5 fotek 
Dnes představujeme čtvrtou práci z literární soutěže Fantastická povídka 2012. Těsně pod stupněm vítězů skončil Petr Klepal s povídkou Země zaslíbená. Nyní se můžete začíst do příběhu plného beznaděje a negativismu.
Země zaslíbená. Autor: Pavel Šimák
Albert Zach ležel na lůžku v malé sešlé místnosti. Okénky ze silného skla sem dopadaly proudy kalného světla a na stropě rozhánělo šero několik špinavých žárovek. Albert byl unavený a vysílený, nemocný. Poslední dva týdny, tedy pokud mohl soudit, strávil zavřený tady. Ovšem, poctivě ho krmili ze zásob dovezených z domu. Žádné břečky a patoky, pančované místními výpěstky. Všechno poctivě pozemské. Řízky a karbenátky z dehydratovaného masa, kaše z opravdových brambor, sic v podobě sušeného prášku. A čistá voda. Taková ta balená v plastových lahvích, co nejen čistě vypadá, ale taky skutečně čistá je.
Albert hleděl do stropu a přemýšlel. Byl to krásný sen. Zúčastnit se zakládání první mimozemské kolonie. Na planetě sluneční soustavy vzdálené přes půl galaxie. A člověk se nemusel plahočit po generace kosmem, dostal se tam za dvacet minut. Přitom nebylo potřeba žádných kosmických lodí, žádného létání super rychlostí. Stačilo vysílací zařízení, kterému říkali „Časoprostorový galaktický prak“. Tenhle prak dokázal za oněch dvacet minut překonat tu neuvěřitelnou vzdálenost a mělo to jen dva háčky. Jednak se jednalo o energeticky nesmírně náročnou událost. A za druhé byl lístek na cestu jednosměrný. Možnost návratu neexistovala.
Pokaždé, když prak spustili a kabina dorazila na místo, otevřelo se na pět minut obousměrné vysílací okno. A v něm vždycky některý z kolonistů, obvykle někdo z minulého kontingentu, mluvil o tom, jak neúnavně pokračují práce na kolonii a jak se tady skvěle daří. Při tom odvysílali na Zemi několik souborů filmů a fotografií nového úchvatného světa. Na všech se kolonisté usmívali, postávaje před monumentálními přírodními útvary, nebo uprostřed velkých polí plodin, dokola obklopených podivnou korálovitou vegetací zdejšího světa. Nešetřilo se výrazy jako „rodná sestra matičky Země“. I Albert jim uvěřil.
Vystřízlivění z kolonizačního nadšení přišlo rychle, jako nečekaná facka a kocovina byla palčivá. Žádný kouzelný svět, životními podmínkami podobný jako vejce vejci matičce lidstva, se nekonal. Od okamžiku, kdy vystoupil na Bravaře z cestovní kabiny, dotíralo na něho cizí a nepřátelské prostředí. V podstatě se po pár dnech zhroutil a pak dlouhé týdny ležel na JIPu, než se jakštakš sebral, aby vůbec mohl nějak fungovat. I tak však bojoval se vším, co ho jen obklopovalo. Na ostatních také bylo vidět, jak se drží zuby nehty. A z dvou tisícovek, které sem už přišly, zbývalo necelých osm set. Měli tady víc jak šedesátiprocentní ztráty!
Ven se vůbec nedostal. Mohl jen skrze ušpiněná okna pozorovat divoké vichřice, zuřící v podivném a věčně potemnělém světě, do kterého se neprozřetelně vetřel. Za celý půlrok tady pamatoval jen tři dny, kdy se daly natáčet ty idylické záběry úchvatných scenérií a venku se nemuselo chodit ve skafandrech. To pak kolonisté rychle sklapli ochranné skleníky nad svými poli s mizernými zakrslými plodinami a natáčeli videomateriál, který se posléze pořádně počítačově vyretušoval. Když se dofilmovalo, ti úchvatní nadšení lidé ztratili své úsměvy a propadli se zpátky do svého většího, či menšího zoufalství. Nadšení, to tu velmi brzo přešlo každého.
Země zaslíbená. Autor: Pavel Šimák
Otevřely se dveře místnosti a dovnitř vešel Odar, sám velitel kolonie. Nesl velký tác s kouřícími a do dálky vonícími dobrotami. Sedl si na kraj Albertovy postele a tác mu položil na klín.
„Zítra přiletí další kabina,“ řekl tiše Odar, když se Albert s chutí pustil do jídla. „Víš, o co tě chci požádat,“ pokračoval Odar. „Musíš to udělat. Pro sebe, pro nás.“
„Je to podvod, Odare,“ namítl Albert a jeho vlastní hlas, suchý a skřípavý, mu zněl cize. „Lidi… lidi tu umírají! A kdo není mrtvý, tak je nemocný, většina velmi, velmi vážně.“
„Já vím,“ přitakal Odar, „jenže když to neuděláš, velmi rychle umřeme všichni. A bude kolem toho spousta trápení. I ty umřeš. V bolestech, velkých bolestech.“
V tom měl Odar pravdu. Tak jako tak, zítřek pro Alberta znamenal zlomový bod. Jako vybraný kandidát měl předstoupit před kameru. Takže musel dobře vypadat. Snímací zařízení sem přišlo s prvním kontingentem ze Země a nahrávalo a vysílalo tak, že se nedalo kontrolovat výstup. Na Zemi dorazilo všechno, co kolonista tady řekl. Proto bylo velmi důležité, aby před kameru nastupoval náležitě připravený. A Albert byl jeden ze dvou vybraných jedinců, kteří dostanou zítra prostor. Jeden ze dvou, protože ostatní z jejich kontingentu na tom byli tak, že by je jejich příbuzní na Zemi ani nepoznali. Nebo byli mrtví. Polovina z reakce na tento svět po fyzické stránce. Druhá po té psychické, spáchali sebevraždu, když zjistili, v jak bezvýchodné situaci se nacházejí.
„Řekneš, že se nám daří rozšiřovat čtvrté křídlo kolonie do Galských nížin a přestože je to náročný úkol, daří se nám v něm systematicky postupovat. Řekneš, že se máš skvěle a těšíš se na nové kolonisty,“ instruoval ho Odar. On sám patřil k jedněm z těch nejlépe vypadajících na kolonii, protože se musel mihnout v každém přímém přenosu. A nikdy nepáchnul ven, do vichřic prožírajících se skafandry. Do zuřivých proudů prachu, obsahujících žravé bakterie, hrozící smrtelně napadnout organismus přes rozedřenou kůži, skrze netěsnosti ochranného obleku.
„Odare, je to všechno obrovská lež,“ namítnul a chutná sousta mu náhle připadala hořká.
„Podívej, Alberte, když nebudeme lhát, nebudou sem posílat další kolonisty. Když sem nebudou plynout lidé, Země ztratí víru v úspěšnou kolonizaci Bravary. Víš, co to bude znamenat!? Na Zemi přijde polovina světa o energii na celý týden, když odpalují kabinu sem. Je to spousta energie, spousta nákladů, nebude je dlouho bavit to všechno obětovat pro hrstku lidí, kteří tu pomalu chcípou. Sklapnou to a s tím taky naději na to, že to někam dotáhneme. Potraviny ze Země nás drží na nohou, ty zdejší stojí za houby a jsou plné jedů, musíme je jen opatrně přidávat do toho, co dostaneme, na to už jsi přišel. Musíme dostat šanci se s tím vyrovnat, zvyknout si, přizpůsobit se.“
Země zaslíbená. Autor: Pavel Šimák
„K tomu, abychom se přizpůsobili, by byly potřeba generace nových lidí. Zdejších lidí. Jenže tady se každá žena okamžitě stává neplodnou a dvě třetiny dostanou do roka rakovinu. A chlapi, to je v podstatě to samé, v bledě modrém,“ řekl Albert. „Nikdy si nezvykneme, zabije nás to tady, ať nás tu bude sto, nebo tisíc. Ať jich přijde, kolik chce. Tenhle svět pro nás není a nic na to neexistuje. A jestli ano, tak na to přijdou spíš na Zemi, jenže to jim o tom musíme říct. Musíme je požádat o pomoc.“
„Na to už je pozdě,“ prohlásil Odar. Počkal, až Albert dojí a odešel.
Albert celou noc nespal. Odar měl asi pravdu, už bylo pozdě. Kdyby teď odhalili celou tu blamáž, na Zemi by nejspíš propukla vlna infarktů a mrtvic. A odporu proti Bravaře. V lidských dějinách to nebylo neobvyklé, něco rozjet, a když se ukázalo, co to stojí a jak je to náročné, tak zabalit kufry a vycouvat z toho. Jenže problém Bravara byl vinou zejména Odara. To on hltil Zemi optimistickými zprávami tak dlouho, až na ty špatné zkrátka nebylo místo. Jenže když to nikdo nezastaví, tak se to postupem času rozroste v obrovskou katastrofu a dopad bude tisíckrát horší.
Ráno mu pomohli se strojením a dovedli ho do přijímací haly v podzemí komplexu, kdysi jen kráteru vyhaslé sopky. Tady vzduchotechnika neúnavně čistila vzduch od všudypřítomných zhoubných částeček, všechno bylo čisté a vesele barevné. Dokonce tu stálo několik velkých květin.
A pak už to prásklo a na betonové ploše Galaktikportu se objevila kabina, připomínající přední část dopravního letadla. Na obrazovkách v hale se ukázaly záběry kolonistů uvnitř. Albert sledoval jejich nadšené výrazy, které jen tu a tam zakolísaly, když se jim dělalo chvilkami zle v reakci na zdejší mírně odlišnou gravitaci. S hrůzou shledal, že tentokrát poslali samé mladé lidi, odhadoval tak nanejvýš do třiadvaceti let. Bylo mu špatně, když si představil, co je čeká, až se za nimi zavřou dveře této haly. V duchu viděl jejich vyhublé tváře a těla, která někdy vypadala jako oběti holocaustu. Ano, tohle s lidmi dělala Bravara. A někdo by jim to měl na Zem říct. Jenže tím dost možná podepíše rozsudek smrti pro všechny tady, včetně těchhle mladých nadšených, usměvavých a naivních, obelhaných chudáků. A možná, možná je v tom nenechají. Třeba pošlou nejlepší vědce a lékaře, inženýry a techniky. S hromadou speciálního vybavení. Aby pomohli zvrátit to, co se odsud, z tohoto břehu galaktického přenosu, v myslích zdejších lidí, postižených jakousi pesimistickou intelektuální slepotou, zdálo nezvratitelné. Vždyť to je jediná pozemská kolonie v kosmu a stála už tolik energie, prostředků a peněz. Tolik lidských sil… a hlavně, životů. Stačilo jen sebrat odvahu a vsadit úplně všechno. Za sebe… i ty ostatní. Má právo to udělat?
„…ano trochu jsem shodila. Přece jen, pro člověka je to nezvyklé prostředí, zcela nové, ale vytrvale postupujeme vpřed, je to tady skvělé,“ říkala právě první vybraná do přímého přenosu.
Záhy přišla řada na Alberta. Předstoupil před kameru. Na okamžik zavřel oči, nadechl se. Teď, nebo nikdy. A začal mluvit…
