4 fotky 
!Exkluzivní rozhovor!Spisovatel a editor Vlado Ríša prozradil v exkluzivním rozhovoru pro FANZINE.cz několik informací o svých plánech. Chystá další historickou fantasy a v plánuje také sbírku steampunkových povídek.
Foto: Marián Juskanin, Fanzine.cz
Vzpomenete si, jak jste se dostal k fantastice, ať už jako čtenář nebo spisovatel?
Jako kluk jsem četl hodně a vždycky mě bavily dobrodružné příběhy. Takže když pominu období pohádek, zaujaly mě válečné, dobrodružné a SF příběhy. Vzhledem k tomu, že SF jsou, podle některých, pohádky pro dospělé, tak jsem vlastně od pohádek dodnes neodešel. Ostatně, co je například takový Opičí král od Wu-Čchen-Ena? Pohádka nebo fantasy?
Samozřejmě to ze SF nejdřív byly verneovky, Lem, Strugačtí, Asimov… Tak by se dalo psát dále, až bych vyjmenoval možná skoro celý Superseznam (abyste byli v obraze: Superseznam byl v hlubokém totáči projekt několika šílenců, kteří si dali za úkol zmapovat všechny SF, které v Československu kdy vyšly). No a protože mě SF bavilo nejvíc, začal jsem někdy v patnácti (po období básniček) psát něco jako povídky. Slovo něco je v té větě správně, protože v té době nebyly žádné workshopy, aby mi někdo řekl, jak to má vypadat řádně. Takže vesměs šlo o neuměle rozepsané nápady do dialogů a příběhu. Až někdy po vysoké škole jsem v Řeži, kde jsem pracoval na radioaktivních léčivech, začal psát něco, čemu se už možná dalo říkat povídky; šly samozřejmě rovnou do šuplíku. Pak přišel první Parcon…
Vlado Ríša
Narodil se 16. dubna 1949. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou, od roku 1990 však začal pracovat jako redaktor a později šéfredaktor časopisu Ikarie. Od roku 2010, kdy Ikarie přestala vycházet, působí jako šéfredaktor časopisu XB-1.
Čtenáři mohou znát některé jeho knihy ze sérií Agent JFK, Conan nebo Mark Stone. Řada jeho povídek také vyšla v mnoha antologiích a časopisech.
Co pro vás psaní znamená?
Drogu. Je to něco jako moje druhá životní láska – basketbal. Když končí sezóna, mám ho plné zuby a už se neskutečně těším, až si budu moct dát oddych – nechci balon vidět ani koutkem oka. Jenže uplyne týden, začnou mě svrbět prsty a vyrážím do tělocvičny.
Stejně je tomu i se psaním. Když jde kniha do tiskárny, tak mám psaní a věcí kolem toho (nejenom tu knihu napsat, ale pak ji po sobě alespoň minimálně šestkrát či sedmkrát přečíst, zanést korektury,…) plný chrup a nechci počítač ani vidět. Jenže uplyne týden, čtrnáct dní…
Typickým příkladem bylo loňské léto. Jel jsem hrát do Brazílie mistrovství světa v basketbale veteránů. Měl jsem rozepsanou knihu Valdštejnova éra, ale byl jsem z ní nějak unavený, a tak jsem si řekl, že si dám oněch osmnáct dní oddych. Nechal jsem doma notebook a odletěl jsem. Jenže za tři čtyři dny se mi v hlavě začaly honit nápady co a jak dál, a tak jsem vzal papír a začal jsem si je zapisovat. Jenže jich přibývalo a přibývalo. Naštěstí jeden ze spoluhráčů s sebou noťas měl, takže o něj v postatě do konce zájezdu přišel, a já za tu dobu napsal skoro čtvrtku knihy. Musel jsem mu však za to slíbit, že se v knize objeví, což jsem splnil.
Máte nějaký svůj osvědčený způsob, jak postupovat při psaní?
Sednout na zadek a psát.
Jste také známý jako šéfredaktor dnes již zaniklého magazínu Ikarie a současné XB-1. Co vám tato práce nejvíc dává?
Něco, co mě i po dvaceti letech nesmírně baví.
Sice bych si dovedl představit, že bych mohl dělat i něco jiného, ale stále ještě platí to, co už celou tu dobu prohlašuji: Když se vám v životě podaří, že váš koníček je zároveň i vaší prací, za níž vám ještě navíc i platí, nemohlo vás potkat nic lepšího. Samozřejmě, že jsou dny, kdy bych se vším nejraději praštil, ale to je vždy jen přechodné pomatení smyslů…
Navíc, kdo má práci jen tři a půl metru od postele?
Foto: Marián Juskanin, Fanzine.cz
Existuje také elektronická verze XB-1. Jak se díváte na trend elektronických médií a e-knih?
Ještě neexistuje, ale pracuje se na tom. Některým firmám to trvá dlouho. Počítali jsme s tím, že to půjde daleko rychleji. Ale to jsou porodní bolesti, které jsou obvyklé. Myslím si, že to je budoucnost, ale že budou existovat vedle sebe jak elektronická, tak i papírová verze, stejně jako existují kina a televize. Zvlášť do dopravních prostředků, na dovolenou a podobně jsou e-knihy fantastická věc. Kdo by se tahal s dvaceti kilogramy na týdenní dovolenou, když může mít x knih ve čtečce? Na druhou stranu papír je papír. Takže si myslím, že obě média budou existovat vedle sebe.
Letos vám vyšel román Valdštejnova éra z edice Kroniky karmínových kamenů. Čím vás tato série oslovila?
Zaprvé jsem byl u toho, když Františka Vrbenská svolala možné autory do jisté podzemní restaurace, a tam se debatovalo o tom, jak by tato série mohla vypadat. Takže když do něčeho máte možnost kafrat hned při startu, máte k tomu jiný vztah, než když se to k vám dostane jen tak. Zadruhé ten nápad: čeští hrdinové, české prostředí a obrovská volnost k psaní historických nebo pseudohistorických příběhů… V podstatě jsou ty knihy propojeny jen úlomky z drúzy rubelitu, která se vynořila v Čechách kdysi na prahu dějin. Koho by to nelákalo?
Přečtěte si recenzi na Ríšův román Valdštejnova éra
Máte do budoucna v plánu přispět do Kronik karmínových kamenů ještě nějakým příběhem?
Mám. Dokonce je ta knížka už napsaná a vypadá to, že by mohla vyjít ještě tento rok, nebo začátkem příštího. Jde o třetí bruncvíkovský příběh, tentokrát posunutý dál v čase. Jde o příběh Bruncvíka a jeho šestnáctiletého syna Otakara. Ti se snaží chránit svůj majetek proti zločincům, kteří objevili stříbrnou žílu na jejich pozemcích. Ale to je jen začátek…
Mimochodem, když jsem ji psal, zafungovalo morfologické pole. Nadšeně jsem vykládal Františce Vrbenské, že jsem narazil na zajímavé období čínských dějin, kdy jejich šlechtičny měly prakticky stejná práva (neberte to doslova) jako muži a že tudíž jedním z motivů té knížky bude přítomnost čínské princezny v Čechách. Vykládal jsem to jako něco úplně nového a neuvěřitelného. Františka mi dala docela studenou sprchu, když pravila: „Existuje jedna legenda vztahující se k jistému českému hradu, že jeho pán a lapka přepadl karavanu čínské princezny a všechny kromě ní a její služky pobil. Když prchala z jeho hradu, byl její útěk objeven a ona, aby znovu neupadla do zajetí, pronesla zaklínadlo a změnila se i se svou služkou v kameny, které se dodnes u hradu ukazují.“ Zůstal jsem stát s otevřenou pusou.
Obohatil jste také svět agenta JFK knihou Pašeráci v oblacích. Mohou se fanoušci Johna Francise Kováře těšit na další váš román z této série?
Zatím o knize neuvažuji, navíc JWP právě teď vydal zlomový díl, takže bude možná o čem přemýšlet. Kromě toho mi někteří fanoušci JFK vyčítali, že šlo spíš o Bigglese než o JFK. To však neznamená, že jsem na JFK zanevřel.
Přečtěte si více článků o sérii Agent JFK
Jinak už jistá koordinátorka MM má ode mě skoro rok a půl povídku ze světa JFK, která měla být ve vánoční sbírce, leč zřejmě povídek bylo málo… Nevím. Takže čekám, jestli nakonec vyjde.
Chystáte nějakou další knihu či povídku?
Chystám.
Prakticky je připravená sbírka steampunkových povídek, kterou jsem chtěl dostat na pulty ještě před prázdninami, ale nějak se mi to zlehka zadrhlo na jedné povídce a také obálce, ale po prázdninách už by měla být venku stoprocentně. Budou tam povídky Leonarda Medka, Petra Schinka, Josefa Pecinovského, Jany Šochové, Julie Novákové, Lucky Lukačovičové, Martina D. Antonína, moje a ještě jedna, na niž úpěnlivě čekám. Nicméně knížka už je zlomená a v korekturách, takže opravdu po prázdninách vyjde.
Kromě toho píšu povídku do sborníku, který připravuje Michael Bronec a má být o knihovnách. A také mám rozepsaný román na základu povídky Šmejdi – tady jde v podstatě o kosmickou střílečku.
Foto: Marián Juskanin, Fanzine.cz
Letos zasednete v porotě literární soutěže Fantastická povídka. Jaké vidíte největší pozitivum podobných projektů?
Že se začínající autoři mohou porovnat s jinými. Kromě toho mají šanci se zviditelnit a vstoupit do světa tištěnin.
Poradil byste nějaký tip začínajícím spisovatelům i těm, kteří s psaním teprve váhají?
Ať neváhají.
Objevil se v poslední době nějaký nový talent, který by vás výrazněji oslovil?
Samozřejmě. V soutěžích se jich objevilo hned několik. Za všechny třeba Václava Molcarová.
Mimochodem je zajímavé, že razantně přibývá píšících žen, které navíc nepíšou jen fantasy.
Teď jde jen o to, jestli je to bude bavit dostatečně dlouho a jestli se dokážou lepšit. Ono to totiž vypadá tak, že v mnoha případech přijde manželství, děti a se spisováním je konec.
Čtěte také: Čtyři autoři Agenta JFK zasednou v porotě literární soutěže Fantastická povídka
Jako šéfredaktor magazínu zaměřeného na fantastiku máte nepochybně přehled o aktuálním dění. Jaké tituly byste čtenářům doporučil?
Teď v poslední době, když pominu zahraniční literaturu, Zapomenuté jezero Josefa Pecinovského a Keltská brána Vladimíra Šlechty. Zajímavá je i sbírka povídek Temné časy. Doufám, že se k nim přiřadí i moje připravovaná steampunková sbírka, která se bude jmenovat Mrtvý v parovodu.
A co současná filmová scéna, zaujal vás nějaký z nedávných filmů, fantastických či jakýchkoli jiných?
John Carter a Muži v černém 3. Stejně miluji několik starších filmů, které mohu vidět víceméně kdykoli, například Někdo to rád horké, Podraz, Báječní muži na létajících strojích nebo ze scifáren Adéla ještě nevečeřela, Blade Runner, Vetřelec nebo seriál Červený trpaslík. Našlo by se jich opravdu hodně.
Když máte volno, jak nejraději odpočíváte?
Co je to volno?
Tedy po pravdě je to basketbal, psaní, počítačové hry, létání na ultralightech, čtení i nescifistických knih…
Věnujete se také letectví. Existuje v tomto směru cíl, který byste rád překonal?
Ani ne. Létání je asi v mém případě největší relax.
Ono najednou zjistíte, že Země z výšky tři sta metrů vypadá úplně jinak, než když po ní šlapete pěšmo, a právě tak vypadá jinak naše vlastní pachtění za věcmi, které nemusejí mít pro život ten největší význam. Také si uvědomíte, že máte svůj život ve svých vlastních rukách, a tudíž je nanejvýš vhodné se k němu také tak chovat.
Dík bratřím Wrightům.
