ROZHOVOR s Jaroslavem Mosteckým: Kdo nenapsal detektivku, jako by nežil

U příležitosti nového vydání prvního dílu série historické fantasy jsme Jaroslava Mosteckého trochu vyzpovídali. Podívejte se, co si s odstupem myslí nejen o své knize, ale také o svých dalších románech i o těch, které by mohl teprve napsat.

Křest knihy

V nakladatelství Epocha aktuálně vyšla kniha Jdi a přines hlavu krále. Jak moc jste do původního textu zasahoval a z jakého důvodu?

Kniha vyšla poprvé v roce 1995 a byla to moje prvotina. Podruhé vyšla v roce 2000. Celkem logicky jsem tehdy trval na tom, abych mohl udělat větší úpravy (čas tehdy tlačil). Teď tedy vyšla potřetí – načančaná, s přebalem a s úžasnou obálkou od Lubomíra Kupčíka. Bylo by drzé vypustit do světa takhle krásně vypadající knihu bez toho, že bych ji nepřebral slovo od slova jak Popelka hrách s čočkou. Ale tentokrát už toho nebylo moc, co jsem změnil. Věřím tomu, že nebyl důvod.

Zdroj: knižní obálka.

Patříte k autorům, kteří dopsáním posledního řádku nechtějí mít se svým dílem již nic společného, či se naopak k němu rád vracíte?

Kdysi byla u nás ve městě na besedě se čtenáři jedna velmi známá osobnost české literatury. Na otázku člověka, který celým tím večerem provázel, jakou literaturu má ráda, po jaké knize sáhne, když má volno a čas, když si chce odpočinout, odpověděla tahle osoba, že čte už jenom sebe. A tiše dodala: „Ono tady už nic jiného ke čtení není“. Takže jestli tu otázku myslíte takhle, tak ne. Nesahám do knihovny, nevytahuji si svoje knížky a neupadám do extáze. Ty svoje knihy v té knihovně ale mám, jako každý jiný autor si je oprašuji a jsem rád, že tam jsou. Když se mi někdy naskytne ta situace, že se musím k nějakému svému starému textu vrátit, protože se chystá jeho nové vydání, tak koukám, že už jsem toho dost zapomněl.

Co pro vás znamená vracet se k románu, který jste stvořil již před dvaceti lety?

Znamená to ten skvělý pocit, že jsem napsal knížku, která po dvaceti letech neslouží lidem jako podložka pod viklající se stůl, ale že ta knížka zaujala dost lidí na to, aby stálo za to ji vydat znovu.

Zdroj: knižní obálka.

Jste známý svým působením v tuzemské fantastice již od devadesátých let 20. století. Jak se podle vás tato za dvě desítky let proměnila?

Jako všechno ve společnosti. Přišli noví lidé, noví autoři, čtenáři se rozdělili. Už to není tak, že fanoušek fantastiky kupuje všechno od Lúkianových Pravdivých výmyslů po Isaaca Asimova. Dnes máme fanoušky heroic fantasy, romantických příběhů o upírech, fanoušky historické fantasy, znovu se vyrojili modloslužebníci space opery, příznivci hororu se už taky scházejí na svých vlastních akcích.

Zdroj: knižní obálka.

Ve vaší tvorbě se najdou díla žánru sci-fi, fantasy i hororu. Který z nich máte dnes nejraději, a měnil se nějak tento vztah během vašeho života?

Nejraději, a to asi nebude překvapení, mám samozřejmě historickou fantasy, konečně taky jsem byl první v České republice, kdo začal psát. Vychází to z mé lásky k historii, k mytologii… Před historickou fantasy jsem chodil s klasickou sci-fi. A mám ji rád dodnes. Jistě, mám na triku i hororovou antologii Čára hrůzy. Tam je to trochu jiné, horor rád píšu, ale nerad ho čtu, a už vůbec se na něj nedívám. Tahle antologie se například zrodila tak, že můj tehdejší vydavatel Karel Petřík koupil právo na obraz Paula Campiona, ukázal mi ho a řekl, že neodolal, aby ho nekoupil.

Vypadal skutečně skvěle, dva kostlivci u kulečníkového stolu a jeden z nich se právě chystá udělat šťouch, místo slonovinových koulí se však po zeleném suknu kutálejí oční bulvy. Byl z něj nadšený, ale neměl pro něj využití. Nabídl jsem mu, že mu k němu dodám knihu, kde bude právě tato scéna. Tak vznikla Čára hrůzy. Do tří měsíců. Není nad takovou skvělou inspiraci.

Podle čeho si vybíráte žánr, v němž budete vyprávět svůj příběh? Máte nejprve vymyšlený ten nebo zápletku či hlavní postavy a podle nich zvolíte prostředí?

Pokaždé je to jiné. Někdy po mně chce vydavatel příběh z doby Marobuda, a tak tomu přizpůsobím všechno ostatní. Nedávno jsem zase psal hororový příběh, kde byly tématem bájné bytosti. Jako příjemný kontrast k jedné strašidelné postavě českého strašidláckého pantheonu mi připadla dnešní doba. (Ten příběh jsem bohužel nedopsal, protože mě začaly zlobit oči, ale až se to spraví, určitě ho dokončím.) Prostě nemám na toto žádný mustr. Musím opakovat, pokaždé je to jiné.

V rozhovoru pro Neviditelného psa jste uvedl, že vás k fantastice přivedl J. M. Troska a jeho Zápas s nebem – kdo/jaká díla by, pro vás, měl v současnosti stejný potenciál u nás i za hranicemi?

Už si přesně ten rozhovor nepamatuji. Zápas s nebem byl pro mne v pěti, šesti letech artefakt, na který jsem nesměl sahat, a když už jsem se k němu dostal, a opatrně obracel list za listem v té velké tlusté bílé knize, hltal jsem především její ilustrace, číst jsem ještě neuměl. Když jsem se to naučil, byl Zápas s nebem první sci-fi kniha, kterou jsem si kdy přečetl. Ale přes to všechno neměla takovou palebnou sílu, aby to bylo to, co mě definitivně přibije k fantastice. Tím byl Ray Bradbury a jeho Marťanská kronika. Po ní už nebylo nikdy nic, co by ohrozilo její výsostné postavení v té části mojí duše, která miluje literární fantastiku.

Zdroj: knižní obálka.

Měl jste tuším, jako mnozí z tuzemských žánrových autorů, v plánu zapojit se do literární sci-fi a fantasy série JFK. Čeká nás v dohledné době v této sérii i váš svazek?

Původně jsem to ani v plánu neměl, pak za mnou ale jednou přišel Jirka Procházka, jestli se nechci taky zúčastnit, chvilku do mě mluvil, vyhrožoval násilím, a protože je o hlavu větší, tak jsem přikývl. Ale vážně – násilím nevyhrožoval, to by asi přišlo až v druhém sledu. Rámcově jsme se domluvili, já jsem mu asi o měsíc později nadhodil syžet toho svého příběhu, kde měl hrát svou roli i nejslavnější rodák z mého rodného města Zábřeha na Moravě, slavný eskymácký náčelník Jan Eskymo Welzl. Měl jsem tehdy dost práce a dohodli jsme se na termínu dodání asi o rok a půl později. Do té doby se však staly věci, na jejich základě jsem z projektu odstoupil.

Vedle cyklu o agentovi JFK se do povědomí čtenářů opodstatněně dostává také série Kladivo na čaroděje, přemýšlel jste o zpracování příběhu také do něj?

Ne, nemám to v plánu.

Napadlo vás zapojit se do současné vlny autorů fantastiky, kteří zkoušejí své síly i na poli detektivky?

Ta vlna není až tak současná, už v 70. letech někteří z těch málo našich autorů fantastiky zabředli do detektivky, nebo to možná bylo tak, že autoři detektivky zabředli do fantastiky. Tu dnešní vlnu spustila Julie Nováková, která vydala svou detektivku v nakladatelství Moba před několika lety. Určitě ale neměla v úmyslu odstartovat nějaký dominový efekt. Tohle zavinil Tomáš Němec. Už několik let trpělivě přesvědčuje autory, že detektivky jsou lepší, kdo nenapsal detektivku, jako by nežil, a možná by začal i vyhrožovat, kdyby se přece jen někteří autoři k psaní detektivek neodhodlali.

Já jsem kdysi ještě před touhle jeho iniciativou jednu rozepsal, odehrávala se mezi lidmi, kteří vyjíždějí s detektory kovů do krajiny a pátrají po pozůstatcích starých dob. Psal jsem to jen tak po kouskách, když vybyl čas. Ani jsem nepředpokládal, že bych to někde nabídl. Pak přišel ten detektivkářský boom a já si říkal, že to snad i dopíšu. Brzy jsem však zjistil, že mezitím už vyšla nějaké autorce detektivka z právě tohoto prostředí, a v tu ránu mě to přestalo zajímat. Teď žádnou detektivku neplánuji. Leda jednu historickou, ale to bude ještě trvat. Jestli vás zajímá název, pak se to bude jmenovat Krev koní, ryb a panen.

Zdroj: kinžní obálka.

Zapadl by spíše do chandlerovské noir školy, detektivky A. Christie nebo akční kriminálky současnosti?

Beru to tak, že každý příběh má jaksi předurčeno, v jakém stylu má být vyprávěn. Cokoli je psáno v chandlerovském stylu, je buď nepovedený Chandler, nebo povedený, ale pořád je to příliš podobné, abych se z toho jako čtenář neosypal. Chandlera mám rád. Jeho napodobitele ne. Styl Agathy Christie se, mám pocit, víc hodí na dobu, která už je pryč. Stejně jako Wallace a někteří další. Já jsem nikdy detektivky moc nečetl. Ale kdo se mi bez výhrad líbil, byl Georges Simenon. Myslím, a zdůrazňuji, že z literárního a detektivkářského hlediska. Ruku bych mu nepodal.

Zdroj: knižní obálka.

Kromě přímého psaní se angažujete v naší fantastice i při moderování Cen Karla Čapka. Jak se, z vašeho pohledu, vítězové a jejich tvorba v průběhu času měnili?

Při organizování Ceny Karla Čapka jsem se více neangažoval, pouze společně s Martinem Koutným jsem moderoval vyhlašování výsledků při asi deseti ročnících. Nikdy jsem nedělal porotce, úsilí a nadšení těch, kteří Cenu organizují a organizovali, obdivuji.

Mohl byste čtenáře potěšit zmínkou o tom, na čem aktuálně pracujete nebo dokonce, kdy by se mohli těšit na novou knihu případně povídku?

Jak už jsem uvedl, mám momentálně zdravotní problém týkající se očí, který mi nedovolí číst a psát na počítači. Až to bude v pořádku, budu muset v krátké době odevzdat tři knihy. Už dlouho, dlouho čeká vydavatel Michael Bronec na román Pod úplňkem Hada. Podivnou fantasy z dalekých končin Indického oceánu odehrávající se v 16. století. Na počátku podzimu pak odevzdávám román Horská bouře, který by měl vyjít v nakladatelství Epocha. Bude to historická fantasy z doby, kdy je český král Přemysl Otakar II. už pár let po smrti. V Čechách to není žádná legrace a ve švýcarských Alpách, kde se v městečku Hochburg setkávají dva čeští šlechtici, aby čelili něčemu, o čem do té doby netušili, že by něco takového mohlo existovat, a to bude zatraceně horší.