Ruský spisovatel Sergej Lukjaněnko se u nás za ty čtyři roky od doby, kdy tu vyšla jeho první kniha, už docela dobře zabydlel. Troufám si říct, že v této chvíli neexistuje ve fandomu nikdo, kdo by o něm a o jeho pětidílné sérii o Hlídkách dosud ani neslyšel. (Ačkoliv označení pětidílné není zrovna na místě, protože původně měla mít série jen tři díly a jeden ze zbývajících dvou napsal spisovatel Vladimir Vasiljev.) Pojďme se společně podívat na druhý svazek o Hlídkách, knihu nazvanou Denní hlídka.
Napřed malá rekapitulace: v předchozím díle Noční hlídka jsme se dozvěděli o existenci Jiných, bytostí, kteří byli na svém počátku obyčejnými lidmi, ale pak se díky svým genům naučili ovládat Šero a své biologicky předurčené magické vlastnosti. Jedni stojí na straně Dobra, jmenují se Světlí a jejich oblíbenou častí je den. Druzí se logicky jmenují Temní, stojí na straně Zla a rádi se pohybují hlavně v noci. Aby tu existovala jakási rovnováha, na dodržování těch několika pravidel, která komunitu Jiných svazují, dohlížejí dvě instituce – Noční hlídka Světlých a Denní hlídka Temných. Kdesi uprostřed ještě stojí tajemstvím zahalená Inkvizice soudící obě strany mince, ale o té se dozvídáme celou dobu minimum. Spolu s Antonem Goroděckým, pracovníkem Noční hlídky jsme se dostali do Moskvy ve třech volně propojených příbězích a skrze zajímavé akční vyprávění zjistili, jak to vlastně chodí ve světě Jiných z pohledu Světlého.
Jenže co by to bylo za rovnováhu, aby se spisovatel věnoval jen těm Hodným, zvlášť, když se postupně odhaluje krutá pravda, že Světlí vlastně vůbec nestojí na straně Dobra, jen se snaží svými vlastními prostředky porazit Temné a nastolit vládu jediného celistvého řádu, kde si budou všichni rovni, bla bla bla… Že vám to něco připomíná? Něco taktéž původem z Ruska? Ano, za komunismem stojí podle Lukjaněnka právě Světlí. Takže proč jim vlastně fandit? Proč neokořenit zajímavé prostředí vyprávěním o někom zcela jiném, někom, kdo vyznává bezmeznou svobodu? Myslíte správně, Denní hlídka je právě o Temných. Stejně jako Světlí nestojí vyloženě na straně Dobra, ani Temní nejsou vůbec tak Zlí, jak jste si ještě donedávna mohli myslet.
První z trojice příběhů, které nám Lukjaněnko v souladu s kompozicí předcházejícího dílu předkládá, představuje Temnou vědmu Alici, s níž jsme se už mohli potkat v předchozím vyprávění. (To je ta s tím silovým jehlanem.) Při jedné téměř bezvýznamné akci vyčerpala všechnu svou sílu a musí ji teď obnovovat pomalu, kapku po kapce. Právě proto je svým ex-milencem a šéfem Denní hlídky Zavulonem odeslána do dětského tábora v Artěku na Krymu.
Při čtení prvních stránek Denní hlídky si čtenář říká, že mu autor opět připravil zajímavé čtení. Napadne jej, že Alice možná bude novým Antonem, jen v opačných barvách. Opak je ale pravdou, protože úvodní příběh byl pouze takovým lehkým navozením atmosféry a hlavně prvním (respektive druhým) krůčkem k mnohem větším a spletitějším akcím. Není tak divu, že po jeho dočtení si zmateně položíte otázku „Probůh proč?“.
To druhá část stojí už v úplně jiné rovině. Nedržíme se jednoho hrdiny, ale plynule skáčeme mezi úhly pohledu různých postav (mihne se i starý známý Anton a v metru potkáme dokonce jistého malého chlapce) a celou dobu ani na chvíli netušíme, co se bude dít dál. Asi takhle je druhá část knihy Denní hlídky zapeklitá a zašmodrchaná. Napínavé vyprávění, které zdaleka není jen akcí, krůček po krůčku pokračuje a hází nám do cesty na první pohled zcela bezcenná vodítka k vyřešení celé zápletky. A tak vlastně čtenář až do poslední stránky netuší rozuzlení, které ho pak naprosto ohromí.
To nejhorší (nebo nejlepší?) na tom je, že příběh ještě neskončil. Čeká nás totiž ještě třetí část, v níž se vydáme do kulis současné Prahy, kde se bude konat inkviziční tribunál, jež projedná zásahy, které v poslední době hnuly s rovnováhou sil na obou stranách. I tady, přestože nejkvalitnější čtení už máme za sebou, se ocitáme ve středu plánů v plánech jiných plánů, na jejichž okrajích nestojí nikdo jiný, než pánové Zavulon a Geser, šéfové obou moskevských hlídek.
Ve chvíli, kdy psal sérii o Hlídkách, už Sergej Lukjaněnko přece jen měl nějaké zkušenosti se psaním a bylo mu tak jasné, že po úspěchu první knihy musí sáhnout po mnohem tvrdším kalibru, aby udržel čtenářskou popularitu série. Místo rádoby hodných Světlých, kteří díky odhalení své pravé povahy ztratili svou přitažlivost, obrátil o sto osmdesát stupňů a stanul na opačné straně barikády, aby nám ukázal, že vlastně až tak odlišná není.
Stejně tak si uvědomil, že už nebude stačit čistá akce. Přestože i v Denní hlídce najdeme mnoho akčních scén, najdeme tu i bezpočet pomalých a přemýšlivých momentů, kdy je i ten nejnepřístupnější čtenář nucen číst emoce a myšlenky mezi řádky. Mnoho fanoušků, kteří už mají (na rozdíl ode mne) celou sérii v malíčku, tvrdí, že právě Denní hlídka je z hlediska kvalitního čtení tím nejlepším, co může celá série nabídnout. A ani se nelze divit. Nejen, že představuje mnohem zajímavější skupinu hrdinů, než jsou Světlí, čtenář tu musí i více přemýšlet a rozkrývat mnohem větší množství intrik, které fanoušci literatury tak rádi rozplétají. Pokud se vám předchozí díl líbil, není proč váhat a okamžitě vyrazte pro Denní hlídku. A když už budete v obchodu, vezměte s sebou i Šerou hlídku, třetí pokračování série, protože by se vám pak přece nechtělo uklízet ten poslintaný koberec po té, co přečtete finále této knihy.
Název originálu: Dněvnoj dozor
Český název: Denní hlídka
Autoři: Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, Vladimir Vasiljev
Překlad: Libor Dvořák
Obálka: Milan Fibiger
Počet stran: 448
Vydal: Argo a Triton, Praha 2005
Doporučená cena: 298 Kč
Hodnocení: 70%
