Jedno z nejznámějších děl science fiction si pohrává s myšlenkou cestování v čase. Jak bude vypadat planeta Země za tisíce let a co se stane se samotnými lidmi? Podle H. G. Wellse nás v nejbližší době nic hezkého nečeká.
Spisovatel H. G. Wells
Anglický spisovatel Herbert George Wells je považován za průkopníka žánru science fiction. Ve svých knihách se často zabýval myšlenkou postavení člověka na zemi i ve vesmíru a jeho zodpovědnosti za sebe samého. Mezi jeho nejznámější díla patří Ostrov doktora Moreaua, Válka světů nebo První lidé na Měsíci.
Jeden z prvních románů, které napsal, vzbudil ve čtenářích velkou vlnu vzrušení. Stroj času byl vydán v roce 1895, v době, kdy se lidé dennodenně setkávali s novými vynálezy jako telegraf či elektrifikovaná železnice, a proto se výroba stroje umožňujícího překonávat čas nezdála až tak nereálná. I dnes nás fascinují příběhy, ve kterých se lidé mohou podívat do minulosti či budoucnosti a Stroj času tak zůstává stále aktuální.
Kromě samotné myšlenky cestování časem nabízí příběh zajímavý pohled na osud samotného lidstva. Podle Wellse se člověk může vzdát naděje na utopickou, prosperující a kooperující společnost. Lidé jako takoví přestanou existovat a jejich potomci představují pouhou ozvěnu lidství.
Děj příběhu začíná představením vypravěče, prozaicky nazvaného Poutník v čase, který ukazuje přátelům svůj nejnovější vynález. Podařilo se mu sestrojit přístroj pohybující se v čase. Poté, co si vyslechne spoustu skeptických názorů, se rozhodne uskutečnit výpravu do roku 802 701.
Zde potkává poslední zbytky civilizace reprezentované na první pohled vznešenými, ale ve skutečnosti naivními a nepřizpůsobivými eloi a krutými a zároveň pracovitými morloky. Po různých peripetiích se ztrátou stroje a potyček s morloky se Poutník dostává domů, ale jeho vyprávění mu nikdo nevěří.
O osm set tisíc let později
První, co na knize překvapí, je samotný letopočet, kam se Poutník vydává. Zatímco v dnešních filmech a knihách (snad kromě Futuramy) se cestuje nanejvýš o třicet let dopředu nebo naopak do hluboké minulosti. Ve Stroji času se ale čtenář musí vyrovnat se skokem o osm set tisíc let. Velká průrva mezí naší a budoucí dobou umožňuje Wellsovi nadobro zničit soudobou společnost a zabývat se tím, kam až naši potomci došli, respektive nedošli.
Čtěte také: V knize Eifelheim se střetává středověký lid s mimozemšťany
První prozkoumání budoucnosti představuje jak pro čtenáře, tak pro vypravěče zklamání. Lidská populace, která by v té době měla překonávat rychlost světla, stavět kolonie na Marsu a sjednotit fyzikální teorie, je reprezentována skupinkou malých tvorů žijících svou vlastní utopii. I když se na první pohled jeví jako vznešené bytosti, brzo vyplouvá na povrch, že moc rozumu nepobrali a eloiové (tak se tito tvorové jmenují) připomínají jakési trpasličí hippies.
Poutník později zjišťuje, že na Zemi se vyskytuje ještě jeden druh člověka – morlokové. Morlokové se prezentují jako krutá rasa masakrující nebohé eloie. Wells ale nezůstává jenom u černobílého vykreslení obou ras.
Naopak dává čtenáři několik teorií jak tato budoucnost mohla nastat. Eloiové jsou nejspíš potomky aristokracie, která se trvale usadila na povrchu v krásném prostředí, zatímco morlokové žijící v podzemí jsou pozůstatky dělníků otročících pro ty nahoře. Kvůli nedostatku jídla se morlokové rozhodli své příbuzné požírat, a nyní si dokonce eloie chovají jako dobytek.
Na Stroji času je nejlepší, že si z něj každý může vzít to své. Wellsův příběh nabízí několik alternativ výkladu. Ani sám Poutník v čase si není jistý, proč úpadek lidstva nastal. Jedno je ale jisté, budoucnost pro člověka rozhodně není zářivá.
