Psal se rok 1961, když americký spisovatel Fritz Leiber poprvé použil výraz „sword and sorcery“. V té době sice už uplynulo pětadvacet let od smrti Roberta Ervina Howarda, ale jeho duchovní dítko barbar Conan se těšilo stále větší oblibě.
Ilustrace na obálce Moorcockova Krále mečů Autor: Mark Salwowski
Robert Ervin Howard je považován vedle Tolkiena za zakladatele fantasy žánru, své první práce publikoval v době, kdy Bilbo ještě tahal kačera a o nějaké cestě tam a zase zpátky se mu ani nesnilo. Své povídky nejčastěji zveřejňoval v časopise Weird Tales, a na jeho stránkách oživil nejen Conana, ale i hrdiny jako je Solomon Kane nebo král Kull. Jen jediné jeho dílko má rozsah románu a to je Conan: Hodina draka.
Meče a temná magie – antologie sword and sorcery:
Jeho dynamické a přímočaré příběhy položily základní kameny celému subžánru. Howard do každého ze svých hrdinů vkládal kousek sebe, a jelikož se jeho obrovskou vášní stal box, i jeho hrdinové často vynikali zejména fyzickou silou. Vyžíval se v popisech starobylých měst, civilizací a krvavých bojů, které tito prapředci vedli.
Ve všech svých pseudohistoriích vycházel z poznatků, které získal studiem starých kultur, zejména Keltů. Nemálo z jeho produkce se dočkalo vydání až po autorově smrti, Howard sám měl mnoho epigonů. Připomeňme třeba jména jako je L. Spraguem de Campem, Linem Carterem nebo Bjornem Nybergem.
Na tomto místě je třeba zmínit fanzin Amra, který se dílu Conanova tvůrce věnoval. Právě v tomto fanzinu vyšel roku 1961 Michaelu Moorcockovi článek, ve kterém navrhl pro Howardovu tvorbu název „epic fantasy“. Na to zareagoval americký autor Fritz Leiber v časopise Analogon a nabídl pro subžánr daleko lepší označení „sword and sorcery“.
Podle jeho vlastních slov termín meč a magie daleko lépe vystihuje podstatu těchto příběhů, jak co se pseudohistorického podtextu týče, tak prvku nadpřirozena. Zároveň subžánr jasně vymezuje vzhledem k historickým příběhům typu „cloak-and-sword“ (plášť a meč), populárním zejména díky dramatikům Lope de Vega a Tirso de Molina i špionážním vyprávěním „cloak-and-dagger“ (plášť a dýka) plných intrik a tajemství.
Pánové Leiber a Moorcock
Samotný Fritz Leiber, v českých luzích a hájích kupodivu méně známý, přinesl do tohoto subžánru svěží vítr a ukázal, že i příběh typu sword and sorcery lze napsat mistrným způsobem. První povídku mu otiskl časopis Unknow už v roce 1939. Jeho příběhy o Fafhrdovi a Šedém Myšilovovi jsou nejen dobrodružné, ale nechybí jim ani potřebný humor a nadhled. Jeho místy trochu ponurý příběh nás zavede do města Lankhmar a seznámí s postavami, jejichž pohnutky nejsou vždy průzračně čisté a které nekonají hrdinské skutky kvůli nějakému vyššímu poslání, ale většinou pouze a jen pro vlastní zisk.
V jeho šlépějích kráčelo nesčetné množství dalších autorů od zprofanovaného Terryho Pratchetta a Roberta Asprina po nejrůznější autory temných fantasy a knížek podle RPG her – DragonAge, Assassin‘s Creed, Warcraft, Diablo. Leiber své řemeslo skvěle ovládá a příběh vypráví s nenapodobitelnou lehkostí, která dominuje jak scénám veselým, tak dramatickým a vyloženě smutným.
I Michael Moorcock, narozený v roce 1939, napsal řadu sword and sorcery příběhů. Připomeňme kupříkladu čtenářsky oblíbenou sérii povídek o Elrikovi nebo trilogii Corum. Tito hrdinové putují roztodivnými světy, nesvázaní prostorem ani časem. Moorcockův Mnohovesmír je považován za jeden ze základních pilířů žánru a jeho knihy přes jistou jednoduchost hýří fantazií a nápady, které tuto tvorbu vymaňují z obvyklého klišé.
Michael Moorcock na Fanzine.cz:
- Věčný bojovník (recenze Jana Nohovece)
- Král mečů (recenze Jakuba Ehrenbergera)
- Král mečů (recenze Terezy Matouškové)
- Královna mečů (recenze Jakuba Ehrenbergera)
Dalšími autory, kteří se podíleli na formování subžánru meče a magie, jsou namátkou povídkář Clark Ashton Smith, který stejně jako Howard přispíval do Weird Tales, Karl Edward Wagner, autor conanovek a série Kniha Kaneova, nebo David Gemmel (příběhy o Drussovi).
Brakový žánr
Sword and sorcery se obvykle odehrává ve imaginárním světě, kde obyvatelstvo žije přibližně na úrovni našeho starověku nebo středověku. Hrdinové jsou tak nuceni postavit se svým nepřátelům tváří v tvář bez veškerých vymožeností dnešní doby. Typickým hrdinou pro tento subžánr je svalnatý válečník, který bojuje proti černé magii a nejrůznějším monstrům. Ženy zde vystupují častěji jen jako objekt k zachránění. Výjimkou je tvorba Marion Zimmer Bradleyové, autorky série Avalon a Darkover, protože její hrdinky jsou samostatně myslící osobnosti.
Přes snahu některých skupin, jako byla například Sorcerers‘ Guild of America (SAGA), se pojem sword and sorcery postupně stal synonymem pro fantasy pochybné kvality. Po úspěšném snímku Barbar Conan (1982) se vyrojil bezpočet nízkorozpočtových fantasy filmů s nálepkou „sword and sorcery“ jako je například animovaný Oheň a led (1983).
Přečtěte si také recenzi na nového filmového Conana
Název meč a magie je dnes často užíván spíše v negativním slova smyslu. „Fantastika bez romantiky a melancholie, taková, v níž jde jen o sekání mečem nebo zaklínadly, popisy znásilňování dívek nebo nestvůr, které řvou, kopou a plijí, to je fantasy velice špatná. Právě taková „díla“ sword&sorcery této literatuře velice uškodila, přičinila se o to, že fantasy byla zařazena do škatulky literatury pro kretény“ – říká v rozhovoru na konci povídkové sbírky Meč osudu Andrzej Sapkowski.
