3 fotky 
Již počtvrté mají čtenáři možnost vychutnat si nejnovější příhody posledního žijícího druida Attica O´Sullivana. Vrací se i jeho věrný čtyřnohý společník Oberon a mnoho dalších známých i neznámých postav této urban fantasy série Kevina Hearneho.
Napálený skončil Atticus O´Sullivan. Zdroj: knižní obálka.
Anotace:
Druid Atticus O´Sullivan by nepřežil déle než dvě tisíciletí, kdyby v sobě neměl pořádnou dávku keltské prohnanosti. Když se mu tedy na americký jihozápad přijdou pomstít bohové hromů a blesků, s menší pomocí navažského šibala Kojota je přesvědčí, že ho v arizonské poušti rozsekali na cimprcampr.
Jenže mazanému Kojotovi není proti srsti ušít občas nějakou tu levárnu a Atticus brzy zjistí, že mu hodil na krk boj s krvežíznivými pouštními kožoměnci, kteří na sebe mohou brát různé podoby. Když už si myslí, že všechnylsti prokoukl, zradí ho ten, od koho by to čekal nejméně. Atticus přísahá, že jestli tohle přežije, už nkdy se senechá napálit. Krásná poslední slova.
Ukázka z knihy NAPÁLENÝ – Kroniky železného druida 4:
Kapitola 1
Nejlepší trik, s jakým jsem se kdy vytasil, byla moje smrt, a já jí přihlížel. Taky jsem si dal záležet – s umíráním, ne přihlížením.
Když toužíte po dobré smrti, musíte na závěr předvést slovní ejakulaci plnou vzteku a bolesti, ale ani v nejmenším zabarvenou vyděšeným kvičením a škemráním o milost. Tohle mi vštěpoval otec – byl to víceméně jediný kousíček jeho moudrosti, co mi uvázl v hlavě na všechny ty roky. Otec umřel, když se snažil někomu ukrást krávy.
Dnes by vám to připadalo potupné, ale před příchodem křesťanství Irové vnímali smrt během takového nájezdu jako úctyhodnou a mužnou. Než vyrazil vstříc osudu, otec určitě dostal nějaké temné tušení, protože se se mnou podělil o všechny svoje názory na správnou smrt, a nikdy nezapomenu jeho poslední slova: „Chlap by se měl posrat až po smrti, synu, ne před smrtí. Zkus si to zapamatovat, hochu, abys jednou, až nadejde tvůj čas, nepištěl jak holka. Teď vysmahni a jdi si hrát do bažiny.“
Podobně jako u jiných pitomých pravidel odvahy a mužnosti se dal základ otcových rad ohledně patřičné smrti shrnout prostým heslem: Umři naštvanej a na plný pecky. (Tichá smrt nepřichází v úvahu; poslední druid na světě by neměl vykročit do poslední noci v klídečku.)
Během vzácných přívalů morbidity jsem vždycky uvažoval, jak nakonec asi umřu. Usoudil jsem, že k tomu dojde někde ve městě, na ulici, kde budu odříznutý od síly země a nedokážu vytáhnout z rukávu takový magický eso, abych se dožil dalšího rána. Ale zároveň jsem doufal, že se to stane v nějakým hustým městě s přísným jménem jako Káthmándú, Bangkok nebo třeba Climax (neboli Vyvrcholení) ve státě Michigan. V životě mě nenapadlo, že k tomu dojde na vyprahlém místě zvaném Tuba City.
Napálený skončil Atticus O´Sullivan. Zdroj: knižní obálka.
To se nachází v navažské rezervaci v jihovýchodním cípu Arizony a leží na rudé pískovcové stolové hoře, kde není ani stopy po nějaké ekonomické podpoře. První otázka, kterou jsem si položil, když jsem tu díru uviděl – hned po „Kde mají všechny ty tuby?“ – zněla: „Proč tu vůbec někdo bydlí?“ Rudé skály možná oplývají jistým drsným kouzlem, jenže v Tuba City nerostly skoro žádné stromy, bylo tam prašno a neušlo mi, že tam scházejí novodobé známky pochybného přepychu, jako jsou golfová hřiště a samoobslužné jídelny. Město mělo vlastní vodní nádrž a v kaňonu se rozprostíralo několik pastvin, ale jinak pro mě zůstávalo záhadou, proč se tu rozhodlo usídlit devět tisíc lidí.
Na severním konci města, kde se BIA Road křížila s Indian Route 6220, čněl nad pouští velký bílý vodojem. Shlížel na hrstku rozpadajících se přívěsů na samém okraji města a dál nebylo nic, jen skalnatá stolová hora poprášená keři, které se srdnatě snažily přežít v pár palcích písčité půdy. Přilétl jsem na vodojem jako sova a přinesl si ve spárech malinký dalekohled a teď už ze mě byl zase člověk, ležel jsem na břiše a zakamuflovaný hleděl na severovýchod do suché pustiny, kde jsem měl umřít.
Nebylo zbytí. Mórrígan mě viděla umřít v bdělé vizi a ty zažívá, jen když jde o něco závažného a nevyhnutelného, jako když James Earl Jones říká hlasem Dartha Vadera: „Je to tvůj osssud.“ A abych pravdu řekl, asi jsem si to zasloužil. Poslední dobou jsem hodně zlobil, a když se za tím tak ohlédnu, tropil jsem přímo epické hlouposti. Nesnesl jsem pomyšlení, že bych porušil slib, a tak jsem dopravil Leifa Helgarsona do Ásgardu, aby mohl zabít Thóra, což se mu povedlo, ale pobili jsme i pár Ásů navíc a udělali z Ódina uslintanou vegetující trosku. Zbylým Ásům, a taky pár dalším bohům hromů, kteří si vyložili Thórovo zabití jako osobní urážku všeho, co se týká hromů a blesků, se teď zase sbíhaly sliny na mě. Už se nemohli dočkat, až ze mě setřesou můj smrtelný úděl.
Ásové postavili zápalné pohřební lodě pro svoje zemřelé, rozhodli se, že je pomstí – někdo totiž přistupuje k odplatě jako k bufetu „sněz, co zvládneš“ – a vyslali Týra a Vídara za přeživšími členy naší skupinky. Neměl jsem nejmenší ponětí, kam se zašil Perun ani Zhang Guo Lao, a ani tušení, jestli se ledoví obři v čele s Hrymem vůbec vrátili z Ásgardu. Leif byl mimo ohrožení, protože viděli, jak mu Thór rozkřápl hlavu Mjöllnirem; díky svým mimořádným regeneračním schopnostem a svědomité péči doktora Snorriho Jodurssona tak docela neumřel, ale jestli bude někdy zase jako rybička, to se teprve ukáže.
Zdroj: výřez knižní obálky.
Naproti tomu já nebyl v bezpečí ani trochu, jelikož jsem měl závazky. Perun může strávit celé století jako orel a nikdy ho nenajdou. Zhang Guo Lao, co jsem tak slyšel, umí dosáhnout opravdové neviditelnosti, stačí jen, aby se nehýbal; dovede přejít do stopro ninjovského režimu, takže nedostanou ani jeho. Já bych se mohl uklidit do nějaké jiné sféry – a mohl bych s sebou dokonce vzít i Oberona a Granuaile –, jenže bez pořádného styku s pozemskými elementály by se Granuaile moc nehnula v učení na druidku, a svět další druidy potřeboval jako sůl. Tak jsem si mohl vybrat, buď zůstat na Zemi a umřít, nebo ze Země zmizet a nechat svět pomalu pojít na zanedbání – tím bych si ve výsledku zrovna dvakrát nepomohl, protože všechny sféry spojené se Zemí by pak umřely taky.
Rozhodl jsem se zůstat a umřít. Na plný pecky.
Jakmile Týr a Vídar zjistili, po kom se ptát, našli mě celkem rychle. Před pár měsíci jsem docela nápadně odhalil svoji pravou totožnost, když jsem zabil Aenghuse Óga, takže teď je skoro všichni členové paranormální nebo nadpřirozené společnosti poslali do Arizony. Pronásledovali mě až do Tuba City a přitáhli si s sebou i zálohu v podobě pěti hromovládců: Ukka z Finska, Indry z Indie, Lei Gonga z Číny, Raijina z Japonska a Šanga z Nigérie.10 Kevin Hearne Všichni to byli mocní bohové a jejich národy je měly dost rády, ale kolovalo jen málo příběhů o jejich důvtipu či postřehu.
Kupříkladu Indra byl docela známý a v tuhle chvíli nepochybně nejmocnější z celé skupinky. Má pověst velkého milovníka, což mu nemůžu vyčítat, ale jednou se kvůli té svojí povaze dostal do strašného maléru. Vyspal se s manželkou jednoho kouzelníka a ten samozřejmě hned přišel na to, že je Indra „in da house“ a přichystal mu trest hodný Danteho: hromovládce nemyslel na nic jiného než na vagíny, paroháč ho tedy proklel tak, že mu na tělo přičaroval tisíc pochev. Indra s tím musel nějakou dobu žít, než se ho zželelo Krišnovi. Ten mu potom trest pozměnil a všechny ty vagíny proměnil v oči. Ale stejně, pomyslete na všechny ty návštěvy u očaře.
Mórrígan poznamenala: „Možná se musejí dělit o jeden vrabčí mozek.“ Hřadovala na vodojemu vedle mě v podobě velké vrány a dohlížela na to, abych „umřel“ přesně, jak předpověděla. Ta její vidina nás nejdřív znepokojila – Mórrígan proto, že z ní vyplývalo, že poruší přísahu a nechá mě umřít, a mě z pochopitelných důvodů –, ale pak jsem si vzpomněl, že mám Plán. Vymyslel jsem ho ještě před tím, než mi Mórrígan pověděla o té vizi, ale až časem mi došlo, že bych ho mohl využít k jejímu naplnění a přitom to přežít. Teď jsme drobet pobaveně pozorovali, jak někdo, kdo vypadal jako já, stojí v blátivé louži, proklíná po nebi kroužící bohy hromů a prohlašuje, že všichni vyšli z nafouklých rudých paviáních prdelí. Bohové na něj sesílali jeden blesk za druhým, ale zjevně se míjely účinkem.
Zdroj: výřez knižní obálky.
„Tak jim dopřej trochu uznání, Mórrígan,“ řekl jsem. „Konečně mě našli.“
„Až po tom, co jsi to dovolil a nechal tu promenádovat toho svého šíleného dvojníka. I tak jim to trvalo týden, ale dobře: dělí se o dva vrabčí mozky.“
Atticus O’Sullivan, kterého napadli, byl moje skoro přesná kopie. Na pravém boku měl úplně stejná tetování.
Nebýt toho, že na něj pršelo, mírně kudrnatá ryšavá čupřina by mu bohatě zářila slunečními paprsky a na bradě by mu svítila příznačná bradka. Sypaly se z něj nadávky, byl v ráži a v kapse riflí měl moji peněženku a mobil. Pod krkem mu visel stříbrný řetízek s amuletem z chladného železa a s pěti čtvercovými talismany po obou stranách a vzadu na krku měl ještě fulgurit na ochranu před blesky. Fulgurit byl pravý, ale amulet a talismany byly jen rekvizity. Nicméně v pravé ruce třímal Fragarach – skutečný Fragarach, žádnou napodobeninu –, aby všechno působilo extra věrohodně.
Ovšem chytré protivníky bych neošálil. Tak například s sebou neměl Oberona ani Granuaile a neseslal jedinou druidskou vazbu – ale toho si tihle hoši nemohli vůbec všimnout. Pořád se ho snažili usmažit proudem.
„Co si myslí?“ prohodila Mórrígan. „Když nezabralo sto blesků, zabere stý prvý?“
„Taková strategie by vyžadovala, aby si ty blesky počítali,“ odvětil jsem, „což není moc pravděpodobné, když se musejí dělit o dva vrabčí mozečky.“
„Dobrý postřeh,“ uznala Mórrígan.
Týr, severský bůh boje muže proti muži, na hromovládce mávl, ať toho nechají, a začal se k mému dublérovi přibližovat se štítem a sekerou. Hned za ním šel Vídar, Ódinův syn, vyzbrojený dlouhým mečem. Bohové hromů slétli na rozblácenou zemi za falešným Attikem a odřízli mu únikovou cestu.
Chudák Týr zjevně nevěděl vůbec nic o Fragarachu. Všichni, kdo mě v Ásgardu viděli, jak se jím oháním, hned vzápětí umřeli, a tak Týrovi nikdo neřekl, že můj prastarý faiský meč proniká štíty a brněními jako motorovka mozzarellou. Když se můj dvojník rozběhl do útoku, Týr se přikrčil za štítem s tím, že meč vykryje a pak rychle přejde do protiútoku sekerou. Schytal to, jak se patří. Schytal to středem těla, Fragarach se mu prořízl štítem, předloktím i trupem. Všechny – včetně mého dubléra – překvapilo, že je Týr najednou úplně přefiknutý. Doslova.
Ale Vídar, bůh pomsty, se probral jako první. Zařval: „Za Ódina!“ a vrazil tomu pěknému irskému mladíkovi meč do nechráněné levé strany hrudního koše. Určitě mu propíchl plíci a možná i játra. Ten, co jsem měl být já, nádherně vykřikl bolestí – „Gáár! Uch! Áúú!“ – a zkusil pozvednout meč k další ráně, ale z končetin mu vyprchala síla. Vídar z něj vyškubl meč, až to mlasklo, a rádoby druid se hroutil do bláta.
Očividně toho věděli o druidech dost, než aby v tuhle chvíli přestali. Nechtěli, aby se mu uzdravila rána, která by pro jiné byla smrtelná. A tak se na něj vrhli a rozsekali ho těmi svými obřími božskými falickými zbraněmi na kousíčky, aby neměl nejmenší šanci dát se dohromady.
„Fuj. To je ale hnus,“ řekl jsem. „Znamení pro Tu, jež vybírá padlé.“
„Ano, dokončíme to,“ opáčila Mórrígan, odrazila se od vodojemu a začala slétat deštěm, právě když Vídar konečně ukončil tu řezničinu a zamával pěstí na nebe.
„Pomsta je máááá!“ zaryčel.
Tiše jsem si na své vyvýšené pozici odfrkl. „Leda ve snu.“
Mórrígan obvykle působí strašidelně, ale když se jí chce, umí tu strašidelnost vyhnat až na stupeň jedenáct z deseti. Oči jí svítí rudě a do hlasu se jí vkrádají mollové harmonie, které vibrují na takové frekvenci, že se z toho zaručeně rozechvějete po těle, celí zdřevěníte a potichoučku zaskuhráte strachy. Teda pokud jste obyčejní lidé. Bohové ten hrůzný hlas snášejí o něco líp. Ale i tak sebou škubnou. Zhruba dvacet yardů před hloučkem bohů se Mórrígan proměnila v člověka, štíhlou svůdkyni s mléčně bílou pletí a uhlově černými vlasy, a vykročila k nim.
„Přišla jsem si pro druida,“ zahučel a zaškrábal její hlas a bohové poskočili a přidřepli do obranných postojů.
Neuklidnili se, ani když spatřili, že je neozbrojená – byla vlastně nahá –, takže nakonec nějaké mozky možná přece jen měli. Nemusela být ani ozbrojená, ani oblečená, aby jim mohla způsobit těžkou újmu na zdraví. Indra po ní kmital tisíci očima, patrně pátral po zbraních.
„Co jsi zač?“ zeptal se Šango. I přes tu vzdálenost a šum deště je bylo slyšet celkem pěkně. Všichni se snažili dokázat, že nejsilnější jsou tady oni, a tak používali GodSurround Sound a od příkrovu mraků se odrážela slabá ozvěna.
„Jsem Mórrígan, keltská bohyně, jež vybírá padlé,“ odvětila a dál se nebojácně blížila. „Druidova duše patří mně, stejně jako jeho meč.“
„Meč?“ vyprskl Vídar. „Zvítězil jsem, takže je můj!“ Hlásil se k němu kapánek pozdě, Mórrígan už ho zvedala.
„Po právu náleží lidu Tuatha Dé Danann. Druid nám ho ukradl.“ Neušlo mi, že se nezmínila o tom, že mi s tím pomohla.
„Vyhrál jsem ho. Teď patří mně,“ namítl Vídar.
„Dej si pozor, bůžku,“ varovala ho skřípavým hlasem a nabitý vzduch výhrůžně zapraskal. „Nepleť si mě s nějakou valkýrou. Zabil jsi druida a pomstil své druhy, a na to jsi měl právo, ale nesmíš šlapat po právech Tuathů.“
Vídar soptil. Nelíbilo se mu, že přede všemi těmi macho hromovládci dostává držkovou od nahé ženské. Jestli to tak nechá, přijde o spoustu testosteronových bodů. Má dost rozumu, aby to tak nechal? Zaťal čelist, natáhl levou ruku a pokynul jí. „Dej mi ten meč, ženská, nebo si ho vezmu.“ Kdepak. Nemá rozumu ani za mák.
Mórrígan nasadila široký jedovatý úsměv, přešla do obranného postoje a pozvedla Fragarach za hlavou. „Tak pojď a vezmi si ho.“
To už byl Vídar pěkně lapený ve vězení, do kterého se sám uvrhl. Pořád měl klíče; stačilo se Mórrígan zasmát a říct: „Dělal jsem si srandu. Klidně si ten kouzelný meč nech a zmiz, mně je to jedno,“ pak by se vrátil do Ásgardu jako hrdina, a možná by se tam dokonce dostal do čela. Mohl by nakráčet do Gladsheimu a říct zbylým Ásům: „Vyřídil jsem toho týpka, co zabil Freyra s Týrem a zmrzačil Ódina,“ a oni by ho velebili a chválili a určitě by si vrzl. To poslední, co by měl udělat, bylo naslouchat hlasu machismu a pouštět se do boje s bohyní, jejíž hlavní silou je, že vybírá, kdo umře v boji. To si myslel, že je neporazitelný? Copak nechápal, že žádné ze severských proroctví se nevyplní, že Norny jsou po smrti a zrovna tak spousta bohů, co měli padnout v Ragnaröku? Už mu nebylo souzeno zabít v poslední krví zbrocené vřavě Fenrira. Jestli moje výprava do Ásgardu a rozbourané ostatky Týra něco dokázaly, pak to byl fakt, že Ásové můžou umřít kdykoli.
Ale ne, ten tupoun se vrhl do útoku a zařval „Za Ódina!“ Asi si myslel, že by mu to mohlo přinést štěstí, když to tak zabralo proti padlému druidovi. Jenže Mórrígan nebyla vyvedená z rovnováhy jako falešný Atticus, a kromě toho, že vládla určitými silami jako bohyně, měla k dispozici všechnu sílu Země. Jakmile se Vídar rozmáchl, uskočila mu z dosahu rychleji, než oko postřehlo. Mihla se kolem něj jako šmouha, oběhla štít, stanula mu za zády, švihla Fragarachem oběma rukama a rozťala Vídara vedví, až horní půlka těla odletěla padesát stop do dáli a spodní ušla ještě krok a upadla. Jakmile hlava a ramena s čvachtnutím přistály na zemi, Mórrígan se obrátila k hromovládcům. Držením těla je vyzvala k útoku, ale nikdo se do něj nehrnul. Všichni hlesli „Áááá,“ a zdvořile jí zatleskali k úchvatnému výkonu.
„Výborný sek,“ pochválil ji Šango.
„Varovala jsi ho, ale nepohrávala sis s ním. To schvaluji,“ dodal Lei Gong.
„Bezchybné tělo, hodné nejlepšího samuraje,“ pronesl Raijin.
„Úžasná žlučnost a úchvatná síla,“ vyjádřil se Indra a pak si hromově říhl.
„Do hajzlu, to byla pecka!“ zvolal Ukko a ve vousech se mu blýskl úsměv. Došel jsem k závěru, že se mi líbí, i když mě chtěl odrovnat.
„Má ještě někdo něco proti tomu, abych si Fragarach odnesla?“ zeptala se Mórrígan. Všichni bohové zavrtěli hlavami a ujistili ji, že podle nich bude nejlepší, když si ho nechá.
„Muším už jít,“ oznámil Indra. „Ale než půjdu, mohla bys nás ujistit, že je ten muž opravdu dočista po smrti?“ Pokynul ke kusům masa na zemi, které předtím vypadaly jako já. Po tom pohybu se nejistě zakymácel a mně došlo, že trochu šišlá proto, že je ožralý. Pár očí už měl zavřených a další rychle mrkaly ve snaze neusnout. Legendy nelhaly; Indra se rád oddává tělesnostem. „Hanobil urážkami můj prů-původ,“ dodal, jako by to vysvětlovalo, proč falešného Attika v podstatě nakrájeli na kostičky.
„Je nadobro mrtvý,“ opáčila Mórrígan. „Jeho duše už opustila tuto sféru.“
„Pak jsem spokojen, že šme se doškali spravedlnosti,“ prohlásil Indra. „Rád jsem tě poznal, Mórrígan. Třeba bychom si v nějakých šťastnějších časech mohli –“
Oči jí opět rudě zasvítily, byla to výzva, aby větu dopověděl. Indrových tisíc očí zamrkalo.
„Ale nic,“ dořekl. Odporoučel se a vyrazil k nebi. Ostatní hromovládci rychle následovali jeho příkladu, pronesli pár zdvořilostí, zamířili k bouřkovým mračnům a nechali ji samotnou. Pořád pršelo a kapky jí smývaly krev z těla a z čepele Fragarachu. Rozhlédla se po rudých tratolištích, co zbyla po jednom zimním odpoledni, a dala se do smíchu..
Kapitola 2
Blahopřeju, zakrákala mi Mórrígan v hlavě. To pro mě byla novinka. Ani ona, ani nikdo jiný z Tuathů dodnes nedal najevo, že by uměl telepaticky komunikovat s lidmi. Co se změnilo? Přežil jsi vlastní smrt, pokračovala. Pět hromovládců roznese zprávu o tvém skonu po světových panteonech a ty konečně budeš volný a budeš si moct žít svůj nudný život.
Slyší moje myšlenky? Paráda! To beru! řekl jsem stejným způsobem, jako mluvím s Oberonem. Právě teď mi nuda zní skvěle!
Zjevně mě slyšela na výbornou. Zakroužila hrotem Fragarachu kolem rozsekaných ostatků falešného Attika. Víš jistě, že ten místní bůh zase ožije?
Naprosto, ujistil jsem ji. Kojota nejde zabít. No, očividně jde. Ale vždycky se vrátí. To byla podstata Plánu, na kterém jsem se s ním domluvil: on na sebe vezme moji podobu, umře místo mě a já mu potom v rezervaci prokážu nějakou laskavost.
Pořádnou laskavost.
Tahle sekaná se zase složí? zajímalo Mórrígan.
Ne-e. Pro Kojotovy čáry stejně jako pro naše proměny neplatí zákon zachování hmotnosti.
Neplatí pro žádné Prastaré.
Tak tak. Kojot se znovuzrodí v úplně novém těle, a navíc s fungl novými šaty. Netuším, jak to dělá. Možná má někde v Prvním světě skladiště náhradních mozků a končetin a k tomu množstevní slevu u Levi’s. Po Severní Americe pobíhá spousta verzí Kojota, ale tohle zosobnění náleželo ke kmeni Navahů a patřilo k nejstarším a nejmocnějším.
Dej si na něj pozor, Siodhachane, oslovila mě Mórrígan jako vždy mým irským jménem, šibalští bohové obvykle nenabízejí pomoc jen tak. Za tu službu, kterou ti prokázal, budeš muset zaplatit.
Jo, to si uvědomuju. Ale na všem jsme se s Kojotem domluvili předem.
Ne. Myslím, že v tom bude ještě něco jiného, upřesnila.
Neřekl bych. Dal jsem si na té domluvě dost záležet a vyjasnil jsem mu hranice mojí protislužby.
To je možná pravda, Siodhachane. Jen se ti snažím vysvětlit, že šibalové umějí dohody obcházet. Buď ve střehu.
Budu. Díky, žes mi pomohla.
Dalekohledem jsem uviděl, že Mórrígan v dešti napůl pokrčila rameny. Byla to zábava. Ještě větší zábava bude, až o tom povím Brighid.
Tu zpráva o mojí smrti asi potěší, odvětil jsem. Když jsem odmítl její nabídku k sňatku, nebyla zrovna dvakrát nadšená.
Z Mórrígan vyšel sytý, hrdelní smích. Ne, to tedy nebyla.
Co uděláš s Fragarachem? zeptal jsem se.
Vrátím ho Manannánu Mac Lirovi. Myslím, že ho to překvapí a pak stráví rok vzpomínáním na staré časy, kdy jsme takové věci kovali.
Je nějaká šance, že bych ho potom získal zpátky?
Ne, opáčila Mórrígan nesmlouvavě. To by nás prokoukli i ti hromovládci s prťavými mozečky. Kdepak, musíš se ho vzdát, v zájmu vlastní bezpečnosti. A zůstane ti přece ten druhý.
Ano, to je pravda, uznal jsem. Móralltach neboli Velký hněv sice nepronikne zbrojí ani štítem s takovou samozřejmostí, zato však zabíjí jedinou ranou. Viděl jsem, co udělal Thórovi. Stejně ale nebyl tak super jako Fragarach. Po tom se mi bude stýskat, ale Mórrígan měla recht. Musím se ho vzdát, je to jediný způsob, jak všechny přesvědčit, že je doopravdy po mně.
Něco v jejím postoji se změnilo a já byl najednou rád, že jsem pořád na vodojemu a ona tak daleko, že potřebuju dalekohled, abych na ni dobře viděl.
Pojď sem, Siodhachane. Mórríganin hlas se mi v hlavě změnil v tenor a najednou byl úplně zastřený a čokoládový jako hlas rozhlasového moderátora pozdě v noci.
Ehm… proč?
Právě jsem zabila boha. Chci to oslavit milováním v blátě, krvi a dešti.
V tu chvíli mi docvaklo, co se změnilo: když jsme si před pár měsíci zavrzali – pěkně dlouho a na její naléhání –, seslala v protokeltštině nějaké vazby a zahojila mi ucho, co mi uhryzl jeden démon. Při té příležitosti nám mohla hravě propojit mysli – a podle všeho to taky udělala. Nijak zvlášť se mi nechtělo poskytnout jí příležitost k dalším nekalostem. Téda, to zní lákavě, řekl jsem, ale musím se sejít s Kojotem, až zase obživne.
Á, tak brzo? Určitě to nepočká? Levou rukou si přejela po těle a přitáhla moji pozornost. Co se týče rozpalování mužských vášní, když Mórrígan chce, překoná i succubu. To vím proto, že před succubami mě můj železný amulet dokonale ochrání, zatímco ten paprsek nadrženosti, který na mě právě namířila ona, jenom oslabil. Bez amuletu už by ze mě měla poslušného otroka. Takhle jsem se zuby nehty snažil zachovat chladnou hlavu; po tělesné stránce mě děsně přitahovala, až jsem se cítil trapně a nesvůj. Někomu se erekce v dešti možná líbí, ale já osobně jí zrovna nefandím.
Je mi to líto, zalhal jsem, ale nemám na vybranou. Ale můžeš se odevzdat někomu z místních smrtelníků.
Smrtelníci toho nikdy moc nevydrží, opáčila Mórrígan rozmrzele.
Tak se zmocni deseti, nebo i víc. Třeba dvaceti, když budeš mít chuť. Můžeš je vysát jako ty džusy v pytlíku a potom je zahodit, odpověděl jsem. Jen jsem si to představil, musel jsem se oklepat. Na chvilku mě přepadl pocit viny, ale pak jsem si připomněl, že kdybych se jí nezbavil, stal bych se tím džusem v pytlíku já.
Mmmm. Dvacet chlapů v blátě. To zní skvěle. Díky za radu. Přestala svůj chtíč soustřeďovat na mě a začala ho vysílat do okolí jako volání sirény. Oddychl jsem si úlevou.
Není zač. Tak zatím, řekl jsem a sám pro sebe si zamumlal nedostatečnou omluvu mužům, kteří ji zanedlouho přijdou uspokojit. Neodejdou odsud bez šrámů a někteří se nejspíš stanou terčem vyšetřování, co se tu stalo Attiku O’Sullivanovi. Jelikož se jedná o vraždu na federálním území, vstoupí do toho FBI. Najde v bahně spoustu stop a důkazů, obzvlášť po tom, co si Mórrígan užije se všemi těmi chlapy, které vyláká do deště, a bude to vypadat, jako by se mě rozhodl popravit nějaký dav nebo kult. Tahle představa mě vlastně docela nadchla.
Odložil jsem dalekohled, proměnil se v sovu a odletěl na jih do hotelu. Létání v dešti není úplně nejpříjemnější, ale musel jsem odtamtud zmizet. V pokoji jsem pak pozdravil svého vlkodava Oberona, který zatím koukal na telku a sledoval Mystery Science Theater 3000. Potom jsem si dal studenou sprchu a snažil se myslet na plyšové medvídky, baseball a takové ty malé nafukovací hrady, které můžete dětem pronajmout na narozeniny – zkrátka na cokoli jiného než na Mórrígan.
A poněvadž je vždycky lepší ucpat psími chlupy odpad někomu jinému než sobě, řekl jsem si, že bych mohl zrovna umýt i Oberona. Už to byla nějaká doba, co jsem ho naposledy vydrhl, a neměl jsem nejmenší ponětí, kdy se mi naskytne další taková příležitost.
„Hej, Oberone,“ zavolal jsem na něj a začal mu napouštět vodu, „jde se do vany!“
<Fakt?> Znělo to pochybovačně. <Máš pro mě pořádný příběh?> Ve vaně seděl klidně, jen když jsem mu vyprávěl – a musely to být pravdivé příběhy o historických postavách. S pohádkami se nikdy nespokojil.
„Povím ti skutečný příběh muže jménem Francis Bacon.“
<BACON? Jako SLANINA?> Přihnal se tak rychle, že pořádně nevybral ostrou zatáčku do koupelny, nešikovně vrazil do dveří a hupsl do vany, až mě celého zmáčel. A to jsem se právě usušil.
<Á, to bude něco! Můžu ti říct, že ten chlap se mi líbí už teď. Člověk s takovým jménem musel být génius. Byl to génius?>
„Ano, byl.“
<Já to věděl! Na takové věci mám čuch. Ale doufám, že jeho příběh nekončí tak, že ho nakrájeli na kostičky a nasypali do salátu. To by byla tragédie, a příběh o slanině by měl být veselý.>
„No, Francis Bacon dost inspiroval spoustu lidí,“ začal jsem a polil mu hřbet vodou. „Je to zakladatel novodobého empirismu a tvůrce vědecké metody. Dřív lidi řešili všechny spory tak, že na sebe vršili klamné závěry, řvali hlasitěji než ten druhý nebo si vybírali jen taková fakta, co se jim hodila do krámu a podporovala jejich předsudky.“
<Nedělají to i dnes?>
„Víc než kdy jindy. Ale Bacon nám ukázal, jak se zbavit předpokladů a provádět experimenty tak, aby výsledky byly ověřitelné a opakovatelné. Tím lidi naučil hledat pravdu zbavenou politických a náboženských dogmat.“
<Bacon je cesta i pravda. Chápu.>
Napěnil jsem šampon a vysvětlil Oberonovi, jak vytvářet hypotézy a potom je empiricky a řízeně ověřovat. A když jsem ho oplachoval, zdůraznil jsem mu význam bezpečnosti.
„Není dobré dělat pokusy sám na sobě. Bacon během jednoho experimentu málem umrzl a nakonec umřel na zápal plic.“
<Pravda! Slanina by měla mít pokojovou teplotu. To už vím, ale dík za připomenutí.>
Já toho psa miluju.
Více v knize NAPÁLENÝ, kterou v prosinci 2014 vydalo nakladatelství Laser-books v Edici Style.
Český název: Proklatý. Název originálu: Tricked. Autor: Kevin Hearne. Překladatel: Roman Tilcer. Obálka: Gene Mollica. Nakladatel: Laser-books, edice STYLE, 2014. Počet stran: 320. Doporučená cena: 295, zlevněno – od 265 až 206 korun.
