Soukromí detektivové bez skrupulí a bez morálky se vracejí. Již poosmé ke čtenářům v cyklu městské fantasy Kladivo na čaroděje přicházejí Felix, Klaudie, Vincenc a Walter. S nimi hrozí invaze nadpřirozené hrůzy a nebezpečí. A nejen hlavním postavám!
Čtveřice soukromých oček v boji s paranormálnem je zpět! Zdroj: výřez knižní obálky.
Pera se tentokrát chopil nováček, ovšem pouze v rámci Kladiva – Martin D. Antonín. Je zkušeným a oblíbeným spisovatelem, který během zhruba patnácti let tvorby publikoval řadu skvělých a čtenáři i kritikou pozitivně přijatých příběhů (Křivé ostří, Zelená či dva díly série Daemonica). Typickou ingrediencí je pro něj humor, který hojně, ale zcela organicky zakomponoval i do svého příspěvku Kladiva na čaroděje.
Můžete se tedy těšit na další čtivý a akční příběh Felixe Jonáše a jeho skupinky svérázných vyšetřovatelů nadpřirozených jevů. Zavede vás do našeho světa, ovšem tak, jak ho neznáte… a vlastně ani netoužíte poznat.
Temné přízraků, oživlé mrtvoly, zabijáci, démoni, psychopati, nekrofilové či upíři – s těmi všemi má parta okolo Felixe co do činění, takže pokud potřebujete pomoc tohoto rázu, neváhejte se obrátit. No, nebo raději váhejte, protože jsou to sice hrdinové, ale v uvozovkách – do typických klaďasů mají pořádně daleko.
Série akční urban fantasy Kladivo na čaroděje odstartovala příběhem Magie pro každého v roce 2012. Mísí v sobě prvky fantasy, detektivky, hororu, magického realismu a mnoha dalších žánrů. Je šitá na míru čtenářům, kteří mají rádi akční, dobrodružné, lehce vtipné, a především návykově čtivé knihy. Přidejte se k nim a nechte si třikrát ročně servírovat vysoce kvalitní oddechovky, kterých se nikdy nepřejíte.
Dlouho očekávaný osmý díl populární série akční urban fantasy Kladivo na čaroděje je konečně tady!
Anotace:
Když se dáma vašeho srdce ocitne v nesnázích, uděláte pro její záchranu cokoliv. Riskujete život, sjezdíte světa kraj, spřáhnete se s ďáblem – a když zoufalství dostoupí vrcholu, přeleze přes něj a ještě si pořádně povyskočí, najmete si tým Felixe Jonáše. Je to banda magorů, to jistě – ale kdo jiný vám uvěří a pustí se do hledání dívky nakažené experimentálním magickým retrovirem? Jistě ji najdou. Možná i zachrání. A když budete mít štěstí, vaše milovaná vám tu záchranu jednou odpustí.
Naděje přece umírá poslední… a kdyby něco, Walter ji odborně oživí.
UKÁZKA z knihy Kladivo na čaroděje 8 – Pekelná šleha od Martina D. Antonína
2. Profesionálové
Za oknem kanceláře detektivní agentury lilo jako z konve a Klaudie ten déšť nesmírně obdivovala. Byl své práci tak oddaný! Řítil se z nebes naprosto nezadržitelně – měl zkrátka cíl, znal způsob jeho uskutečnění a hodlal ho dosáhnout, padni kam padni. Byl to pravý profesionál.
Chtěla být jako on.
Ano, Klaudie si před chvílí dala menšího špeka, ale to bylo zcela pochopitelné. Potřebovala hroší kůži. Uvolnit se před těžkým úkolem. Nebýt nervózní. Protože vážně toužila odvádět skvělou práci. Jedině tak se sebou mohla být spokojená. Po skončení každého případu chtěla být hrdá, že pomohla klientovi, zasloužila si jeho peníze a bude doporučena jeho známým. Měla na sebe zkrátka vysoké nároky…
… a to samé očekávala i od týmu, v němž pracovala.
Tedy zpočátku. A vzhledem k jeho složení to vlastně nebylo ani tak očekávání, jako naděje. Nebo spíš sen. Krásný sen, který se jí v podvědomí brzy změnil v křeč projevující se nejrůznějšími podivnými pokusy o sebezlepšení. Jako například tenkrát, když se v tom pekelném paneláku pokusila dokázat, že všechno zvládne sama. To se opravdu překonala – zvlášť tu lžičku ve vlastním oku od sebe nečekala.
Následně o tom hodně přemýšlela, přísně a sebekriticky zvážila, v čem vězí ten skutečný problém, a došla k jasnému závěru. V ostatních.
Začala na nich tedy pracovat. Při další příležitosti se rozhodla zlepšit to první, co ji praští přes nos, sebrala veškerou svou takřka neexistující asertivitu a darovala Walterovi deodorant.
Ublíženě se ohradil, že ho přece už dávno používá. Není přece žádný neotesanec a ví, že dámská chřípí vyžadují stejně jemná pohlazení jako jejich pleť.
Klaudie spolkla odpověď, že kdyby její chřípí byla pleť, po setkání s ‚pohlazením‘ od jeho záhrobního eau de toilette by byla samá modřina, a nešťastně se smířila se skutečností, že nemůže čekat zázraky. Nejprve je nutné chodit, než se rozběhneme a odrazíme k letu. Zkoušet zbavit Waltera jeho nejvýraznějšího rysu bylo moc. Stejně jako seznamovat Vincence s existencí pravidel silničního provozu. Nebo pravidel etikety. Vlastně pravidel čehokoliv.
Ne, musela začít s nějakou maličkostí. A právě čekali nového klienta, takže nastala vhodná chvíle.
„Aspoň to mizerný kafe.“
Zírali na ni naprosto nechápavě.
„No, to byste mu snad mohli nabídnout, ne?“
Jeden z nechápavých pohledů se v tu chvíli změnil na spiklenecké mrknutí. „Ahá!“ prohlásil Vincenc spokojeně. „Uklidnit ho! Aby měl pocit, že mu od nás nic nehrozí.“
„… ano?“ souhlasila Klaudie opatrně – ale už v tu chvíli věděla, že dělá chybu. Souhlasit s Vincencem byla chyba prakticky kdykoliv. „Přesně to chceme…“
„Jasně!“ pokračoval Vincenc nadšeně. „Ukolíbám ho – a jak se pro něj natáhne, chrstnu mu ho do ksichtu!“
„Proboha proč?“
Ne, vážně měla raději mlčet.
„Proč jako proč?“
„No proč bys to jako dělal?“
„Jsem snad nějaká sekretářka? Proč bych mu jinak dělal kafe?“
„No, to je přece nabíledni,“ vložil se do diskuse Walter a Klaudii vysvitl paprsek naděje. „Abys od něj získal vzorek DNA.“ Naděje to vzdala a zase zhasla, aby zbytečně neplýtvala proudem. „No DNA! Ze slin přece. Ještěže máme i turka, z lógru to půjde odebrat naprosto nenápadně… Proč na mě tak divně zíráš, Klaudie?“
Protože uvnitř své hlavy zápasila s nadějí o pistoli a pokoušela se jí zabránit v sebevraždě.
Felix si v tu chvíli řekl, že už se na Klaudiino utrpení nemůže dívat, a tak chtěl odejít. Nutkání usadit Waltera ale nakonec převládlo: „Hele, přemýšlej trochu. K čemu by nám byl vzorek klientovy DNA? Jsme snad kriminálka? Proč za náma lidi choděj?“
„Jo, to by mě vážně zajímalo…“ utrousila Klaudie otráveně. „Já na to ještě nepřišla.“
Vincence však otázka zaujala: „Jo, proč vlastně? Ty to víš, Nekro?“
Intelektuální výzva Waltera zaujala natolik, že nelichotivou přezdívku nonšalantně přešel: „Nó, asi… protože si nás chtějí… najmout?“
„Hm… najmout…“ zamračil se Vincenc. „Ne, blbost, to nesedí, ale počkej, třeba na to přijdem. Já bych řek, že nás většinou zkoušej oškubat. A vydírat. Podojit o informace. Nebo zastrašovat.“
„Jo, dobře, to všechno se občas děje, ale proč k nám klienti choděj nejčasteji?“
„Aby nás zabili!“
„Má pravdu,“ chytil se toho okamžitě Walter, než si uvědo¬ mil, že omylem souhlasí se svou nemesis. „A nebylo by skvělé mít od nich tu DNA, aby byl vrah snadno identifikovatelný?“
V tu chvíli byla slibně probíhající profesionalizace týmu přerušena zaklepáním na dveře. Vlastně už spíš zabušením, protože klepání dobrou minutu nezabíralo.
„Máme snad zvonek, sakra!“ houkl Felix.
„Nemáme,“ povzdychla si Klaudie odevzdaně. „Vincenc ho promáčkl, když s ním zkoušel rozsvítit na chodbě.“
„Aha. Pardón!“ omluvil se Felix dveřím. „Hned vám někdo otevře! Čímž samozřejmě nemyslím sebe…“ – dodal směrem ke zbytku místnosti –, „… protože jak by to vypadalo, kdyby šéf vstával a…“
„Nejsi můj šéf,“ ujistil ho Vincenc. „A já nejsem vrátnej.“
„Ne, ty jenom rozbíjíš zvonky.“
„Jak jsem moh vědět, že Walter z chodby ukrad žárovky? Zalíbila se mu ta ženská v bytě nad náma a chce, aby spadla ze schodů…“
„Nesmysl!“ ohradil se nekrofil. „K čemu by byla se zlámanýma nohama? Co si to o mně vlastně myslíš? Šlo mi jen o ty žárovky. Víš, kolik dnes stojí?“
„Tak já otevřu,“ povzdychla si Klaudie po marném čekání na mužskou galantnost a zvažovala, že příště své naději asi spíš půjčí lepší zbraň. „A jen aby bylo jasno – když ne kafe, tak zkuste třeba zdvořilostní konverzaci. Však víte, kdyby mu nebylo do řeči. Abychom zabránili nepříjemnému tichu. Proberte počasí, stav hospodářství a tak…“
„A aby bylo jasno úplně,“ dodal Felix, protože ho to uvnitř stále hlodalo, „tak k nám lidi chodí, abychom pro ně něco vyšetřili – ne abychom vyšetřovali my je!“
Vincenc se zamračil: „Ne, to taky nesedí… Kdy naposled k nám byl klient vážně upřímnej?“
„Tenhle třeba bude?“ nadhodil Walter do pléna a všichni tři se tomu srdečně zasmáli.
Klaudie si povzdychla, nasadila vstřícný úsměv a otevřela dveře.
Úsměv jí zmrzl na rtech. Ten muž za dveřmi nevypadal jako klient. Dlouhý šedý pršiplášť, ulízlé mastné vlasy, úlisný výraz – jen stěží potlačila nutkání zabouchnout mu před nosem. Nechtěla z něj vidět víc. Rozhodně ne to, co jí nejspíš toužil ukázat.
Ale ona už neutíkala. To dělávala stará Klaudie. Ta nová se neznámému pevně podívala do očí.
Nejistě uhnul pohledem, což ji potěšilo. „Přejete si?“
„Paní Doskočilová?“
Hlas měl ještě mazlavější než zevnějšek. Jen ho uslyšela vyslovit své jméno a zatoužila po sprše. A kilu mýdla.
„Ano?“
Snad to není ten klient.
„Já jsem Bohumil Říha. Volal jsem…“
Byl to ten klient. Vlastně ji to nepřekvapilo. Kdyby měli z kanceláře vyhodit každého, kdo vypadal jako úchyl, přišli by o padesát procent zakázek. A vlastně i detektivů.
„Ano, jistě, čekáme vás.“
Napřáhla k němu pravici a ihned toho litovala. Říhovy ruky by se štítila i leklá ryba.
Pak se v duchu okřikla. Vždyť vlastně vypadal celkem neškodně. A očividně nezažil nejlepší den. Plášť i kalhoty měl zmačkané, uválené a potrhané, pod nosem stopy zaschlé krve…
„Pojďte dál.“
Poslechl a rozhlédl se po místnosti s poněkud popleteným výrazem. Očividně zvažoval, jestli už opravdu vstoupil k detektivům, nebo spíš zírá na jiné zoufalce v čekárně.
Pak to však riskl: „Potřebuji pomoc.“
„Jasně,“ přikývl Vincenc. „A chcete jenom černý, nebo budete složitej?“
„Prosím? Já… myslel jsem, že jste detektivní kancelář.“
„Jo, myslíte správně. Protože přesně to jsme – detektivní kancelář. A ne nějaká zasraná kavárna!“
„Pokud jste nás tedy nepřišel ohrožovat na životě,“ dodal Walter opatrně. „V tom případě totiž došel cukr, ale trocha mléka se najde.“
To už Říhu docela vyplašilo, ale Felix vstal zpoza svého krásného pracovního stolu, s úsměvem mu vyšel vstříc, podal nebožákovi pravici a nepouštěl ji, dokud ho neusadil do Klaudiina křesla. „Promiňte, kolegové dnes snídali vtipnou kaši… Co byste si přál?“
Říha ještě chvíli těkal očima směrem ke dveřím – a k oknu – ale pak ho Felixův dobře hraný a Klaudiin upřímně starostlivý výraz konečně trochu uklidnily.
„No… kávu bych vlastně ocenil…“ pronesl tichounce. „I s tím mlékem, prosím.“
Kdyby byl Klaudiin úsměv sluncem, v kanceláři by právě vybuchla supernova. Zářivě celé kanceláři oznamoval: „Já vám to říkala!“
„Po tom, co se mi dnes stalo,“ vzdychl Říha vysíleně, „bych za kávu vážně klidně zabil…“
„Slyšíš?“ sykl Walter nenápadně. „Turka, Klaudie. Udělej turka!“
„A co kdyby ho šel udělat někdo z vás, sexisti?“ ohradila se popuzeně, ale hned si uvědomila, že pustit kohokoliv z nich k vaření by mohlo znamenat, že z jejich klienta vážně přijede kriminálka odebírat vzorky. „Tak zatím konverzujte!“ vrátila Walterovi syknutí a zmizela v kuchyňce.
Zavládlo ticho. Nepříjemné.
Z kuchyňky se ozvalo polohlasné zaklení, protože tam nesvítilo světlo. Chyběly žárovky. I v ledničce.
Po chvíli trapného ticha se Walter nakonec odhodlal: „Máme dneska hezky, že?“
„Hezky…“ souhlasil Říha a opět se zatvářil polekaně. Vlasy měl zplihlé od deště; z promočeného pláště už odkapala taková louže, že by si ho leckdo spletl s vodníkem. „Trochu… mokro.“
„To určitě podpoří turistický ruch,“ nevzdával se Walter. „Vyhlídky na růst hospodářství jsou… jsou…“ Čímž jeho ekonomický přehled končil.
„Možná to pomůže zemědělství,“ špitl klient nesměle, načež trapné ticho pokračovalo.
„Tak nakonec je jen černá, promiňte, mléko také nemáme…“ ohlásila Klaudie omluvně, když se konečně vrátila z kuchyňky. „Ono totiž zkyslo,“ sykla na Waltera popuzeně. „Někdo vypojil ledničku, aby si místo ní zapojil nabíječku na mobil.“
„Víš, kolik dnes stojí proud?“
Říha řekl, že to bez mléka vůbec nevadí, šálek vděčně přijal a začal si o něj ohřívat prokřehlé ruce.
Klaudie si neměla kam sednout, tak se postavila vedle Felixova stolu. A skryla svou spokojenost pod zaujatý výraz detektiva připraveného k vyšetřování.
Malé kafíčko pro klienta, ale velký krok k profesionalitě.
8. VODOTĚSNÉ BOTY
Felix se zamračil na mapu a krystal. Měl pocit, že…
Ne, nic. Jen se mu to zdálo a Klaudie asi jen náhodou upustila kyvadélko na Palackého náměstí. Pokrčil rameny a shrábl to celé ze stolu. „Tak jdem. Máš všechno?“
Vyklouzli ze dveří a sešli do přízemí. Kdosi zrovna odemkl domovní vrata a vešel. Zastavili se. Jana Budnická také. Okamžik na sebe zírali.
Pak k ní Klaudie vykročila a řekla: „Nebojte, my vám chceme pomoct. Mluvili jsme s panem Pýchou…“
Když nad tím později přemýšlela, zmínit Pýchu jí nepřišlo jako chyba… ale chyba to byla.
Dívka zaječela. Zvuk jejího hlasu zesílil během jediné vteřiny z pouhého ohlušujícího řevu do zcela hmatatelného vlnobití, které nabralo oba detektivy a mrštilo je přes celou chodbu zády do poštovních schránek. Než se Felix v hromadě zprohýbaného plechu, vysoce informativních letáků a narušeného listovního tajemství vzpamatoval, Jana byla pryč.
Doslova. Poslední, co z ní ještě zahlédl, byly zlatě zářící oči.
„Klaudie…?“
Přistála na něm. Možná by si zahrál na gentlemana i tak, ale tlaková vlna to udělala za něj.
„Klaudie, žiješ?“
„Jo… asi jo. Vlastně mi nic není…“
„Fajn, to rád slyším. A mohla bys ze mě, prosím tě, slézt?“
„Promiň!“
Dal si záležet, aby neřekl: „To nic.“ Protože se necítil jakoby nic. Na páteři měl obtištěný nápis „Nevhazujte reklamy, prosím!“
Ale zahrál to na drsňáka. Vstal, oprášil se, pokrčil rameny: „Začíná to za ty prachy stát.“
Klaudie se rozběhla k vratům: „Viděls, jak byla vyděšená? Musíme jí pomoct!“
„Vyděšená, jo? Mně přišla nasraná. A s čím jí chceš pomáhat? Líp nás zabít?“
„Stačilo jenom zmínit Pýchu a zaútočila. Nikoho jiného než nás nemá.“
„A co Říhu? Ten je sice úchyl, ale aspoň ji miluje.“
„To jako vážně? Podvedl nás!“
„Za dvaadvacet klacků mě může klidně i porazit ve Scrabblu.“
„Přestaň myslet na peníze a poběž!“
Než vyběhli na ulici, Jana byla pryč.
Klaudie v levé ruce svírala svůj amulet ze stříbra a měsíčního kamene, ale bylo to k ničemu – zaznamenával toho příliš mnoho. Přetížil se a nešlo určit směr.
Felix se prostě rozhlédl. Přímo před nimi bylo Palackého náměstí – velký dlážděný prostor, rekonstruované sousoší, stromy, trocha zeleně, metro a zastávky tramvaje. Všechno klidné, lidé čekali na svůj spoj nebo prostě někam šli…
Napravo bylo Rašínovo nábřeží, další zastávky a Vltava. Také žádný rozruch.
Vlevo na první pohled také nic. Pak si všiml muže, který k nim přicházel od rohu postranní uličky. Tvářil se zvláštně a trochu kroutil hlavou.
Ukázal tam. Klaudie přikývla a křikla: „Za mnou!“
„Když to musí být, tak za mnou,“ zavrčel a k rohu už dobíhal jako první. „Nehodlám tě pak sbírat po celým Novým Městě.“
„Ale no tak, ona nám nechce ublížit, jen se lekla!“
Felix zahnul za roh a nestihl odpovědět. Kdyby to byl stačil, řekl by asi něco jako: „Fakt? To já když se leknu, tak třeba zakleju. Nebo se zašklebím. Párkrát v životě jsem sebou dokonce trhnul a naprosto zbytečně si zvednul ruce před obličej. A ten, co na mě bafnul, se z toho moh uchechtat. Ale rozhodně z leknutí neházím lidma na poštovní schránky. Ani, a na tom trvám, poštovníma schránkama na lidi.“ Pak by se významně odmlčel a až poté dodal: „Nebo autama.“
Nic z toho však říct nestačil. Stěží se stihl sehnout, aby ho oranžová krabice nepřipravila o hlavu. Vzápětí se úplně vrhl k zemi a pokusil se vmáčknout do chodníku.
„Asi bude bouřka,“ zamračil se a nějak se mu už vůbec nechtělo vstávat. „Oktávky lítaj nízko.“
Začínal mít ohledně Říhovy „nehody na Výtoni“ poměrně jasnou představu.
Klaudie šokovaně stála a zírala na škodovku, která jí právě prolétla těsně před nosem a výfukem napřed přistála na místě vyhrazeném pro invalidy. Nebylo pochyb, že nebohé auto na to místo patřilo. Bez pomoci odtahovky rozhodně neodjede.
Jana už byla v půlce bloku. Viděli ji jen jako prchavý odlesk – jakýmsi způsobem splývala s okolím. Právě probíhala kolem hospody, do které dva chlapi z plzeňského náklaďáku vykládali plné sudy. Jen mávla rukou a měli padla – nezbylo co vozit.
„Útok zabijáckého piva,“ okomentoval to Felix, když kličkoval mezi svištícím stříbrným přívalem. „Nejděsivější horor z českých luhů a hájů. Víš ty co, Doskočilová? Začínám se bavit.“
„Jo? Zatraceně, Felixi, vždyť někomu ublíží!“ Klaudie právě zachránila život studentovi s tváří poďobanou od akné, který se sluchátky v uších a nosem zabořeným v časopise Pevnost vstoupil přímo do dráhy svištícího sudopádu. Skočila po něm a strhla ho k zemi. „Nech ji radši běžet!“
„Ne!“ křikl přes rameno a vyrazil naplno. „Tolik magie jsem neviděl, co se Saruman nasral na Gandalfa a vytřel si s ním střechu věže. Kdyby ještě Sedmička byla vážně Sedmička, teď by z ní byla Osmička!“
Vzpomněl si na svou rozmluvu se Starcem. Tehdy se dozvěděl, že magie ze světa zmizí, protože ji něco žere, ale tohle vypadalo na pravý opak. Ta holka očividně jednala zcela instinktivně, vůbec neměla tušení, jak vlastně kouzlí. Takové nadání nemohla do dneška tajit… Musel zjistit víc.
Jana opět zahnula za roh. Mířila k nábřeží, kolejím a spoustě nic netušících lidí.
Klaudie se pokoušela vymotat ze studentova náručí – ten nemohl pochopit, jak se mohlo stát, že se konečně dotkl živé ženy, ale když už se to stalo, chytil a nepouštěl. Zbortila mu sen a běžela dál: „Nech ji utéct, Felixi! Nebo chceš vidět ještě lítající tramvaj?“
„Tak ohledně toho mám celkem smíšený pocity,“ zasmál se rozjařeně a přidal. „Ale – něco tu nesedí. Její magie… má divnej pach.“
Ve skutečnosti nešlo o pach. Nezvyklost Janiny moci vnímal smyslem, pro který čeština neměla to správné výrazivo. Klaudie každopádně chápala, o čem je řeč – cítila totéž. Stejně tak každý další člověk nablízku prchající dívky, ale nezasvěcení si to nedokázali zařadit. Šlo o to, co Říha nazval výrazností.
„Jo, je to takový… rostlinný,“ zamračila se překvapeně. „A taky… taky těkavý. Felixi!“ vykřikla naléhavě. „Jestli se neuklidní, tak může bouchnout! Je jak magický nitroglycerin!“
Nevěděla, jestli ji slyšel. V tu chvíli už měl náskok přes padesát metrů. A stejně bylo pozdě – Janin nejasný obrys právě vběhl do ulice a přímo pod auto. Ozval se náraz, skřípění brzd, další nárazy, poplašený křik svědků…
Janě se nic nestalo. Jen za běhu rozpřáhla ruce a silniční provoz se před ní rozestoupil jak Rudé moře před Mojžíšem. Auta i tramvaje v její cestě nabouraly do neviditelné stěny, ty za nimi zase nabouraly do nich, karosérie se vlnily jak rozbouřená hladina…
A nikdo neviděl příčinu. Jen jakési mámení v podobě ducha běžící dívky, o kterém později raději pomlčeli.
Jana přeběhla ulici, přeskočila zábradlí oddělující ulici od dlážděné náplavky a zmizela dolů k řece. Felix tam dorazil o pět vteřin později, naklonil se přes klandr, hledal ji napravo i nalevo, nemohl ji najít…
Pak mu to došlo a v duchu Janě vysekl poklonu.
„Ježíš v sukních. Jestli se o tomhle dozvěděj křesťani, budou mít druhý Vánoce. Doslova.“
Bylo mu jasné, že ji už nedostihne. Jana sprintovala po Vltavě jako po pevné zemi, od podrážek jí odletovala vodní pěna. V cestě jí plul parník Vyšehrad, tak ho rychlým gestem zvedla a podběhla. Vzápětí jím třískla zpět na hladinu a výletníci na vyhlídkové palubě s křikem popadali do řeky.
Felix se rozběhl k Palackého mostu.
Věděl, že to je zbytečné. Jana mířila přímo někam k botelu Admirál – on musel po cestě přes most uběhnout víc než trojnásobnou vzdálenost. Než se k zakotvené lodní restauraci dostane, dívka bude dávno pryč…
Vtom si uvědomil, že daleko před ním utíká Říha. Neměl ponětí, kde se tu úchyl vzal, ale zřejmě sledoval Janin byt a lépe si spočítal, kudy dívka poběží. Každopádně už sbíhal po schodišti z mostu na druhém břehu.
Jana se právě zastavila, aby nechala projet veslaře na dvojskifu. Měli kousek odtud loděnici a trénovali – vůbec si přízraku nevšimli. Zcela se soustředili na svůj výkon a správné zanořování vesel.
Dívka se už nerozběhla. Zamihotala se a na okamžik se úplně objevila. Dál pokračovala jen chůzí a držela se za bok. Očividně ji v něm píchalo a nemohla dýchat.
„Jak může mít tolik magické síly a přitom se tak unavit?“
Jednou z možných odpovědí bylo, že Jana opravdu netuší, jak svou moc používat. Anebo se vyčerpala celkově. Zvednutí parníku nemohlo být snadné. Felix nehleděl darovanému času na vteřiny a sprintoval dál.
Stejně to nestíhal. Teprve dorazil ke schodišti. Říha byl sice mnohem blíž, ale dívka si ho právě všimla. Opět se potácivě rozběhla. Ke břehu jí zbývalo jen dvacet metrů.
Vtom se srazila se skifařem.
Mladý sportovec neměl tušení, proč se octl ve vodě. Hned se však začal starat o svou loď. Znovu do ní nastoupit nebylo možné, na to byla příliš štíhlá a vratká, tak ji chtěl rychle odtáhnout ke břehu. Pokud byla jeho, představovala pro něj nejspíš celé jmění.
O Janu se zpočátku nezajímal. Možná o ní ani nevěděl. Zmizela totiž pod hladinou a dlouho se neobjevovala. A pak jen nakrátko – v panice kolem sebe bila rukama, lapala po dechu…
Topila se.
„Dělejte!“ řval Felix na Říhu i na skifaře. „Zachraňte ji!“ Nebo zpanikaří, provede tou svou nitroglycerinovou mocí něco šílenýho a půlka Prahy se promění v jahodovo-lososovej pudink, dodal v duchu.
Skifař ho na tu dálku nejspíš ani nemohl slyšet, ale úchyl už skákal do vody. Felix si od toho moc nesliboval a nezpomaloval. Mezi náplavkou a ulicí, po které běžel, bylo kamenné zábradlí a třímetrové převýšení. Nebyl si jistý, jak se dostal dolů Říha, ale neváhal a skočil. Tvrdě dopadl na kočičí hlavy. Ostře ho bodlo v kotníku. Kašlal na to a běžel dál.
Po dalších třiceti krocích míjel pohodlné schody.
A za botelem byl dokonce povlovný sjezd.
Alespoň měl dost vzteku, aby ho mohl vložit do dalšího výkřiku na skifaře: „Otoč se, sakra! Topí se za tebou ženská!“
Veslař si ale celou tu dobu myslel, že ten oblečený chlap plave pomoct jemu. Pochopil to až poté, co ho Říha minul a plaval dál. Nechal skif skifem, nakonec byl u Jany první, chytil ji jednou rukou pod rameny a otočil se ke břehu. Říha mu neobratně pomáhal.
Vtom se zablesklo. Úchyl i veslař s řevem vyletěli kolmo vzhůru. Přinejmenším dvacet metrů. Tam chviličku zůstali viset, bezmocně mávali rukama, zoufale ječeli – a pak s nimi ta samá neviditelná síla praštila zpět.
Veslař dopadl jen do vody, zato Říha mu přerazil loď – a sobě nejspíš pár kostí.
Felix přehodnotil situaci a nejdřív se do vody vrhl pro něj.
Skifař se pokusil Janu zachránit ještě jednou. Tentokrát odletěl rovně. Asi pět metrů za sebou na hladině nechával brázdu hodnou velkého motorového člunu, načež klesl ke dnu jak Leonardo di Caprio. Felix ho nakonec vylovil a přehodil ho přes rozlámaný skif vedle Říhy. Zatímco je táhl ke břehu, úchyl mu jedním dechem děkoval a ptal se, jak je na tom Jana.
„Líp než vy.“
Říha ještě jednou poděkoval a omdlel.
Jana byla opět plně viditelná a skutečně vypadala lépe. Už se netopila. Ještě okamžik nepřítomně klečela deset centimetrů nad hladinou, načež nabrala druhý dech a vyrazila ke břehu. Na náplavku vyskočila a vyrazila dál, k pozůstatkům zrušené Smíchovské pláže.
Felix zaklel. Věděl, že zdání klame; prve k ní byl natolik blízko, aby poznal příznaky blížícího se absolutního vyčerpání. To, jak se právě vzchopila, mohlo znamenat jediné – čerpala z vlastní životní síly. Právě se připravila minimálně o rok života, jen aby mohla dál utíkat.
O deset vteřin později přiběhla Klaudie. Ona si schodů samozřejmě všimla.
„Zavolala jsem záchranku!“ vykřikla a pomáhala dostat zraněné na břeh. „Jak je jim? Žijou?“
„Veslařovi nic není, ale s Říhou bych už radši moc nehejbal.“ Felix se vytáhl na náplavku a ihned sprintoval dál.
„To je tu chceš jenom tak nechat? Co když má Říha vnitřní krvácení?“
„Mám limit jedný osoby v nesnázích na den. A proč tu chceš zůstat? Radit záchranářům, jak je naložit?“
Ještě jednou se nešťastně ohlédla. Pak se za ním rozběhla.
Více v knize PEKELNÁ ŠLEHA, kterou v dubnu 2015 vydalo nakladatelství Epocha.
Český název: Kladivo na čaroděje 8 – Pekelná šleha. Autor: Martin D. Antonín. Obálka: Lubomír Kupčík. Nakladatel: Epocha, Edice: Fantastická Epocha – 38. Svazek, 2015. Počet stran: 216. Doporučená cena: 189 korun, ISBN: 978-80-7425-247-1.
JIŽ VYŠLO: Kladivo na čaroděje 1 – Magie pro každého, Kladivo na čaroděje 2 – Město mrtvých, Kladivo na čaroděje 3 – Kruté stroje, Kladivo na čaroděje 4 – Sonáta pro Azazela, Kladivo na čaroděje 5 – Výtah do pekla, Kladivo na čaroděje 6 – Drsné sny, Kladivo na čaroděje 7 – Síť přízraků.
