Po nějaké době se zdá, že opět někdo v Ikarii vyslyšel mé stesky a skloubil obálku s obsahem uvnitř. V říjnu si můžeme přelouskávat osudy různých vodních potvor. Bohužel vodník v malém českém rybníčku není příliš atraktivní e srovnání se světovým průměrem.
Pevnost vs. Ikarie Foto: Martin Peška, Topzine.cz
Cat Rambová na to skočila bez dlouhých cavyků. V Když sirény zpívají se ocitáme rovnýma nohama na kymácející se palubě lodi, kde se daly dohromady tři postavy, které se rozhodly zvýšit svoji životní úroveň úlovkem a prodejem různého haraburdí. Každý z hrdinů má svoje osudy a touhy, které jsou nám postupně od spisovatelky servírovány. Povídka je dobře prokreslená, autorce se povedlo skloubit psychologii postav i akční momenty.
Vody hluboké jako nebe ukazují také na vodní hladinu, ale příběh se odehrává spíše na pevné zemi. Průvodkyní děje je dívka Sancha žijící s matkou a otcem v rybářské vesnici, která horko těžko odolává útokům zmutované přírody. Sirény, harpie, grajy, argusy a jiné potvory se snaží lidské plémě zlikvidovat. A vypadá to, že se jim to daří a to nikoliv jen proto, že neustále útočí na lidi, jejich obydlí a úrodu. Společně se Sanchou postupně odhalujeme osudy i jiných obyvatel vesnice a zejména jejího nejlepšího kamaráda Bianca. V této povídce je opět znát rozdílný styl angloamerické sci-fi oproti východoevropskému. Vždyť spisovatelka Anna Brzeińska je Polka.
Helen Keeblová se pravděpodobně nechala nakazit autory několika minulých století. Protože kde jinde bychom našli podobný název jako Zápisky o jistých vědecky zajímavých událostech z první průzkumné plavby v jižních vodách na HMS Ocelot, jak je zaznamenal profesor Thaddeus Boswell, dphil, msc aneb Ukolébavka. Možná tak ještě ve sborníku Darwinových teorií, kterými se nechala autorka zřejmě inspirovat. Styl povídky je dle očekávání z nadpisu. Loď Ocelot má na své palubě vědce, který studuje ulovenou mořskou pannu. Tento úlovek ale zapříčiní nemalé problémy nejen ve vědcově hlavě, ale hlavně mezi posádkou a vodními lidmi. Kdyby to bylo napsáno jen jako vědecké pojednání, bylo by to zřejmě přehlednější. Ale bohužel (či bohudík) kapitoly v deníku jsou také odděleny legendami či pohádkami samotných vodních lidí, i když jejich vypravěč zůstává neznámý. Leckterému čtenáři může pak text jako celek přijít poněkud zmatený.
Česká sci-fi
Čeští autoři se vydali na zcela jinou cestu než do hlubin za půvabnou krásou mořských bytostí. Miroslav Petruška nás zajímavým způsobem seznamuje s Poselstvím z roku nula. Zpočátku poutavý příběh normálního člověka, kterému se podařilo přivézt z výletu do vzdálené divočiny cosi, s čím si neví rady, a tak požádá o pomoc přítele, ten zase svého kamaráda vědce a ten … Ten už vlastně nic, jen rozvíjí různé teorie, kvůli nimž má čtenář chuť zalehnout do postele společně s prvními dvěma unavenými muži. Povídka prostě vyšumí do ztracena.
To Julie Nováková nasadila vyšší laťku. Splétá rozsáhlou, téměř špionážní, síť, některé postavy nejsou těmi za které se vydávají, přeskakujeme z civilizace do pralesa a přitom se snažíme nalézt objevitele jednoho z neúžasnějších vynálezů – látky, která udělá z člověka povolného sluhu. Název Atamansi drobátko mate, znamená totiž něco jako zázrak, ale to ani zbla nesouvisí s dějem či náplní povídky.
Zabíjím vás v zájmu filozofie. No řekněte sami, uklidnilo by vás tohle zvolání, pokud by ho řekl čaroděj těsně před tím, než by vás usmažil? Kamila Halamčíková si hraje. Ať už to jsou jména postav její povídky (filozof Sakrates, rytíř Volmír z Ohrady), nebo činy dotyčných postav. Jako oddychovka sloužící k zabití času nám přečtení tohoto dílka poslouží velice dobře, bohužel opět cítíme, že by to chtělo něco navíc, nějaké to řešeníčko na závěr. Takhle z textu cítíme jen chvilkové naplnění.
Publicistika, filmy, vivisektor
Mezi odděleními světové a české sci-fi narazíme na pěkný článek Z hlubin lidské fantazie. František Novotný zachoval téma čísla. Čerpal z několika pramenů, aby dal dohromady malý bestiář mořských potvor z legend a přiřadil jim zoologické druhy, které evokovaly zejména námořníky na dlouhých plavbách.
Aleš Smutný nabízí přehled Rybí ocasy a žábry ve filmu. Každý z nás určitě viděl alespoň některý ze zmiňovaných filmů. Neměl lehkou práci, neboť na rozdíl od upírů či vlkodlaků si vodní potvůrky nevydobyly takovou proslulost a posléze i svůj subžánr.
No a to je tak bohužel vše zajímavé z publicistiky a kultury. Pokud nemáte rádi recenze pana Pavlovského (rozebírá Čarodějova učně), zřejmě vás ve filmových novinkách nezaujme nic a obdobně je tomu i v knižní sekci. Ze žádné recenze nevyplývá pocit, že by stálo za to si tu nebo onu knihu zakoupit. Většinou se recenzenti shodli v tom, že kniha působí ze začátku zajímavě, a pak to nějak padne na ústa. Jedinou výjimku by snad mohl představovat italský komiks Dragonero: Temný drak.
Je sympatické mít tématické číslo časopisu, který to tak často nedělá. Nicméně po shrnutí to ve finále přijde nějak chudší. Jednak si nemyslím, že by se mezi českými autory nenašli tři nebo čtyři, kteří se zaobírají vodní sběří, třebas i horší, aby se mohla i naše tuzemská scéna držet tématu. Druhak nepovídková náplň tohoto čísla Ikarie zřejmě šťouraly a informací chtivé čtenáře příliš nenaplní.
