4 fotky 
Radovan Kolbaba pronikl do finále soutěže Fantastická povídka s nejvyšším počtem hlasů a vysloužil si tím Cenu poroty. Jeho příběh nás zavádí na palubu vesmírné lodi, která vyrazila na důležitou vědeckou misi. FANZINE.cz nabízí Kolbabův příběh s netradičním obrazovým doprovodem Martina Valka.
Planeta
Peter stál před holografickým oknem a dlouze hleděl na zelenomodrorudou planetu s třemi jasnými měsíci a dvěma takřka protilehlými slunci. Zasvětil jí polovinu života a namyšleně věřil tomu, že jen Bůh ji zná lépe než on. Právě proto se mu po třech dekádách snažení podařilo získat post vrchního výzkumníka a s ním rozhodující slovo nad bandou magorů, jak nazýval své celogalakticky respektované kolegy, bohatě otitulované zepředu i zezadu.
Ostatně věřil, že se na Santa Marii, největším výzkumném plavidle známého vesmíru, sešli vědci všech oborů, které mohl soudný člověk považovat za vědu. On sám koketoval s biologií, organickou chemií, planetární prospekcí, sociologií, psychologií, kosmickou historií, lingvistikou a antropologií. Což znamenalo, že ve všech těchto oborech získal doktorský titul. Tomuto, schopnosti domluvit se šestnácti jazyky, i osobnosti, kterou si každý snadno oblíbil, vděčil za svoji neochvějnou autoritu i mezi staršími kolegy. Peter byl sice hrdý, milující a nesmírně vzdálený šestinásobný dědeček, ale hned osm výzkumníků na Marii přesáhlo jeho věk o celých dvacet let.
Nezáleželo však na množství let, diplomů, či zkušeností. Všichni v Peterově rozsáhlém týmu žili a dýchali pro planetu vědci nazvanou RSQ-5 a novináři H. CH. A. podle slavného pohádkáře, nebo Středozem, podle jakési kouzelné země z knížek, které Peter nikdy nečetl. On jí říkal jednoduše Planeta a každý den o ní zjišťoval nové informace, které mu vyrážely dech.
Největší senzaci ve vědeckém i laickém světě způsobila zpráva, že na Planetě, vývojem někde na úrovni mladší doby železné, existuje a funguje magie. Co víc, je součástí běžného života. Nebylo zatím prokázáno, zda je vlastní každému obyvateli, či jí vládnou jen někteří. Většina teorií se ale shodovala v tom, že různí lidé mají odlišná nadání. Od mluvení s místní fascinující faunou přes telekinezi po léčení nemocí dotekem. Informace z tisícovek sond stále čekaly na zpracování, zatímco jejich počet narůstal geometrickou řadou. I v součinnosti s vědeckou obcí na Zemi neměli šanci udělat si ucelený obraz o RSQ-5 dříve než za patnáct let. Peter doufal, že se toho dožije.
„Pane?“
Blanka Nušič mu svým způsobem suplovala tři dcery, které nechal na Zemi. Jako jeho osobní asistentka měla výsadní právo vyrušit ho, kdykoliv to považovala za nutné.
Peter se odtrhl od okna a věnoval jí jeden ze svých rezervovaných úsměvů.
„Mám pro vás další rešerše k Betě 3.“
Beta 3. Primární oblast bádání.
Planeta Autor: Martin Velek
Jakmile Peter získal post vedoucího výzkumníka, prosadil novou vizi práce. Zaměřil se na jeden výsek a zisk maximálního množství detailních informací, namísto předchozího povrchního výzkumu celé planety. Z osmnácti kandidátů po pěti letech s kolegy vybrali oblast nazvanou pracovně Beta 3. Zahrnovala dvě města, s až třemi tisíci obyvatel, a devět vesnic. Jedna z nich plnila úlohu poutního místa pro humanoidy i antropomorfy, kteří jinak žili odděleně. Zde totiž pobývali nejnadanější léčitelé širého okolí schopní vyléčit jakoukoli z cizokrajných nemocí. Mimoto byl podle lingvistů jazyk zdejších obyvatel nejvíce vhodný k tomu, aby mu porozuměl pozemšťan a naučil se jej.
„Kolik toho je?“ zeptal se Peter věcně.
„Dvě stě osmdesát dvě strany.“
V tom případě může odkazovat na asi tři tisíce zdrojů, uvažoval Peter.
„Jak vypadá projekt Robinson?“ změnil starý muž téma hovoru.
„Podle techniků je vše připraveno na fázi prvotního testování. Do měsíce chtějí vybrat destinaci v některé z neosídlených lokalit a vyslat modul s androidem.“ Na chvilku se odmlčela. „Je to ale strašná blbost že, pane?“
Věděl, že Blanka nechápe, proč schválil projekt patřící spíše do vědecko-fantastické literatury. Jako rozená výzkumnice s omezenými obzory nerozuměla tomu, že se vědci musí občas podvolit naivním představám lidí nebo nesmyslným požadavkům politiků.
„Kdo ví,“ pokrčil neutrálně rameny. „Třeba za dvacet let pošleme na povrch proškoleného agenta mluvícího jejich jazykem a chovajícího se jako oni. Sociologové, nebo psychologové by skákali radostí tři metry vysoko, kdyby si mohli promluvit s domorodci.“
„Možná tak někde, kde je nižší gravitace,“ projevila asistentka smysl pro suchý humor.
„Možná,“ kývl Peter hlavou.
Chtěla se ještě na něco zeptat, ale v tu chvíli mu neodbytně zapípal komunikátor. Gestem se omluvil a pozdravil jednoho ze spojařů.
„Promiňte, pane. Volá vaše dcera. Přepojil jsem vám ji do pokoje.“
Peter poděkoval. Ani se nemusel omlouvat Blance. Asistentka věděla, jakou novinu čeká, a nepozorovaně odešla.
* * *
Nepotřeboval slova. Stačila mu její tvář, chvějící se brada i doba, než promluvila. Helen byla vždy nejsilnější z jeho dětí, a přesto vypadala, jako by se měla každým okamžikem usoužit k smrti.
„Tati, je mi to líto.“ Tohle nepotřeboval slyšet. Dokonce ani to, že poslední šance nevyšla. „Nepovedlo se to. Testy…“
Umlčel ji prstem na rtech. Tak jako když byla jeho zlobivá holčička a on byl přísný otec s nedostatkem času pro rodinu.
„Kolik?“ Hleděla na něj nechápavě. „Kolik času jí dávají?“
„Půl roku určitě. Možná dva. Nechtěli ale nic říct. Prý aby nám nedávali plané naděje. Ela to z nich musela vypáčit.“
Potom její zoufale udržovaná maska spadla a ona propukla v hysterický pláč. Ten pohled mu drtil srdce.
Šest měsíců…
* * *
Nikdo se na nic neptal. Posádka Santa Marie držela pohromadě jako jedna velká rodina, včetně letců a pomocného personálu. Stejně jako v rodině, i zde se vše rozneslo rychlostí stepního požáru. Pochyboval, že by na lodi našel někoho, kdo by nevěděl, že je jeho žena na smrt nemocná.
* * *
Všichni se mu klidili z cesty za plného ruchu i v době nočního provozu. Na palubě samozřejmě nic jako noc neexistovalo, ale určité hodiny suplovaly dobu odpočinku. Světla svítila tlumeně, po chodbách bloudilo jen pár náměsíčných duší. Nikoho nepřekvapilo, že je mezi nimi. Jeho nejbližší spolupracovníci ho podezřívali, že vůbec nespí. Měli pravdu.
Planeta Autor: Martin Velek
U bezpečnostních dveří vyťukal jeden z kódů, které ani neměl znát. Jakmile se za ním zavřela dvojitá titanová vrata, požádal počítač o světlo. Prototyp modulu, připomínající tvarem i barvou fazoli, se před ním leskl novotou. Nikdo nemohl s určitostí říct, že funguje, ale Peter technické sekci týmu absolutně důvěřoval. Vlastně měl techniky, stejně jako kohokoliv jiného na lodi, opravdu rád. Pocítil bodnutí svědomí, když si uvědomil, že je přes rok balamutil a podsouval jim svoje představy. Naposledy před týdnem, když navrhl vrchnímu inženýrovi Johannu Bachovi, aby do místnosti s fazolí umístil též kompletní vybavení pro astronauta průzkumníka. Když se Johann podivil, co je to za nápad, zaplevelit tu trochu prostoru kolem modulu a řídících konzol harampádím, které nebude možná nikdy potřeba, vysvětlil mu Peter, že je to jen kvůli propagaci. Záběry z prvního vypuštění modulu obletí celou zeměkouli, a pokud lidé uvidí v médiích i vybavení pro přežití na místě, kde dosud nestanula noha pozemšťana, může to podnítit jejich fantazii a s ní i jejich touhu finančně podpořit projekt. Johann po delším vysvětlování kapituloval. Jak ostatně prohlásil, byl to Peter, kdo měl doktorát z psychologie.
Peter sbalil všechny připravené propriety, přidal k nim něco málo z batohu, který přinesl s sebou, a vše pečlivě naskládal do zavazadlového prostoru fazole. Ještě než se oblékl do senzorické kombinézy a nasadil si helmu, přistoupil k terminálu a zadal data nutná pro start i přistání. Týden zkoumal rotaci Planety vzhledem k přistávajícímu plavidlu a vlastními silami dospěl k závěru, že ideální dobou startu je dnešek, v čase začínajícím za padesát osm sekund a trvajícím třináct minut a pět sekund. Počítač provedl veškeré operace bez náznaku odporu, Peter se naposledy zhluboka nadechl a nastoupil do modulu. Jakmile potvrdil start, začal počítač hlasitě odpočítávat třicet sekund. Peterovi každá z nich připadala jako malá věčnost, po kterou mu Santa Maria dávala čas na rozmyšlenou. Právě porušoval všechny principy, kterým vždy věřil. Jeho přátelé ho budou mít za blázna. Pro svoji sobeckou potřebu ohrozí nejen své celoživotní dílo, ale i největší výzkumný projekt ve známém vesmíru.
V posledním okamžiku start takřka stornoval.
Takřka.
Podlaha pod modulem se rozevřela, stroj byl vtažen do potrubí, které ho po kratší době vyvrhne do vesmíru.
„Půl roku,“ opakoval si Peter nahlas. „Šest měsíců. Sto osmdesát dva dní. Čtyři tisíce tři sta šedesát osm hodin. Dvě stě šedesát dva tisíc osmdesát minut. Patnáct milionů sedm set dvacet čtyři tisíc osm set sekund.“
Poslední číslo znělo nejlíp. Za tu dobu by se mu snad mohlo podařit najít léčitele, který bude ochotný vydat se s mimozemšťanem do jiného světa a zachránit tam jednu starou obyčejnou ženskou.
Radovan Kolbaba
Narodil se roku 1983 v Brně, v němž bez větších obtíží žije dodnes. V rámci svého zaměstnání idealisticky háže od pondělí do pátku hrách na zeď v jedné z brněnských středních škol. Mimo práci převážně skáče kolem jednoroční dcerky, která mu při psaní tohoto textíku nosí nejrůznější předměty a nenechá ho se soustředit.Fantasy si oblíbil již asi ve dvanácti letech, kdy se dostal k dílu JRRT. O řadu let později díky Miroslavu Žambochovi a Koniáši překvapeně zjistil, že existuje něco jako česká fantastika, již se občas snaží obohatit svými výtvory. Mimo jiné se podílel na organizaci LARPokací Asterion na motivy českého fantasy světa.
Do soutěže Fantastická povídka zaslal hned tři příspěvky, přičemž ten, kterému věnoval nejvíce pozornosti, se nedostal ani mezi 77 nejlepších. Jinak se svými výtvory obtěžuje porotce již přes pět let, čímž se nesnaží dosáhnout zhoršení jejich mentálního zdraví, ale zlepšení svých psaveckých schopností a, pokud dcera dovolí, má v plánu v tom pokračovat.
