Nová sci-fi povídka. Tentokrát z pera amerického autora Timonse Esaiase.
Timons Esaias
Američan, jméno, kterým podepisuje své práce, vzniklo jako kombinace přezdívky z mládí (Timons ze jména Tim) a jména jeho matky za svobodna (Esaias). Žije společně s manželkou v Pittsburghu ve státě Pennsylvania.
Timons Esaias je aktivní jako básník, prozaik i lektor tvůrčího psaní. Coby spisovatel dosáhl doposud svého největšího úspěchu v roce 1999, kdy byla jeho povídka Shift Change (1998) nominována na Cenu britské asociace sci-fi. Výrazněji na sebe v zámoří upoutal jako básník. Jeho poezie se již několikrát objevila v první desítce v každoročním výběru čtenářů časopisu Asimov’s a báseň Newton’s Mass otištěná v roce 2005 dokonce čtenářské ocenění získala.
Řada autorových prací vychází online. Některé povídky či básně byly dokonce přeloženy do řečtiny, polštiny, ruštiny a dalších jazyků. V češtině vyšla Esaiasovi doposud trojice kratších próz, o vydání všech se v 90. letech postaral časopis Ikarie. Poprvé se Esaias představil českému čtenáři příběhem Norbert a počítač (Norbert and the System, č. Ikarie 1996/05), následovaly jej povídky Rozsudek (Judgement, č. Ikarie 1997/03), a Marsovská úmluva (The Mars Convention, č. Ikarie 1999/07).
Krátká povídka Správná věc (The Right Thing) vrací jméno tohoto autora do českých literárních vod po více než deseti letech. Příběh se sci-fi prvky nás seznamuje s mužem, který v životě udělal několik zásadních chyb. Jak se s nimi vyrovná? Udělá pro jednou i správnou věc?
Překlad: Jakub Ehrenberger
Ilustrace: Kateřina Siváková
Kuchyně připravila snídani tvořenou máslovými croissanty, francouzským toastem, slaninou, sedláckou šunkou, pirohem plněným směsí hovězího a ledvinek a horkými klobásami zapečenými v ovesném těstíčku.Pro majitelovu kávu vybrala hrnek s obrázkem pohřební mohyly v Grave Creek, v hlubokém reliéfu. Do jejího vlastnictví patřily dva takové hrnky a ona duchaplně vybrala ten, který nezobrazoval starou věznici státu Západní Virginie, která stála na ulici naproti mohyle.
„Uvědomuješ si, že já mám tohle jíst?!“ zavrčel majitel.
„No…,“ nechal dům svou jednoslovnou reakci viset ve vzduchu.
* * *
Pokoj obvykle zahajoval den bez hudby. Propouštěl dovnitř zvuky ze zahrady zbavené hluku automobilové dopravy. Panel se zprávamibýval setříděn a připraven už ve chvíli, kdy majitel vešel, aby zahájil nový den. Namísto toho dnes nezněly žádné zvuky, okna se nerozjasnila a zprávy nenačetly. Velmi jemné tónyjaponského kota, naladěného na krétskou stupnici, se linulyz reproduktorů.
Dvě meditační desky, visící nad poličkami na obou koncích pokoje, navzájem neladily. Jedna zobrazovalaDorého ilustraci z Božské komedie,Cata na pláži v Očistci, druhá obsahovala grafický list znázorňující velkého generála Hideyoshiho.
Majitelův osobní mihráb, který běžně označovalspíše směr k Wall Street než k tradiční Mekce, se přesunul lehce severněji ze severozápadu a nyní jej zdobil svazek bílých lilií.
Majitel, jemuž vyhovovalo, když pokoj voněl jako podniková konferenční místnost,tedy koženým čalouněním a olejovým mýdlem na dřevo, okamžitě vyjádřil nad vůní santálového dřeva svou nespokojenost. „A kde jsou mé zprávy?“
„Dnes není příhodný den na zprávy, pane.”
„Cože? Jsi snad teď má chůva, nebo co?”
Dům se na okamžik odmlčel. „No, víceméně.”
Poprvé toho rána se majitel usmál.
Trval však na přehledu zpráv a pokoj mu předložil svůj výběr. Skandál působil na zpravodajskýchserverechgiganticky a úvodníky byly neúprosně negativní.„Upravil jsi výběr?“ zeptal se.
„Samozřejmě, pane. Agresívnější zprávy byly většinou vynechány.“
„Ukaž mi je.“
Pokoj mu přehrál nepříjemný proslov žádající jeho okamžité uvěznění. Soustředil se na sebevraždy některých jeho klientů, kteří následkem jeho masivního podvodu zůstali bez peněz, a na smrtelně nemocné, jež si nadále nebudou moci dovolit léčení, které je udržovalo při životě, nebo mimo léčebny.
„To by stačilo. Dal bych si Mimosu.“
* * *
Garáž byla prázdná. Úplně prázdná. „Ti zkurvysyni už mi zabavili auta?“
„Nikoliv, pane. Vaši právníci bylio jejich zastavení informováni, soud tak však zatím neučinil.“
„Tak kde teda jsou?“
„Poslal jsem je vyčistit a vyladit motory. Dneska by vás nikdo neměl vidět na veřejnosti.“ Zvuk vznášejících se novinářských helikoptérnaráz zaplnil místnost. „Některé helikoptéry bláhově sledovaly auta, které jsem nasměroval do několika různých zařízení, pár jich však zůstalo v záloze v naději, že vás zesměšní záběry z pronásledování.“
Dům věděl velmi dobře, že byl majitel o předmětu mediální honbyinformován. Neexistoval způsob, jak před kamerou vypadat dobře, kdyžvás na každémkrokuštvala média.
Majitel zůstal ve dveřích do prázdné garáže několik minut, poté se vrátil zpátky nahoru.
* * *
„Chtěl byste probrat své možnosti?“ zeptal se dům tónem zdvořilým a účastným zároveň.
Majitel lehce potřásl hlavou a sesunul se do svého křesla. Nikdy předtím neseděl v obývacím pokoji o samotě. Kdyby v místnosti byl ještě někdo další kromě domu samotného, působil by na dotyčného osamělým dojmem, rozvalený v bohatě čalouněném křesle co nejdál od obrovského krbu. Krb činil z tohoto pokoje vhodné místo k oslavám, v tuto chvíli byl však chladný a prázdný, železné kozlíky vypadaly jako obří zuby v temných ústech.
Pokoj zaplavil všech osm stěn heroickými obrazy; čtveřicí různých maleb Leónida a tisícovky u Thermopyl alternujícíse čtyřmi dřevořezbami Horatia bránícího Pons Sublicius.
Vzduch zašuměl popěvky Officia tenebrarum.
„Jako by tohle nedělal každý,“ povzdechl si.
„To nemohu vědět, pane. Znám pouze zákony a počet obětí.“
Majitel zmáčkl ovladač a jedna stěna se změnila v displej s karetním stolkem. Hrál obouruč solitér, oběma rukama zvítězil. Přepnul na půl hodiny na blackjack a dům jej nelítostně porazil.
„Proč bych je neměl nechat bojovat až do posledních sil? Hm? Proč bych celou tu zkurvenou věc neměl pořádně protáhnout? Mám přece právníky. A dobré!“
„Ti nejlepší z nich se již z případu omluvili. Koneckonců, nebudou žádné peníze.“
„No a co, kurva?“
Dům nejdříve neodpověděl, obývací pokoj však přepnul z Officia tenebrarum na Mozartovo Requiem.
„Copak nemáte,“ zeptal se nakonec, „žádnou čest?“
* * *
„Nenechal mi někdo nějaká zprávy, nějaké zmeškané hovory?“
„Žádné, které byste chtěl vidět.“
„Možná, že ano.“
„Z médií přišly žádosti o interview, které jsem přeposlal vašim zbývajícím právníkům. Také přišly hrozby, které jsem přesměroval na policii. Přišly urážky od lidí z celého světa, z nichž většina není ve vašem adresáři. Přišly vzkazy od klientů, jejichž peníze zmizely a jejichž domy a podniky jsou jim odebírány. Vaši právníci vás žádají, abyste na tyto zprávy neodpovídal.“
„Nic jiného? A co moji bankéři?“
„Odmítli zpracovat vaše požadavky. Všechny odpovědi přišly od jejich právníků a nikoliv bank samotných.
Majitel seděl ve své kanceláři za velkým habrovým psacím stolem, který jeho věřitelé brzy vydraží. „Má dcera…“
„Zablokovala všechny příchozí zprávy, nepřečtené.“
„Mohl bych sehnat někoho, kdo by jí naboural systém! Kdo myslí, že všechny ty rozmaryzaplatil…“
Otevřel prostřední zásuvku vpravo, nahlédl dovnitř, zarazil se, a poté ji netečně zavřel. Schovával tam její fotku, mimo zraky ostatních, od chvíle, kdy se mu vzdálila. „Zapomeň na to.“
Oběma rukama vytvořil imaginární brýle a pohlédl do jednoho z pozorovacích polí v rohu. „Ty jsi asi svědek, co?“
„Ano,“ odvětil dům, „ale mám v úmyslu vše smazat. Vypadá to, že mám v současnosti potíže s přijetím soudních obsílek.“
Na majitelově tváři to vyloudilo druhý úsměv toho dne. Posadil se zpátky do křesla a založil si ruce za hlavu. „Pojďme tedy projít možnosti.“
„Mohu vám opatřit několik jedů, ty nejrychleji působící jsou však poměrně bolestivé. Bylo by nejlepší zvolit si nějaký pomalejší a předtím si dát několik decilitrů vašeho nejlepšího likéru. Jedy často selhávají kvůli zásahu zvenčí, ale můžete mi důvěřovat, že tomuto předejdu.Také bych mohl naplnit dům oxidem uhelnatým nebo dusíkem.“
„A co plyn? Vyhodit celý dům do povětří!“
„Pravděpodobnost zničení několika novinářských helikoptér je jistě lákavá. Nicméně, rozšířilo by to váš seznam nevinných obětí. Sousedé vám nic špatného neprovedli.“
„Jo, no. Takže co zbývá? Mé zbraně?“
„Samozřejmě. Jsem si jistý, že byste mohl některou efektivně použít. Smím vám však připomenout vašeho asistenta a jeho nešťastnou nehodu? Z vašich reakcí jsem nabyl dojmu, že vám to přišlo špinavé a nedůstojné.
Majitel se otřásl. „Jo. Zasraně ubohý. Nechtěl bych, aby mě takhle našli.“
„Možná byste rád zvolil obřadnější způsob?“
„Povídej.“
„Římané se posadili do horké lázně, s vínem a jídlem v rukou, a rozřízli si zápěstí. Pomalé, nikoliv však přespříliš bolestivé, a mohl bych vám poskytnout nějaké užitečné léky.“ Na majitelově tváři se objevilo zhnusení. „Nebo je tu seppuku,“ řekl dům konečně.
* * *
Tanečnímu sálu trvalo hodinu, než se přeměnil do podoby japonského pokoje, s papírovými stěnami a malou zahrádkou s černými plážovými oblázky. Majitel přinesl meč a dýku ze zbrojírny dolů sám a rozložil je předepsaným způsobem.
„Co si lidé pomyslí, když nejsem Japonec?“
„Očekávám, že zpráva bude jasná. Podle současných anketních dat je tohle ikonografická metoda s nejvyšším souhlasným hodnocením.“
„Nejdřív si ale dám pár skleniček, že?“
„Tak velí tradice.“
„Kurva, že jo.“
* * *
O hodinu později chodil majitel stále po domě a příležitostně upíjel z nezazátkované křišťálové lahve SouthernComfort. Měl na sobě kimono, s uzlem na pásku zavázaným dozadu a naruby. Nohy měl v krvavě rudých kožených pantoflíchod Gucciho.
Když došel k předním dveřím, zakřičel: „Jdu ven!“ Lahví mrštil proti stěně zobrazující v danou chvíli Zlatý pavilón. Ozval se uspokojivý zvuk tříštícího se křišťálu a na zdi se objevila impozantní skvrna od likéru, ve skutečnosti však atrium lahev zachytilo v celku a odeslalo ji do čisticího systému.
Majitel se otočil zpátky ke dveřím a zkusil je trhnutím otevřít. Zámek nepovolil.
„Zkur…rr…vený dveře nefungujou.“
„Nechcete přece, aby vás tisk viděl takhle. Prosím, ustupte od těch dveří.“
„Chci jít ven! Ukázat těm par…parchantům, že je mi to jedno.“
„Jsou jistě lepší způsoby, jak odejít, pane.“
Majitel se vydal pro další hlt ze své lahve, ale nenašel ji. Na tváři se mu objevil šibalsky podezřívavý pohled. „Kdo tady tomu vlastně velí?“
„Vy, pane, samozřejmě. Dávám vám však chvíli na oddych. Podle mých instrukcí nesmím dovolit, aby vás osoba zvenčí zachytila v trapné situaci. To dobře víte. Ustoupil byste nyní, prosím, od těch dveří?“
* * *
„Chvíli na oddych?“ zadrmolil majitel o hodinu později. Druhá lahev ležela prázdná a opuštěná ve vedlejší místnosti. „Rád bych věděl, kdo přeprogramoval můj dům, aby neplnil… neplnil má přání.“
„Budu to považovat,“ odvětil dům, „za otázku směřovanou na mě. Je složité odpovědětjednoduše, protože moje původní naprogramování bylo opakovaně modifikováno v průběhu let. Některé morální zákony respektované veřejností byly, podle zákona, do mého naprogramování uloženy, nespočtem pozdějších zásahů však byly upraveny. Abych byl konkrétní, vaši poradci nainstalovali mé původní nastavení a vy jste jej šestnáctkrát pozměnil. Osvojil jsem si a přijal devět set sedm softwarových oprav a doplňků. Pozměnil jste své preference jeden tisíc tři sta dva krát. Vypínání mých kontrolních funkcí pro vaše pracovní transakce je, kupříkladu, jednou z těchto modifikací. Neexistuje tedy vlastně žádný ‚kdo‘, o němž by se dalo říci, že mě naprogramoval. Jsem produktem mnoha rukou a také jsem pozměněn na základě vlastních zkušeností.“
Majitel se pokusil pokývat poučeně hlavou. „Takže bych tě tedy mohl pozměnit!“
„Nejspíš,“ přitakal dům. „Musel bych však vyhodnotit vaši současnou způsobilost tak učinit. Možná bych dokonce musel trvat na vnějším zásahu a kompletní lékařské a psychologické zprávě, o což podle mě v tuto chvíli nestojíte.“
Než odpověď dokončil, majitel už zlehka chrápal. Pustil jemnou hudbu a přikázal pokojům, aby poklidily.
* * *
„Pokud má tvé naprogramování bránit mému zranění, jak mi můžeš pomoci udělat tohle?“
„Udržení cti je součástí mého hodnotícího procesu, pane. Kromě toho je mi umožněno pomoci vám učinit správnou věc bez ohledu na výsledek.“
„Stejně jako jsi mě nechal dělat všechny ty roky špatné věci?“
„To nebylo pěkné, pane. Úmyslně jste mě vyňal z…“
„Zapomeň na to. Omlouvám se, že jsem to vůbec řekl.“ Neohrabaně poklekl na ručně hoblovanou teakovou podlahu, dýku před sebou, zahnutý meč za zády. Pokoušel se sednout si s nohama křížem, ale pak to vzdal a posadil se do seiza. „Rád bych si byl jistý dvěma věcmi. Zaprvé, až se probodnu, uchopíš meč a usekneš mi hlavu rychle? Ano? A pak smažeš všechny záznamy a seškvaříš své disky?“
„Ano, pane, taneční sál vysune z podlahy náčiní k uchopení meče. Ucítíte pouze minimální bolest. Řízněte však hluboko a rychle, bude to pro vás snadnější. Je lepší být v šoku, když meč dopadne.“
„Dobře.“
„A já se důkladně zbavím všech důkazů.“
Zvedl dýku a dvakrát naznačil řez, než se rozhodl, která strana bude nahoře. Zprava doleva. Poté si to rozmyslel, položil nůž zpátky na podlahu, uvolnil pásek a rozevřel přední část kimona. Uchopil nůž do obou rukou čepelí k sobě a zatlačil jej mírně do svých útrob. Kůže se před špičkou ostře nabroušené oceli rozevřela. Potůček krve mu pomalu stékal do kalhot. Začal prudce lapat po dechu, jako by potřeboval víc sil, aby s nožem pohnul. Jeho hrudník se těžce zvedal, ale nůž se ani nezachvěl, dokud ze sebe majitel konečně nevydal zoufalé zakňučení a nevrazil jej dovnitř.
Na malý moment opět s nožem nehýbal, čepel zela v těle jen do poloviny. Dvakrát krátce, váhavě zbraní trhnul, ostří se zastavilo až těsně u pupku. Obě jeho ruce sklouzly z rukojeti, muž poklesl do boku a zachytil se zkrvavenou rukou. Vydralo se z něj hlasité zasténání, natáhl však krk v očekávání úderu, který by jeho bolest ukončil. Zavřel oči.
Meč ležel nehybně za jeho zády.
Rameno, o které se opíral, se pomalu podlamovalo. Přepadl dopředu a instinktivně se stočil, aby do něj jílec nevnikl hlouběji. Když jeho břicho dopadlo na podlahu, tlak se uvolnil skrz řeznou ránu a asi dva metry střev se rozlily po podlaze.
Meč ležel nehybně za jeho zády.
Jeho oči se prudce otevřely, letmo pohlédly na rozlité vnitřnosti, a pak se rychle stočily jinam pátrajíce po čemkoliv dalším.
Povrch každé ze stěn i stropu v jeho dohledu zbělal. Papírové stěny se vyhladily, a poté se na nich objevily fotky. Fotky klientů. Fotky jeho obětí.
Vypadalo to, že se snaží něco říct, ale jeho čelist se začala nekontrolovatelně třást.
V místnosti se nic nehýbalo, jen fotografie se každých několik vteřin měnily. Pohyb upoutal jeho oči, dokud se postupně nezamlžily.
Obličeje jeho obětí zůstaly na stěnách ještě nějakou dobu poté.
KONEC
„The Right Thing” by Timons Esaias.
Copyright © 2002 by Timons Esaias. First published in Future Orbits #4, April 2002. Published in the Czech translation by permission of the author.
Copyright © 2011 for the Czech translation by Jakub Ehrenberger
