Jak vlastně recenzovat legendu? Jak objektivně zhodnotit knihu, kterou provází mnohahlasé projevy slávy? Jak se dívat skrz Zrcadlovky a nepropadnout kouzlu světa za jejich obroučkami?
Když přijdete do svého oblíbeného (internetového) knihkupectví s fantastikou a víte, že nedávno vyšla Ta sbírka kyberpunku, o které už jste slyšeli, ačkoliv se třeba o podobný směr ani nezajímáte, možná ze zvědavosti prohlédnete police, jak vlastně vypadá a co v ní najdete. Dobrovolně se přiznám, že já jsem čekal masivní knihu popsanou od jednoho okraje stránky ke druhému s remixem matrixového zdrojového kódu z obálky původního vydání. Nemohl jsem se víc mýlit. Zrcadlovky jsou poměrně útlé (250 stran), s co nejmenším počtem písmenek na stránce, aby se vůbec kniha dala svázat. V první chvíli člověka napadne, že to vlastně nebude ani stát za otevření. Pak ale upoutá výborně laděná (mimojiné díky dlouhému vzniku) obálka Tomasze Marońského, která naopak přesvědčí alespoň k letmému nahlédnutí. A pak už podlehnete.
Kyberpunk vznikl v osmdesátých letech dvacátého století ne jako žánr, subžánr nebo směr, ale jako Hnutí s velkým H. Jeho autoři – většinou noví, mladí spisovatelé – si vzali za cíl obnovit starou fantastiku a vrátit ji více na zem, více do tehdejší doby pomalu se rozvíjejících počítačových technologií budoucnosti. Už nebylo třeba příběhů ze vzdálených planet a hvězdných lodí, už nemělo cenu vydávat fantasy ze světů na hony vzdálených realitě, už se nechtělo číst ty staré okoukané klasické kulisy a zápletky. Jako první vlaštovka se objevil Wiliam Gibson se svou debutovou povídkou Gernsbackovo kontinuum. Nasadil svým čtenářům do hlavy obraz člověka stíhaného prazvláštní snovou architekturou jistých částí Ameriky, vizí osmdesátých let, které se mohly stát, ale nestaly. I kdybyste úvodní povídku Zrcadlovek měli číst třeba o půlnoci, zaleze vám pod kůži, usadí se v krvi a nepůjde ven. Je nepochopitelná a tak strašně zvláštní, že si ji budete chtít číst znovu a znovu a stále budete uchváceni její proměnlivou podstatou.
Wiliam Gibson tu nastínil revoluci, kterou by chtěl v žánrech fantastiky provést, a světe div se, postupem let bylo jeho textem uchváceno tolik spisovatelů, že vytvořili celé Hnutí, které si vybralo Zrcadlovky jako svůj manifest. Ukazují nám, že na fantastiku se dá nahlížet i ze zcela jiného úhlu, než na jaký jsme byli do té doby zvyklí, ukázali nám, že se dá ubírat i naprosto opačnými směry, než jsme si doposud mysleli.
Na počátku jednadvacátého století si naprosto nezasvěcený člověk vybaví ve spojení se slovem kyberpunk asi hlavně trojici filmů Matrix. Myšlenku post-apokalyptického světa, kde zeměkouli ovládly stroje a stvořily umělý elektronický svět. Jenže Matrix spolu s řadou dalších záležitostí jsou jen výplodem post-kyberpunku a vlastně něčeho úplně jiného, než čím se skví pravé jádro kyberpunku. Povídky, které jsou podobné Matrixu v syntéze stojů a lidských organismů, najdeme v celých Zrcadlovkých jen dvě – Hadí oči Toma Maddoxe a Minutu ticha za rokenrol… od Pat Cadiganové. Všechny ostatní se snaží změnit fantastiku úplně jinak.
Skupinu nejvýraznějších a čtenářsky nejpřístupnějších tvoří povídky, v nichž se vyskytuje množství drog. Stejně jako mnoho ostatních směrů, které se postupně ve světě vyvinuly, staví i kyberpunk částečně na drogovém opojení lidské mysli. A nemusí se vůbec jednat o návykové látky v pravém slova smyslu, ale může jít o hudbu nebo požitek ze spojení s jinou bytostí. Nejen to nám ukazují povídky Slunovrat od Jamese Patricka Kellyho a Volná zóna Johna Shirleyho.
Jiné scénáře zase přináší neméně zajímavé povídky Kluci ze Čtyrstý od Marca Laidlawa a Stone žije z pera Paula Di Filippa. První z nich přináší apokalyptické město, kde přežívají jen děti budoucnosti sdružené v gangy, druhá zase příběh ztraceného jedince z přelidněné zóny, jehož si vybere bohatá magnátka pro blíže neznámý účel. Lewis Shiner v povídce Dokud nás lidské hlasy nerozdělí zase demonstruje, co se může stát, když genetika dosáhne více než pokročilého stupně poznání.
A všechny ostatní povídky… Ty prostě vezmou základní rebelantství kyberpunku proti ostatní tvorbě a vdechnou ho do děl tak nepochopitelných a nepopsatelných, zvláštních a vymykajících se, že nejdou rozumně popsat. Mnoho z nich byste za kyberpunk nepovažovali ani náhodou a přesto jím jsou až do morku kostí. Ať už se jedná o motivy pohrávající si s magií, cestování časem, nebo sovětskou kosmickou stanicí. Anebo vymřelým architektonickým stylem z úvodní povídky Wiliama Gibsona.
Zrcadlovky nejsou dílem nadčasovým. Jsou dílem psaným přesně pro svoji dobu, přesně pro společnost určité nálady. A to, že dokážou zaujmout tolik lidí ještě třiadvacet let po svém původním vydání, svědčí pouze o genialitě jejich autorů.
Obsah:
- William Gibson: Gernsbackovo kontinuum (The Gernsback Continuum, 1981)
- Tom Maddox: Hadí oči (Snake-Eyes, 1986)
- Pat Cadigan: Minutu ticha za rokenrol… (Rock On, 1984)
- Rudy Rucker: Houdiniho příběhy (Tales of Houdini, 1981)
- Marc Laidlaw: Kluci ze Čtyrstý (400 Boys, 1983)
- James Patrick Kelly: Slunovrat (Solstice, 1985)
- Greg Bear: Petra (Petra, 1982)
- Lewis Shiner: Dokud nás lidské hlasy nerozdělí (Till Human Voices Wake Us, 1984)
- John Shirley: Volná zóna (Freezone, 1985)
- Paul Di Filippo: Stone žije (Stone Lives, 1985)
- Bruce Sterling, William Gibson: Rudá hvězda, zimní orbita (Red Star Winter Orbit, 1983)
- Bruce Sterling, Lewis Shiner: Mozart ve slunečních brýlích (Mozart in Mirrorshades, 1985)
Název originálu: Mirrorshades
Český název: Zrcadlovky
Editor: Bruce Sterling
Překlad: kolektiv
Obálka: Tomasz Maroński
Počet stran:
Vydal: Laser-books, Plzeň 2009
Doporučená cena: Kč
Hodnocení: ***** (90%)
