Utrpení je vlastně jenom relativní pojem, kterej nás bolí nejvíc, když ho srovnáme s nějakým štěstím. Tímhle citátem z románu A uzřela oslice anděla by se dala vysvětlit dlouhá éra Caveovy tvorby. Pojede Kleistova biografie Mercy on Me v kolejích bezvýchodné bolesti, nebo se přikloní ke smíru pozdějších písní? Nebo sklouzne k nudnému výčtu průšvihů Caveova života?
A že těch průšvihů byl Caveův život plný. Lačnící nechť sáhnou po knize Zlé sémě od Iana Johnstona (vydalo kdysi též Argo) – přestože kniha končí v devadesátých letech, stránky se hemží ničením, sebedestrukcí a infernem, které s Caveovými kapelami putovaly. Reinhard Kleist se těmto šťavnatým kouskům samozřejmě nevyhne, ale míchá zpěvákův život s jeho fantaziemi, písněmi a nechává jej debatovat s právem rozlícenými postavami.
Nick Cave
Přečtěte si o protagonistovi životopisu Mercy on Me…
Kleistův přístup se dá bez sebemenší pochybnosti označit za přesně takový, jaký by měl autor životopisu takzvaného knížete temnoty použít. Kdo se jednou ponořil do bažiny zvané A uzřela oslice anděla, ví, že v autorově tvorbě se bludy snoubí s ještě odpudivější realitou, utrpení se svatými.
Zpočátku vás také Kleistův přístup semele. Míchání písní, vymyšlených postav a Caveova dospívání (kde se jej nebojím označit za adolescencí prožraného idiota) působí přesně tím dojmem řádu v chaosu, který byste si přáli. Přejete si jej ale po celých více než tři sta stran? Nečekali byste, že o člověku, v jehož písních se atmosféra a skutečnost mění s každým dalším veršem, kde na konci písně slyšíte příběh někoho jiného, než na jeho začátku, se dá napsat něco méně statického?
Po počátečním uhranutí, kde čekáte, že vás autor spolu s hlavním hrdinou bude v tom močále topit čím dál více, prokouknete tu lacinost, s kterou staví každou kapitolu naprosto stejným způsobem, kde se bojí jít do hloubky a opravdu se vrhnout do oka hurikánu. Takový Jangling Jack je už tak uměle nastrčený, až se za tu autorskou slabost stydí téměř i čtenář.
Sedmýho dne umřel můj kůň
Ani poslední kapitola, kde se postavy vracejí, aby bylo všechno to povrchní, prvoplánové plácání zopakováno, to nezachrání. Především pak ne poté, co na vás po nějakých 270 stran zkouší ty samé triky stále dokola.
Přesto si Kleistův přístup zaslouží velikou pochvalu. Málokdo odolá pokušení svézt se na vlně legendárních eskapád legendárního zpěváka, a namísto toho se pustí do mnohem volnější jízdy skákající sem a tam v čase a prostoru.
Pochvala by měla putovat také k jeho práci s komiksovým médiem. Skladba panelů, juxtapozice, tempo, to všechno funguje až překvapivě dobře a oproti vesměs statickým životopisným komiksům působí až neuvěřitelně živě. Též změny vypravěčských pozic komiks oživují a nejsou využity jen jako holé skořápky; nejlepším příkladem budiž jízda autem z pohledu Anity a z pohledu Nicka.
Tato scéna také patří k těm několika výjimkám, ve kterých můžeme nalézt i něco humorného. Což je další kámen úrazu. Caveova tvorba byla vždy napěchována velice osobitým humorem, ale Kleistův komiks se bere smrtelně vážně. Humor najdeme tak ve dvou, třech scénách, jinak pro něj Kleist na rozdíl od Cavea bohužel nemá ve své profesionální práci místo.
Výtvarně jde na každý pád o Kleistův vrchol. Kromě zmíněné práce s komiksem jako médiem vyniká ve vykreslování prostředí, které plní nekonečnými detaily, a známé fotky z koncertů či Caveova soukromého života vykresluje se stejnou radostí jako se vyžívá v účesech Caveovy suity.
V čem se ale asi tolik nevyžívá, to budou lidé. Jakkoli briliantní jsou pozadí, mnohé mihnuvší se členy a nečleny člověk sotva pozná, Anitou Laneovou počínaje a Lydií Lunchovou konče (možná by pomohlo, kdyby neměla na každém obrázku jiný obličej), ale tento neduh zasahuje téměř každého kromě samotného Cavea. A nevyužít příležitosti vyblbnout se na Bargeldovi nebo Howardovi je promarněná příležitost.
Kristus zemřel na kříži jako neznámý trhan
Při čtení jsem měl neustálou tendenci pošilhávat po své levici, kde se knihovna prohýbá pod sebranými Texty od Volvox Globatoru. Jakkoli se k nejednomu z překladů dá stavět rozpačitě, ještě rozpačitěji na mě působí zanechání (většiny!) písní v angličtině v Mercy on Me, protože i mnohé monology, které se v knize nacházejí a jsou v češtině, vycházejí z jeho děl, a touto dualitou ten půvabný vztah mezi tím, kde končí píseň a začíná život a naopak, mizí.
Od Mercy on Me se očekávalo mnoho. A přestože v mnohém představuje Kleistův vrchol a Kleist se očividně posouvá dál, vstoupil na prkna, jimž ještě úplně nevládne a máchá rukama v močále lacinosti a povrchnosti. A bohužel jimi navíc ani nemáchá v hlubokém močále, ale spíš bahnité, mělké louži. Když Caveův životopis, raději opět sáhnout po Johnstonovi.
Originální název: Nick Cave – Mercy on Me
Český název: Nick Cave – Mercy on Me
Scénář a kresba: Reinhard Kleist
Překlad: Anna Pokorná
Počet stran: 360
Vazba: Pevná vazba
Vydal: Argo, Praha 2018
Doporučená cena: 498 Kč
