila jak romány modernistickými, jako Paní Dallowayová, K majáku a Vlny, tak i výrazně klasičtějšími, jako Roky nebo Plavba. Zfilmování se dočkaly nejen její knihy, jako například Orlando, ale i autorčiny vlastní osudy, například v cenami ověnčených Hodinách.
Je těžké nemilovat Virginii Woolfovou. Ale přesto ji můžete milovat pro různé knihy. Existují uctívači Paní Dallowayové, středostavovské paničky na její impresionistické odysee za neobyčejným večírkem. Nad nimi se mohou ofrňovat fanoušci Orlanda, Bible revolucionářů sexuální identity a prvního životopisu zaměřujícího se na osobu samotnou namísto událostí kolem ní. A do třetice jim bude další skupina oponovat krajinomalbou společného soužití, zamlženými vzpomínkami na prázdniny strávené na cestě K majáku.
Nepatřím ani k jedněm z nich. Nad tím vším v mých očích totiž vždy bouřily zpěněné polyfonní Vlny sledované z pobřeží vnímavosti, které jedno rozděluje v mnohé a mnohé spojuje v jedno.
Všechny zmiňované knihy, spolu s několika dalšími a stohy esejů a povídek, napsala přední členka Bloomsbury group ještě před románem Roky, a jako by se rozhodla veškeré své zkušenosti využít a spojit do jednoho rozsáhlejšího celku. Roky pokrývají dlouhý časový úsek stejně jako Orlando a Vlny, každá kapitola (s výjimkou první) pokrývá jeden den, zpravidla spojený s nějakým dýchánkem jako v Paní Dallowayové, opět se noří v polyfonii a v impresionistické přemítání namísto epické fresky a tématy sahá téměř ke všem autorčiným knihám až po Noc a den. Vše to zaštiťuje navíc vliv Woolfové oblíbence, Marcela Prousta a jeho Hledání ztraceného času, s nímž najdeme podobností snad ještě více než s autorčinou vlastní tvorbou.
Na poli stylistickém, zdá se, sahá Woolfová až ke svým prvotinám jako Noc a den. Nekonečná meandrující souvětí známá z jejích modernistických próz mizí, a jakkoli občas probleskují zasněnější a vznosnější odlesky, zůstávají právě pouze odlesky na hladině víceméně konformního rukopisu. To se může zdát jako citelná ztráta pro všechny, kteří na jejích spisech vždy oceňovali zejména onu stylistickou neopakovatelnost.
Přiznám se, že o existenci Roků jsem se dozvěděl ze spisovatelčiných Deníků. V původním plánu, kdy se kniha ještě nazývala Pargiterovi, se jednalo o odvážný esej-román, soubor úvah na téma postavení žen ve společnosti doplněný úryvky z fiktivní kroniky neexistujícího rodu, pokrývající údobí od devatenáctého století až po dobu téměř sto let po dokončení skutečné knihy. Tento esej-román začínal padesátou šestou kapitolou.
Nic z toho, o čem si lidé povídají, by nedávalo smysl, kdyby to někdo zapsal na papír
Časem očividně od tohoto smělého pojetí autorka upustila a rozhodla se ve prospěch kompozice vpravdě konvenčnější. Esejistická část byla vypuštěna ve prospěch té, které by se dalo říkat narativní, byť, jak už si čtenáři zvykli, onen narativ pouze šumí na pozadí introspekce. To by zřejmě nebylo nejmenším problémem, protože tak zručná mistryně pera jako Virginia Woolfová dovede silné myšlenky podat i prózou bez doslovného předžvýkávání, bohužel však většina témat zůstává pouze nakousnuta a nerozvinuta. V nedořečenosti se skrývá síla, nesmíte ale námět utnout před tím, než stihne pořádně zakořenit. Woolfová údajně při korekturách vyškrtala půl druhého sta stran textu; snad tím se dá tato náznakovost vysvětlit.
Naneštěstí se tím ale román myšlenkově rozmělňuje a při absenci pověstného stylistického kouzla se zdá, že nemá příliš co nabídnout – zůstává pouze jako ilustrace nemožnosti dialogu, nemožnosti vyjádření, ale při rozsahu téměř pěti set stran taková nemožnost čtenáře spolkne, sežvýká a vyplivne nakvašeného, natráveného a vlastně z celého toho přežvýkavého traktu zklamaného. Jak tvrdí jedna z postav, Róza, na straně 183: „Nic z toho, o čem si lidé povídají, by nedávalo smysl, kdyby to někdo zapsal na papír.“ Zdá se, že zde nám autorka skrze mladou rebelku sděluje celý leitmotiv díla, v němž se postupně román zatížený kameny v kapsách utápí.
Říká se to těžko, ale Roky představují smutné údolí, fatální zakolísání v tvorbě jinak jedné z nejgeniálnějších anglických myslí dvacátého století. Ať už kvůli psychickým problémům vymykajícím se z kontroly či čímkoli jiným, Woolfová zde českému čtenáři nepředkládá nic než slušně odvedené řemeslo; a to je, unisono s Leonardem Woolfem a v disonanci s původním komerčním úspěchem knihy konstatuji, na její standard zatraceně málo. Zaplnění bolavé mezery v autorčiných překladech, především pak v podání Zuzany Meyerové, potěší, náročný fanoušek však raději sáhne popáté po Vlnách, než aby se podruhé bořil jejich umírněnou verzí nařízkovanou Hledáním ztraceného času.
Český název: Roky
Původní název: The Years
Autor: Virginia Woolfová
Překlad: Zuzana Mayerová
Počet stran: 464
Vazba: Pevná vazba
Vydalo: Euromedia Group – Odeon, 2021
Doporučená cena: 499 Kč
