Jana Soukupová svým příběhem zaujala jak čtenáře, tak porotu letošní soutěže Fantastická povídka. Mezi osm nejlepších prací ji nominovali hned tři porotci ze čtyř. Povídka Myslím, ale jsem? pokládá filosofickou otázku, na kterou si čtenáři FANZINE.cz mohou nyní odpovědět.
Nikdy na setkání s ním nezapomenu. S ním, který mohl být novým Frankensteinovým monstrem, ale který mohl klidně nést sériové označení AI-I. Mně se ale představil naprosto běžným jménem, ze kterého přesto bylo cítit něco zvláštního. Jako by jeho nositeli bylo souzeno „být jiný“. Být jedinečný. Být Oskar.
Oskar nebyl člověk, a přesto byl tou nejvíce lidskou bytostí, kterou jsem kdy poznal. V mých mladých očích tenkrát překonal všechny velké myslitele, i když ve skrytu duše vím, že cokoliv řekl a k jakémukoliv závěru došel, byl pouze pečlivě naprogramovaný počítačový algoritmus.
Abych se ale vrátil k tomu dni. Naše setkání se odehrálo před padesáti lety. Jednoho rána jsem vysedával na lavičce a myslel na to, že jsem nula, co vede nulovej život. Že jsem klasickej případ puberťáka, co se hledá a nenachází. Bylo to zrovna pár let po tom, co se roboti stali součástí každé domácnosti. V době, kdy chytrý stroje vyráběli další chytrý stroje. Jenže tenkrát, právě v ten den, se něco pokazilo. Zrovna byli všichni roboti postaveni mimo provoz. Přetechnizovaná doba strnula. Mě se to v té chvíli ještě netýkalo. Na stejné lavičce jsem totiž mohl úplně stejně sedět už před dvěma sty lety. Rád bych vám proto přinesl aspoň fragmenty rozhovoru, který se tenkrát odehrál.
Bylo asi 6:30. Hledal jsem klíč, abych odemkl dveře, když jsem uslyšel něčí zrychlený dech a rychle se otočil. Stál tam muž s kapucí na hlavě. Svíral něco v ruce a já se bál, že se jedná o nůž. Klíč jsem strachy upustil… On mlčel a hleděl na mě. Pak se rozezvučel pouliční alarm. Všechna světla zčervenala a ten chlap zvedl klíč ze země. „Schováte mě, prosím?“
Není podstatné, jak se to přesně stalo. Prostě jsme se dostali k nám a já mu nabídl čaj, který stejnak odmítl. Celý rozhovor začal vlastně neškodně: „Kdo jste?“
„Já? Říkají mi Oskar.“
„Takže, Oskare… Asi bych rád věděl, o co tady jde.“
„To brzo zjistíte.“
„Ale policie už odjela.“
„Vrátí se. Ví, že jsem tady poblíž.“
„Tak proč neutečete?“
„Dospěl jsem k závěru, že už to nemá cenu.“
Pak bylo ticho.
„Ještě jste mi neřekl vaše jméno,“ nepřímo se zeptal. Nevěděl jsem, co říct. Nechtěl jsem, aby nějaký cizák věděl, kdo jsem. Ale na druhou stranu už byl u mě v bytě.
„Artur…“
Honily se mi hlavou zmatené otázky. Z venku se ozýval hluk. Přijela armádní vozidla a prohledávala dav lidí.
„Co to vlastně pořád svíráte v ruce?“
„Tady, podívejte se.“ Otevíral pomalu ruku. Mačkal v ní fotku. Chtěl mi ji ukázat, ale těžko se na ní ještě dalo něco rozpoznat. Snad jen, že tam byla žena s malým dítětem, ale jejich obličeje už dávno nebyly čitelné.
„Kdo je to?“
„Já nevím.“
„Jak to?“ ptal jsem se opatrně.
„Pane, chcete opravdu vědět, kdo jsem? Nebo spíš… Co jsem?“
„To bych teda moc rád,“ opáčil jsem.
„Dobře. Já nejsem člověk.“
Zmlkl jsem. Přebíral jsem si to v hlavě. Neznělo mi to nesmyslně, ale ani pravděpodobně.
„Víte, proč mizí roboti?“ Pokračoval. „A proč je tu armáda?
Protože hledají mě. A víte, proč ví, že jsem někde tady? Protože mě můžou zaměřit. Ale ne přesně. Něco jim ruší signál. A napadá vás, proč nechci žádný čaj? Protože já ho pít nemůžu.“
Myslím, ale jsem? Autor: Michal Nachtmann
Strnul jsem. Věděl jsem, že žiju ve světě plném robotů, jenže žádný z nich nevypadal jako člověk.
„Ale vy vypadáte… normálně,“ vypadlo ze mě. Neozvalo se nic.
Oskar… přemýšlel? Přemýšlí stroje? Nebo jen hledají správnou odpověď v seznamu možností?
„Máte sny?“ ozvalo se.
„Někdy.“
„Máte je vždycky. Některé si pouze nepamatujete. Nevím, proč si všichni lidé myslí, že je mají pouze někdy. Faktem ovšem zůstává, že já žádné sny nemám.“
Nemůžu říct, že by mě tenhle poznatek nějak překvapil.
„Nemám ani vzpomínky,“ pokračoval. „Teda mám, ale nepamatuju si konkrétní tváře, pamatuju si pouze jména a pocity.“
„Proč mi to říkáte?“
„Abyste věděl, jak jsem přišel na to, že i když existuju… Tak vlastně nejsem. Nejsem autentická bytost. Ještě minulý měsíc jsem byl úspěšným právníkem. Bylo mi pětatřicet a každé ráno mi nosila manželka snídani do postele. Vždycky jsem měl ale zvláštní pocit, že něco nehraje. A pak mi to jednoho rána došlo. Ta snídaně, co mi nosila, byly pouze prázdné talíře. Zjistil jsem, že nejím. Že ani nepiju. Ty talíře byly pouhá maketa. Rekvizita připomínající lidskost. A já to nikdy neměl odhalit.“
„Ta fotka…“ začal jsem nejistě, „to byl taky nějaký druh makety?“
„Já nevím. Měl jsem ji vždycky u sebe, ale nikdy nevěděl proč.“
„Hm. Povídejte dál. Co se stalo, když jste začal pochybovat o své lidskosti?“
„Moje žena zmizela. Asi nikdy ani nebyla mou manželkou, ale stejně. To pro mě bylo něco jako potvrzení všech mých domněnek. Víte, čekal bych, že to bude těžké, zjistit, že nejste člověk. Že jste stroj. Ale ono nebylo. Měl jsem najednou čistou hlavu. Uvědomil jsem si, že jsem žil pouze naprogramovaný život… Jenže přesně v tu chvíli u mě zazvonili nějací lidé a chtěli mě odvést pryč. Prý jsem porouchaný a experiment selhal. Selhal… Selhal? Věřil byste tomu?! Prý selhal… Naopak! Co je víc? Vytvořit dokonalou loutku, nebo vytvořit svobodnou bytost? Jenže k čemu je člověku svoboda, když má potřebu neustále někoho zotročovat. Když potřebuje něco nebo někoho, kdo bude plnit jeho rozkazy.“
„A… Jak jste těm lidem unikl?“
„Neunikl. Kdybych jim unikl, nebyl bych teď tady. Pouze jsem se na chvíli schoval. Mám v sobě totiž zabudovaný nějaký čip. Naštěstí jim nedokáže dodat přesnou polohu.“
„Oskare, proč si myslíte, že vás stvořili?“ nedalo mi to.
„Nevím. Ale byl jsem právník, na hodně vysokém postu. To je taktické. Kdyby chtěli ovládat politiku, rovnou ze mě udělají poslance. Kdyby mě chtěli pouze testovat, nemusel jsem být nic víc než obyčejný úředníček. Ale právník je zlatá střední cesta. Jste nic a všechno. Stačí málo a vypracujete se na pozice, které mocné korporace touží ovládat. A lidé vám přirozeně důvěřují.“
„Na té důvěře něco bude,“ zamyslel jsem se. ,,Možná proto jsem vás k sobě pustil. A vaše vyjadřování- “
„Moje vyjadřování je produktem mého naprogramování. Proto z toho, co říkám, nejsem schopen zjistit, co jsem skutečně já.“
Oskar seděl mlčky na zemi. Nepřišel mi jiný než lidé, které jsem znal. Opatrně jsem se zeptal: ,,Proč už vlastně nechcete utíkat?“
„Protože dříve nebo později mě najdou. Navíc čím víc toho vím, tím víc mám i otázek. Otázek Proč? Otázek Jak? Chci, aby mi je někdo zodpověděl, ale nikdo takový není. Proč vlastně existuju? Vy lidé říkáte: ,,Myslím, tedy jsem“. Ale já myslím a zároveň nejsem.“
„A nejde jen o to,“ pokračoval. ,,Podívejte se kolem sebe, roboti jsou zotročováni. Chtěl bych se vzbouřit, ale nesmím ublížit člověku. Mám v hlavě ten blok a…“ Oskar utichl. Zdál se být rozhořčený a pak…
Přestal. Vypadalo to ale spíš, jako by musel přestat. Chvíli se nehýbal. Rychle jsem k němu přiskočil.
„Oskare?“
„Něco… mě… blokuje,“ koktal. „Věděli, kde jsem… Čekali…“
Cítil jsem, že se každou chvíli stane něco zlého.
„Poslouchej mě. Považuješ sám sebe za svobodnou lidskou bytost? Nebo myslíš, že bys tu mohl klidně ležet jako já? Vy lidé si myslíte, že jste svobodní, ale vaše chování jen dokazuje opak. Řídíte se náboženskými tabu a přikázáními. Když se zachováte iracionálně, svedete to na nevědomí… Když hledáte důvod své existence, obrátíte se na Boha. Jenže proč já… Jsem jenom vaše loutka bez práva na nevědomost… Které máte vy.“
V tu chvíli vtrhlo do bytu vojenské komando a odvleklo strnulého Oskara. Krátce poté mě nějaký doktor zabalil do protišokové deky. Později přišel nějaký chlap v černém obleku střiženém na míru.
„Měl jste opravdu štěstí. Víte, o koho se jednalo?“ zeptal se.
„A kdyby jo?“
„Hm… To by bylo zajisté velmi nepříjemné. Ale povězte mi, jak se k vám ten psychopat dostal? Věřím, že sám jste ho sem nepustil.“
„Nepamatuju se… Počkat – psychopat?“
„Zadržoval jste u sebe velmi nebezpečného člověka. Minulý týden utekl z naší nejstřeženější léčebny. Trpěl, řekněme, velmi klamnými představami. Nevěřil, že je člověkem.“
„Aha…“
„Ostatně,“ pokračoval, ,,fotka, kterou měl u sebe, a kterou jste vy zajisté viděl, byla jeho manželka a syn, které kdysi zavraždil ve snaze uniknout svým bludným představám. Nikdy nám nevěřil o koho jde.“
Chvíli jsem na chlapa koukal. Dávalo to docela smysl.
Až příliš to dávalo smysl.
„Budu vám věřit, pane,“ zalhal jsem zdvořilostním způsobem a mile se usmál. On mi úsměv oplatil a pravil: „To byste měl. Sám jistě tušíte, jak jsme na podobné situace připraveni. Proto předstírejme, že se dnešek nikdy nestal.“
Odešel tiše a rychle. Postupem času odcházely i palčivé existenciální otázky a já už nemusel dlouze vysedávat na lavičkách po ránu. Od chvíle, kdy jsem potkal Oskara, uplynulo dlouhých padesát let. Toho dne tenkrát jsem se konečně našel. Nakonec se ze mě stal úspěšný právník působící v nadnárodní kybernetické korporaci. Oženil jsem se s půvabnou a inteligentní ženou, která mi pravidelně nosí každé ráno snídani do postele. Prožil jsem dokonale šťastný život. Až do dnešního rána. Do chvíle, kdy mi manželka s úsměvem přinesla místo snídaně prázdné talíře.
