Ve světě se tento autor rozsáhlých fantasy románů proslavil už před více než dvaceti lety, k nám dorazil až před nějakou dobou. V současnosti u nás vyšla čtveřice jeho knih a všechny byly přijaty kritikou i čtenáři velice nadšeně. Dosud poslední knihou, jež se dostala na trh v českém překladu, se stal Letní strom, první svazek Fionavarské tapisérie a vůbec první román, který tento autor kdy napsal. Pojďme se podívat i na ty ostatní.
Ilustrace na obálce románu Potulný oheň Ilustrace: John Howe
Kanaďan Guy Gavriel Kay se narodil 7. listopadu 1954 v malém prérijním městečku v Saskatchewanu a vyrůstal poblíž manitobského Winnipegu. Zatímco jeho otec byl chirurg, matka se živila jako umělkyně a možná právě i to je důvod, proč se z Kaye stal spisovatel. Po střední škole se pokoušel o vystudování filozofie na manitobské univerzitě, ale musel studium přerušit a podobně dopadl i pokus o titul v oblasti práva na vysoké škole v Torontu. Nakonec se Kayovi povedlo zakotvit ve společnosti Canadian Broadcasting Corporation (CBC), kde pracoval jako tvůrce a producent televizních a rozhlasových dramat až do konce osmdesátých let, kdy se po vydání prvních tří svých knih stal spisovatelem na plný úvazek.
K literární tvorbě se dostal přes známost s ženou profesora J. R. R. Tolkiena, která ho seznámila s Christopherem Tolkienem, jenž po smrti svého otce připravoval k vydání rozsáhlý text o Prvním věku Středozemě, Sillmarilion. Slovo dalo slovo, a než by se člověk nadál, Kay pomáhal Mistrovu synovi v editování pozůstalosti. Kniha vyšla v roce 1977 a měla takový úspěch, že se po jejím uvolnění na trh objevila velká vlna Tolkienových nástupců a plagiátorů. Z toho se Kay, již zkušený ve psaní a upravování literární tvorby, zděsil a rozhodl se napsat vlastní knihu.
Tak přišel na svět román The Summer Tree (1984, č. Letní strom, Triton/Argo 2009) (recenze Lukáš Vaníček, Jakub Mikuš), následovaný dalšími dvěma svazky The Wandering Fire (1986, č. Potulný oheň, přip. Triton/Argo) a The Darkest Road (1986). První z nich vypráví o pětici studentů, která se na pozvání profesora Lorenza Marcuse vydává do záhadného fantastického světa, kde ožívají nejen keltské nebo norské legendy, ale třeba i matriarchální praktiky. Všichni se postupně projeví jako ti správní hrdinové se skrytými silami, přestože každý z nich má na počátku nějakou tu slabinu, která mu ztěžuje existenci. Jejich cílem je zachránit fionavarského prince v exilu a zabránit uprchlému zlu, jež bylo tisíce let uvězněno, ve zničení celého světa. Celá trilogie mnohokrát připomene díla samotného Tolkiena, ale nejeden kritik a čtenář prohlašuje, že Kay je jedním z autorů, kteří na Mistrově odkazu vydělali.
V obou pokračováních se pětice hrdinů do Fionavary vrací, aby pokračovali ve svém boji proti hlavnímu záporákovi. Ve třetím díle se konečně přiblíží chvíle, kdy má zlo na krajíčku, pětice však k jeho závěrečnému zničení musí učinit obrovskou oběť. Právě i přidání tohoto prvku do celkového příběhu je podle mnoha dalším z tajemství úspěchu celé trilogie. Fionavarská tapisérie zajistila autorovi slávu a peníze, a tak se mohl pustit do nového románu, tentokrát už mnohem více se podobajícímu historické fantasy, ačkoliv toto označení sám nemá rád.
Nová kniha dostala název Tigana (1990, č. Tigana, Talpress 1999) a zavádí čtenáře do světa podobnému renesanční Itálii, kde si dva mocní kouzelníci rozdělili devět poloostrovních království. Jenže při dobývání jedné zemičky padl v prohrané bitvě prvorozený syn jednoho z nich, a tak truchlící otec vymazal celý státeček jménem Tigana nejen z mapy světa, ale za pomoci magie i z myslí všech lidí. I čtvrtý Kayův román následovala vlna nadšení čtenářů, kritici už ale tak entuziastičtí nebyli. Jako největší důvod uváděli fakt, že autor plně nezvládl propojení tohoto světa s Fionavarou. Původně tu pravděpodobně mělo být širší spojení, ale ve finále překlenovacích můstků není až tolik. To podle kritiků dělá z mytologických námětů vnitřní světa méně přesvědčivé a hlavně hůře pochopitelné. Jiným důvodem mohou být postavy, které kanadský spisovatel napsal moc atraktivní a heroické.
Do středozemí se Kay vrací s knihou oceněnou Aurorou, A Song for Arbonne (1992, č. Píseň pro Arbonne, Talpress 2000), která se tentokrát zaměřuje na francouzskou Provence dvanáctého století. Tři nejvýznamnější postavy – hrabě Bertrand de Talait, žoldnéř Blaise a pěvkyně Lisseut – procházejí bohatě rozvětveným dějem politických i osobních intrik, milostných příběhů, šarvátek a bitev. V sázce jsou žezla, hrady, zámky, manželky, milenky i děti, ať vlastní či nevlastní. Písní pro Arbonne byla většina kritiků nadšena, protože přinášela výborný pohled na středověkou Francii v době, kdy se mravy měnily, ale přesto zůstávaly příjemně romantické.
Poslední Kayovou knihou, o níž si dnes povíme, byla u nás před necelým rokem vydaná The Lions of Al-Rassan (1995, č. Lvi z Al-Rassanu, Talpress 2008), kde se autor vydává dál na západ ve Středomoři, tedy do Španělska dvanáctého století v době, kdy mohl žít El Cid. Al-Rassan, domovina tří odlišných kultur, se tu stává zemí úchvatné krásy a divoké historie. Mír mezi Džaddity (paralela ke křesťanům), Ašarity (muslimové) a Kindathy (židé) je vratký a nejistý a válka je všudypřítomným temným stínem, který na jedné straně rozděluje národy, a na druhé k sobě přitahuje jedince mimořádného charakteru. U nás byla kniha nominována na cenu Akademie SFFH a ani v zahraničí kritici nešetřili chválou na tento komplexní příběh o velice populárních náboženských tématech.
Článek pokračuje zde: Učedník Mistra Tolkiena Guy Gavriel Kay (2) – světový řemeslník
