3 fotky 
Partridge a Pressie se možná budou muset vrátit do smrtelného nebezpečí. V Dómu na mladíka čeká jeho otec, který pro svou záchranu možná udělá cokoli. Partridge si bude muset vybrat mezi bezpečím a záchranou ostatních.
Lidstvo se rozdělilo na Čisté a Zmrzačené. Zdroj: výřez knižní obálky.
V pokračování skvělé dystopické trilogie Čistý přivádí autorka Julianna Baggotová ke čtenářům jejich oblíbené postavy. Hrdinové strhující knižní série musejí znovu čelit výzvám osudu i vlastním limitům. Mohou ztratit i nalézt úplně všechno.
Anotace:
V druhé knize sledujeme další osudy Partridge a Pressie, kterým se spolu s jejich přáteli podařilo uniknout ze spárů Speciálních jednotek. Dobře ale vědí, že ještě nemají vyhráno.
Na scénu přichází tajemná dívka, která přináší vzkaz z Dómu: „Vraťte nám našeho syna, jinak zabijeme rukojmí.“ A první mrtví jasně dokazují, že jsou tato slova míněna zcela vážně. Partridge dobře ví, že to on je tím synem, jehož žádají zpět. Je mu však jasné, že víc než o něj jim jde o obsah zkumavek, které dostal od své matky. Ty totiž skrývají důležitou složku léku na nemoc, na niž pomalu umírá jeho otec i další obyvatelé Dómu.
Aby ochránil nevinné, rozhodne se uposlechnout, i když se svým návratem vystavuje smrtelnému nebezpečí. To ale koneckonců hrozí i venku. Dóm má své plány a těch se jen tak nevzdá…
„Vedle Čistého připomínají Hunger Games zahradní večírek…” Self magazine
UKÁZKA z knihy Čistý 2 – Splynutí
PRESSIA
MŮRY
Po vestibulu na velitelství OSR bylo rozmístěno pár matně zářících podomácku vyrobených olejových lamp, které visely z vystupujících trámů vysokého stropu. Přeživší polehávali na dekách a matracích a choulili se k sobě, aby jim nebyla zima. Jejich těla udržovala společné vlhké teplo navzdory skutečnosti, že vysoká okna nikdo nezatloukl prkny. Holá okenní křídla byla obroubena tenounkými pozůstatky záclon. Dovnitř jimi začal v třepotavých poryvech pronikat sníh, snášel se a poletoval, jako by sem příslib rozsvícených světel přilákal stovky můr.
Venku byla tma, i když už skoro svítalo a některá ranní ptáčata se pomalu probouzela. Pressia zase byla celou noc vzhůru. Občas se tak ponořila do práce, že úplně ztratila ponětí o čase. Svírala mechanickou ruku, kterou právě vyrobila ze zbytků, jež jí přinesl El Capitan — stříbrných klíštěk, kloubového ložiska, staré elektrické šňůry na připevnění a kožených popruhů. Odměřila je tak, aby seděly kolem hubeného bicepsu chlapce, pro něhož byla protéza určená. Bylo mu devět let a všech pět prstů mu splynulo dohromady. Jeho ruka vypadala skoro jako plovací blána. Chraptivě zašeptala chlapcovo jméno: „Perle! Jsi tady?“
Prodírala se mezi přeživšími, kteří se převraceli a mumlali. Uslyšela ostré kňouravé vypísknutí. „Ticho!“ nařídila nějaká žena. Pressia zahlédla, jak se ženě pod kabátem něco zavrtělo a pak se jí vedle krku vynořila hedvábně černá hlavička kočky. Jakési dítě plakalo. Někdo zaklel. Z mužského hrdla se rozezněla písnička, ukolébavka… Přízračné dívky ze země stinné, kdo zachrání je ze země stinné? Řeka se kroutí, řeka se vine, řeka je volá, řeka se vine… Děťátko ztichlo. Hudba pořád zabírá, hudba lidi uklidňuje. Jsme nešťastníci, ale tohle ještě dokážeme — najít v sobě schopnost zpívat. Přála by si, aby to lidi v Dómu věděli. Jsme divocí, to ano, ale také jsme schopní neuvěřitelné něžnosti, laskavosti, krásy. Jsme lidé, defektní, ale pořád dobří, nebo snad ne?
„Perle!“ zavolala znovu, protézu přitisknutou k hrudi. Občas teď v podobných davech pátrala po svém otci — ačkoliv si nepamatovala jeho obličej. Než Pressiina maminka umřela, ukázala jí pulzující tetování na hrudi — jedno z nich patřilo Pressiinu tatínkovi. Byl to důkaz, že Exploze přežil. Samozřejmě že tady není. Pravděpodobně není ani na tomhle kontinentu — nebo spíš na tom, co z něj zbylo. Jenže nedokázala přemoct nutkání hledat mezi tvářemi přeživších někoho, kdo by jí byl trochu podobný — oči mandlového tvaru, černé lesklé vlasy. Nebyla schopná s hledáním přestat, bez ohledu na to, jak iracionální bylo věřit, že otce jednoho dne najde.
Hledala ho celou cestu přes vestibul, až došla ke zdi polepené plakáty. Místo černého drápu, který dřív naháněl přeživším hrůzu, je zdobil El Capitanův obličej — tvářil se stroze a zarputile. Přejela pohledem řádku plakátů. Byl na nich jeden El Capitan vedle druhého a jeho bratr Helmud mu trčel za zády jako nějaký nádor. Nad jeho hlavou stálo: Jsi silný a zdatný? Přidej se k nám. Solidarita nás zachrání. Ten plakát vymyslel El Capitan a byl na něj pyšný. Text drobným písmem úplně dole sliboval konec orgií smrti — při kterých týmy vojáků OSR vybíjely slabé kusy a navzájem soupeřily, kdo nashromáždí víc mrtvol — a povinných odvodů v šestnácti letech. Těm, kdo se přihlásí dobrovolně, sliboval El Capitan „Jídlo beze strachu“. Strachu z čeho? OSR měla temnou minulost. Zatýkala a unášela lidi, přetvářela je v nemyslící tvory, používala jako živé cíle…
Tohle všechno už teď ale bylo pryč. Plakáty zabraly. Měli tu teď více rekrutů než kdy dřív. Táhli se sem z města, otrhaní a hladoví, popálení a splynutí. Občas přicházely celé rodiny. El Capitan říkal Pressii, že bude muset začít některé posílat zpátky. „Tohle není žádná sociálka. Snažím se tu vybudovat armádu.“ Zatím se jí ho ale pokaždé podařilo přesvědčit, aby jim dovolil zůstat.
Zdroj: knižní obálka.
„Perle!“ šeptala, zatímco procházela podél zdi a přejížděla rukou po zvlněných okrajích plakátů. Kde je? Záclony se prudce zvedly. Dovnitř zavanul sníh, jako by se celá rozlehlá místnost zhluboka nadechla.
Jedna rodina si z deky a tyče vytvořila jednoduchý stan na ochranu před větrem. Když byla Pressia ještě dítě, vyráběla maličké stany vzadu za vyhořelým holičstvím za pomoci židle a dědečkovy hole, přes které přetáhla prostěradlo, a hrála si s nejlepší kamarádkou Fandrou na domeček. Dědeček jim říkal štěněcí stany a ony s Fandrou vždycky štěkaly jako pejsci. Smál se tak bouřlivě, až se mu větrák v krku divoce roztočil. Pocítila svíravou bolest ztráty — přišla o dědečka i Fandru, kteří jsou oba mrtví, a také o své dětství. Stráže venku za okny držely v patnáctimetrových odstupech hlídky kolem celého velitelství OSR, protože příslušníků Speciálních jednotek, které vysílali z Dómu, v poslední době přibylo. Před pár týdny je zahlédli mezi stromy — jejich mohutné postavy se vzdouvaly zvířecími svaly a kůži měli pokrytou jakousi syntetickou kamufláží. Pohybovali se mrštně, skoro nehlučně, byli neuvěřitelně rychlí, silní a dobře ozbrojení; zbraně měli zabudované přímo do těla. Přebíhali přes Sutinoviště, sprintovali mezi stromy, proháněli se uličkami — tiše a kradmo rutinně pročesávali město. Šlo jim především o Partridge — Pressiina nevlastního bratra. Partridge teď chránily matky spolu s Lydou — která byla Čistá stejně jako Partridge a z Dómu ji poslali jako návnadu — a Illiou, která dřív bývala manželkou vrchního velitele OSR, než toho zvráceného chlapa zabila. Střípky informací shromažďovali na velitelství ze stručných hlášení dodávaných vojáky OSR, kteří se matek bez výjimky báli. V jedné zprávě stálo, že matky učí Lydu bojovému umění. Byla to jen obyčejná holka z Dómu, zcela nepřipravená na vyprahlou divočinu a ještě méně na život s matkami, které dokázaly projevovat lásku a loajalitu, ale také barbarství. Jak se jí asi daří? V další zprávě byla zmínka, že s Illiou to jde z kopce. Celé roky žila na chráněné farmě a její plíce teď bojovaly s nápory vířícího popela.
Všichni, kdo byli u toho, když Pressiina maminka zemřela, si museli dávat dobrý pozor. Znali pravdu o Willuxovi a o Dómu, a navíc měli něco, co Willux možná pořád ještě chce — ty ampulky. Bradwell a El Capitan odnesli z maminčina bunkru po její smrti všechno, co se dalo. Ampulky teď měl Partridge a snad je uchovává v bezpečí. Pro Willuxe znamenaly hodně — spolu s poslední ingrediencí a vzorcem, podle kterého by se mělo všechno smíchat, by mu mohly zachránit život. Maminčiny ampulky byly bezesporu velice cenné, ale tady venku příliš nebezpečné a nepředvídatelné, aby z nich měli nějaký užitek. Byly to spíš suvenýry. Jak dlouho dokážou matky Partridge schovávat? Dost dlouho na to, aby Partridgeův otec mezitím zemřel? Doufali, že Ellery Willux už brzy umře a Partridgeovi se podaří převzít moc přímo v Dómu. Občas měla Pressia pocit, jako by všichni uvízli ve stavu vyčkávání. Věděli, že bude třeba ještě něco obětovat a teprve pak získá budoucnost definitivní podobu.
V kapse svetru se jí zatřepotal Freedle. Vklouzla rukou dovnitř a přejela prstem robotické cikádě po zádíčkách. „Šššš,“ zašeptala. „To je dobrý.“ Nechtěla ho nechávat ve svém malém pokojíku o samotě. Nebo to bylo spíš tak, že nechtěla zůstat sama? „Perle!“ zavolala. „Perle!“ A pak konečně uslyšela chlapcův hlas. „Tady! Tady jsem!“ Drobnými krůčky se proplétal mezi přeživšími. „Už jsi s tím hotová?“
Pressia si klekla. „Kouknem, jestli to sedí.“ Založila mu koženou manžetu kolem nadloktí a upevnila ji popruhy z elektrické šňůry. I svou zdeformovanou rukou byl schopen vyvinout určitý tlak. Řekla mu, aby zatlačil na drobnou páčku. Perlo to zkusil. Klíšťky se rozevřely a zase zavřely. „Funguje to.“ Začal rychle otevírat a zavírat klíšťky, pořád dokola. „Není to dokonalé,“ poznamenala, „ale snad to pomůže.“ „Díky!“ řekl tak hlasitě, že ho kdosi, kdo ležel na zemi poblíž, okřikl. „Třeba by sis mohla vyrobit i něco pro sebe,“ zašeptal s pohledem upřeným na panenčinu hlavu. „Víš, možná by se našlo něco…“
Pohnula panenčinou hlavičkou, zamrkaly jí oči — jedno bylo trochu zalepené popelem a zaklaplo pomaleji, nesynchronně s druhým okem. „Nemyslím, že by se pro mě dalo něco udělat,“ odpověděla. „Ale mně to stačí.“ Chlapcova matka na něj šeptem zavolala. Zprudka se otočil, triumfálně zvedl ruku nad hlavu a rozběhl se jí to ukázat. A pak se v dálce kaskádovitě rozezněla střelba. Pressia se instinktivně přikrčila a sáhla do kapsy, aby ochránila Freedla. Vytáhla ho a přidržela si ho u prsou. Perlova matka si přitáhla svého syna blíž. Pressia věděla, že nejspíš některý voják OSR zacílil na přelévající se stíny. Palba naslepo nepředstavovala nic neobvyklého. I tak se jí ale stahoval hrudník kolem srdce. Byl tu Perlo a jeho máma a ta střelba — všechno dohromady — a jí se vybavila tíha pušky v rukou, jak pušku zvedla, zamířila a vypálila. Ještě teď jí v uších zvoní a ona vidí, jak se zvedá krvavá mlha. Zahlcuje celé její zorné pole. Před očima jí vykvétá rudá jako rozevírající se květiny, které raší v Sutinovištích. Stiskla tehdy kohoutek, ale teď už si nedokázala vzpomenout, jestli to bylo správné. Nedokázala si to srovnat v hlavě. Její maminka byla mrtvá. Mrtvá.
Zdroj: knižní obálka.
Rychle vykročila, držela se při stěnách vestibulu. Po celé délce je lemovaly plakáty. V dlani opatrně svírala Freedla. Když dorazila k oknu, váhavě vyhlédla ven. Vítr. Sníh. Po obloze se jako chuchvalce popela převalovala mračna. Viděla jen jedinou jasnou hvězdu — skutečná vzácnost — a pod ní okraj lesa, skupinky křehkých schýlených stromů. Rozeznala uniformy vojáků a občasný záblesk zbraně, oproti svažujícímu se kopci se v chladnu zvedaly tenounké závoje jejich dechu. Viděla maminčin obličej, jak leží na lesní půdě a pak najednou mizí. Je pryč.
Pohledem přeskakovala mezi stromy za zády vojáků. Něco tam venku bylo — něco, co chce dovnitř? Představila si příslušníky Speciálních jednotek dřepící ve sněhu. Potřebují vůbec spát? Nejsou třeba zčásti studenokrevní, nemají kůži pokrytou tenkými šupinkami ledu? Venku panoval podivně přízračný klid, přesto však jako by pod povrchem číhala jakási energie. Před třemi dny začalo sněžit — zpočátku to byl jemný poprašek, který se proměnil v hustou chumelenici. Trávník byl teď zledovatělý, temný a lesklý, pokrytý snad sedmicentimetrovou vrstvou sněhu, který se dál snášel z oblohy.
Někdo ji popadl za loket. Otočila se. Byl to Bradwell. Po tváři se mu táhne dvojitá jizva, má tmavé řasy a plné rty rozpraskané mrazem. Podívala se na jeho ruku, celou zarudlou a zdrsnělou. Široké kotníky prstů měl zjizvené a nádherné. Jak můžou být kotníky prstů tak krásné?, napadlo Pressii. Jako by je Bradwell sám vynalezl. Mezi nimi už to teď tak krásné nebylo. „Tys mě neslyšela?“ zeptal se.
Připadalo jí, jako by k ní promlouval zpod vodní hladiny. Kdysi, tehdy když vyhořela ta farma, našla v sobě odvahu a přinutila ho ke slibu, že pro ně najde domov — protože ve skutečnosti nevěřila, že ten okamžik bude mít delšího trvání. „Co se děje?“ „Jsi v pořádku? Vypadáš jako bys viděla ducha.“
„Zrovna jsem dokončila umělou ruku pro jednoho kluka a najednou přišla střelba. Nic to ale nebylo.“ Nepřiznala by, že jí před očima vystřeluje jasně červené světlo, ani svůj strach, že se do něj zamiluje. Jednu věc věděla Pressia opravdu s jistotou: všichni, koho kdy milovala, zemřeli. Copak má ve světle téhle skutečnosti právo Bradwella milovat? Když se teď na něj podívala, v hlavě jí zavířila slova: Nesmíš ho milovat. Nesmíš ho milovat.
„Tos byla vzhůru celou noc?“ zeptal se. „Ano.“ Všimla si, že mu vlasy na hlavě trčí jako vrabčí hnízdo. Oba byli schopní zmizet na celé dny. Bradwella užírala jeho posedlost šesti černými skříňkami, které se vyhrabaly z ohořelých sutin farmy, a celé dny byl zalezlý ve staré márnici v suterénu velitelství, kde teď bydlel. Pressia se ponořila do výroby umělých končetin. Bradwell se pořád urputně snažil pochopit minulost, ona věnovala veškeré své síly tomu, aby pomáhala lidem tady a teď. „Tys byl taky celou noc vzhůru?“ „Hm, jo. Nejspíš. Ono už je ráno?“ „Skoro.“ „Aha, tak to jsem ponocoval. Měl jsem malou nehodu s jednou černou skříňkou. Kousla mě.“ „Kousla tě?“ Freedle se jí neklidně zatřepotal v dlani. Ukázal jí drobnou tečkovitou ranku na palci. „Ne nějak surově. Možná to mělo být jenom varování. Teď už mě má myslím ráda. Začala za mnou běhat po márnici jako pejsek.“ Vyrazila chodbou kolem dalších El Capitanových náborových plakátů a Bradwell za ní. „Všecky jsem je rozebral a zase poskládal dohromady. Obsahujou informace o minulosti — pokud to teda dokážu posoudit —, ale nejsou připojené na žádný vysílač. Nejsou to špiclové Dómu nebo něco takového, i když jsem tuhle možnost musel vyloučit. Pokud někdy vysílat uměly, teď o tu schopnost určitě přišly.“ Bradwell z toho byl celý pryč, ale Pressii černé skříňky nezajímaly. Bradwellova touha dokázat, že konspirační teorie jeho rodičů o Dómu jsou správné, jeho verze pravdy, stínová historie a tohle všechno už ji unavovalo. „Ale tahleta, nedokážu to vysvětlit — tahle je nějak jiná. Jako by mě poznávala.“
„Cos jí provedl, že tě kousla?“ „Mluvil jsem.“ „O čem?“ „Nemyslím, že by tě to zajímalo.“
Zastavila a ohlédla se po něm. Vrazil ruce do kapes. Ptáci v jeho zádech rozčíleně třepotali křídly. „Jasně že mě to zajímá. Vždyť tímhle jsi přece tu skříňku odemkl, ne? Je to důležité.“ Zadíval se na podlahu a pak pokrčil rameny. „Tak teda jo,“ prohlásil. „Plácal jsem něco o tobě.“
Nikdy s Bradwellem nemluvili o tom, co se stalo na farmě. Vybavilo se jí, jak ji tehdy svíral v náručí, jaký měla pocit, když se jeho rty dotýkaly jejích. Ale takováhle láska nemá šanci přežít. Láska je luxus. A teď na ni upíral oči, hlavu nakloněnou na stranu. Cítila, jak se jí tělem rozlévá žár. Nesmíš ho milovat.
Nevydržela se na něj ani dívat. „Aha,“ prohodila. „Chápu.“ „Ne, nechápeš. Zatím ne. Pojď se mnou.“ Provedl ji další chodbou a pak zabočil. A tam u dveří dřepěla jedna černá skříňka a trpělivě čekala. Velikostí opravdu připomínala pejska — druh, jemuž její dědeček říkal teriér, který prý rád loví krysy.
„Řekl jsem mu, aby čekal, a on poslechl,“ vysvětlil Bradwell. „Tohle je Fignan.“
Freedle zvedl nosík z její dlaně, aby se přesvědčil na vlastní oči. „Umí se postavit na zadní a dát pac?“ zeptala se Pressia. „Myslím, že ten toho umí sakra víc než jenom dávat pac.“
Copyright © Julianna Baggott, 2013
Translation © Naďa Funioková, 2015
© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015
Více v knize ČISTÝ 2 – SPLYNUTÍ, kterou v lednu 2015 vydalo nakladatelství JOTA.
Český název: Čistý 2 – Splynutí. Název originálu: Fuse. Autor: Julianna Baggotová. Překladatel: Naďa Funioková. Nakladatel: JOTA, 2015. Počet stran: 512. Doporučená cena: 378, po slevě 302 korun.
JIŽ VYŠLO: Čistý 1 – Čistý, PŘIPRAVUJE SE: Čistý 3 – Oheň.
