Pokud se vám někdo snažil namluvit, že letos máme rok psa, nevěřte mu. Zkuste se zeptat raději někoho z Comics Centra; letošní rok je totiž ve znamení Mika Mignoly. Jen se podívejte: Dvě nová vydání Helboye už máme za sebou, před sebou máme Hellboyovy povídky, Humra Johnsona, Lovce čarodějnic, Ú.P.V.O., další nová vydání… A v rukou? Druhý Baltimore.
Marta Kubišová prosila: Nechte zvony znít! Tou se očividně inspiroval jistý rakouský fanoušek černé magie, jen těch jeho sto snů bylo poněkud divnějších, než si Marta představovala. Tedy pokud Martiny sny nezahrnovaly upíří jeptišky, hákové kříže, armádu zhypnotizovaných otroků a nekonečnou spoušť. Jenže tu máme jistého lorda Baltimora, který pro hudbu až tolik není a jeho sny jsou o pár monster chudší.
Mike Mignola
Michael Joseph Mignola (1960) je americký spisovatel a výtvarník, vítěz ocenění Eisner Award v různých kategoriích, který do komiksového světa přivedl superhrdinu s pekelným původem – Hellboye. Vedle něho samozřejmě fušuje i do jiných komiksů (například Baltimore), vždy se ale ke svému rudému dítěti vrací.
Čím jsem se oháněl při recenzi Morových lodí? Atmosféricky možná nejsilnější Mignola, ale k uzoufání rekapitulující děj knihy Baltimore aneb Statečný cínový vojáček a vampýr / origin hlavního hrdiny. Budu se tím ohánět nadále? Nenene.
Ačkoli jsou Prokleté zvony napsány tak, že se dají číst i bez znalosti Morových lodí, není to důvod k další otravné rekapitulaci protagonistova původu. Baltimore svou motivaci shrne v průběhu knihy v jedné, ve dvou bublinách a dává tím novým čtenářům možnost vklouznout, aniž by čtenářům znalým vnucoval dávno známé.
Baltimorův přístup ovšem nic neříká podivnému černokněžníkovi, který se nezdráhá v momentě, kdy má Baltimora v šachu, vyblít celý svůj životní příběh. Milý pane černokněžníku, nemohu se zbavit dojmu, že sedmdesátá léta, kdy tento přístup začal vycházet z módy, už máme nějakou dobu za sebou. Nenadešel konečně čas posunout se ve vyprávěcích postupech o kousek dál?
Řeknete jednoduchost? Spíše lenost. Jednoduchost totiž není vždy na obtíž. Prokleté zvony mají veskrze jednoduchý příběh, přímočarou kostru a prvoplánové směřování bez jediného zvratu, ale strhává to nějak atmosféru? Ničí to snad hutné napětí? Opakujme se: Nenene.
Mignola s Goldenem možná mohli vytvořit dějový labyrint, ale tahle rovinka má dláždění tak pevné, že nic takového nepotřebuje. V případě černokněžníka jde opravdu spíše o lenost nebo momentální zakolísání.
Vzal jsem si ještě víc. Snědl jsem její srdce.
Toť Mignola s Goldenem. Ale co Stenbeck? Lépe definovat otázku: Ale co Stewart? A v závěsu otázka další: Má cenu se ptát?
Dave Stewart platí za jednu z největších ikon koloringu a právě jeho barvičky dělají z Mignolových kreslířských kumpánů ty, kteří vás dovedou jediným obrázkem srazit do kolen. A pěti stránkami posadit na zadek. Dave Stewart je kouzelník. Možná černokněžník, blijící svůj příběh na každou stránku, hned od prvního momentu. Ale jemu to žerete. Jinou možnost nemáte.
Prokleté zvony potvrzují příslib toho, co jsme cítili z Morových lodí. Že Baltimore platí za sérii, kterou se vyplatí sledovat. A že po čtení budete mít nutkání sledovat ty tmavé rohy místností, kam světlo nedojde, zda tam něco nevykoukne. Není tamhleto oko? Není to krev kapající z úst šklebící se jeptišky?
Originální název: Baltimore #2: The Curse Bells
Český název: Baltimore #2: Prokleté zvony
Scénář: Mike Mignola, Christopher Golden
Kresba: Ben Stenbeck
Překlad: Jan Kantůrek
Počet stran: 144
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Comics Centrum, Praha 2018
Doporučená cena: 599 Kč
