Dokážete si představit svět, jak by vypadal, kdyby se po technické stránce pohnul kupředu Facebook a fanynky Tokio hotel začaly vytvářet organizované hnutí. Připadá vám to děsivé? Neméně fascinující je nové vydání staré věštecké knihy Williama Gibsona, která potvrzuje, že vše co napsal, se začíná splňovat.
Ilustrační foto Foto: Daniel Husek
Nakladatelství Laser-books resuscituje kyberpunkové hnutí skutečně důkladně. Po Zrcadlovkách, diskutovaných Singularitách a prvnímu dílu série Bridge – Virtuální světlo přichází na scénu také nové vydání druhého dílu s názvem Idoru. Tato série patří již mezi Gibsonovy pozdější práce, ve kterých jistým způsobem odstupuje od motivů použitých v Neuromancerovi, dostává se na hranici polit-fiction a zkoumá ani ne tak vliv technologie na člověka, jako tomu bylo v jeho fenomenálním díle, ale zaměřuje se na společnost jako takovou.
Ačkoliv se jedná o druhý díl, nelze po obsahové stránce Idoru s prvním dílem vůbec srovnávat, neboť se tato kniha dle mého názoru zaměřuje na aktuálnější tematiku. Na krku má již tento román nějakých čtrnáct let, a přesto má i po této době čtenáři co nabídnout – dráždivě aktuální obsah s nepopřeným faktem, že to takhle třeba ještě jednou dopadne. Čtenář tedy jistotu nemá a nikdy mít nebude. Gibson své poselství líčí s jistotou a elegancí, jakoby svět budoucnosti viděl a nikoliv pouze předjímal.
V Idoru se dostáváme do Tokia, které bylo postiženo zemětřesením, ale o město samotné zde nejde, podstatný je prostor za – Gibsonův slavný kyberprostor –, který ovšem takto pojmenovaný v textu nikde neuvidíte. Ač není označen takto explicitně, nehmotný prostor je nejdůležitější částí celé knihy. Není to jen motiv Opevněného města, ale i představa samotné podstaty fanklubu hudební skupiny, který se organizuje na síti. Kdo v tom nevidí dnešní Facebook?
Je zajímavé, jak Gibson dokázal předvídat celou podstatu sociálních sítí. Dobře, v jeho podání je to kombinace trochu jiné technologické úrovně, avšak podstatu trefil úplně přesně. A trefil se v mnohem větším množství věcí. Dravost bulváru a jeho kontrola slávy mediálních hvězd je něco, co sice ocení jen někteří, přesto je to motiv, který je stejně podstatný jako jiné a který jen přispívá k celkové obsahové nacpanosti knihy. Krom těchto dvou nosných motivů se v Idoru opěvuje jedinečné, syrově drsné, prostředí velkoměsta, ve kterém se tlačí hlava na hlavě, neony proměňují noc na den a hlavní potravou lidí představují nudle prodávané v pouličních stáncích.
Gibson se v popisech prostředí příliš nevyžívá a prostor jemu věnovaný je vždy omezený buď prostorově či obsahově, přesto si lze ze střípků popisů sestavit mozaiku luxusně děsivé představy moderní aglomerace a současného způsobu života. Už jenom procházet se Gibsonovým světem je zážitek sám o sobě, ale nikdy na té procházce nejste jako čtenář sami. Vždy vás doprovází našlápnutý příběh, ve kterém autor odkrývá klady i zápory moderní technologie, kterou nijak neopěvuje, ba naopak, bere ji jako zcela běžnou záležitost a jeho způsob nahlížení brzy přejde i na čtenáře.
Rozdělení děje na dvě symetrické linie, které se odehrávají prakticky v jeden čas, Gibson vymyslel patrně proto, aby ho čtenář neměl rád. S velkou oblibou autor zakončuje jednotlivé kapitoly pointami, aby následně v další přešel na jiný děj. Na začátku knihy to nevadí a čtenář jen vítá příjemnou změnu ne právě se svižně rozbíhajícího děje a úvodů do celého světa. Jakmile však začne děj houstnout, skákání z příběhu do příběhu začne vadit. Jako útěchu je však třeba podotknout, že ačkoliv se čtenář přesune někam jinam, čeká tam na něj neméně zajímavý a napínavý fragment, který jej zcela pohltí.
Obě dějové linky se zpočátku vůbec nestřetávají a naopak působí spíše jako samostatné celky, u kterých se ani zpočátku nedá předpokládat, že by se někdy v budoucnu protnuly. Přesto Gibson postupným dávkováním obě linie k sobě přibližuje pomalu, ale jistě, takže v závěru jsou sice kapitoly stále formálně odděleny, ale obsahově se prolínají v zajímavé spirále navzájem se doplňujících dějů. Potěší také nový překlad, který je oproti starší verzi více zaměřen na moderní slovník mladých lidí, což jen podbarvuje atmosféru celé knihy.
Je snad možné, aby Gibson v nějakém svém románu zklamal? I když to není Neuromancer a ani se nesnaží být, prvky kyberpunku se v něm objevují a svým pojetím je více o počítačích než třeba Virtuální světlo. Krom toho se dá v knize nalézt velice chutný a lákavý děj, který i přes propast času dokáže něco nabídnout, díky čemuž u něj čtenáři nebudou usínat nudou. Autorova schopnost udržet zápletku na velice civilní úrovni je pověstná. V Idoru nejde vůbec o spásu světa, ale o obyčejné hrdiny, vytržené z jejich obyčejného života, kteří se věnují ryze pozemským věcem, a nějaká záchrana světa jim může být ukradená. Gibson tak přibližuje své romány tak blízko obyčejné ulici, že je cítit pach kanálů a voda na asfaltu.
Idoru zaujme všechny nové čtenáře, po letech v novém překladu potěší ty, kteří již knihu četli, a všichni si budou moci užívat příběhů o tom, co se stane, když to jedna fanynka přežene se svojí vášní, a jak se dá ohrožovat zapalovačem ve tvaru pistole.
Název originálu i českého vydání: Idoru
Autor: William Gibson
Překlad: Pavel Bakič
Obálka: Tomasz Maroński
Počet stran: 299
Vydalo: Laser-books, Plzeň 2010
Doporučená cena: 249 Kč
Hodnocení: **** (80%)
