2 fotky 
Sci-fi Zpackaná mise získala první místo v soutěži Fantastická povídka 2012. O jejím vítězství rozhodli ve třetím kole soutěže čtenáři FANZINE.cz. Tomáš Řezníček s příběhem o zamilovaném mimozemšťanovi získal nadpoloviční většinu hlasů.
Zpackaná mise. Autor: Hana Novotná
Vstávám vždycky dřív než Jitka. Nevím, co k ní cítím, ale baví mě se na ni dívat, když klidně oddechuje. Ona říká, že mě miluje. A tak jí také říkám, že ji miluju. To jí rozzáří oči a já rád dělám věci, které má ráda. Třeba jí ráno udělám k snídani vaječnou omeletu a když se probudí, tak je pánev zase na svém správném místě. Stačí mi vajíčka rozbít na talíři a vše pak už obstarám jen teplotou svých dlaní. Přinesu jí teplou omeletu do postele a pánev na mě jenom žárlivě zírá z kredence.
Říká, že jsem první chlap, který jí ráno udělal snídani. A taky že jsem první, který ji dokáže potěšit dvakrát za sebou, aniž by mezi tím usnul. Je pravda, že energii mám zmáknutou, zvládl bych to i víckrát, ale to bych už byl moc nápadný.
Políbil jsem ji na čelo a ona otevřela oči. Hned jak mě spatřila, se celá rozzářila, vycenila zuby a přitáhla si mě na sebe. Teplo z ní sálalo tak, že by teď i ona mohla nahradit pánev.
„Vystydne ti to,“ zašeptal jsem jí do ucha.
„Tak ať,“ řekla. Ne že by to bylo nepříjemné, ale zatím jsem nepochopil, proč tak často. Průměr na jednu ženu je tu totiž pouze 1,1 dítěte.
„Žijeme jenom jednou,“ odpověděla mi na moji nevyslovenou otázku.
„Možná ty,“ zašeptal jsem. Usmála se v domnění, že žertuju.
Chvíli jsme pak ještě leželi a drželi se za ruce. Teplo z ní odcházelo velmi pomalu.
„Jdu se osprchovat,“ řekla a políbila mě. A zatímco v koupelně ze sebe smývala bacily, na chvíli jsem znovu položil své ruce na omeletu, nalil z konvice trochu čaje, na stůl položil dva talířky s ohřátou snídaní a těšil se na její reakci. Bavilo mě, jak byla vždy překvapená. Trošku mě ale někdy mrzelo, že v tom nehledala nikdy žádné jiné vysvětlení, než se jí nabízelo. Žila pevně na této zemi.
„No teda,“ usmála se při pohledu na stůl. „Ty seš můj šikula,“ dodala a políbila mě na tvář. Sedla si naproti mně: „Dobrou chuť.“
„Dobrou,“ zahlaholil jsem a začal do sebe soukat tu hmotu. Zpočátku mi to dělalo potíže, vyhýbal jsem se společnému stravování, jak jen to bylo možné. Postupně jsem se ale zdokonalil natolik, že jsem do sebe dokázal nasoukat i věci daleko odpornější, než je vaječná omeleta. První zásada, kterou do nás vštěpovali, bylo splynout s davem a být nenápadný. To znamená žít jako ostatní, zapomenout, co bylo doma a snažit se naučit to, co je normální tady. Jíst, pít, spát, milovat se, koukat na televizi, surfovat po internetu, mýt se a vše nakonec vyměšovat.
Dopila čaj a podívala se na mě důležitě: „Chtěla bych ti něco říct.“
„Miluju tě?“ hádal jsem.
„Miluju tě, to taky,“ usmála se vážně.
„Jak to děláš, že je ta omeleta vždycky teplá?“ hrál jsem dál svou hru.
Zavrtěla hlavou a položila mi prst na ústa.
„Budeme mít dítě,“ zašeptala.
Chvíli jsem informaci zpracovával.
„Vážně?“ použil jsem osvědčenou mezireakci. Tak nás to učili, pokud jsme do 0,1 vteřiny nenalezli správnou odpověď.
„To je báječné!“ vzpomněl jsem si vzápětí. Vždycky jsem měl na našem institutu samé výborné, proto jsem byl také tady. Reakční doba: 0,5 sekund.
„Jsem strašně šťastná,“ řekla a chytla mě za ruku.
„Já taky,“ odbyl jsem odpověď, ale hned jsem si to uvědomil a opravil se: „Já jsem taky strašně šťastný, že budeme mít dítě.“ – Souvětí podřadné, věta vedlejší příčinná. Tak to má být.
Ještě mě ale trochu trápily technické detaily. Dle informací, které jsem nasbíral, zde ženy berou nějaké pilulky, aby neotěhotněly. Teprve po dohodě s partnerem je přestanou brát. Zřejmě tu otázku odečetla z mého výrazu: „Večer si o tom ještě promluvíme, teď už musím běžet,“ řekla a znovu mě políbila. Vždycky jsem rád sledoval, jak se souká do džín. Jednoduše tak dokázala umravnit ne zcela dokonalý tvar svého zadečku. Možná bychom se i tam u nás mohli zde v tomto nepraktickém světě něčemu přiučit.
Jenže když za ní zaklaply dveře, začal jsem opět přemýšlet o té nové informaci. Učili nás, že adaptace bude trvat zhruba půl až rok. To podle našeho určitého koeficientu přizpůsobivosti. Bude to už rok, co jsem tady, a 6 měsíců, 14 dní, 26 minut a 14, 15, 16 sekund, co jsem tady, u Jitky. Můj koeficient je 0,7. Velmi dobrý, proto jsem byl vybrán pro tuto misi. Za necelý rok jsem se naučil všechno, co zde potřebuji k životu a teď, jak to vypadá, se mi podařilo rozpohybovat i svoje spermie. Maminka by ze mě měla radost.
Původně jsem zde měl studovat chování jiných civilizací. Výsledkem a důsledkem toho všeho měl být návrat a následná diplomová práce. A titul před mým číslem. O založení rodiny nebylo v mé misi ani slovo. A teď tohle: dítě, menší verze lidí, časem doroste do normální velikosti, ale po dobu dospívání má velmi specifické chování, za které navíc nenese žádnou právní odpovědnost. Kde jsem udělal chybu? Vůbec mě nenapadlo, že by vysadila pilulky a ani se se mnou neporadila. Zdá se, že stále ještě vím málo o tomto světě. Podcenil jsem lidský faktor a teď bude po tomto světě běhat moje malá kopie. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem něco zpackal.
Nastavil jsem vzorec svého uvažování dle průměrného ženského vzorku této planety a výsledek se dostavil během několika mikrosekund. Za prvé: dítě si bude chtít nechat. Za druhé: bude chtít, abych mu dělal tatínka a možná i za třetí: bude
se chtít vdát, nejpravděpodobněji opět za mě. A proč? Protože jsem jedinej chlap, který jí ráno udělá snídani a dokáže ji uspokojit dvakrát za sebou, aniž by se mezitím setmělo. Jsem příliš dokonalý a to je můj největší handicap. Jitka
mě odhadla jako velmi dobrého nositele genetických informací, ale že jsem úplně nejlepší, o tom se jí ani nezdá. Kdyby mě neklofla Jitka, brzo by mě lapila nějaká jiná. Za 0,94 vteřiny jsem poznal, že jsem se dostal do bludného kruhu.
Jitčiny úmysly jsem odhalil velmi rychle, ale co mám udělat já, jsem dosud nevěděl. Přistoupil jsem k oknu a zíral do nebe. Moje servery pracovaly naplno, ale svoje řešení jsem nenacházel, i když jsem odmazal část souborů. Tok informací se dostal do smyčky, až jsem málem čelem zapálil záclonu. Rychle jsem uhasil začínající požár. Rodina? Tatínek? U nás už dávno překonané instituce. U nás si ženy chodí do spermobanky jako se tady chodí do knihovny. Potřebuji si s Jitkou ještě promluvit.
Přišla k večeru a trochu provinile se na mě usmívala. Seděl jsem v křesle, část dat promazaných a dokonale resetovaný.
„Zlobíš se na mě?“ řekla nejistě a začala si stahovat džíny. Odhalila tu svou roztomilou nedokonalost a já začal opět nahrávat na svůj disk.
„Nezlobím,“ řekl jsem, ale hned jsem se opravil. „Miláčku, nezlobím, protože tě miluju a hrozně rád se dívám, jak se oblékáš.“ Rozzářily se jí oči a to ji vždy udělá krásnější. „A svlékáš,“ dodal jsem. A to jsem chtěl udělat malou scénu, jenže má dokonalost mi v tom zabránila.
„Ty jsi neskutečný, někdy mi připadá, že jsi mi sem spadl odněkud z vesmíru,“ řekla a vzala mou hlavu do svých rozpálených dlaní. Chvíli jsem si připadal jako pánev a na desetinu vteřiny jsem znejistěl.
„Zítra udělám snídani já,“ usmála se a pohladila můj nos svým. Oddychl jsem si, měla ho krásně studený.
Původně stála otázka tak, jestli mám zmizet hned, nebo až zítra. Stačilo ji opět vidět a znovu slyšet, abych našel svoje řešení, a abych si odpověděl na novou otázku: Zůstat, nebo zmizet. Nemůžu utéct, a nejen proto, že ten titul před svým číslem si zatím nezasloužím. Odložím tedy závěrečnou zkoušku a pokusím se to tady dotáhnout do konce. Ožením se s Jitkou, vychovám naše dítě, naučím se stárnout, počkám, až všichni mí blízcí umřou, a až to nebude tak nápadné, tak se zdejchnu.
Pak budu moci s klidem předstoupit ke své závěrečné zkoušce.
Otevřel jsem okno a zahleděl se k hvězdám. Budu muset ještě zavolat mamce, že přijedu trochu později.
