Na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě byly vyhlášeny výsledky literární soutěže Fantastická povídka 2011. Zdeněk Jarchovský s povídkou Zkáza ráje sice skončil na smolném čtvrtém místě, o svých kvalitách však porotu i hlasující jednoznačně přesvědčil. FANZINE.cz jeho povídku nyní nabízí po drobných úpravách autora a s originální ilustrací Štěpánky Jislové.
Ilustrační foto, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
Zkáza ráje
Po večerech obyčejně krysařím. Já, jeden z nejbohatších lidí z celé planety. Nejlépe berou před soumrakem, když kraj opouštějí lišky, které se také přemnožily, ale jejich maso je tuhé a páchne. Návnadu je třeba nahodit dál na trávu, kde nejsou žádné keříky, a chvíli počkat. Na lehké škubnutí lanka odpovím prudkým zaseknutím, dvacet rychlých otáček navijáku, zvednu prut a krysa letí vzduchem kolem mé hlavy. Na to už mám gryf, pravou rukou hmátnu po klacku a třísknu jí po hřbetě, to jí přerazí páteř. Zmítající se tělíčko položím na korunu zdi a následuje druhý úder do hlavy. „Jak nehumánní a neestetické,“ řekla by moje žena pohrdavě a zvedla svůj patricijský nosánek nahoru. Ale není tady už skoro deset let. Asi odcestovala do krajiny nejsladšího dětství, je od ní klid. Dřív jsem myslel, že žije v residenci svého děda, sekýruje služky a pomlouvá kamarádky, ale ta mramorová ruina je prázdná. Co se týče mě, je daleko míň humánní umírat hlady nebo jíst nafouklé konzervy. Potřebuju úspěšně zaseknout nejméně desetkrát za večer, abych se najedl a udržoval zásoby na horší časy.
Dívám se po kraji a smířeně pozoruju pustinu. Na silnicích zarůstají rezavé vraky aut keři a dříve honosným vilám se propadají střechy. Po obloze se věčně honí černá hejna vran a nějací dravci.
Toto vše jsem způsobil já osobně jediným vynálezem, za který jsem dokonce dostal Nobelovu cenu. Podařilo se mi odhalit lineární polarizaci tachyonových vln a rozštěpit je. Stručněji to vysvětlit nejde. Každá taková vlna se skládá ze dvou kruhově polarizovaných vln, pravé a levé, a s jejich pomocí můžete cestovat v čase. Šíří se totiž i v protisměru. Nehrozí nebezpečí efektu motýlího křídla a můžete si dokonce vybrat způsob návštěvy minulosti – aditivně i substitučně. Pro lepší pochopení, při návštěvě popravy Giordana Bruna máte na výběr: zúčastnit se jako pouhý pozorovatel, anebo okusit žár hranice na vlastním těle. Stačí jen vybrat pravou či levou polarizaci tachyonu.
První výlet v časové loďce jsem řídil jako pokusná osoba já osobně, nikdo jiný si usednout do pochybného vehiklu netroufl. Zpět do mých nejlepších prázdnin, za kamarády na břeh potoka a v substitučním módu. To abych si pochutnal na racích a pstruzích pečených na ohni, na borůvkách a na našem vyhlášeném domácím sýru. Kamarádi žertovali, čutali jsme fotbálek, a já si užíval dětství stejně jako před lety. Báječné až do večera, než se ozval zvon z věže kostela a všichni jsme se rozprchli domů. Otec mi to odpoledne spočítal na tři rány lískovkou. Potom přišla dřina s krmením, která mi z paměti docela vypadla, pak uklidit dvůr, uvařit večeři a umýt nádobí, protože macecha ošklivě pokašlávala a simulovala tuberkulózu. Pozdě večer na stole ležel jen ten domácí kmínový sýr s trupelovitým chlebem, oboje zavánělo plísní.
Když jsem se rozčarovaný vrátil ze svého dětství jako hrdina, doktoři mě prohlédli a za pár dní se rozjela výroba časových loděk podle mého patentu. Každý se přece chce vrátit alespoň na chvíli do bezpečí mateřské náruče, do doby, kdy otec byl zdravý a veselý, pohrát si s dávno zapomenutými nebo ztracenými kamarády.
Ilustrace: Štěpánka Jislová
Vypukl nepředstavitelný kšeft a mé konto narůstalo raketovým tempem, tykání mi nabídl i Bill Gates. Všichni se chtěli vrátit a znovu pocítit dávné štěstí, třeba jen z dálky, aditivně. Malé loďky pro jednotlivce, rodinné čluny i obrovité kontejnery určené celým výpravám. Turistické kanceláře zaplavily obyvatelstvo světa nabídkou zájezdů do krajin nejsladšího dětství. A lacino. Masová výroba loděk ještě srazila ceny, cestování časem nespotřebuje ani mnoho energie. Stačí zasaturovat elektrickým proudem dva supravodivé prstence a může se cestovat sto let. Pláže Havaje osiřely. Strana zelených opět propadla u voleb, hned za ekology zkrachovali psychiatři. Svět se změnil za pár dní. Nejlepší terapií se stal malý výlet do šťastných časů.
I když jsem ženy příliš nevyhledával, vyhledávaly ony mě. Vedlo se mi stále lépe a měl jsem se mít víc na pozoru. Dřív než za půl roku mě oženili s prominentní krasavicí, protože její rodina potřebovala můj kapitál. Tak jako staří kreténi vodili své oběti k Mínotaurovi a obětovali se slávou tu nejkrásnější z dcer, úhledně zabalenou do hedvábí. Proto na mě hleděla z výšin, na kmána, plebejce, který neumí rozeznat šest druhů vidliček po levé straně talíře a neposlouchá Vivaldiho. Ne, byli to Kréťané a já jen šedivý a nudný bobr z Ústavu fyziky času. Když mě má žena představovala ve společnosti, nezapomněla se pohrdavě se uchichtnout, jakoby vedla nějakého chovance.
Toho Vivaldiho jsem nepostrádal nikdy, jako teď ani nepostrádám svou drahou a nákladnou polovici. I když by mě velmi bavilo sledovat, jak se s odporem ryje v záhonech zeleniny, protože nejen masem živ je člověk. Jak pobouřeně piští nad žížalami a s kolíčkem na nose přehazuje kompost. A což teprve její bazén, chlouba domu, přeměněný na cisternu. Při každém dešti do něj žlaby natéká voda na zalévání zeleniny i na pití, protože vodovod vydal poslední rezavou kapku před pěti lety.
Důležité jsou teď opravy sítí chránících záhony, na které vrány stále zkouší nalétávat. Dříve jsem je s potěšením střílel, ale došly mi náboje. Každé ráno také obcházím zdi a zabezpečuji je proti podhrabání, je třeba stále ucpávat odpadní potrubí střepy a mít se na pozoru před dorůstajícími stromy a keři okolo zdí. Život se stal bojem o přežití.
Můj vynález změnil svět až příliš. Konjunktura vydržela pět let, pak jsem začal větřit malér. Všechny výpočty jsem znovu kontroloval, použitím štěpené tachyonové vlny opravdu nemůžete nic na historii opravit ani pokazit. Jenže se začali ztrácet lidé. Prostě se nevraceli. Zapůsobil faktor pokrevních pout, na který je matematika krátká.
Došlo ke globálnímu zákazu cest do minulosti a jen mně byla povolena poslední průzkumná cesta pro nalezení východiska. Nejdříve jsem zamířil k otcovu statku. Stál na svém místě, ale u boudy ležel uvázaný mrtvý hlídací pes a u žlabů zdechlé krávy, pole zarostlá ohnicí a lebedou. Tvrdý a lakomý sedlák neopouští půdu jen tak. A přece by nenechal zvířata přivázaná, kdyby se nehodlal vrátit. Chalupa mého děda, o čtyřicet let dříve na časové ose, mě vítala propadlými došky a stejnou samotou. Zamířil jsem směrem na Waterloo, kde se vítr honil v nedozrálém obilí a neřadila se vojska, nikde ani živáčka. Prošel jsem zpustlý Řím, tam pod sochou Kolose spali prašiví psi. Davidův chrám stál nedotčený, ale stejně prázdný jako statek mého otce. Zamířil jsem o tisíc let zpět a pět set kilometrů na jihovýchod. Loďka času zastavila u nivelačních příkopů opuštěných základů pyramid. Ani tam již nežili lidé. Také odcestovali zpět, to mi konečně došlo. Dělníci pohodili nářadí a přisedli do časových loděk ke svým dětem a příbuzným. A jejich stopy mířily dál do hloubi času.
Definitivně se mi zbytek vlasů zježil hrůzou, když jsem přistál zpět u svého ústavu, kde jsem byl (podlé mé ženy) chovancem, a nenašel jediného člověka. Pistole strážných se povalovaly na stole, telefon hluchý, elektrické zásuvky bez energie. Ani jsem si nemohl zkontrolovat stav svého konta. Na podlaze vrátnice se povalovaly noviny se senzační zprávou, že odcestoval Bill Gates. Lidé dali přednost jistotě dětství před nejistotou budoucnosti. I jejich matky a otcové pochopili, kde jim bude lépe, a nechali se odvézt proti času o generace dál a dál.
Všichni odešli a zanechali příslovečné plné hrnce. Obchody sice zaváněly hnilobou vypnutých lednic, ale mouky a trvanlivých potravin jsem si mohl nabrat po libosti. Na parkovištích stály dopravní prostředky všeho druhu s plnými nádržemi a startovacími klíčky.
Posílil jsem obvodové zdi své vily, navozil zásoby a nakonec zazdil bránu. Právě včas, přemnožená havěť všeho druhu mi hrozila sežráním.
Historie i svět se vyprázdnily, i když někde určitě zůstali nějací lidé – chudí, zaostalí, izolovaní, anebo moudří. Já se k nim nepočítám, smím se jen kát a přemýšlet o lidských touhách. Nic se nedá napravit. Stýská se mi po blahobytu a dostatku a slávě. Pracuji tvrdě, jím uboze a stačí mi málo. Přijde jedna zlá zima nebo horké léto a zemřu osamělý.
Když se dívám do zrcadel, a co jich v domě je, vidím jen vyschlého hastroše v cárech saka nejluxusnější značky. Tváře propadlé, vyhaslé oči, z dásní mi trčí zčernalé pahýly zubů podobné ohořelým vánočním františkům. Časová loďka čeká v pohotovosti a supravodivé prstence jsou aktivní, ale velmi váhám. Historie zamrzla uprostřed času, vykotlaná jako moje zuby, a mě čeká jen samota. Přesto zůstávám. Tuším, kam všichni odešli. Měli krátkou paměť. A také byli líní, pohodlní a s nedostatkem fantazie. Přesvědčili Kaina, že nemá cenu se rozčilovat kvůli jedné ovci, a ztekli brány ráje. Tam musí být pravé peklo.
Zdeněk Jarchovský
Absolvent Fakulty dielektrik a polovodičů na Petrohradském elektrotechnickém institutu. Narodil se roku 1952, coby začínající autor má tedy mírný časový skluz. O první dobrovolné psaní se však pokusil už na vysoké škole – fyzika polovodičů, legrácky i sci-fi. Tehdy byl ještě neúspěšný.
„Když nemusíš, tak nepiš“, poradili mu kamarádi, kteří psát museli. Podařilo se mu vydržet skoro třicet let. Potom jsem to vzdal a napsal dvě knihy, jejich jediný ohlasem bylo však mlčení vydavatelů. Pustil se tedy do kratší prózy, obeslal pár soutěží a slavil první úspěch. Snaží se pravidelně psát drobnější věci, hlavně detektivky, sci-fi a fantasy. Tenhle žánr bere jako příjemné zpestření psaní, méně pravidel a více fantazie.
K soutěži samotné a své účasti autor ještě dodal:
„Musím se přiznat k drobné podlosti, do soutěže Fantastická povídka jsem připravil dvě různé práce. Jednu podle návodu čerstvě absolvovaného kursu tvůrčího psaní, tu o blondýně [chystáme k vydání]. Obsahuje vše předepsané včetně humoru, urychlujících dialogů a dějových zvratů. Druhá, tedy tato, všem doporučeným pravidlům odporuje, dostala jen myšlenku a pointu.
Vypustil jsem tak dvě experimentální sondy namířené na porotu a Zkáza ráje měla propadnout. Nestalo se. K mému překvapení porotci čtou povídky celé, klobouk dolů při takovém množství, a jsou připraveni ocenit i formu mimo líbivou šablonu. Ukázalo se, že i porotci jsou čtenáři, každý má svůj žebříček hodnot a přístup k dílu. Kdybych měl něco vyzdvihnout, byla by to ta báječná zpětná vazba. Body a pořadí jsou prima, ale nejcennějším příspěvkem této soutěže je slovní hodnocení a přístup k finálním povídkám.“
Poznámka redakce: Další finálové povídky z literární soutěže Fantastická povídka 2011 společně s ilustracemi budeme publikovat každý týden vždy v neděli ve 20:00.
