2 fotky 
Moderní fantasy zcela proměněná po vzoru George R. R. Martina má celou řadu nových velkých jmen. Stačí vzpomenout Joea Abercrombieho, Brandona Sandersona, Patricka Rothfusse či Stevena Eriksona. Daniel Abraham je jiný. Uvidíte!
Dračí cesta často vede do záhuby. Zdroj: výřez knižní obálky.
Povídková tvorba Daniela Abrahama je rozmanitá v duchu starých mistrů krátkých příběhů, excelovat dokáže i na poli současné space opery, což dokazuje i v českém překladu románovou sérii Expanze, a fantasy umí psát s takovou lehkostí jako snad nikdo jiný.
Značnou slabost má pro jeho tvorbu rovněž George R. R. Martin a v tomto případě nebudou jeho pochvalná slova na obálce pouhou reklamou, jinak by si Abrahama těžko vybral jako scenáristu komiksové Hry o trůny a nespolupracoval by s ním hned na několika projektech…
Anotace:
Marcus už má hrdinské dny dávno za sebou. Velmi dobře ví, že umřít se dá i v malé válce. Když je jeho mužstvo zatčeno a odveleno do armády, která je odsouzená k porážce, bude snaha vyhnout se válce, jíž se nechce účastnit, vyžadovat ne zcela tradiční kroky.
Cithrin je sirotek, kterého se ujala banka. Má před sebou důležitý úkol – propašovat její bohatství přes válečné pásmo, aby se zlato nedostalo do nepovolaných rukou. Ačkoli dívka zná tajemství obchodu a bankovnictví od základu, bude to stačit, aby ji to v následujících měsících ochránilo?
Gedera, jediného syna šlechtického rodu, spíše než válka zajímá filozofie. Jako voják za moc nestojí a ve válečných hrátkách mocných je pouhou figurkou. Nikdo, ani on, však netuší, co z něj udělá bitevní vřava. Hrdinu nebo padoucha? I malí lidé dokázali velké věci a Geder rozhodně není malý.
I padající oblázek může strhnout lavinu. To, co původně mělo zůstat nevýznamnou letní šarvátkou mezi Svobodnými městy a Odříznutým trůnem, se začíná vymykat kontrole. Z mraků historie se vynořuje nový hráč, temné síly rozdmýchávající plameny, jež strhnou celý kraj na „dračí cestu“ – cestu k válce.
VŠECHNY CESTY VEDOU K VÁLCE…
Zdroj: knižní obálka.
UKÁZKA z knihy Dračí cesta od Daniela Abrahama – první díl cyklu Mince a dýka
Pro Scarlet
Prolog
Odpadlík
Odpadlík se vmáčkl do stínu skály a nazdařbůh se modlil, aby se ty věci, co pod ním projížděly soutěskou na mulách, nepodívaly vzhůru. Bolely ho ruce a svaly v nohou i zádech se mu třásly únavou.
Tenká látka obřadního roucha mu v chladném, prachem provoněném větru pleskala o tělo. Riskl pohled dolů na stezku.
Pětice mul se zastavila, ale kněží nesesedli. Jejich roucha byla silnější, teplejší. Na zádech měli připevněné prastaré meče, které v ranním svitu vrhaly jedovatě zelené odlesky. Takové čepele kovali draci. Přinášely smrt každému, jehož pokožku proťaly. Jed s postupem času zahubil i ty, kdo jimi vládli. Další důvod k tomu, přemítal odpadlík, aby ho jeho bývalí bratři rychle zabili a vrátili se domů.
Tyhle čepele u sebe nikdo nechtěl mít dlouho; sahalo se po nich jen v nejnaléhavější nouzi nebo vražedném vzteku.
Mno. Aspoň mu prokázali tu čest, že ho berou vážně.
Kněz v čele lovecké výpravy se vztyčil v sedle a zamžoural do slunce. Odpadlík ho poznal po hlase.
„Vylez, můj synu,“ zvolal velekněz. „Odsud není úniku.“
Odpadlíka zamrazilo v útrobách. Přesunul váhu, chystaje se k nim sejít. Pak se zarazil.
Nejspíš, řekl si v duchu. Odsud nejspíš není úniku. Ale možná, že je.
Na cestě se postavy v tmavých róbách přeskupily, obrátily a za-čaly se mezi sebou radit. Neslyšel, co říkají. Čekal, tělo mu pozvolna chladlo a tuhlo. Jako mrtvola, která neměla dost slušnosti na to, aby zemřela. Zdálo se mu, že uplynulo půl dne, zatímco lovci pod ním rokovali, přestože slunce se mezitím po čisté modré obloze posunulo jen nepatrně. A pak, mezi dvěma nádechy, se muly daly opět do pohybu.
Neodvážil se pohnout v obavě, aby neuvolnil nějaký kamínek, který by se skutálel po strmém svahu. Měl co dělat, aby se nezačal křenit. Věci na mulách, jež kdysi byly lidmi, pokračovaly pomalu na konec údolí a poté širokým zákrutem dál na jih. Když mu poslední z nich zmizela z dohledu, vstal s rukama v bok a žasl. Pořád ještě žil. Nakonec přece jen nevěděli, kde ho mají hledat.
Navzdory všemu, co ho učili, všemu, čemu až donedávna věřil, nevyjevily dary pavoučí bohyně pravdu. Něco sice jejím služebníkům poskytly, to ano, ale pravdu ne. Čím dál víc v něm sílil dojem, že celý jeho život byl utkán z pavučiny hodnověrných lží. Měl by si připadat ztracený. Zdrcený. Místo toho měl pocit, že vyšel z hrobky na čerstvý vzduch. Přistihl se, jak se usmívá od ucha k uchu.
Výstup po zbývajícím úseku západního svahu na něm zanechal četné modřiny. Sandály mu klouzaly. Tápal po úchytech rukama i nohama. Ve chvíli, kdy slunce stanulo v nadhlavníku, však dosáhl hřebene. Na západě se zvedala jedna hora vedle druhé a nad nimi se tyčily obrovské vzdouvající se mraky, z nichž jako měkký závoj šedi splývaly bouřky. V nejvzdálenějších soutěskách však už viděl, jak se terén vyrovnává. Zplošťuje. Planiny dostávaly vlivem vzdálenosti šedomodrý nádech a vítr vanoucí na vrcholku hory mu drásal pokožku jako spáry dravce. Na obzoru zazářil blesk. Jako v odpověď se ozval skřek jestřába.
Pěšky a samotnému mu to bude trvat několik týdnů. Neměl s sebou žádné jídlo, a co hůř, ani vodu. Posledních pět dnů přespával v jeskyních a ve křoví. Jeho bývalí bratři a přátelé – muži, které znal a miloval celý svůj život – pročesávali stezky a osady s úmyslem ho zabít. Výšiny zase byly lovištěm pum a obřích vlků.
Prohrábl si rukou husté, nepoddajné vlasy, povzdechl si a zahájil sestup. Nejspíš zemře, než dorazí do Kešet a města dost velkého na to, aby se v něm mohl ztratit.
Ale jen nejspíš.
V posledním světle zapadajícího slunce si našel skalní převis v blízkosti malého bahnitého potůčku. Obětoval kus řemínku z pravého sandálu, aby měl z čeho vyrobit primitivní luk na rozdělání ohně, a když se z nebe začal snášet nelítostný chlad, skrčil se vedle vysokého kamenného kruhu chránícího jeho ohníček. Suchá kleč hořela jasným plamenem a skoro bez kouře, ale rychle. Našel si rytmus, jímž do ohně přikládal jednu větvičku za druhou tak, aby se příliš nerozhořel a svou září neprozradil jeho úkryt lovcům, ale zároveň aby nevyhasl. Teplo jako by mu nestoupalo výš než k loktům.
Někde v dálce cosi zaskřehotalo. Snažil se tomu nevěnovat pozornost. Tělo měl rozbolavělé vyčerpáním a vynaloženým úsilím, ale jeho myšlenky, které nyní v jednom kuse nerozptyloval pochod, nabraly nebezpečné tempo. Tma mu zbystřila paměť. Pocit svobody a možností, jež se mu teď naskýtaly, vystřídaly pocity ztráty, samoty a vykořenění. Ty, jak se domníval, mu přinesou smrt spíš než kočka na lovu.
Narodil se v kopcích, které se v lecčems podobaly těmto. Mládí prožil v hrátkách s meči a biči vyrobenými z větví a spletené kůry.
Pociťoval vůbec někdy touhu stát se jedním z mnichů ve velkém skrytém chrámu? Určitě kdysi ano, ale v palčivé zimě svého chatrného kamenného příbytku se tomu zdráhal uvěřit. Pamatoval si, jak s úžasem hleděl na tu vysokou kamennou zeď. Na strážce zastupující všech třináct lidských ras, jejichž podobizny vytesané do skály bičoval déšť s větrem tak dlouho, dokud všichni – kinnajci i tralguové, jižci i prvokrevníci, timzinajci, yemmuové i utonulci – neměli tentýž prázdný výraz a tytéž masivní pěsti. Jeden jako druhý. Jen do široka rozepjatá křídla a jako dýky ostré zuby draka vypínajícího se nad nimi byly stále ještě rozeznatelné. A do obrovské železné brány vytepaná černá písmena tvořící slova v jazyce, jemuž nikdo ve vesnici nerozuměl.
Když se stal novicem, dozvěděl se, co se tam píše. CO JE SPOJENO, NENÍ PETRENO. Kdysi byl přesvědčen, že ví, co to znamená.
Večerní vánek se stočil a vynesl do vzduchu uhlíky jako světlušky.
V oku ho zaštípala špetka popela a tak si je protřel hřbetem ruky.
Proudění jeho krve se změnilo, jak tělní oběh reagoval na něco, co nepocházelo z něj. Na bohyni, napadlo ho. Přišel tehdy k té velké bráně spolu s ostatními chlapci z vesnice. Nabídl se jim – nabídl jim svůj život a tělo – a výměnou za to…
Výměnou za to mu byla zjevena mystéria. Nejprve šlo o pouhé znalosti – jen tolik čtení, aby mohl studovat svaté spisy, jen tolik počtů, aby mohl pomáhat v chrámové účtárně. Četl příběhy o dračí říši a jejím pádu. O pavoučí bohyni, která světu přinesla spravedlnost.
Klam, jak tvrdili, nad ní nemá žádnou moc.
Samozřejmě si to vyzkoušel. Věřil jim, a přesto to zkoušel. Lhal kněžím, jen aby viděl, jestli to jde. Vybíral si věci, které mohl znát jen on sám – otcovo klanové jméno, sestřina oblíbená jídla, jeho vlastní sny. Kněží ho zmrskali, když lhal, ušetřili ho, když mluvil pravdu, a nikdy, nikdy se nezmýlili. Jeho jistota narůstala. Jeho víra. Když velekněz rozhodl o jeho povýšení na novice, byl si jist, že ho čekají úžasné věci, protože mu to kněží tvrdili.
Jen co pominula ta noční můra, jíž byl obřad zasvěcení, ucítil moc pavoučí bohyně přímo ve své krvi. Když poprvé odhalil něčí lež, bylo to jako vnímat úplně novým smyslem. Když poprvé promluvil hlasem bohyně, cítil, jak si jeho slova vynucují víru, jako by byla tvořená ohněm.
A teď odpadl od milosti a nic z toho možná není pravdivé. Možná ani žádné Kešety neexistují. Věřil, že ano, dokonce do té míry, že útěkem riskoval vlastní život, jen aby se tam dostal. Ale sám tam nikdy nebyl. Značky na mapách mohou být lživé. Možná ani nikdy neexistovali žádní draci, žádná říše, žádná velká válka. Nikdy neviděl oceán; třeba nic takového na světě není. Znal jen to, co sám viděl, slyšel a cítil.
Nevěděl nic.
Z náhlého popudu se zahryzl do masité části své dlaně. Vytryskla krev, kterou nechal stéci do spojených dlaní. Ve slabém svitu ohně byla skoro černá. Černá s tmavšími uzlíčky. Jeden z těch uzlíčků se zvedl na pavoučích nožkách a začal mu bezmyšlenkovitě přebíhat po dlani. Pak se k němu připojil další. Pozoroval je: zmocněnci bohyně, ve kterou už nevěřil. Pomalu, opatrně vyklopil obsah dlaně nad nevysoký plamen. Jeden z pavouků do něj spadl a jeho vlasově tenké nožičky se okamžitě zkroutily.
„No ne,“ pronesl. „Ty můžeš zemřít. Tak něco už vím.“
Hory se táhly zdánlivě do nedohledna, každý hřeben nová hrozba, každé údolí kypící nebezpečím. Malým osadám se vyhýbal obloukem a do jejich blízkosti se odvažoval jen proto, aby se mohl potají napít z kamenných nádrží na vodu. Živil se ještěrkami a drobnými, pleťově zbarvenými semínky zakrslých borovic. Vyhýbal se místům, kde byly v hlíně vyryté stopy mohutných drápatých tlap. Jednoho dne navečer objevil kruh volně stojících pilířů a pod nimi nevelkou komoru, která se zdála nabízet útočiště a možnost nabrat nové síly, jenže do spánku se mu tam vtíraly sny tak divoké a odcizené, že radši pokračoval dál.
Zhubl a spletená kůže opasku se mu svezla až na boky. Podrážky sandálů se tenčily a luk na rozdělávání ohně se brzy opotřeboval.
Čas ztratil veškerý význam. Za každým dnem následoval další a po něm další. Každé ráno si říkal: Tohle bude nejspíš poslední den mého života. Ale jen nejspíš.
S tím nejspíš si vždycky vystačil. A pak se jednoho dne dopoledne vydrápal na vrcholek kameny posetého kopce a za ním už žádný další nenásledoval. Před ním se prostíraly široké západní pláně s řekou blyštící se v hávu zelené trávy a stromů. Byl to ošidný pohled. Odhadoval, že bude trvat další dva dny chůze, než jej dosáhne. Přesto však usedl na široký hrbolatý kámen, rozhlédl se po světě a popustil uzdu pláči až skoro do poledne.
Když se přiblížil na dohled k řece, ucítil, jak mu v útrobách klíčí nová obava. Toho dne, před mnoha a mnoha týdny, kdy přelezl chrámovou zeď a uprchl, pro něj představa, že zmizí beze stopy ve velkém městě, byla jen vzdálenou starostí. Teď už viděl, jak se nad stromy zvedá kouř ze stovky domácích ohnišť. Stopy divé zvěře už se objevovaly jen tu a tam. Dvakrát spatřil v dálce muže jedoucí na obrovských koních. Zaprášené cáry jeho roucha, trosky sandálů a čpavý pach vlastní nemyté pokožky mu připomínaly, že půjde o krok stejně nebezpečný jako cokoliv, o co se až dosud pokusil.
Jak přivítají kešetští muži a ženy divocha z hor? Nedají mu rovnou srazit hlavu?
Obešel město ležící u řeky a žasl přitom nad jeho nesmírnou rozlohou. Ještě nikdy neviděl nic tak velkého. Ty dlouhé dřevěné budovy s doškovými střechami mohly klidně pojmout i tisíc lidí. Silnice byly dlážděné kameny. Držel se v podrostu jako zloděj a pozoroval.
Byla to yemmujka, co mu dodalo odvahu. Ona a také hlad.
Spatřil ji, jak se pachtí na zahradě na kraji města, kde si poslední domky hověly mezi silnicí a řekou. Byla o dobrou polovinu větší a ramena měla široká jako býk. Z čelisti jí vyčnívaly kly tak mohutné, až se zdálo, že si jimi při smíchu musí natrhnout vlastní líce.
Prsa se jí houpala nad šněrovačkou nepříliš odlišnou od těch, které nosily jeho matka a sestra, až na to, že na tuhle se spotřebovalo trojnásobné množství látky a kůže.
Šlo o prvního neprvokrevného člověka, jakého kdy viděl. První skutečný důkaz, že třináctero lidských ras doopravdy existuje. Jak se tak skrýval za křovím a sledoval ji skloněnou k měkké půdě, z níž olbřímími prsty vytrhávala plevel, pocítil něco jako úžas.
Vystoupil z křoví dřív, než mu to jeho vlastní zbabělost stihla rozmluvit. Velká hlava se s trhnutím zvedla a chřípí se zachvělo.
Pozdvihl ruku, takřka omluvně.
„Odpusťte,“ pronesl. „Jsem… jsem na tom špatně. A doufal jsem, že byste mi mohla pomoci.“
Přivřela oči do tenkých štěrbin a nahrbila se jako lovící kočka, když se chystá k souboji. Došlo mu, že by možná bývalo moudřejší zjistit si, zda vůbec hovoří jeho jazykem, než ji osloví.
„Přicházím z hor,“ dodal a uslyšel ve svém vlastním hlase zoufalství. A ještě něco. Neslyšný hukot krve. Dar pavoučí bohyně, který té ženě přikazoval, aby mu uvěřila.
„U nás neobchodujeme s prvokrevníkama,“ zavrčela yemmujka.
„Rozhodně ne s těma, co žijou v těch tuplem posranejch horách.
Zmiz odsud a svý muže si odveď s sebou.“
„Nemám s sebou žádné muže,“ odpověděl. Ty věci v jeho krvi se probraly k životu, dychtivé se uplatnit. Žena naklonila hlavu, jak v ní jeho ukradená magie probouzela důvěru. „Jsem sám. A neozbrojený.
Cestuju pěšky už celé… týdny. Můžu pro vás pracovat, kdybyste chtěla. Za trochu jídla a teplé místo na spaní. Jen na jednu noc.“
„Sám a neozbrojenej. Přes hory?“
„Ano.“
Vyprskla a on vytušil, že nad ním v duchu vynáší hodnocení.
Rozsudek.
„Jsi trouba.“
„Ano,“ přisvědčil. „Jsem. Ale mírumilovný. Neškodný.“
Uplynula notná chvíle, než se zasmála.
Poslala ho, aby jí nanosil říční vodu do nádrže, než skončí s prací na zahradě. Vědro bylo uzpůsobeno pro yemmujské ruce a jakmile je naplnil víc než do poloviny, nedokázal je uzvednout. Hrdinně se však plahočil od nevelkého domku k nahrubo stlučenému dřevěnému
molu a zase zpátky. Dával si pozor, aby se nepoškrábal, nebo aspoň ne tak, aby to krvácelo. Její pohostinství bylo už tak dost nejisté i bez pavouků, které by musel nějak vysvětlit.
Se slunce západem mu prostřela u svého stolu. Oheň v ohništi mu přišel jako zbytečný luxus a musel si připomínat, že věci, jež mu bývaly bratry, se nepotulují po okolí a nepátrají po jeho stopách.
Z hrnce nad ohněm nabrala misku guláše. Měl sytou, hutnou, komplexní chuť nevychládajícího jídla, do něhož se průběžně přihazují další fláky masa a zeleniny, jakmile přijdou kuchaři pod ruku, aniž by přitom hrnec opustil ohniště. Některé z kousků tmavého masa plovoucích v mastném vývaru se možná začaly vařit už předtím, než utekl z chrámu. Lepší jídlo v životě nejedl.
„Můj chlap je v karavanseraji,“ řekla. „Má přijet jeden z princů a určitě bude mít hlad. Vzal s sebou všechna prasata. Když bude mít štěstí, všechna je prodá. Dostane za ně dost stříbra, abychom ve zdraví přečkali období bouřek.“
Naslouchal jejímu hlasu a zároveň s tím i kypění své krve. Ta poslední část byla lež. Nevěřila, že jim to stříbro vystačí. Přemítal, jestli jí to dělá starosti a jestli by mohl nějak zařídit, aby se jí dostalo toho, co potřebuje. Nebo se o to aspoň pokusit. Než odejde.
„A co ty, blbečku jeden nešťastnej?“ zeptala se měkkým, vřelým hlasem. „Komu jsi ojížděl ovce, že u mě teď žadoníš o práci?“
Odpadlík se uchechtl. Teplé jídlo v břiše, oheň na dosah a vědomí, že venku na něj čeká slamník s tenkou vlněnou přikrývkou, mu pokradmu rozháněly napětí v ramenou a břiše. Yemmujka z něj nespouštěla obrovské oči se zlatými flíčky. Pokrčil rameny.
„Zjistil jsem, že věřit něčemu ještě není zárukou pravdivosti,“ pronesl opatrně. „Byly věci, které jsem uznával, jimž jsem věřil celým srdcem, a ukázalo se… že jsem se mýlil.“
„Oklamali tě?“ vyptávala se dál.
„Oklamali,“ přisvědčil a pak se zarazil. „Nebo možná ne. Ne úmyslně. Ať se mýlíš sebevíc, když tomu sama věříš, tak to není lež.“
Yemmujka hvízdla – slušný výkon na někoho s takovými kly – a posměšně mávla rukama.
„Vysoká filozofie od nádeníka, co tahá vodu. Za chvíli mi tady budeš kázat a chtít, abych ti odváděla desátek.“
„Kdepak já,“ přidal se k jejímu smíchu.
Dlouze usrkla ze své misky. Oheň zapraskal. Něco – snad krysy nebo možná hmyz – zachřestilo v došcích nad jejich hlavami.
„Rozhádal ses se ženskou, viď?“
„S bohyní.“
„No jo. Takhle to chodí vždycky, co?“ prohodila, zírajíc do plamenů. „Každá nová láska vypadá, že je něčím jiná. Jako by sám Bůh promlouval, když mele hubou. A pak…“
Znovu vyprskla, napůl pobaveně, napůl roztrpčeně.
„A čímpak se ti zprotivila ta tvoje bohyně?“
Odpadlík si vložil do úst zbyteček něčeho, co snad byl brambor, a jal se žvýkat měkkou dužinu i drsnou slupku. Snažil se vtělit do slov myšlenky, které ještě nikdy nebyly vyřčeny. Hlas se mu roztřásl.
„Chystá se zhltnout celý svět.“
Více v knize DRAČÍ CESTA, kterou v dubnu 2015 vydalo nakladatelství Laser-books.
Copyright © 2011 by Daniel Abraham
All Rights Reserved
Copyright © 2015 for the Czech translation by Daniela Orlando
Copyright © 2015 for Cover by Hachette Book Group, Inc.
Copyright © 2015 for the Czech edition by Laser-books s.r.o.
ISBN 978-80-7193-389-2
Český název: Dračí cesta. Originální název: The Dragon´s Path. Autor: Daniel Abraham. Překladatel: Daniela Orlando. Obálka: Hachette Book Group Inc. Nakladatel: Laser-books, 2015. Počet stran: 452. Doporučená cena: 389 korun.
