Je zajímavé sledovat reakci čtenáře, který po zakoupení časopisu o science fiction čte povídky, které by mohly vyjít téměř v jakémkoliv jiném časopise nebo novinách. Například v nové Ikarii. Jediné, co nás jako Čechy mohlo potěšit, je to, že to platí jak pro naše, tak i pro zahraniční autory.
Světová sci-fi
Hned první povídka Zařezávačka od Iana R. MacLeoda to ukazuje ve zcela jasném světle. Příběh z období 2. světové války, odehrávající se někdy v průběhu Bitvy o Británii mezi piloty RAF a nutným pozemním personálem, začíná poměrně slibně. Atmosféra je správně tíživá, dojmy hlavní hrdinky jsou podávány velice přesvědčivě, střet smolařky a klikaře, začíná se téměř projevovat fantastično – a tak nějak to bohužel odezní do ztracena. Autor jeviště velice dobře zná, je to Angličan s osobní vazbou na ony lokality. Přitom je to škoda, takové prostředí se všemi těmi rituály pilotů startujících do nebezpečí s talismany a činnostmi, to si přímo říká o něco, co právě této povídce chybí. Prostě jeden téměř pravdivý příběh.
To povídka Judith Bermanové je o něčem jiném. Okno představuje postupně náš svět po přistání mimozemských uchvatitelů, housenek, kde mládenec v pubertálním věku a zároveň vypravěč příběhu je chován jako domácí zvířátko jedné z nich. Poté, co se mu podaří utéct, potkává zbytky lidí a snaží se je pochopit a sžít se s nimi, nicméně příliš se mu to nedaří. Autorka velmi zajímavě a poutavě odkrývá jednotlivé postavy a činnosti příběhu – od housenkových termínů se téměř sami musíme propracovat k pochopení, co čím autorka myslí. Způsoby komunikace mezi housenkami samotnými a i hrdinou, jednotlivé činnosti které probíhají, chování samotných lidí které hrdina nikdy před tím takhle zblízka nepotkal a snaží se je pochopit, to vše musíme domýšlet a objasnit si sami. Spisovatelka porovnává očima vypravěče téměř bezproblémový život v zajetí se svobodou, avšak velmi těžce vydobývanou. Pronásledování, útoky technologicky vyspělejších vetřelců, nepochopení některých věcí a problémy v komunikaci – to vše nás velmi rychle vtáhne do děje. Povídka se čte velmi pěkně, jen zamrzí tak trochu chování lidí, které mi přišlo poněkud nelogické, zejména ze strategického hlediska. Samotný konec se dá tak trošku předpokládat, ale dal by se rozvinout i dále.
Česká sci-fi
Jana Rečková ve své povídce Kraj s ofinou se také řadí do kategorie „Téměř bez sci-fi“. A podobně jako v první zahraniční povídce to vypadá zpočátku nadějně. Dovolená v přetechnizované době trávená v divočině na břehu jezera zní velice zajímavě. Nabízí se konfrontace mezi zpohodlnělými lidmi navyklými na výdobytky civilizace se syrovou přírodou, či něco podobného. Vypravěčka Zuzana věští, kamarády tím neděsí ani nefascinuje, prostě to berou, nepřátelští sousedi to neřeší, ani to na ně nemá vliv. Některé události jsou opětně poněkud nelogické a nemající dále význam, postav spousta, některé asi jen proto, aby bylo na konci víc mrtvol, uprostřed se stane něco co není vysvětleno končící vlastně masakrem, nevím, co tím ve finále chtěla autorka říci. Povídka působí poněkud zmateně.
Nesmrtelná kronika od Martina Gilara je určitě jiný šálek kávy. I když o kávě tu nelze příliš mluvit, ledaže by to byl genetický materiál. Povídka nám začíná jako akční nebo špionážní, posléze rychle sklouzne do odborné vědy na genetické téma. Nevím, jak moc odborné, takové pasáže se běžný čtenář naučí číst tak nějak jako že jim rozumí a prostě to akceptuje bez toho, aby začal rýpat. Nemohu posoudit, nakolik je to fantazie a nakolik seriózní věda, skoro bych to čekal v jiné rubrice.
Otázka cti je pro milovníky akční fantastiky. Souboje odehrávající se na cizích planetách, nejen mezi lidmi ale hlavně i mimozemšťany, používají se bojové techniky zbraně tajemné i běžné (jako paprskomety), postavy pátrající po konspiracích, tajemných lidí v pozadí, zrady nejen v klanu ale i v rodině. Sidaris, úspěšnější, ale bohužel druhý potomek vůdce rodu, podporován přítelkyní a lékařkou Dilvarou a technickými všekutily, právě toto dělá. Dovedl bych si i představit rozvinutí do dalších povídek líčící jeho osudy na různých planetách či kosmických lodích. Ačkoliv autorkou je žena, Lucie Lukačovičová, velmi dobře děj vykreslila i po akční stránce.
Ostatní
V publicistické části bych vyzvednul článek Romana Koufka Ďábel v hlavní roli. Probírá zasvěceně postavu Ďábla či Satana ve filmech, ale jen samotnou, bez návaznosti na prostředí (strašidelné domy byly v minulém čísle). Zmiňuje se o všech důležitých hororech na toto téma, včetně mých oblíbených.
Fantastická věda příliš zajímavého nenabízí, i když bych tyto články doporučil číst nadšeným vědátorům. Mohli by tam najít neortodoxní myšlenky. V publicistice najdeme rozhovor s Ianem R. MacLeodem (ano, autorem první povídky tohoto čísla) a pojednání o nezávislé filmové fantastice dvou českých tvůrců z nedávných let.
Ve Filmfaroniádě najdeme pouze zajímavou upoutávku na poslední film Terryho Gilliama spojeného se jménem Heath Ledger – Imaginárium Dr. Parnasse. Jinak je to spíš varování, na co do kina příliš nechodit a na ty lepší filmy z těch horších se posléze podívat v televizi.
Vivisektor vykazuje obdobné příznaky. Z knih lze vyzdvihnout pár kvalitnějších střípků, jako je kniha Lži Lockeho Lamory od Scotta Lynche, nebo povídkový román Město přízraků. Ostatní je standardní Stephen King s povídkami Za soumraku, a pak už jen zanedbatelné knihy o kupodivu upírech, či elfech kombinovaný s robocopy a trpaslíky.
Celkově na mě říjnová Ikarie působila poněkud nevyrovnaně. Některé povídky se vyloženě vychutnávají, nicméně další po sci-fi téměř ani nevoní (což nemusí být na škodu), ostatní články jsou na tom podobně. Řečeno jednoduše a prostě – pro každého čtenáře Ikarie něco.
Zajímavé je sledovat reakci čtenáře, který po zakoupení časopisu o science fiction čte povídky, které by mohly vyjít téměř v jakémkoliv jiném časopise nebo novinách. Například v Ikarii. Jediné co nás jako Čechy mohlo potěšit je to, že to platí jak pro naše, tak i pro zahraniční autory.
Světová sci-fi
Hned první povídka Zařezávačka od Iana R. MacLeoda to ukazuje ve zcela jasném světle. Příběh z období 2. světové války, odehrávající se někdy v průběhu Bitvy o Británii mezi piloty RAF a nutným pozemním personálem, začíná poměrně slibně. Atmosféra je správně tíživá, dojmy hlavní hrdinky jsou podávány velice přesvědčivě, střet smolařky a klikaře, začíná se téměř projevovat fantastično – a tak nějak to bohužel odezní do ztracena. Autor jeviště velice dobře zná, je to Angličan s osobní vazbou na ony lokality. Přitom je to škoda, takové prostředí se všemi těmi rituály pilotů startujících do nebezpečí s talismany a činnostmi, to si přímo říká o něco, co právě této povídce chybí. Prostě jeden téměř pravdivý příběh.
To povídka Judith Bermanové je o něčem jiném. Okno představuje postupně náš svět po přistání mimozemských uchvatitelů, housenek, kde mládenec v pubertálním věku a zároveň vypravěč příběhu je chován jako domácí zvířátko jedné z nich. Poté, co se mu podaří utéct, potkává zbytky lidí a snaží se je pochopit a sžít se s nimi, nicméně příliš se mu to nedaří. Autorka velmi zajímavě a poutavě odkrývá jednotlivé postavy a činnosti příběhu – od housenkových termínů se téměř sami musíme propracovat k pochopení, co čím autorka myslí. Způsoby komunikace mezi housenkami samotnými a i hrdinou, jednotlivé činnosti které probíhají, chování samotných lidí které hrdina nikdy před tím takhle zblízka nepotkal a snaží se je pochopit, to vše musíme domýšlet a objasnit si sami. Spisovatelka porovnává očima vypravěče téměř bezproblémový život v zajetí se svobodou, avšak velmi těžce vydobývanou. Pronásledování, útoky technologicky vyspělejších vetřelců, nepochopení některých věcí a problémy v komunikaci – to vše nás velmi rychle vtáhne do děje. Povídka se čte velmi pěkně, jen zamrzí tak trochu chování lidí, které mi přišlo poněkud nelogické, zejména ze strategického hlediska. Samotný konec se dá tak trošku předpokládat, ale dal by se rozvinout i dále.
Česká sci-fi
Jana Rečková ve své povídce Kraj s ofinou se také řadí do kategorie „Téměř bez sci-fi“. A podobně jako v první zahraniční povídce to vypadá zpočátku nadějně. Dovolená v přetechnizované době trávená v divočině na břehu jezera zní velice zajímavě. Nabízí se konfrontace mezi zpohodlnělými lidmi navyklými na výdobytky civilizace se syrovou přírodou, či něco podobného. Vypravěčka Zuzana věští, kamarády tím neděsí ani nefascinuje, prostě to berou, nepřátelští sousedi to neřeší, ani to na ně nemá vliv. Některé události jsou opětně poněkud nelogické a nemající dále význam, postav spousta, některé asi jen proto, aby bylo na konci víc mrtvol, uprostřed se stane něco co není vysvětleno končící vlastně masakrem, nevím, co tím ve finále chtěla autorka říci. Povídka působí poněkud zmateně.
Nesmrtelná kronika od Martina Gilara je určitě jiný šálek kávy. I když o kávě tu nelze příliš mluvit, ledaže by to byl genetický materiál. Povídka nám začíná jako akční nebo špionážní, posléze rychle sklouzne do odborné vědy na genetické téma. Nevím, jak moc odborné, takové pasáže se běžný čtenář naučí číst tak nějak jako že jim rozumí a prostě to akceptuje bez toho, aby začal rýpat. Nemohu posoudit, nakolik je to fantazie a nakolik seriózní věda, skoro bych to čekal v jiné rubrice.
Otázka cti je pro milovníky akční fantastiky. Souboje odehrávající se na cizích planetách, nejen mezi lidmi ale hlavně i mimozemšťany, používají se bojové techniky zbraně tajemné i běžné (jako paprskomety), postavy pátrající po konspiracích, tajemných lidí v pozadí, zrady nejen v klanu ale i v rodině. Sidaris, úspěšnější, ale bohužel druhý potomek vůdce rodu, podporován přítelkyní a lékařkou Dilvarou a technickými všekutily, právě toto dělá. Dovedl bych si i představit rozvinutí do dalších povídek líčící jeho osudy na různých planetách či kosmických lodích. Ačkoliv autorkou je žena, Lucie Lukačovičová, velmi dobře děj vykreslila i po akční stránce.
Ostatní
V publicistické části bych vyzvednul článek Romana Koufka Ďábel v hlavní roli. Probírá zasvěceně postavu Ďábla či Satana ve filmech, ale jen samotnou, bez návaznosti na prostředí (strašidelné domy byly v minulém čísle). Zmiňuje se o všech důležitých hororech na toto téma, včetně mých oblíbených.
Fantastická věda příliš zajímavého nenabízí, i když bych tyto články doporučil číst nadšeným vědátorům. Mohli by tam najít neortodoxní myšlenky. V publicistice najdeme rozhovor s Ianem R. MacLeodem (ano, autorem první povídky tohoto čísla) a pojednání o nezávislé filmové fantastice dvou českých tvůrců z nedávných let.
Ve Filmfaroniádě najdeme pouze zajímavou upoutávku na poslední film Terryho Gilliama spojeného se jménem Heath Ledger – Imaginárium Dr. Parnasse. Jinak je to spíš varování, na co do kina příliš nechodit a na ty lepší filmy z těch horších se posléze podívat v televizi.
Vivisektor vykazuje obdobné příznaky. Z knih lze vyzdvihnout pár kvalitnějších střípků, jako je kniha Lži Lockeho Lamory od Scotta Lynche, nebo povídkový román Město přízraků. Ostatní je standardní Stephen King s povídkami Za soumraku, a pak už jen zanedbatelné knihy o kupodivu upírech, či elfech kombinovaný s robocopy a trpaslíky.
Celkově na mě říjnová Ikarie působila poněkud nevyrovnaně. Některé povídky se vyloženě vychutnávají, nicméně další po sci-fi téměř ani nevoní (což nemusí být na škodu), ostatní články jsou na tom podobně. Řečeno jednoduše a prostě – pro každého čtenáře Ikarie něco.
