UKÁZKA: Led se Příhraničím táhne, kam až oko dohlédne a s ním i smrt

Příhraničí. Města a oblasti, které se z našeho světa propadly někam jinam. Někam, kde funguje magie, vládne mráz s velkým M a krajinou se potulují ta nejhnusnější monstra z těch nejděsivějších legend. Ale lidé zde pochopitelně zůstali lidmi. Bohužel. 

Nová série přináší mráz i žár. Zdroj: výřez knižní obálky.

Příhraničí je svět, kde život není žádná legrace. Lidem v něm jde stále o krk, ale pořád zůstávají těmi, jimiž vždy byli. Jsou stateční, čestní, drží slovo a nikdy nenechají bližního svého ve štychu… Tak tomu přece nevěříte, nebo snad ano? Led alis Kluzkej taky ne. Tenhle koumák dobře ví, jak umí být člověk člověku vlkem.

Zvlášť když se blíží vzácná magická konjunkce a Ledovi se do rukou dostal čirou náhodou artefakt, po kterém nepase snad jen jeho mrtvá babička. A myslíte, že za ním někdo přišel a řekl mu: „Lede, kamaráde kamarádiči, dej nám to pro dobro lidstva?“ Samosebou, že ne! Chtějí ho zabít, zmetci. Jenže Led je tuhý protivník, co pro podraz, kulku mezi oči a nějaké ty šproty v konzervě nejde nikdy daleko…

První díl série Příhraničí ukazuje hned několik zajímavých věcí. Třeba že v širém Rusku nepíše špičkovou akční fantasy jen Lukjaněnko. Nebo že fanoušci tvrdých chlápků, co si ze zásady myslí o systému svoje, budou mít nové Vánoce. Ale taky to, že mix zajímavého prostředí, zábavných postav a drsného, tradičně rusky fatalistického přístupu k postavám prostě nemůže selhat.

Korněv se s tím nepáře a vy byste se měli pořádně nabalit, než začnete číst, protože vás doslova donutí prožít si Mráz s jeho hrdinou. Takže pokud hledáte poctivou jízdu, při které vás bolí prsty od neustálého obracení stran, máme něco přesně pro vás. Blíží se Černé poledne a svět bude balancovat na ostří nože.

Nabijte kvéry, nabruste si čepele, naražte ušanku, pověste si stříbrný křížek kolem krku… a nenechávejte sousedovi ani jednu konzervu. Vy ji budete potřebovat víc než on. Vždyť jste ho stejně neměli rádi, no ne?

Anotace:

Příhraničí. Drsné a nepřátelské místo, které už nepatří do našeho světa, ale ani do toho druhého. Místo, kde po celý rok panuje zima a krutý mráz a vládnou mu vlčí smečky. Místo, kde se problémy řeší olovem a magií, a pouhé přežití stojí obrovské úsilí. Zvlášť když na vás uspořádají nelítostnou štvanici…

„NA PŘÍHRANIČÍ PŘICHÁZÍ ZLÉ ČASY PLNÉ SMRTI, MAGIE A VODKY!“

On jim věřil a oni ho zradili – odveta bude rázná a čert vem spásu lidstva…

UKÁZKA z knihy Led od Pavla Korněva

ČÁST PRVNÍ

PEVNOST

Tento svět hosty nečeká,

a děti své nekřtí

– A. a E. Škljarští

KAPITOLA 1

Přízračné šedé stíny se neslyšně pohybovaly po zasněžené pláni. V temnotě zimní noci, kdy vítr smýkal sněhovým popraškem těsně nad zemí, byly prakticky neviditelné. I kdyby měl člověk ostříží zrak a zíral do tmy sebevíc, ničeho podezřelého by si nevšiml. Ale nyní, když vítr ustal a zpoza těžkých ocelových mračen vysvitl ubývající měsíc, bylo jasné, že se nad sněhem neplazí nějaké přízraky, ale běží po něm tvorové z masa a kostí.

Vlci.

Samozřejmě že tiší připadali jenom mně. Neslyšel jsem křupání zmrzlého sněhu pod jejich tlapami ani to, jak ztěžka oddechují, přičemž se jim z tlam valí pára.

Vzdálenost mezi mnou a jimi byla příliš velká a ušanku jsem měl pořádně zavázanou. A pod ní ještě pletenou čepici.

Jinak by to ani nešlo – u nás žádné teplé kraje nenajdete, panuje tu hodně drsné podnebí.

Opatrně, abych nedělal prudké pohyby, jsem si z pravé ruky sundal kožešinovou rukavici a položil dvouhlavňovou pušku na závěj navátou u samého kraje lesa. Ačkoli vlci neběželi přímo k mému úkrytu, vzdálenost mezi námi se neustále zkracovala a co nevidět se mohla vyskytnout příležitost skolit jedním výstřelem hned dva z nich.

No tak, ještě kousek, ještě pár skoků…

V ruce chráněné před třicetistupňovým mrazem nyní jenom tenoučkou látkovou rukavicí jsem začal pomalu ztrácet cit; ukazováček mi zdřevěněl a hýbalo se mi s ním čím dál hůř. Za chvíli nebudu schopen ani stisknout spoušť.

Jako by ze mě ta půlhodina v závěji vysála veškeré teplo. Toužil jsem po jediném – ocitnout se někde na březích teplého moře. A ležet, prostě ležet a užívat si horkých paprsků slunce.

Ovšem spokojil bych se i s panákem vodky. Nejlíp někde v útulné hospůdce, k tomu něco dobrého na zub. Přinejhorším bych se napil z lahve, hlavně abych byl v teple…

Ale nakolik je to reálné? Všechno jsou to jenom zbožná přání, která nestojí ani za zlámanou grešli. Měl bych je vyhnat z hlavy. Ale jak jinak nemám myslet na to, že mi může vítr každou chvíli zafoukat do zad a zvířata pak ucítí člověčinu? Kdyby se to stalo, nemusím být věštec, abych věděl, že potom by sny o teplém moři – dokonce i ty o útulné hospodě! – navždy zůstaly jenom těmi sny.

Ale hlaveň mezitím vytrvale sledovala posledního z trojice vlků běžících v zástupu, a když se zvířata dostala ke kraji lesa, plynule, jak jen mi to promrzlý prst dovolil, jsem stiskl spoušť.

Prásk!

Broky šelmu zasáhly do boku, nadhodily ji do vzduchu a srazily do sněhu.

Raněné zvíře udělalo kotrmelec, několikrát sebou křečovitě škublo a zůstalo ležet. Zbylí dva prudce, jako uvolněné pružiny, vystřelili k lesu.

V ústrety jim zarachotila dlouhá dávka ze samopalu, ale kulky minuly cíl a bezvýsledně rozprášily sníh před mordou prvního vlka. Ten na okamžik zůstal stát jako přibitý, potom rychle uskočil do strany – a nestihl to. Ozvalo se hlasité cvaknutí, ve světle měsíce se zaleskla šipka a masivní hrot ho trefil přímo pod lopatku. Uvízl hluboko. Postřelený vlk se zatočil na místě a zuby se marně pokoušel dosáhnout na krátký dřík.

Poslední z šelem se najednou ocitla u hradby zasněžených smrků. Zvedl jsem se na jedno koleno a vystřelil po něm, ale minul jsem. Nevadí – Max do potvory vysázel zbytek zásobníku. Potvora udělala kotoul a zůstala ležet u stromů.

Teda, to jsem nečekal. Nemyslím od vlka, ale od Maxe.

Na první pohled je to normální kluk, ale vystřílet do vlka celý zásobník – to je trochu moc i na nováčka. Kdo tomu blbovi svěřil samopal? Nebo se rozhodl si ho za svoje těžce vydělané prachy koupit sám? Tímhle tempem se zruinuje.

No nic, to není moje starost. Měl bych přebít pušku, což taky udělám, a potom si budu moct vydechnout. Trošku. Úplně maličko.

Přebít se mi samozřejmě povedlo, ačkoli s dočista zmrtvělými prsty to vůbec nebylo jednoduché. Ale co, koneckonců jsem to nedělal poprvé. Zlomil jsem pušku, prázdné nábojnice schoval do kapsy, naládoval nové náboje.

Jeden s broky, druhý s kulkou. Pro jistotu. Náhoda je blbec, zvlášť tady u nás…

Měl jsem hroznou chuť vyskočit na nohy a proběhnout se, abych si trochu rozproudil krev, ale zůstal jsem ležet a upřeně zíral do tmy, až mě z toho pálily oči.

Nikde nikdo.

A to je divné. Soudě podle stop se ze smečky, na kterou jsme pořádali štvanici, oddělili vlci čtyři.

Tak kde je ten poslední?

Jasně, mohl být raněný a pojít cestou, ale je lepší se dvakrát ujistit než strávit ten krátký zbytek života tím, že se budu marně pokoušet zastavit krvácení z rozervaného hrdla. Svého vlastního, jak jinak.

Ale nikde tu není. I támhle Max se už vyhrabal ze závěje, spěchá k vlkům a pokouší se přebít samopal.

Očividně úplně promrzl, chudák. Nebo se už nemůže dočkat, až vlkům uřeže slechy?

Přesně. Šel po trofejích.

Ale nač spěchat? Člověk jednou vyrazí příliš brzy, a než se naděje, trofejí se stanou jeho vlastní uši.

Ale loudat se taky nemá smysl. Tím spíš, že ze křoví se za nováčkem vynořil i Holohlavec. Je to zkušený chlap, kuši i šipku si připravil předem.

Má vážně zajímavou věcičku: lehkou, kompaktní a na čtyřicetistupňovém mraze jí nepraskne tětiva. A oproti nábojům to taky vyjde levněji. Ale musí se s tím umět, to je fakt.

Holohlavec asi tři metry před raněným zvířetem vytáhl z oka u pasu sekerku a naučeným pohybem ji vrhl po vlčí hlavě. Trefi l se, v tomhle je klasa.

Šelma sebou naposledy trhla a ochabla. Max se rychle zvedl od zvířete, které skolil samopalem, a pospíšil si pro další pár uší.

Hned je vidět, že je na lovu poprvé.

„Na cos čekal?“ obrátil se na mě Holohlavec, když jsem k němu přišel a zastavil se vedle něj.

„Ale, mám dojem, že nám utekli čtyři, tak jsem se díval, kde je ten poslední.“

Rty jsem měl kvůli dlouhému mlčení znecitlivělé a huhlal jsem skrz kuklu, která mi chránila obličej před mrazem, což normální výslovnosti taky nepomáhalo, ale Holohlavec mi i tak rozuměl dobře.

„Jak čtyři?!“ vyjel na mě. „Ve smečce jich bylo patnáct, u řeky jsme jich dostali tucet. Neumíš počítat?“ A jakmile skončil se mnou, otočil se na Maxe.

„Hej! Budeš si tam hrát na Diega Stopaře ještě dlouho?!“

„Už to mám!“ zavolal nováček v odpověď, napřímil se a potěžkal v ruce sekerku. „Teda, ta je ale těžká. A vlci fakt utekli čtyři, viděl jsem to.“

„Ne, určitě jste měli akorát vlčí mlhu! No nic, jdeme! Do Vřídel je to ještě deset verst štreky přes závěje. Naši už dávno sedí v teple a zpíjej se do němoty!“

Holohlavec natáhl ruku a Max mu podal sekeru.

„Když myslíš,“ pokrčil jsem rameny a dal si pozor, abych před ním skryl úšklebek. Přece jenom Holohlavec byl z nás služebně nejstarší a zároveň setsakra pomstychtivý neřád. Nikomu bych neradil se mu otevřeně vysmívat.

Navíc má naprostou pravdu. Už bychom se měli vrátit. Z celé jednotky jsme vyfasovali nejdelší cestu.

Ale ten zelenáč ho pěkně nasral, pomyslel jsem si, když jsem sledoval, jak si Holohlavec připíná lyže. Příliš mnoho rázných pohybů, příliš okatě se nedívá naším směrem. Jasně, dá se to pochopit – na cizí zbraně se prostě nesahá.

Zvlášť když jste zrovna někoho zabili. Přináší to smůlu a člověk pak vlastní vinou přijde o prsty ani neví jak. Ale i tak je dneska Holohlavec nějaký nervní.

„Co s ním je? Vstal levou nohou?“ zeptal se Max a nechápavě hleděl na velitelova vzdalující se záda. „A kdo je ten Diego?“

„Ále, jeden chlápek…“ odbyl jsem ho, odšrouboval uzávěr stříbrné placatky a dlouze se napil. Kořalka mi horce sklouzla hrdlem a po celém těle se mi hned začalo šířit životodárné teplo. Ovšem bylo ho málo…

„Na, dej si,“ nabídl jsem mu.

Prudce si přihnul, zakuckal se, pak nabral dech a hlasitě vydechl: „Sakra, ta píše…“

„Fakt jsi viděl čtyři vlky?“ zeptal jsem se jakoby mimochodem a vzal si placatku zpět.

„Uhm. Ten čtvrtej byl světlejší než ostatní. Ještě mě napadlo: snad není bílej?“ Nad něčím se zamyslel – kolik by dostal za kožešinu bílého vlka? – a nečekaně se zeptal: „A ta versta, jak je to daleko?“

„Asi kilometr,“ odvětil jsem, ztracen ve vlastních myšlenkách. Ten divný vlk mi nedal pokoj. Mám pocit, že to nedopadne dobře. „Fajn, tak jdeme. Pojedu poslední.“

Bílý vlk? Do prdele, do prdele…

Z neblahé předtuchy mě zamrazilo v zádech – nebo mi vítr jenom profoukl bundu? – zlomil jsem hlaveň a vyměnil tradiční střelu za náboj se stříbrnými broky. Měl jsem už jenom dva, ale někdy bylo lepší nesyslit si a jednat.

Stříbrné náboje stály fakt hodně. Upřímně, kdybyste rozsekali zlatou desetirublovku, pořád by vás to vyšlo levněji. Ale kterého debila by napadlo střílet zlatem? Zato stříbro zachránilo život nejednomu člověku. Proto se u nás taky cení víc.

No nic, snad to dopadne dobře. Třeba se to tomu bažantovi vážně jenom zdálo? Jasně, sám jsem ty stopy viděl, ale z nich těžko vyčtete barvu srsti.

A ta je klíčová. Max u nás není dlouho, pro něho jsou všichni vlci stejní, ale člověk, který ví, jakmile uvidí bílou srst, tak se dá na úprk a ani se neohlídne.

V takové situaci nikdo nemá chuť hrát si na hrdinu.

Neměl bych si přece jen radši promluvit s Holohlavcem? Určitě u sebe má šipky se stříbrnými hroty. Aby si přebil kuši.

Ale nemá to cenu. Nejenže mě pošle do háje, ještě se mi bude až do Vřídel posmívat.

Znovu zafoukal vítr, začalo chumelit a já si pospíšil, abych chlapy dohnal.

To by mi ještě scházelo, abych je ztratil a bloudil ve vánici. Noční orientace na volném prostoru nikdy nebyla moje silná stránka, i ve dne zabloudím jako nic, zvlášť když jsem pod vlivem.

Své kolegy jsem dohnal právě včas – vítr zesílil, nebe se úplně zatáhlo těžkými mraky a pichlavý sníh se nás neustále snažil oslepit. Šli jsme v asi dvoumetrových rozestupech, ale i z takové vzdálenosti jsem taktak rozeznal Holohlavcovy zelené armádní maskáče. Maxův bílý kožich, ačkoli běžel přímo přede mnou, se ve sněhové mlze ztrácel úplně.

Přijel jsem blíž a zařadil se trochu šikmo od Maxe, abych se mohl orientovat dle zelené skvrny, ve kterou se změnil Holohlavec.

Bílý kožich je nepochybně dobrá věc a pro obyčejného člověka vůbec není jednoduché ho dostat. Máte v zásadě dvě možnosti: buď ho stáhnout z nějaké mrtvoly, nebo ho získat v Patrole jako odměnu za rok bezproblémové služby. Ale zděděný po mrtvém bude určitě v hrozném stavu a rok zase nepřežije jen tak někdo. Navíc poslední dobou, když už na něj máte nárok, ho ze skladníků vyrazíte asi stejně lehce, jako kdybyste se pokoušeli vyrvat hladovému

psovi z huby kost. Dřív se totiž v okolí Pevnosti tuleni vyskytovali v celých stádech, teď je možné na ně narazit akorát v troskách Mlžné.

Oděv z tulení kožešiny byl lehký, velmi teplý a na sněhu dobře splýval s okolím. A nutno podotknout, že sníh a mráz jsou u nás na denním pořádku.

A teď si Max jede a diví se, jak levně takovou skvělou věc pořídil. Ve skutečnosti jsem mu svůj zbrusu nový kožich prodal schválně. A nic moc jsem za něj nechtěl: deset rublů, tři konzervy dušeného masa a dvě kondenzovaného mléka. To všechno mi má dát ještě tento měsíc a z každé z následujících tří výplat mám u něj ještě pět rublů.

A vůbec nejde o to, že hlad vyhrál nad zimou nebo že taktak vycházím s penězi. I když je žold v Patrole prachbídný, příděly máme vyšší a munici nám vydávají včas. Dá se tak žít. Všichni prostě vědí, že v bílých kožešinách chodí ti nejzkušenější a nejdrsnější Patroláři. A v jakékoli šarvátce, ať je vážná nebo ne, střílí nejdřív právě po nich. Zkušeným a drsným Patrolářům je to u prdele, ale já žádné zbytečné problémy nepotřebuju ani náhodou.

Navíc pach tulení kožešiny nejde odstranit ani chemicky. Venku to člověk nepozná, ale když je přes noc vevnitř, začne tak strašně smrdět psinou, jako by s vámi spala smečka čoklů. No a k čemu je mi takové štěstí? Mně dobře poslouží i moje stará prošívaná bunda. Však už jsem si ji upravil podle svého, našil na ni nějaké ty ocelové pláty – prostě jsem se s ní sžil.

Ale Max je zelenáč, o mnohém nemá ani páru. I k té útočné pušce ho někdo ukecal. Dokonce to ani není útočná puška, ale spíš samopal. Sám o sobě možná není špatný, jakási importovaná krátká zbraň – ještě jsem neměl možnost si ji prohlédnout zblízka – ale získat munici do tohohle nestandardního typu bude dost náročné a o hodně dražší. Holt to není brokovnice a dokonce ani kalašnikov.

Kdyby to byl nějaký víceméně rozšířený kalibr jako třeba pistolový 9×19, tak fajn. Ale nějaká exotika? To aby si člověk pořídil kleště na odlévání kulek.

A síto. Aby mohl přesívat sníh, až bude hledat nábojnice…

Myšlenky mi líně kroužily hlavou, mechanicky jsem kladl nohu před nohu a jedině štiplavý mráz mi nedovolil usnout přímo za chůze. Ledový poryv větru mi hodil do tváře plnou hrst pichlavého sněhu a trochu mě probral, ale oči se mi zase brzo začaly klížit.

Však jsem taky dva dny nespal! A i když je zima osvěžující, nedaří se mi zahřát už ani za běhu.

Nenávidím zimu.

Že bych si dal ještě hlt? Kořalka s vylouhovanými cedrovými oříšky chutná jako koňak, akorát je silnější. Řádně píše!

Ale ne, stačilo. Napít se budu moct ve Vřídlech, tady se může přihodit cokoli.

Na to, abych povolil v ostražitosti, není vhodná chvíle. Ještě jsme neurazili ani polovinu cesty.

Najednou jsem si všiml, že jsem skoro předhonil Maxe, a zpozorněl jsem.

Proč zpomalil?

Aha, to Holohlavec přibrzdil a šmátrá v záňadří. Asi si chce taky přihnout.

Začal se otáčet, když v tom z temnoty vylétl přízračný stín. Bílý vlk mu nedal jedinou šanci. Holohlavec padl do sněhu, hrdlo rozervané, a šelma rychle uskočila, na chvíli se zarazila. Vybírala si další oběť.

Zvíře bylo znatelně větší než ostatní členové smečky a pohybovalo se mnohem rychleji. Jestli se na nás vrhne, je po nás. Zbraň, co mi visí na rameni, určitě popadnout nestihnu. A pokoušet se uhnout je naprosto zbytečné…

Lyžařské hůlky společně s kožešinovými rukavicemi padly do sněhu.

Zůstal jsem stát, nehýbal se, jenom pravou rukou, na kterou ta mrcha nemohla vidět, jsem z pouzdra u opasku velmi pomalu a plynule vytahoval nůž. Ale Max najednou zpanikařil a začal křečovitě škubat za řemen od samopalu, který měl křížem přes prsa, a proto se vlk zaměřil na něj. Obluda rychle skočila k nováčkovi a já ve stejnou chvíli hodil do těla letícího nad zemí nůž.

Nechápu, jak se mi to povedlo, ale čepel zasáhla cíl. A jak ho zasáhla!

Takovým hodem by se mohl pyšnit i Holohlavec! Masivní nůž se mezi žebra zabodl skoro až po rukojeť a nebezpečí bylo zažehnáno, akorát skok už to zastavit nemohlo. Maxe to odhodilo skoro dva metry, samopal mu upadl do sněhu a vlk se skácel vedle něj. Max si rychle přitáhl zbraň a stále vleže na zádech stiskl spoušť.

Nic! Výstřely se neozvaly. Buď zapomněl natáhnout závěr, nebo ho neodjistil.

„Uklidni se, prosimtě!“ okřikl jsem ho, ale najednou se bílý vlk jedním trhaným a zcela nepřirozeným pohybem zvedl ze závěje.

Co to kurva je?! Každé normální zvíře by s takovým kusem oceli mezi žebry hned pošlo, ale tohle pořád žije!

„Ou,“ zasípěl Max nečekaně tenkým hláskem a já z ramene prudce serval pušku a vypálil té hrůzostrašné bestii přímo do tlamy. Pro jistotu hned dvakrát.

Stříbra jsem vůbec nelitoval.

Výstřel zvířeti urval půl hlavy, ale nehledě na rozsáhlá zranění se ještě několik minut pokoušelo zvednout a hrabalo tlapami v krví zacákaném sněhu.

Max si k sobě celou tu dobu nevědomky tiskl svůj samopal a s hrůzou hleděl na záškuby bezhlavého těla. I se mnou ten výjev řádně otřásl.

No nic, hlavně nezapomenout přebít brokovnici a podívat se okolo.

Nikde nikdo.

Teprve až když vlk ochabl, podařilo se Maxovi vyblekotat několik slov.

„To je… to je lykantrop?“ vykoktal.

„Vlkodlak,“ poopravil jsem ho.

O lykantropech jsem jenom slyšel, zato s vlkodlaky jsem už tu čest měl.

Tohle byl stoprocentně vlkodlak.

„A rozdíl?“ Max se vydrápal na nohy a štítivě si ze zasviněného, kdysi bílého kožichu začal vybírat cáry kůže a kusy mozku. „Jakej je mezi nima rozdíl?“

„Lykantrop je člověk, kterej se mění na vlka, ale vlkodlak je jen zvíře, nic víc,“ vzpomněl jsem si rychle jen na ten hlavní rozdíl.

Nicméně v ostatním se lykantropové a vlkodlaci v podstatě nelišili: působil na ně měsíc a skoro se nedali pořádně zranit ničím jiným než stříbrem.

Tuším, že kdybychom tu fakt potkali lykantropa, nikdo z nás by nevyvázl. To je další takový malý detail.

„A co je s Holohlavcem?“ vzpamatoval se Max najednou.

„Co s ním asi tak může být?“

I odsud jsem dobře viděl, že Holohlavcovi už nepomůžeme. V krku mu zela strašlivá rána, závěje okolo byly nasáklé jeho krví a rudé cákance nezakryl ani sníh valící se nad zemí. Po zádech mi přeběhl mráz. Sevřela mě hrůza, když jsem si uvědomil, že takhle, v závějích s prokousnutým krkem, jsem mohl skončit i já.

Ale hodit strach za hlavu byla hračka, koneckonců se to nestalo poprvé.

Vlastně to není až tak hrozná smrt. Aspoň je rychlá.

Max si prohlédl velitelovo tělo ležící ve sněhu a heknul: „Ty vole… Je po něm?“

„Jo. Je po něm,“ povzdechl jsem si, a abych nováčka odvedl od myšlenek na smrt, přikázal jsem: „Dělej, uřízni vlkovi ocas, z uší zůstalo hovno.“

Nováček na chvíli zapomněl na Holohlavcův nezáviděníhodný osud, sklonil se k rukojeti trčící z vlčího boku a se zájmem se zeptal: „Poslyš, ty máš stříbrnej nůž? Byl drahej?“

„Je obyčejnej, železnej.“ Odstrčil jsem ho a nedovolil mu dotknout se zbraně. „Ostří je ze železa, náboj byl stříbrnej,“ dodal jsem.

Stačilo jenom zatáhnout a nůž kupodivu hladce vyklouzl z těla. Kamenná rukojeť mi div nevypadla z prstů, když mi mráz, co z ní sálal, popálil ruku i skrz pletenou rukavici. Zchladla nějak moc a rychle.

Ale to je fuk, důležité je, že na ni Max nesáhl. Jednou už to udělal…

„Aha… jasně,“ protáhl Max zklamaně, když házel uřezaný chvost do pytle ke třem párům vlčích uší. „Co uděláme s Holohlavcem? Pohřbíme ho do sněhu?“

„Nemáme čas a sníh ho stejně zavane.“

Nebylo správné ho tu tak nechat, ale kdo to má dneska lehké? Je dobře, že to Max všechno pochopil a nezačal vyvádět. Místo toho se hned začal potýkat s vázáním lyží, až jsem ho musel zastavit: „Počkej,“ přikázal jsem, „ještě vezmu jeho věci.“

Kuše, šipky do ní, dva nože, dlouhá dýka, sekerka a tlumok, abych to všechno pobral. Ještě peněženka. V ní byl místo peněz – k čemu by taky na akci byly? – akorát benzinový zapalovač a tři klíče.

A co je zas tohle?!

Kousek od těla trčela ze zmrzlé sněhové krusty rukojeť pistole.

Vytáhl jsem ji, o stehno z ní oklepal nalepený sníh a překvapeně zabručel.

No fakt. Makarov. Holohlavec ho musel upustit a hlaveň zapadla do sněhu.

To by nebylo nic divného, ale Holohlavec vždycky prohlašoval, že palné zbraně zásadně nepoužívá. Dokonce měl v Bratrstvu jakousi hodnost. A hele ho! Tajně si nosil pistoli, křivák jeden. Makarov byl určitě nabitý stříbrnými náboji a o čtvrtém – bílém – vlkovi se velitel nezmiňoval, abychom se rychleji vrátili do Vřídel. Ale jakmile zahlédl vlkodlaka, tasil zpod kožichu pistoli, otočil se, aby na nás křikl, a…

… nesedí to. Na první pohled se zdá, že do sebe všechno zapadá – až na to, že Holohlavec nebyl ten typ člověka, který by riskoval svůj život pro ostatní.

A zbraň lovil příliš dlouho. Kdyby vlka doopravdy zahlédl už předtím, měl pořád dost času tasit pistoli i varovat nás.

Takže tu pistoli měl na něco jiného?

Ale na co jiného?

To je nějaká blbost! Vždyť tu nikdo není… krom mě a Maxe…

V břiše jako bych najednou měl ledovou hroudu a zalomcovala mnou zimnice.

Tak počkat! Možná se plaším zbytečně. Stává se všelicos, ne?

Zkontroluju náboje a hned bude jasno…

„No tak, co tam děláš? Vždyť je kosa!“ pobídl mě najednou nováček.

Leknutím jsem sebou cukl a rychle schoval pistoli do kapsy bundy – díky tomu, že jsem k Maxovi stál zády, si nemohl všimnout ničeho podezřelého.

Ačkoli není ukecaný, tak jakmile něco ví dva, cvrlikají si o tom i vrabci na střeše. Takhle to bude bezpečnější.

Ignoroval jsem jeho slova, klekl si, pokřižoval se a polohlasem zamumlal všechny tři modlitby, které znám. Pak jsem vstal, hodil si přes rameno popruh tlumoku, a lámaje svou vahou zmrzlý sníh, jsem se vrátil k lyžím.

Je mi fuk, jestli nováček začal přemítat, jestli mi šíblo teď, nebo jsem byl magor vždycky. Ať si přemýšlí, aspoň se nějak zabaví.

„Myslíš, že by se z něj mohla stát zombie?“ zeptal se Max náhle, když jsme od místa střetu ujeli asi půl kilometru.

Hele, jak to klukovi pálí!

„Jo, kdyby se na nás nalepil ledochodec, bylo by to zlý,“ zamumlal jsem.

„Takhle jsem klidnější.“

Byla pravda, že ti, za které se někdo pomodlil, se nestávali nemrtvými tak často jako ti, které jenom rychle zakopali do sněhu. Však ani křížek, který jsem nosil přímo na těle, jsem nikdy nesundával, a to i přes to, že v něm bylo aspoň patnáct gramů stříbra.

„A kdes sehnal takovej fajnovej nůž?“

Max se pomalu vzpamatovával ze šoku a popadla ho povídavá. A mě právě naopak. Radši bych mlčel. Do Vřídel to ještě vydrží a tam si najde někoho, s kým si bude moct pokecat.

„Neřeš,“ zabručel jsem a šetřil dech.

Nůž to byl zvláštní, to bezpochyby. Tmavě modrá čepel, zdobená zelenými vzory, bez problémů prořízla plech – a přitom se vůbec neztupila. A rukojeť byla ze šedozeleného neprůzračného materiálu, který se podobal nějakému druhu umělého kamene. Dokonale padla do ruky a neklouzala z dlaně, ani když byla upatlaná krví.

Prostě nádhera. A hlavně, přišel jsem k němu úplnou náhodou. Přede dvěma týdny mi ve rvačce rozřízli ruku fl aškou a druhý den jsem jako na potvoru měl jít na tuhle zatracenou akci. Tak jsem musel do Špitálu. Tam ke mně

přišel jakýsi tulák a prý: „Hej, kup si nůž, kup.“ Prý byl na Severu, ale přinesl si odtama jenom ten nůž a zápal plic.

Tak co bych si ho nevzal? Všechen žold jsem ještě utratit nestačil a nůž byl doopravdy kvalitní. Sám jsem po severních rozvalinách nějakou dobu putoval – dala se tam najít spousta zajímavých věcí – a tak jsem se rozhodl kolegovi pomoct.

Takhle jsem získal nůž a tulák zas peníze na doktora. Ačkoli… mám dojem, že je prostě propil.

„Maxi, hele! Není to naše mohyla?“ otočil jsem se na nováčka. Takových mohyl se v okolí nacházelo dost, klidně jsme mohli být u jiné.

„Vypadá tak,“ zafuněl Max. Na řeči už mu nestačil dech.

Nevadí, jsme skoro na místě. Už jenom objedeme tenhle kopec a budeme u Vřídel…

A tak se taky stalo. Sotva mohyla zůstala za námi, na tvářích jsme ucítili závan vlhkého, vlahého vzduchu a vepředu se objevil mlžný závoj stoupající z teplé vodní hladiny.

Osada Vřídla nedostala svoje jméno jen tak pro nic za nic, nýbrž díky horkému prameni, jehož voda byla sice horká, ale nenašly se v ní ani stopy po síře. Zdejší obyvatelé nebyli kdovíjak bohatí, ale pořád se jim žilo lépe než v jiných osadách, vesnicích nebo usedlostech, kde jsem kdy pracovně pobýval.

Jak by taky ne? Teplo mají zadarmo a nemusejí plýtvat penězi na obranu: mimo skoro čtyřmetrových hradeb ze železobetonových bloků a mohutných trámů chránila Vřídla zátoka, uprostřed které se osada vlastně nacházela.

Vodní plocha byla široká jen pár desítek metrů, ale ve skutečnosti se nad příkopem z vnější strany táhla krusta sněhu a ledu. Stačí pár kroků a sypký sníh se pod vámi prolomí a už nevyplavete. K bráně se dalo dojít pouze po uzoučkém trámovém mostku.

A to byl důvod, proč se obyvatelé Vřídel nemuseli obávat menších nájezdnických tlup nebo zplozenců Mrazu. A ty, kteří by Vřídla dobýt zvládli, odrazovalo, že se nacházejí pod ochrannými křídly Pevnosti. Už tu není tolik prevítů, kteří by si chtěli začínat s Patrolou. Postřílet průzkumný oddíl ze zálohy je jedna věc, ale opravdovou válku si nikdo nelajzne.

K Vřídlům jsme přišli ze strany s mostem a těsně před ním se zastavili.

Lepší počkat, dokud si nás sami nevšimnou, než se ukvapit a nechat se zastřelit.

Zátoka nezátoka, ve Vřídlech brali bezpečnost vážně.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Světlo výkonného reflektoru na strážní věži nás osvítilo skoro hned a seshora na nás kdosi křikl: „Kdo tam? Identifikujte se!“

„To jsme my! Dělejte, otevřete!“

Nebál jsem se, že by nás nepoznali. Když jednotka nocovala ve vesnicích, někdo z Patroly vždycky zůstával na stráži. A obzvlášť nespokojeným vojákům zástupce velitele připomínal pravidlo tří B: Nad bdělým Bůh bdí.

Na vteřinu se odmlčeli – a vedle brány se otevřela malá vrátka.

„Rychle dovnitř!“ ozvalo se z věže.

Prošli jsme nízkými dveřmi a ocitli se v temné chodbě. Byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok, ale průchod byl naštěstí bez jakýchkoli odboček.

Nedalo se tu zabloudit.

„Necourej se!“ šťouchl jsem do Maxe, natáhl ruce před sebe a vykročil za ním. „Ale jdi za světlem. Za světlem! Nevidíš ho, nebo co?“

Proklopýtali jsme temnotou a došli do nevelké místnůstky osvětlené loučemi na stěnách. Východ byl přehrazen mříží z masivních železných prutů a ve zdech a dokonce i ve stropě zely tmavé díry střílen.

Byl jsem si naprosto jistý, že nás teď hlídá aspoň pět lidí, kteří by z nezvaných hostů bez mrknutí oka udělali cedník. Proto jsem beze spěchu přešel do středu místnosti a pomalu si sundal ušanku i pletenou čepici. Max následoval mého příkladu a postavil se vedle mě.

„Fakt jsou to oni, akorát velitel s nima není. Tak jim otevřete!“ uslyšel jsem za mříží známý hlas.

Aha, Sivý. Dneska v noci měl službu. Že by slezl ze strážní věže jenom proto, aby se dozvěděl, co se stalo s Holohlavcem?

„Počkej. Šaman hned přijde. Teprve pak je pustím. Co když na sebe někdo vzal jejich podobu?“ namítl někdo z místních vcelku pochopitelně. „Nic se jim nestane, počkají.“

Má pravdu. Copak se dá pouhýma očima rozeznat, jestli se vrátil váš přítel, nebo už z něj je chodící mrtvola? Nebo něco horšího?

„Na co chceš jako čekat?!“ vylítl Sivý. „Vždyť jsou to oni!“

„Ticho, už jdou…“

Neproniknutelnou temnotu v chodbě rozehnaly záblesky plamenů a v průchodu se objevil Šaman. Doprovázela ho zarostlá gorila. Chlap byl tak vysoký, že temenem div nenarážel do nízkého stropu. Kvůli černé bradce a zlomenému nosu připomínal lupiče, co u cesty přepadává kupecké vozy. Dlouhá drátěná košile do půli stehen ten dojem jenom umocňovala. V jedné ruce držel pochodeň, v druhé sekeru.

Šaman vedle něj nebyl skoro vidět. Mám takové tušení, že dlouhán vděčil za tohle postavení právě svému výraznému vzhledu. Takové rozptýlení pro obyčejné lidi.

Ale já hned viděl, kdo z nich tu velí. Šaman se od svého osobního strážce lišil tak, jak se jen můžou lišit kvalitní vysoké boty z rukou mistra od obyčejných onucí. A nešlo o vzhled. Copak na světě není dost hubených chlapů se zapadlýma očima? Ne, vnímavý člověk si u Šamana hned všiml jeho nemalé vnitřní síly.

Jak jinak. Jasně že to nebyl žádný šaman, zato byl dost silný čaroděj.

A nyní si nás přes mříž pozorně prohlížel.

Přesněji řečeno – už nás prohlédl.

Ohlédl se na svého ochránce. „Otevřete,“ prohodil, rázně se otočil a odešel.

Mříž se se skřípěním odsunula a my jsme prošli do další, větší místnosti osvětlené obyčejnými žárovkami. U stěn stály dřevěné lavice a nad nimi byly věšáky přibité přímo do zdi. Vedly odsud troje dveře: jedny ven, druhé do věže a třetími jsme vešli. Z rohu se na nás z vybledlého plakátu nevzrušeně díval Arnold Schwarzenegger coby Terminátor s rudě svítícím okem. Pod něj kdosi černou fixou napsal: Buď ostražitý!

A tak to má být. Někoho sem pustíte, aniž byste ho prověřili, a on se v noci promění v kdovíco.

„Zdar, chlapi!“ dobelhal se k nám hned Sivý, pravým jménem Serjoga Vyšev, nevysoký dvacetiletý kluk se širokými rameny. Na pravém rameni mu visel AK-74, u pasu měl krom nože, který byl v dnešní době nutností, pouzdro s pistolí. Musel sem běžet přímo z hlídky.

Domyslel jsem si proč. A samozřejmě jsem měl pravdu.

„Kde je Holohlavec?“ byla jeho první otázka.

„Mrtvej.“ Nechtělo se mi nic vysvětlovat, a tak jsem nepokračoval.

„Áha…“ protáhl Sivý, uhnul očima a pokusil se usmát. „Je dobře, že jste se vrátili aspoň vy. Protože jsme nevěděli, co si myslet. Měli jste být zpátky ještě za světla…“

„Museli jsme se zdržet.“ Pokrčil jsem rameny a zeptal se: „Poslyš, Sivej, a na věži zůstal kdo?“

„Fomič, já mám padla.“ Mládenec odložil pušku na lavičku, sundal z věšáku svou péřovou bundu a oblékl si ji. „No nic, půjdu.“

Přece jen je to docela v pohodě kluk. Chápe i náznaky.

Hodil jsem tlumok s Holohlavcovýma věcma do rohu a sedl si na lavici.

V teple na mě padla únava. Oči se mi samy zavíraly a chtělo se mi spát.

Musel jsem se zvednout a projít se sem a tam.

Jak to, že pro nás zatím nikdo nepřišel? Už by tu měli být.

„To jsou ale buržousti! Vůbec nešetřej elektřinu, valí jim to tu zbytečně,“ podivil se Max nahlas. Pohodlně se rozvalil na lavičce, nohy na batohu a ruce pod hlavou. „U nás by takovýho rokefelera hned postavili ke stěně…“

„Ale oni tu maj vodní elektrárnu,“ vysvětlil jsem a vzpomněl si, že když jsem tu byl poprvé, taky jsem si nemohl zvyknout na to jejich plýtvání.

V Pevnosti to chodí jinak.

„A to jim jako nepraskaj žárovky? Kde berou nový?“

„Rozšoupli se a koupili si od čarodějů takový, co se neopotřebí.“

„Tak proč tam teda hořely pochodně?“

Pro to byly pádné důvody. Co jsem věděl, tak do kontrolní místnosti rozvody vůbec nenatáhli. To kvůli tomu, že elektrické pole a kolísání napětí rušilo normální šíření magické energie. Ne že by to bylo smrtelné, ale Šaman by během každé kontroly hostů musel vynaložit další síly k tomu, aby vlivy odstínil. A u čarodějů se počítá každá kapka energie.

Mágové to měli s obnovováním energie jednodušší, zato elektrické rušení nesli hůře. Například poblíž vysokého napětí vzrůstala pravděpodobnost dočasného přetížení proudění magické energie natolik, že i ta nejjednodušší kouzla se rozpadala ještě během spřádání.

Nic z toho jsem však Maxovi vysvětlit nestihl. Doprovázen poryvem chladného větru a chumlem vloček dovnitř vstoupil Dron. Hned za ním se hrnul kdosi z místních.

Ou, a máme po prdeli.

Dron, mimo Patrolu známější jako Andrej Krivencov, byl velitel našeho oddílu a také jeho jediný čaroděj. Navzdory tomu, že nebyl kdovíjak mocný a byl malý a obtloustlý, měl mezi vojáky autoritu a neměl ve zvyku se míchat do každé kraviny, leda že by se jednalo o jeho reputaci.

A jestli kvůli nám Dron vstal vprostřed noci, to bude něco…

Trefil jsem se. Velitel ukázal místnímu na Maxe: „Odveďte ho do pokoje.“

Takže chce mluvit se mnou, pomyslel jsem si a – jak jinak – měl jsem pravdu.

Poslední dobou se moje předtuchy vůbec často plnily. Že by se u mě probouzel dar jasnozřivosti?

Ech, kéž by…

„Tak povídej, co se stalo,“ vyzval mě, abych podal hlášení, hned jak za Maxem a jeho průvodcem zapadly dveře.

Nutno podotknout, že se nezeptal: Kde je Holohlavec? Takže o smrti velitele naší skupiny mu už někdo musel říct.

Někdo? Tady není nad čím přemýšlet, věděl o tom jenom Serjoga Vyšev, nikdo další. Možná ho Dron potkal po cestě. Anebo za ním Serjoga běžel sám.

To si poznamenám, může se to hodit. Člověk musí vědět, kdo je práskač…

„Ale dělej, plýtváš mým časem!“ Krivencov poklepal na ciferník náramkových hodinek. „Neprotahuj to a mluv!“

A tak jsem to neprotahoval a narovinu všechno vypověděl tak, jak se to stalo. Jenom o pistoli jsem pomlčel. Bylo by to k ničemu.

Celé moje vyprávění zabralo nanejvýš deset minut, ale Dron se mě pak začal vyptávat. Během našeho rozhovoru jsem dokonce měl pocit, že to vlastně není rozhovor, ale opravdový výslech. Ačkoli, jeho chování se taky dá pochopit.

V Pevnosti se za nás za všechny musí zodpovídat.

Ať to bylo jakkoli, vlezlé otázky se mi rozhodně nelíbily, hlavu jsem měl kvůli únavě jakoby vycpanou vatou a brzy jsem začal odpovídat lakonicky a bez podrobností. Když Dron pochopil, že teď už ze mě víc nedostane, zamračil se a ukázal prstem na tlumok ležící v rohu.

„Holohlavcův?“

„Uhm.“

„Můžeš jít. Jdi si lehnout. Nocuješ tam co vždycky, cestu znáš.“ Když mi dal ty ohromně obsáhlé instrukce, vzal tlumok a zamířil ke dveřím, ale na poslední chvíli se otočil a varoval mě: „A nepij. Jasné? Zítra se hned ráno vracíme do Pevnosti.“

„Jasný.“

To jsem zas narazil na rádce! Na pašíka vyžranýho…

A vždyť není zas tak silný čaroděj, ale jak mi pomotal hlavu, sviňák. Je zázrak, že jsem se o Holohlavcově pistoli několikrát omylem nepodřekl!

Potřásl jsem hlavou a rozehnal mlhu, která se mi v ní usadila, popadl svoje věci a vyšel za Dronem. Ten už zmizel kdesi v temnotě, a tak mě nikdo neviděl, jak jsem se vymočil přímo na zeď strážnice. Plně to vystihovalo můj postoj ke všem moudrým rozkazům od veleváženého velení a i k samotnému Dronovi.

Potom jsem se sám dovlekl na ubikace, strčil do špatně dovřených dveří, kývl na Kocoura, který dřímal na stole a ve spánku objímal pušku, a zmizel do svého pokojíku.

Někdo se tu o mě už postaral. Na podlaze ležel slamník a blikala svíčka a na dřevěné stoličce stál podnos s hrnkem horkého bylinkového čaje, velkým krajícem chleba a plátkem sýra.

Stačil mi jen pohled na jídlo a vůně čaje a málem jsem se zalkl slinami.

Hodil jsem bundu do rohu a hned přistoupil k hodovní tabuli. Ukusoval jsem velká sousta chleba se sýrem a zapíjel je sladkým čajem.

Vůbec, pít bylinkový čaj s cukrem je zvrácenost, ale kdyby mi teď někdo nabídl ještě pár kostek, neváhal bych a dal bych si říct. Přece jen mi vyhládlo.

Po jídle jsem se doopravdy cítil, jako bych povečeřel v prvotřídní restauraci.

Teď se akorát zahřát a schrupnout si a budu šťastný jako blecha.

Ještě předtím, než jsem sfoukl svíčky a zapadl spát, jsem z opasku sundal pouzdro s nožem a schoval ho pod matraci. Pak jsem z kapsy bundy vytáhl Holohlavcovu pistoli a trhnul závěrem.

Na zem vypadl prefabrikovaný náboj s kulkou obalenou tím nejobyčejnějším měděným pláštěm…

KAPITOLA 2

Navzdory vážným obavám mě noční můry netrápily. Nezdálo se mi vůbecnic. Asi jsem byl příliš unavený. Sotva jsem zalezl pod deku, propadl jsem se do temných hlubin zapomnění a ráno se z nich stejně nenadále vynořil.

Což by mi nevadilo, kdyby příčinou takového náhlého probuzení nebyl citelný kopanec do žeber!

Okamžitě jsem se probral, ale tělo mě ještě neposlouchalo, a tak už neznámý host, když jsem odhazoval deku a máchal nožem, stačil odskočit ke dveřím.

„Ale Lede, co seš tak nervní?“ zeptal se se spokojeným úsměškem Šurik Jermolov, dvoumetrový hromotluk, který podobné vtípky prostě miloval, a už naprosto vážně dodal: „Dělej, vstávej, za hodinu vyrážíme.“

„Vole. Jednou na ty blbosti určitě dojedeš.“ Srdce mi zběsile tlouklo, záda jsem měl zbrocená potem, ale překonal jsem se a pokusil se skrýt svoje podráždění.

„Nemohls prostě říct dobrý ráno?“

„Ale? A kdo mi minule strčil mezi prsty sirky? Taky jste se bavili,“ připomněl mi Šurik, odhrnul těžký závěs ve dveřích a vyšel na chodbu.

Zklidnit dech byla hračka.

Však co se vlastně stalo? Tak jsem dostal jednu do žeber, no bóže. Příště se taky nějak pobavím na jeho účet a nebude to obyčejná koloběžka.

Navíc mě nevýslovně potěšilo, že se mě v noci nikdo nepokusil sejmout.

Ne že bych si vážně myslel, že by k tomu mohlo dojít, ale pokud začalo docházet k nedorozuměním, může se stát cokoli. Dokonce i to, že mě někdo podřízne na zdánlivě zcela bezpečném místě.

Když jsem se dal trochu do kupy, vzal jsem složenou bundu pod paži a vydal se do jídelny. Oblečení jsem si v podstatě mohl nechat s ostatními věcmi v pokoji, ale nechci, aby někdo našel Holohlavcovu pistoli, kdyby šmátral po kapsách. To nemám zapotřebí.

Jídelna se nacházela ve stejném baráku, tak jsem nemusel ven. Tmavá místnost byla celá zastavěná dlouhými dřevěnými stoly s lavicemi a někdy se uličkami mezi nimi ani nedalo projít, zvlášť s plným tácem. Z vůně jídla se mi hned začaly sbíhat sliny. Hodil jsem bundu na volnou lavici a pospíšil si pro svůj příděl. Chleba, co jsem snědl včera, jsem už dávno strávil a kručelo mi v břiše, proto byl nejvyšší čas něco zakousnout.

Jídelna se rychle zaplňovala ostatními Patroláři, ale nevyspalí chlapi si mě nevšímali. Všechno bylo jako vždycky: tuhle kývli, támhle pozdravili.

Nikdo se na nic nevyptával. Zato na Šurika, kterému se povedlo vmáčknout se do fronty přede mě, házeli tak významné pohledy, že mi to hned bylo jasné – dneska ráno měl prsty v buzení dobré poloviny oddílu. Ten taky nevydrží chvíli sedět na zadku…

Když jsem dostal svoji porci, vrátil jsem se ke stolu a sedl si vedle Jermolova, který se už pustil do snídaně. Mlčky jsem odsunul jeho tác, položil na stůl podnos s talířem pohankové kaše se štědrým přídělem masa, a rozhlédl se po jídelně. Tvářil jsem se, jako by tu Šurik nebyl.

Nicméně dlouho jsem ho ignorovat nedokázal. Ostatní se chovali dost divně. Všichni vypadali jako po fl

ámu. Nimrali se v jídle a vrhali se hlavně na vodu. Někteří klimbali a mnozí se neukázali vůbec.

„Hele, Šuriku, co jste včera vyváděli? Chlastali?“ zeptal jsem se a upil horkého bylinkového čaje. Odkašlal jsem si, nadechl se pusou a pustil se do kaše.

„No jasně!“ přitakal Jermolov a zvedl hlavu od talíře. „Jakmile starosta uviděl bílej chvost, hned vytáhl soudek domácího piva. A ještě nám slíbil nějaký zásoby na cestu. Jak to tak vypadá, ta bestie jim škodila už měsíc.“

„Kurva, to jsou ale svině! To nás nemohli varovat?“

„Před tím vlkodlakem? A ty bys na tu štvanici šel za ty prachy? Já ne. Život je mnohem cennější, nemyslíš? A Dron by do toho taky nešel. A hádej, kolik by si jenom za samotný zavolání účtovali profíci? Říká se, že Žilin za míň jak půl tácu ve zlatě ani nevystrčí nos z domu.“

„Sakra, a kdybysme neměli stříbro?“

Podráždění ihned přerostlo v chuť najít starostu a rozbít mu hubu. Jasně, je to pitomý nápad. Ale i tak mě zasvrběly ruce.

„Co to meleš?“ Šurik si spokojeně říhl a opřel se zády o stěnu. „Kdo z nás nemá stříbrnou munici? Stříbrnej nůž má taky každej druhej. Možná tak Max nemá ani jedno, když je na patrole poprvý.“ Najednou se usmál a ukázal kamsi za moje záda: „Hele, my o vlku…“

Ohlédl jsem se a skutečně, dveřmi se bokem a poněkud nejistě protáhl Max. Při samotném pohledu na něj člověk dostal nesnesitelnou chuť na lák.

Dost se potácel. Jindy ruměné tváře měl vpadlé a nabyly jakéhosi neidentifikovatelného šedozeleného odstínu, v napuchlých očích byly viditelné popraskané žilky a hlavu držel, jako by se proměnila ve velmi křehké sklo.

Když se došoural k našemu stolu, sesunul se na lavici vedle mě. Táhlo z něj tak, až jsem se musel odvrátit a nadechnout se čerstvého vzduchu.

No jo, už je mi jasné, proč se mě nikdo nevyptával, co se stalo s Holohlavcem.

Podle Maxova stavu jsem usoudil, že včera o tom vyprávěl aspoň desetkrát, ne-li víckrát.

„Chtěl bych vidět, jak se pokoušíš sejmout vlkodlaka stříbrným žabikuchem,“ zabručel jsem a zeptal se: „Proč mě nepozvali?“

„Dron nařídil, ať tě nerušíme. Že ti jenom máme přinést žvanec a nic víc,“ pokrčil rameny Jermolov a ukázal k dlouhému zamřížovanému oknu, kterým skrz jinovatku už prosvítaly sluneční paprsky. „Rychle dojezte, za chvíli vyrážíme.“

Max vydal jakési nesrozumitelné zasténání, zjevně naprosto odhodlaný slib, že už nikdy nebude chlastat, a pokusil se napít Šurikova čaje. Podle toho, jak se zašklebil, mu nesedl.

„Copak, není ti dobře?“ zeptal jsem se s neskrývanou škodolibostí. „Tak to bys neměl tolik pít!“

„Jdi někam. Nevidíš, že je mi šoufl ?“ obořil se na mě Max a ztěžka si povzdechl: „Už jsem to trochu rozchodil, ale když jsem se probudil, myslel jsem, že zdechnu.“ Max se zamračil, ještě jednou se zkusmo napil a žalostně zaskučel: „A za všechno může ten vocas Dron…“

„Co ten s tím má společnýho? Lil do tebe pivo násilím?“

„Ne, ne, akorát se mě půl hodiny furt na něco vyptával a zdržoval mě… a kvůli tomu jsem musel vypít tři trestný škopky.“

Pořád jsem se usmíval, ale po zádech mi přeběhl mráz a tichý hlásek, moje špatná předtucha, se změnil v řev sirény civilní obrany. Max u nás nebyl dlouho, a tak mu nic nedošlo. Třeba že není zvykem vyslýchat všechny členy skupiny, která se nevrátila kompletní. Teda, pokud nejsou naprosto přesvědčeni, že tu něco nehraje. Podobné věci se stávaly příliš často, než aby se po každé smrti podnikaly formální kroky. Promluví si s velitelem skupiny a hotovo.

Po Holohlavcově smrti jsem se jím stal já. Maxe vůbec vyslýchat neměli.

V krajním případě se ho měli zeptat na pár otázek, ale nic víc. Jako by nestačilo, že mě Dron včera doslova vybrakoval, tak pak ještě vyzvídal u Maxe.

Proč? Proč najednou tolik pozornosti?

Buď měl vážné podezření, že Holohlavcova smrt nebyla náhoda, nebo mám větší problémy. Přímo megaproblémy…

Nedokázal jsem se přesvědčit, že to všechno je jenom paranoia. Například to, že Holohlavec měl náhodou pistoli a ta sama od sebe vypadla. A že Dron nemohl spát, tak v noci zabíjel čas tím, že s námi tlachal. Každá tahle epizoda sama o sobě nic nevypovídá, ale dohromady…

A co z toho vlastně vyplývá?

V hlavě se mi začala vytvářet asociační řada, a čím delší byla, tím víc mi bylo zle.

Tak zaprvé: Holohlavec jindy býval trpělivý jako had číhající na kořist, ale včera se viditelně nervoval, čehož si všiml dokonce i Max. Zadruhé: Holohlavec nikdy nenosil palné zbraně. Proč by tentokrát šel proti svému přesvědčení?

Vůbec přece nejde o nějaké jeho zásady – nasrat a rozmazat! – ani o to, že byl členem Bratrstva a, co jsem slyšel, tam měl vysokou hodnost. Jde o to, že Bratři kategoricky neschvalují používání palných zbraní. Je to jejich filozofie. A proto člověk, který, byť zřídka, po kapsách nosí pistole, kariéru v Řádu prostě neudělá. To vím na beton – jeden čas jsem se u Bratrů sám cvičil.

Takže Holohlavec si musel vzít pistoli, protože ho k tomu donutily okolnosti. Kdyby o vlkodlakovi věděl dřív a měl nabito stříbrnými kulkami, všechno by do sebe zapadalo. Ale nevěděl a neměl! Munice byla obyčejná, pro jistotu jsem zkontroloval celý zásobník.

Proč teda sahal po pistoli? Kvůli vlkodlakovi to nebylo, to je jasné.

Devět milimetrů je pro takovou mrchu jako komáří štípnutí. Akorát by ji to rozzuřilo.

Ale kdyby se Holohlavec náhle potřeboval zbavit mě a Maxe, bez pistole by to nezvládl. Kuše je dobrá zbraň, ale zabít s ní dva lidi naráz je mnohem složitější než s makarovem. A tak šipka pro mě, kulka pro Maxe. Anebo každému kulku a je vymalováno. Nebo spíš zasněženo.

Ale proč? Čím jsem mu mohl šlápnout na kuří oko? Skoro jsme se nepotkávali!

Vážně! To znamená, že nejde o Holohlavce. Nebo ne jen o něj. I Dron se choval strašně divně a byl to právě on, kdo nás dal do jedné skupiny.

Co teď? Přece se ho nepůjdu na férovku zeptat: Soudruhu veliteli, nebyls to ty, kdo si mě u Holohlavce objednal?

A Dron pro to taky nemůže mít důvod! Nepohybujeme se ve stejných kruzích.

Takže na tu nejdůležitější otázku odpověď nemám. Kdybych věděl, co zapříčinilo, že mě chtějí zabít, mohl bych přijmout aspoň nějaká protiopatření.

Ale takhle mi nezbývá než počkat, jak se to vyvrbí.

Přemýšlet, musím přemýšlet…

A jen tak mimochodem, zajímalo by mě, proč, když se tak hrozně chtěli někoho potichu zbavit, nedali do skupiny dva zasvěcené a jednu oběť?

Neměli druhého vraha? Chtěli zabít dvě mouchy jednou ranou? Doslova.

Nebo… možná vůbec nejde o mě? Prostě mě odepsali jako povolené ztráty a potřebovali sejmout Maxe?

Ale ne, to je blbost. Je u nás krátce, ještě si nestihl nadělat nepřátele.

Na druhou stranu, ani já jsem poslední dobou nenaštval nikoho nebezpečného!

Nanejvýš mi mohli v podchodu bodnout kudlu do boku nebo rozbít hlavu boxerem. Ale zastřelit? Ještě ke všemu na akci? Proč, do háje?

„Hele, Maxi, ty jsi u nás už jak dlouho? Dva měsíce?“ rozhodl jsem se přece jen prověřit svoje domněnky.

„Uhm,“ zahuhlal, aniž by zvedl hlavu ze stolu.

„A co, zatím jsi nikoho nekuchl?“ Na dlouhé, opatrné vyptávání nebyl čas, co nevidět měli zavelet k odchodu.

Max byl natolik udiven nečekanou změnou tématu, že dokonce trochu nadzvedl hlavu.

„Ne,“ zamumlal zaraženě. „Proč?“

„Jen tak. Prostě mě to zajímá. Poprvé se mě taky snažili vyprovokovat.“

„Áha. Ne, žádnej problém.“ Sevřel svou velkou ruku v pěst. „Však jsem boxer, jestli něco, dostanou do tlamy. Tuhle U Stříbrný podkovy jsme mastili karty a jeden takovej divnej maník začal fixlovat… Tak jsem si to s ním vyřídil hezky ručně a stručně.“

No jo, Max je správnej kluk, toho zbytečně popichovat nebudou. Takže nejde o něj, určitě.

Tak o koho? Nebo o co?

Čistě ze zvědavosti jsem chtěl znát jméno toho švindlíře – co kdybychom se setkali u jednoho karetního stolu – ale najednou se ve dveřích objevil Kříž, Dronův zástupce, a polohlasem, ovšem dostatečně slyšitelně, zavelel: „Vezměte si věci a odchod! A hněte sebou.“

Patroláři odložili nedojedenou snídani a vlekli se k východu.

Musí jim být fakt zle. Copak by se jindy někdo zvedal, dokud má jídlo na alíři? Cha! I za pochodu by se cpali, jen aby nic nenechali.

Povzdechl jsem si, odložil hrnek s čajem a začal si oblékat bundu.

Nemělo cenu tu vysedávat sám. Každého normálního člověka, který se s Křížem setkal tváří v tvář, hned přešla chuť se s ním přít. A tehdy jste taky pochopili, proč má tak divnou přezdívku – levou tvář mu protínaly dvě sečné rány: jedna horizontální, druhá vertikální. Podle zdejších měřítek to nebylo nic zvláštního, ale vypadaly hrozivě. A sám Kříž nejen že působil nebezpečně, on taky nebezpečný byl. V mém žebříčku lidí, se kterými bych se za žádných okolností nechtěl zaplést, si držel místo v první trojce. A ne náhodou.

Už jsem viděl, co dokáže…

Nechápu, proč ztrácí čas v Patrole.

„Lede, ty potřebuješ zvláštní pozvánku?“ zamračil se Kříž.

Sakra, kdy se všem podařilo tak rychle zmizet?

Popadl jsem ušanku a po cestě ke dveřím jsem zabručel: „Proč najednou Lede? Něco jsem proved?“

„Kdybys něco provedl, tak bych ti to řekl,“ prohlásil Kříž, pustil mě do dveří a už na chodbě se zeptal: „Jak to jde Maxovi?“

„Dobrý, nervózní byl jenom trochu. Ještě pár akcí a přejde ho to.“

„Možná. A možná taky ne. Může to dopadnout jakkoli. Dej na něj pozor.“

„Jasně,“ přikývl jsem a zabočil do svého pokojíku pro batoh a zbraně.

Tlumok na záda, pušku přes rameno, sekeru, kterou jsem si na štvanici nebral, za opasek.

To by mělo být vše. Nic jsem nezapomněl.

Nasadil jsem si ušanku a vyšel na vnitřní nádvoří.

Malé nádvoříčko bylo z jedné strany obehnáno vnější zdí, z druhé kolmo stojícími kasárnami. Mezi nimi byla úzká brána vedoucí do osady, ale z našich tam byli jenom Dron a Kříž, všichni ostatní se museli spokojit s výhledem z okna jídelny.

Vzhledem k reputaci členů Patroly ho místní nelenili pořádně zamřížovat.

Pro jistotu.

Celkově to bylo navrženo a postaveno bezchybně. I kdyby nepřítel vyrazil bránu a vtrhl na vnitřní nádvoří, dostal by se do bezprostřední křížové palby vedené z úzkých oken kasáren, které se podobaly střílnám. A kdyby bylo třeba, tak nebyl problém postavit střelce i na střechy.

Byl jsem ztracený v myšlenkách, a tak jsem chvíli nedával pozor a vrazil do Chobota. Už dřív jsem s ním neměl zrovna nejlepší vztahy a od té doby, co ten kokot povýšil na seržanta, jsem měl neutuchající chuť mu zlámat pár žeber nebo mu rozbít ten jeho dlouhý nos.

Musel jsem se držet. Kvůli němu bych zvláštní problémy neměl, ale za rvačku na akci mě mohli na jeden dva měsíce poslat do severní průmyslové zóny, abych hlídal trestné oddíly. V Patrole se s tím nemažou. A v Pevnosti Chobota zas tak často nepotkávám.

„Tak co, Kluzkej, jdem pozdě?“ roztáhl rty v hnusném úsměvu.

Já se neusmál.

„Snad jsem ti minule dost jasně vysvětlil, že Kluzkej jsem jenom pro kámoše.“

Naposledy mi tak řekl v Doupěti, v hospodě v severní části Pevnosti, a jen zázrakem se mu povedlo uhnout letící flašce vodky. Nedopadlo to dobře.

Jako by nestačilo, že dvě stě gramů čtyřicetistupňové vodky přišlo nazmar, tak jsem ještě trefil týpka, který s tím neměl absolutně nic společného. No a slovo dalo slovo, padla první rána a začala mela. Nakonec mi kámoš toho chudáka rozřezal ruku ulomeným hrdlem lahve.

„Takže já nejsem tvůj kámoš?“ Chobot zkřivil odulé rty, ale dál se tím nezabýval.

„Dělej, padej na nástup.“

Tak jsme nastoupili. Jako vždycky. Ale mezi více než dvaceti zachmuřenými a nevyspalými chlapy, oblečenými do houní, kožichů a prošívaných bund, vyčnívaly, skoro až zářily, dvě holky, které byly do dnešního počasí oblečeny víc než nalehko. Obtažené kožené bundy a kalhoty ani tak nechránily před chladem, jako podtrhávaly jejich příjemně oblé tvary, lehké kozačky a bílé pletené čepice se na zimní akci taky zrovna nehodily. Vyzbrojeny byly dlouhými luky a toulci se šípy, krátkými šavlemi a dýkami, jedna z nich měla pouzdro se stečkinem.

Valkýry, Sestry Chladu, Liga.

Nikdo nevěděl, jaké rituály vědmy prováděly na svých sabatech, ale nebylo pochyb, že jsou účinné: Valkýry dokázaly bez následků vydržet i ty nejkrutější mrazy. Mnoho lidí toužilo odhalit tajemství Ligy, ale naštvat Sestry Chladu se nevyplácelo. Valkýry, dokonale organizované a znalé umění magie i boje se zbraněmi, představovaly sílu, se kterou zbývající členové městské rady museli počítat. A přestože na čistě bojové úrovni se Bratrstvu, Družině nebo Gymnasiu rovnat nemohly, na pokusy odhalit jejich tajemství reagovaly extrémně tvrdě.

Nakolik jsem mohl soudit, Sestry k nám přiřadili pro případ, že bychom se setkali s přízraky či zplozenci Mrazu nebo narazili na kočovníky Sněžného lidu, jejichž šamani většinou měli dva nebo tři učedníky. V takové situaci by náš jediný čaroděj, Dron, neměl moc šancí, a Valkýry byly proslulé právě tím, že dokázaly zatočit se zaklínači všech druhů, škol i směrů. To byl vlastně důvod, proč byly jejich vztahy s Gymnasiem, organizací, která sjednocovala všechny čaroděje z Pevnosti, dost napjaté.

Ale divné je něco jiného. Za celou dobu, co sloužím v Patrole, vidím prvně, že by nás doprovázely Sestry. Možná se velení pojistilo kvůli tomu, že se blíží ty tři dny, kdy vysvitne azurové slunce?

Ať je to, jak chce, naši milí velitelé, Dron a Kříž, si dívek nevšímali, rychle prohlédli naše vybavení, pár z nás seřvali a zaveleli k odchodu. Hlavní brána zaskřípěla a pomalu, trhaně se otevřela. Nehledě na to, že ji denně promazávali, vlhkost a výpary dělaly svoje – kov rezivěl rychleji, než bylo obvyklé.

Sotva za námi zůstaly hradby Vřídel, bělající se jinovatkou, a zátoka zahalená mlžným oparem, opřel se do nás ledový vítr. Po mracích nebylo ani stopy a k ránu se pořádně ochladilo. Mrazivý vzduch štípal v nose. Někdo zakašlal, někdo zabořil nos do kožešinového límce.

Slunce se mezitím vyšplhalo nad horizont a jeho paprsky se na hladké sněhové krustě třpytily jako nespočet malých zrcadel. Někteří šťastlivci si rychle nasadili sluneční brýle. Já je neměl – stály hodně a rozbitá sklíčka a prasklé obroučky byly během patroly na denním pořádku. Bylo jednodušší to přetrpět než za ně pořád utrácet. Ještě že většinou je u nás zataženo, pracovat za jasného počasí se nám poštěstí málokdy.

Ale dneska se poštěstilo. Vítr bičuje tvář, slunce svítí, až z toho slzí oči, a jako by toho nebylo málo, naši milí velitelé nám oznámili, že než se vrátíme na základnu, musíme odbočit do Dolejší.

Ve výsledku to není až taková zacházka, akorát do soumraku to do Pevnosti určitě nestihneme a putovat za tmy není zrovna příjemná kratochvíle. Jižní cesta se navíc poměrně dost kroutila mezi keři porostlými kopci z jedné strany a zasněženými močály ze strany druhé. Po svazích to zkratkou nikdo nevezme a projít přímo skrz zamrzlé bažiny bylo skoro jako hrát ruskou ruletu – až na to, že na blatech byla úmrtnost mnohem vyšší. Vurdalaci, kikimory, rusalky a další bezejmenní obyvatelé bažin většinou velmi rychle reagovali na přítomnost dostupné a lehkomyslné potravy.

A tak se oddíl slimáčím tempem táhl po udusané pěšině, vláčel lyže na zádech a brblal nelichotivé poznámky o inteligenci štábních krys, které měly na svědomí plánování cesty.

A k tomu se ještě plevel hustě rostoucí na svazích mohyly ohýbal pod poryvy větru, až to vypadalo, že se něco plíží mezi stébly a skrývá se ve stínech tančících na sněhu.

Ech, kdovíproč mě od rána napadají všelijaké blbosti. A to jsem včera nepil…

Když oddíl dorazil k bažinám, šel jsem úplně na konci roztroušeného zástupu vojáků a pobaveně sledoval Šurika, jak se snaží zapříst rozhovor s Valkýrama.

Všichni bez výjimky se během patroly snažili ty dvě sympatické holky sbalit, ale vždycky to skončilo jednou po tlamě. Jenom Šurik díky svému neutuchajícímu optimismu pořád v něco doufal. Anebo taky ne, třeba se jenom nudil a nechtěl jít mlčky.

„A vůbec, valkýry mají obšťastňovat hrdiny,“ mrkl Šurik na zrzku.

Spoléhá na to, že zapochybuje o jeho hrdinství a najde se téma k hovoru?

Hm.

„Ale mrtvý hrdiny.“

Tón, jakým to řekla, dával jasně najevo, že vlezlý nápadník velmi rychle skončí právě v této kategorii, jestli nepřestane otravovat. Šurik to pochopil, zpomalil a ocitl se vedle mě a Maxe, kterému se na čerstvém vzduchu trochu ulevilo.

„Co když jsou všechny lesbičky?“ zeptal se nás Jermolov, ovšem tak nahlas, aby to zaslechly i dívky.

S určitostí jsem věděl, že tohle nebyla podmínka pro přijetí do Ligy, a zavrtěl jsem hlavou: „Všechny ne.“

„Jó? Nevypadá to tak,“ protáhl Šurik a otočil se pro pomoc k Maxovi.

„Myslíš, že ne všechny?“

Nováčka to ale nezajímalo.

„Ach jo, proč musíme pořád šlapat pěšky?“ protáhnul Max. „To v Patrole nemají auta?“

Ohledně toho, že už mu je líp, jsem se mýlil. Naopak, začal se viditelně klepat.

„Auta?“ ušklíbl se Šurik, který byl už úplně střízlivý a jako vždy si naplno užíval života. „Máme auta. Plno aut!“

„Tak proč je nepoužíváme?“

„Aut je plno, ale benzinu málo. Víš, kolik stojí litr benzinu?“

Nevěděl.

„Je levnější tě pětkrát hnát z Pevnosti do Vřídel,“ řekl Šurik a samozřejmě to dost zveličil, ale zároveň měl recht.

„Jak to, že si potom rangeři vozí zadky?“

„U nich ve Městě je benzin zadarmo,“ pokrčil jsem rameny, „tak co by se nevozili.“

Na rozdíl od Pevnosti měla prý bývalá vojenská základna ohromná podzemní skladiště paliva, a obyvatelé Města si proto mohli dovolit jeho štědrou spotřebu. Zvláště na obranné účely. Ani se zbraněmi neměli tamní rangeři a myslivci problém. Bylo dobře, že se naše zájmy nijak nekřížily – Město se od nás nacházelo dostatečně daleko, jihovýchodně od Pevnosti.

Max asi nevydržel takový nápor myšlenek, nebo to možná bylo kvůli tomu, že si hořce uvědomil tu zjevnou nespravedlnost – u krajnice shodil svou bagáž a vyzvrátil snídani do keříků u cesty.

„Na nevolnost je nejlepší strčit si dva prsty do krku,“ poučil Maxe Šurik a už se chystal rozvést svoje úvahy, když se zepředu najednou ozvala dlouhá dávka ze samopalu a hned za ní dva výstřely z pušky.

Ty vole! Na přepad je to nevhodné místo a střelba už utichla, ale co kdyby?

U nás musí být člověk furt v pozoru. Když ne, tak ho sežerou.

A protože nám svah kopce a jeho hustý hlohový porost bránil ve výhledu, připravil jsem si pušku a skrz houští se vrhl vpřed. Když se mi podařilo prodrat se přes keře, bylo už po všem. Nestalo se nic vážného, jenom nějaký obyvatel blat příliš vyhladověl a riskl přijít k cestě.

Přišel akorát tak o hlavu. Neforemná hnědá hromada, za níž se táhla postupně zelenající hnědá stopa, zůstala ležet u krajnice. Blátem olepená bytost vzdáleně připomínala humanoida: jedna hrbolatá hlava, jeden trup, dvě nohy a dvě pracky.

Nebo jenom jedna pracka?

Ne, nedaleko od těla ležela druhá končetina, urvaná u lokte. Měl pořádné drápy, takovými dostat by sakra bolelo.

Zajímalo by mě, co to do něj nasolili. Vážně ho takhle zřídila ráže dvanáct?

Křoví zašustilo a vynořil se z něj Šurik. Kývl jsem hlavou ke zdechlině: „Co to je za mrchu?“

„Bažinný člověk,“ prohlédl si tělo a rychle dodal: „To jsem nevymyslel já! Čestný slovo, takhle to nazval nějakej vtipálek.“

Kocour, který stál nedaleko, se k nám otočil a přitakal: „Určitě je to bažiňák. Chlapi z jiných oddílů už pár takových potkali.“

Z bažiňákovy hlavy čouhal úlomek dřívka, tvor se nehýbal a asi ani nedýchal, ale i tak se k němu nikdo nehrnul. Jasně, nedostali přímý rozkaz a trofeje z toho nekoukaly. Tak proč riskovat?

„Hej! Poznáváš tuhle zatáčku?“ Šurik mě najednou plácl po rameni, a když se chlapi, kteří vycítili, že se chystá neplacená zábava, začali otáčet naším směrem, pokračoval: „Tak co, vsadíme se zase o bednu koňaku?“

Jo, to určitě! Tehdy jsem kvůli své blbosti málem zařval, šrám se mi ještě pořád nezahojil, a když se mění počasí, pobolívají mě žebra.

Kocour, Druid a Semjonyč se zařehtali. Ostatní nevěděli, o čem je řeč – tehdy s námi nebyli – a Jermolov si samozřejmě nenechal ujít příležitost pobavit se na cizí účet.

„To takhle jednou jdeme po týhle cestě, jenom na opačnou stranu, do Vřídel. Unavení a promrzlí jak psi. A jdeme támhle k tý zatáčce.“ Rukou ukázal na místo, kde se stezka v širokém oblouku vinula kolem bažin. „No a kohosi napadlo, že si zkrátíme cestu. Že to vezmem přímo přes blata. A Žorik Gljuk, budiž mu země lehká, říká: Dělejte si, co chcete, ale já bažinama nejdu.

Prej že je to sebevražda. A slíbil, že jestli se někomu podaří tama projít, tak mu v Pevnosti dá bednu koňaku. No, my jsme rázem vychladli, ale Led se to rozhodl risknout.“

Hromotluk se nadechl, ujistil se, že Dron a Kříž se ještě o něčem radí, a pokračoval: „Asi sto metrů uběhl bez problémů, ale potom se na něj zpod sněhu vrhl vurdalak. Pořádnej, drápy měl – no, takovýhle!“ Teď Šurik kecal, až se mu od huby prášilo, rukama ukázal aspoň dvacet centimetrů. „To je konec, říkáme si, s Kluzkým je ámen. Doběhal. Vždyť ho ten úder odhodil snad dva metry daleko! Vurdalak se k němu vrhl a Led zvedl upilovanou pušku – a dvě rány přímo do ksichtu a dal se na útěk. Určitě tehdy zlomil nějakej světovej rekord. Ale doběhl skoro celej, jen trochu pošramocenej.“

„Hněte už sebou!“ houkl Kříž a oddíl se znovu roztáhl po úzké cestě.

Bylo to tak lepší, ještě by se začali blbě vyptávat a dobírat si mě. Nerad jsem na to vzpomínal. Svojí vlastní blbostí jsem se dostal do maléru a jen náhodou z toho vyvázl živý. Kdybych neměl kabátec pošitý ocelovými destičkami, tak by mě ten vurdalak vykuchal. Na beton. Byl zázrak, že jsem tehdy pušku neupustil a podařilo se mi vystřelit. Vůbec nechápu, jak jsem pak utekl.

Zbraň a lyže zůstaly v bažinách a do Vřídel mě kluci dotáhli polomrtvého – stačilo málo a nepodařilo by se jim mě vzkřísit.

Příhoda s bednou taky nekončila zrovna růžově. Asi za dva týdny, když jsem se vrátil do Pevnosti a Gljuk mi dal ten slíbený koňak, jsme ho v osmi na jedno posezení rovnou vychlastali. Všem to stačilo, ale Žora s Vilkou šli pro nášup k Volavce. A tam je v nějaké nesmyslné opilecké rvačce podřízli.

Zjevně to byl osud…

Brzy mě dohonil Max.

„Poslouchej, tys toho vurdalaka sejmul?“

Jasně, sejmout vurdalaka z upilované pušky, to určitě.

„Ne, nesejmul. Skoro mě potom dostal. Ještě že u nás v oddíle byla vědma, sesmažila ho kulovým bleskem.“

Krajina se postupně začala měnit: kopce byly nižší a nižší, až zmizely úplně, a zasněžená pláň blat se teď rozkládala po obou stranách cesty. Podél krajů se táhly houštiny rákosí. Suchá žlutá stébla se s tichým, téměř neslyšným šuměním vlnila pod poryvy větru. Během krátkého léta, když sníh roztál úplně, se Jižní cesta téměř nepoužívala. I přes to, že tu byly položené hatě. Zdejší obyvatelé byli přes léto už tak dost neklidní. Než se člověk naděje, sežerou ho.

No nic, teď už je to jenom kousek. Ještě pár kilometrů a dojdeme na rozcestí.

Jedna z cest se stáčí na východ, přímo do Pevnosti, druhá pokračuje rovně a po asi osmi kilometrech nás dovede do osady Dolejší.

Na malé samotě žily celkem tři rodiny, dohromady asi dvacet lidí včetně dětí, ale většinou tam bývalo živěji. Bylo to dobře vybrané místo. V lesích na západ od osady se neustále potloukaly skupiny lovců, obchodníci z Pevnosti sem jezdili pro ryby, které obyvatelé Dolejší chovali v nedalekém jezeře, a léčitelé a vědmy tu sbírali léčivé byliny. A karavany mířící do Severoříčí nebo nazpět taky často neriskovaly cestovat dál za tmy a nocovaly v osadě.

Výhodné to bylo pro obě strany: poutníci dostali bezpečný nocleh a teplé jídlo a vesničané na tom všem zase vydělávali solidní peníze. No a ani Patrola na tom netratila – za ochranu máme svoje kopějky jisté.

Moji pozornost najednou upoutal Kocour. Nevysoký, šlachovitý chlap strnul u kraje cesty a upřeně hleděl do rákosí, div nezačal čenichat. Teď vážně připomínal kocoura, ale ne pecivála, spíš divokou šelmu, která vycítila nebezpečí.

Co to s ním je?

Přišel jsem k němu a plácl ho po zádech.

„Děje se něco?“

„Nevím, ale od samýho rána mám divnej pocit. A pivko jsem si včera dal jenom jedno…“

Pokračovali jsme dál, akorát já teď pohledem taky kontroloval rákosí.

Všude byl klid, ale jestli byl Kocour nervózní, bude lepší si dávat pozor.

Nedovedu ani spočítat, kolikrát už nás jeho šestý smysl zachránil.

Předtím. Dneska ne.

Nebezpečí se nenacházelo v rákosí, ne, bylo mnohem blíž. Oddíl ušel asi dvacet metrů, když se u cesty začaly tvořit bílé kopy, ze kterých se skrz ledovou krustu sněhu vyhrabávaly mrtvoly. Zprvu to nikoho nevylekalo, však pohoda, neděje se to poprvé. Vojáci s brokovnicemi udělali pár sladěných kroků vpřed a začali metodicky ostřelovat neohrabané nebožtíky. Já nespěchal a neplýtval jsem municí, protože jsem dřív než ostatní pochopil, že tentokrát jich je na obyčejné neupokojené mrtvé příliš mnoho. A taky byli nějací vyschlí, oblečení jim zetlelo, z kůže zbyly jenom cáry a těla měli tmavá, promrzlá skrz naskrz…

Takže zombie. Zombie byly také nemrtví, ale probuzení schválně.

Netoulaly se samy od sebe, ale plnily příkazy svého pána. Když jste jim řekli, aby se zavrtaly do sněhu, zavrtaly se. Když jste jim přikázali ležet, ležely.

A rozkaz útočit jim taky někdo dal. Někdo nedaleko…

To znamená, že někde poblíž se schovává docela silný čaroděj, a to je dost špatný. Horší než padesátka oživlých mrtvol…

Moje obavy se potvrdily. Střelba po zombiích najednou ustala, jako když utne.

Střelci ztráceli drahocenné vteřiny tím, že ze zvyku cvakali závěry a měnili zaseknuté náboje. Jen někteří pochopili, že pušky jim zablokovalo nějaké mocné kouzlo.

Kurvadrát! Jestli mohli vojáci ozbrojení brokovnicemi za normálních okolností s pomalými zombiemi snadno zatočit, tak teď byla situace špatná.

Ale nakolik špatná, to zatím nevím. Mé nevelké sklony k magii, opravdu jen maličké, vybroušené pár měsíci tréninku v Gymnasiu, se ukázaly být nedostačující, abych zjistil, co přesně nekromant použil za čáry. Proto jsem mohl jenom hádat, jestli je Dron dokáže zlomit. Podobných zaklínadel existovalo příliš mnoho: ty nejjednodušší od čaroděje odvracely kulky, pokročilejší nedovolovaly zbrani vystřelit – buď zabraňovaly vznícení prachu, nebo zablokovaly spoušťové a bicí mechanismy.

Ale trnou mi zuby. A to je sakra špatné.

Nechal jsem pušku puškou, sundal si lyže a vytáhl z oka na opasku sekeru.

Nejbližší zombie byla už jen pár metrů ode mě. Krok vpřed – a tupá strana sekery s nepříjemným křupnutím narazila do kolene zombie. Člověk mohl být třikrát mrtvý, ale pokud jste mu rozdrtili čéšky, chodit mohl leda o berlích.

Nebo se plazit.

Odskočil jsem od zombie, která po mně šla z boku, v širokém oblouku jsem se rozmáchl a usekl nataženou ruku. Pak jsem rychle couvl a připravil se k další ráně.

Hlavní je nenechat se unést a nesekat vší silou. Zombie si toho ani nevšimne, ovšem sekera se ve zmrzlém těle zasekne a dostat ji ven půjde setsakra těžko.

„Sekery!“ zařval Kříž už poněkud zbytečně. Všichni, kteří u sebe měli chladné zbraně – a že je měli všichni – už po nich dávno sáhli.

Před bodnutím krátkým mečem jsem se skryl za chromým kámošem nemrtvého a hbitě jsem mu úderem z boku rozdrtil i druhé koleno. Zombie padla na cestu, ale i tak se svýma kostlivýma rukama pokoušela dosáhnout na ten neklidný kus horkého těla.

Nasrat!

S mrtvým mrzákem jsem neztrácel čas. Ustoupil jsem do bezpečné vzdálenosti a rychle se rozhlídl. Napravo Valkýry předváděly šavlový tanec. Už se jim povedlo jednomu useknout hlavu a druhého doslova rozsekat na kousky.

Nalevo máchal svým milovaným palcátem Šurik a taky se mu docela dařilo.

Ti vepředu to ale měli horší. Většina zombií mířila k Dronovi, který se pokoušel kouzlit. Vedle něj se oháněl Kříž, ozbrojený dlouhou šavlí, Chobot mrtvoly odháněl polní lopatkou a záda jim kryli dva Patroláři se sekerami.

I odsud jsem viděl, jak energie stékající z rukou našeho velitele nějaký čas svítila ve vzduchu, ale jinak se žádný efekt zaklínání nedostavil.

Zatracenej pašík vyžranej…

Ozvalo se hlasité prásknutí a Drona najednou obalila namodralá záře. Bylo mi, jako bych dostal kopanec elektrickým proudem, a nemrtví popadali na zem, když nad nimi síla, která je povolala z hrobů, najednou ztratila moc.

Všechno je čím dál divnější. Kouzla proti nemrtvým patřila k těm nejkomplikovanějším, a já přitom Drona vždycky považoval za pouťového kouzelníka!

Stop! Nepřemýšlej nad tím! Na rozptylování se je ještě brzo! Brzo!

I když podruhé nekromant hned tak mrtvoly oživit nemůže, kdo ví, jaká další překvapení má ještě schovaná v rukávu?

Jestli ho nenajdeme, dopadne to špatně!

Několikrát jsem se zhluboka nadechl, otočil se k močálu a zůstat stát.

Pokoušel jsem se zachytit tepání magické energie. Všechno nejdřív přehlušovalo zvonění v uších, ale potom se skrz hučení v hlavě začalo prodírat tepání dalšího zaklínadla!

Ozvěny cizích čar jsem nezachytil jenom já. Směrem k blatům se vrhly i Valkýry, za běhu vytahovaly z toulců šípy se zeleným opeřením. Dron taky neztrácel čas a máchnutím ruky poslal do rákosí malou ohnivou kouli. Po asi třiceti metrech jako kdyby oranžová kaňka narazila na neviditelnou stěnu, oslnivě zahořela a pohasla, ale předtím ozářila temnou siluetu.

Zadrnčely tětivy luků, dva šípy sykly ke svému cíli.

Zbytečně! Neuletěly ani polovinu cesty, když vzplály smaragdovým plamenem a rozsypaly se na prach.

Nekromant považoval za největší hrozbu lučištnice, a proto si za cíl vybral právě je. Z rákosí se k nám vrhl stín. Jako přízračný rejnok se pohyboval asi metr nad zemí a já využil jediné možnosti, jak se mu vyhnout – přiskočil jsem k Šurikovi, podrazil mu nohy a svalil ho na Maxe. Všichni tři jsme dopadli na cestu na jednu hromadu, a ačkoli nás ze stínu, který proletěl nad námi, příšerně rozbolela hlava, nic víc se nám nestalo. Jenom se nám zatmělo před očima a z nosu nám začala téct krev. My jsme měli ještě štěstí – smrtonosné čáry se jenom letmo dotkly Šestakova a Cejna a chlapi najednou bezvládně padli jako podťatí.

Valkýry, které stály jen o kousek dál, před tmavnoucím kouzlem uskočily každá na jinou stranu. Stín po jedné z nich natáhl dlouhé chapadlo, ale dívčinu ruku obalilo stříbřité mihotání. Valkýra vykryla výpad a výrůstek se beze stop rozplynul ve vzduchu.

Nechtěl jsem dělat terč déle, než je nutné, a tak jsem se svalil ze Šurika.

Už jsem byl na kolenou, když jsem v zádech ucítil problémy a ohlédl se.

Mrak tmy, který nás minul, se nemínil rozplynout. Naopak! Svinul se do tornáda a zakousl do sněhu!

Aniž bych vstal, popadl jsem nůž a začal kolem sebe kreslit ochranný kruh.

Znovu zazpívaly luky. Jeden šíp přímo před nekromantem změnil směr a ve vývrtce vyletěl k nebi, druhý zadýmil, ale prorazil ochrannou bariéru a zasáhl cíl.

Dron ihned využil šance a natáhl před sebe ruku. Z jeho otevřené dlaně se oddělil oslnivě bílý blesk. Energetický výboj se zasyčením udeřil do čaroděje, odrazil se a rozprskl se v moři jisker.

A v tu chvíli magické tornádo zmizelo v zemi. Bylo po něm!

Naši milí velitelé se už neskrývali a skrz hluboký sníh zamířili k lehce dýmajícímu tělu. Vykašlal jsem se na ochranný kruh, zvedl se a zamrkal, abych se zbavil výbuchu blesku, který se mi vypálil na sítnici. Šurik mě mlčky plácl po rameni, vytáhl z kapsy placatku, napil se a dal napít i Maxovi, který vykuleně hleděl na těla zombií. Následoval jsem jejich příkladu a dopil zbytky kořalky.

Pak se mi ulevilo.

Ostatní se už motali okolo raněných, mrtví pomoc nepotřebovali a já se rozhodl postarat se o trofeje. Jo, jo, tentokrát jsme natrefili na sakra zajímavé zombie. Kde je nekromant vyhrabal? Že by je přihnal až ze Severu?

Ale napakovat se pohádkovým jměním mi nebylo souzeno. Sotva jsem sundal zlatý řetízek se „správnou“ svastikou v kruhu a pěkný prsten, který jsem musel uřezat i s prstem, z rákosí na mě zavolal Kříž: „Lede! Pojď sem, fofrem!“

Co kurva zase chtějí?! zanadával jsem v duchu, popadl poslední trofej v podobě rezavého meče s bohatě zdobenou záštitou a vykročil jsem do houští, kde se nad nekromantovým tělem dohadovali Dron a Kříž.

„Znáš ho?“ Velitel ukázal na ožehnutou mrtvolu.

„Měl bych?“

„Podívej se!“

Pozorně jsem si prohlédl mrtvolu ležící na zádech a zamyslel se. Dlouhý kožich byl dost ohořelý, ale tvář plameny skoro nezasáhly a někoho mi mlhavě připomínala.

„Tak?“ popohnal mě Dron.

„Krysák?“ podivil jsem se. Když jsem se před pár lety učil v Gymnasiu, často jsem ho tam potkával, ale pak už ani jednou.

„Co jsem ti říkal?“ Dron se otočil na svého zástupce a zapitvořil se: „Prý to není možný, to není možný!“

„Ale vždyť ho zabili společně s bandou Sjomy Dvoukudláka!“ namítl Kříž. „Stotz mi říkal, že všechny pobili, že nikdo neutekl!“

„Jak to tak vypadá, tak utekl. A vůbec, měli bychom Stotze vyslechnout, jak to bylo,“ oznámil Dron s výmluvným pohledem a propustil nás. „Tak jděte, já se tu zatím porozhlédnu.“

Kříž přikývl a začal se brodit hlubokým sněhem zpátky k cestě. Já se tak tak udržel, abych jim neřekl něco hnusného, a vlekl jsem se za ním.

Jen co se objevila možnost si něco vydělat, velení to hned všechno posralo!

Všechny zombie už určitě obrali a já se budu muset spokojit s prstenem a řetízkem.

A s rezavým mečem, který bych Dronovi nejradši nacpal… víte kam!

Jakmile jsem vylezl na cestu, šel jsem hledat svoje věci, ale skoro hned jsem narazil na Maxe a Šurika, kteří s sebou táhli můj batoh, lyže a pušku.

„Dík za záchranu,“ vydechl Jermolov a nervózně se zachvěl.

„Jasný, není zač!“ mávl jsem nad tím rukou. „Jako bys mi ty nikdy zadek nezachránil.“

„V Pevnosti se na to napijem,“ oznámil Max.

„Chlastačka? Super,“ řekl jsem bez zvláštního nadšení a rozhlédl se.

Chlapi už zombie tahali ke kraji cesty a náš medik s dokonale padnoucí přezdívkou Chirurg se snažil dát do kupy pár raněných. Mrtví byli čtyři: Šestakov a Cejn, které dostalo nekromantovo kouzlo, a dva chlapi z Dronovy ochranky. Ty roztrhaly zombie.

Kříž, který kontroloval oddíl, si najednou všiml, že kecáme a nic neděláme, a poslal nás vyrobit nosítka.

„Své mrtvé vezmeme s sebou a pohřbíme je na hřbitově u Dolejší,“ dodal s pohledem kdovíproč upřeným na mě.

Co já? Čekal, že mu budu oponovat? Nebo mi tím chtěl připomenout Holohlavce?

Na cestu jsme se vydali asi až za hodinu. Abychom dohnali ztracený čas, Dron nasadil ostré tempo, ale nikdo kvůli tomu neremcal. I když zatím nehrozilo, že budeme muset nocovat uprostřed blat, tak jestli nekopneme do vrtule, velení určitě přikáže přespat v osadě. A nadbytečný den na patrole nám samozřejmě nikdo nezaplatí.

Takže srát na to…

Nicméně zatím tomu všechno nasvědčovalo. Oddíl postupoval čím dál pomaleji. O slovo se hlásily únava a zranění, některým se znovu otevřely nedoléčené rány, ovšem Chirurg byl tak vyšťavený, že už jim pomoct nezvládl.

A nosítka se čtyřmi mrtvými, která jsme na střídačku tahali, nám na rychlosti taky nepřidala.

Pomohla nám náhoda. Když jsme došli na rozcestí vedoucí k Dolejší, z hájku směrem od Pevnosti se vynořily sáně a hned za nimi na otevřené prostranství vyjeli dva jezdci.

Když vozka zahlédl podezřelé procesí, okamžitě zastavil koně a jeden z jezdců vyklusal dopředu.

Zbroje, meče. Hned bylo vidět, že tihle jsou z Bratrstva.

Pod dlouhými kožešinovými plášti měli rytíři opravdové lamelové brnění, u boku jim visely dlouhé meče v kůží potažených pochvách. Nohy nad untami, kožešinovými holínkami, jim chránily holenice a helma podšitá kožešinou jim na hlavě seděla jako ulitá. Neměla hledí, a tak byly vidět jejich tváře a jinovatkou postříbřené vousy. U sedla měli z jedné strany připevněny kuše, z druhé oválné dřevěné štíty vyztužené ocelovými pásy.

Vypadalo to, že Kříž a rytíř se znají. Aspoň podle toho, že jim stačilo jenom pár minut, aby se dohodli tak, že to uspokojí obě strany. Bratr se narovnal v sedle, mávl rukou, a dal tak rozkaz ostatním, aby sem přijeli. Seskočil ze sedla, aby si protáhl nohy.

Kromě vozky a jednoho pasažéra v saních seděli ještě dva Bratři, kteří byli oblečeni prostěji. Dlouhé kožené bundy pošité železnými kroužky, nátepníky, huňaté kožešinové čepice. Kuše, dlouhé dýky a jeden měl bojovou sekeru, druhý berdychu. A ve speciálních poutkách se houpaly mírně zahnuté hole o něco málo tenčí než zápěstí – žezla nabitá olověnými vosami. Tahle čarodějná analogie samopalu dostřelila asi jen na padesát metrů, ale jinak v ničem nezaostávala za palnými zbraněmi. Snad akorát to přebíjení bylo otravnější, zvlášť u starých modelů.

„Co je to za šašky?“ zamumlal Max, stojící vedle mě.

„Bratrstvo. Asi vezou něco cennýho.“

„Jak to víš?“ zajímal se Jermolov.

„Ále,“ odpověděl jsem neurčitě a pokrčil rameny. „Prostě mě to napadlo.“

K tomuhle závěru mě dovedla pažba pušky vykukující zpod hadrů na saních.

Bratrstvo se k používání palných zbraní stavělo krajně negativně a své zásady porušovalo jenom ve výjimečných případech – a výjimečný případ má většinou odpovídající peněžitou odměnu. Mimo to se od muže v saních, zachumlaného do dlouhého kožichu, linul specifický pach chemických činidel, který jsem měl spojený zejména s kouzelníky. A vzhledem k tomu, že většina z nich nevydržela konkurenci Gymnasia a dávno začala pracovat pro Bratrstvo, bylo vcelku logické, že to kouzelník i bude.

„Hej, Lede! Tos tak zpychl, že ani nepozdravíš svýho starýho kámoše?“ zamával na mě druhý jezdec a seskočil z koně.

„Ech, Romane! Nech si ještě narůst vousy až na pupek, abych tě příště líp poznal!“

Fakt jsem si hromotluka nejdřív s nikým nespojil, zas tak dobří přátelé nejsme.

Spíš známí, nic víc. Po trénincích na základně Bratrstva jsme tehdy oba trávili čas se stejnou partou.

Stiskl jsem podávanou ruku, zhodnotil jeho brnění a tiše hvízdl: „Nějak nám rosteš. Za pár let z tebe určitě bude gardista.“

Roman si od našeho posledního setkání vážně polepšil – kroužková košile, co mu vykukovala zpod pláště, byla vyztužená ocelovými disky a dohromady s kožešinou podšitou helmou s kroužkovým závěsem stála víc než celá moje výbava včetně zbraní. Nemluvě o kouzlech, kterými byla zbroj opředena.

„Ale ne,“ mávl rukou, „vždyť jsem odmala s koňma, tak chci bejt rytíř.“

Spiklenecky na mě mrkl, chytil mě za paži a odtáhl mě dál od hloučku Patrolářů postávajících u kraje cesty.

„Taky dobrý. Za takovejch patnáct let třeba dostaneš zlatý ostruhy,“ přisadil jsem si, když jsem šel za ním.

Na druhou stranu, plnohodnotných rytířů je v Bratrstvu sotva dvacet nebo třicet, takže to nebyl tak úplně vtip.

„No a na co jste po cestě narazili?“

„Jak tě to napadlo?“ zatvářil jsem se naoko nechápavě.

„Domyslel jsem si to. Kříž nám teď chce vnutit pár vašich chlapů s tím, že ještě nikdy nejeli na saních!“ Bratr ukázal k ruské trojce, kam už ukládali dva nejhůře zraněné vojáky.

Zvážil jsem, jaké důsledky by mohlo mít, že si pustím hubu na špacír, a nakonec jsem se rozhodl mu o tom povědět bez vytáček.

„Narazili jsme na zombie. Nedaleko odsud, hned za kopci, když jdeš směrem z Vřídel,“ řekl jsem příteli a prohlížel si hůl u jeho sedla. Dřevěné žezlo bylo omotáno širokým stříbrným pásem a na špici se třpytil broušený křišťál.

Kouzelníci vymysleli něco nového. I šipky do kuše spíš připomínají miniaturní okřídlené rakety.

„Bylo jich hodně?“ Romanovy oči potemněly, ale snažil se to nedat najevo.

„Asi padesát.“

„Do hajzlu!“ Roman se rychle rozhlédl a zeptal se: „Nevíš, kdo je povolal?“

Neviděl jsem důvod, proč mu to neříct, naopak dobré vztahy s Bratrstvem se mohly hodit, a tak jsem nezapíral a všechno mu vyklopil: „Krysák. Znáš ho?“

„Čím dál lepší!“ povzdechl si Roman a nervózně trhl rameny, aby si poupravil zbroj.

„A z bandy Sjomy Dvoukudláka s ním nikdo nebyl?“ ujišťoval se pak.

„Vždyť jste je všechny sejmuli, ne?“ předstíral jsem údiv, i když jsem se o tom dozvěděl teprve dneska.

Prostě mě zajímalo, jak se na to Roman bude tvářit.

„Jo, to určitě,“ procedil skrz zuby se slyšitelným podrážděním a úplně tiše dodal: „Takže se museli rozdělit.“

Roman se nad něčím hluboce zamyslel a já té odmlky rychle využil: „Proč s sebou taháte kouzelníka?“

„Takže jsi ho ucítil?“ ušklíbl se, rozevřel těžký plášť a mrkl na mě. „A jak se ti líbí tohle?“

V podomácku vyrobených síťových měšcích viselo několik skleněných koulí. Na jejich tlustém skle se třpytily vytavené otisky prstů a záhadný obsah hrál všemi odstíny oranžové. Takové nálože dělali jenom kouzelníci od Bratrstva a explozí o dost předčily i granáty. Navíc ubránit se jejich výbuchu magickou cestou bylo daleko těžší než před obyčejnými střepinami. Podobné artefakty stály hříšné peníze, ale Bratrstvo si je nechávalo pro sebe a do volného prodeje se nedostaly.

„A na saních ještě máme MRPK.“

„Co to je MRPK?“ nechápal jsem.

„Magická analogie k RPK, ručnímu kulometu. Nejnovější vynález,“ odpověděl Bratr, vyskočil do sedla a otočil koně za odjíždějícími sáněmi.

„Někdy se ozvi!“

Zadumaně jsem kývl a vydal se dohnat ostatní.

Nemyslím, že Roman si s tím kulometem dělal srandu, a protože měli takový solidní arsenál, mohlo to znamenat jenom to, že na saních vezou něco hodně, hodně cenného. Anebo si někdo myslí, že to vezou. Jo…

Sotva jsem dostihl náš oddíl, přitočil se ke mně Šurik.

„Vysvětli mu to!“ Přistrčil ke mně Maxe a sám se rozhodně vydal k Valkýrám.

„Co ti mám vysvětlit?“ povzdechl jsem si.

„To o Bratrstvu. Proč používají jenom chladný zbraně?“

„Taková je jejich filozofie. Síla ducha a těla, vnitřní energie a další kraviny.“

„To je nějaká blbost…“

„Jo, to je. Ale teď bez prdele, jestli sis toho zatím nevšiml, tak získat munici a zbraně je rok od roku komplikovanější. Nemůžeš si chodit přes hranici sem a tam, nejde to. A se svýma zdrojema se sem dostane málokdo. Bratrstvo přemýšlí perspektivně. Tak za deset let tu všichni budou běhat s kušema.“

„Jo, ale za deset! Teď jsme je klidně mohli postřílet! Dobře, pokud natrefí na Sněžný lidi… ale co kdyby potkali obyčejný bandity? A…“

Nováček chtěl dál argumentovat, a tak jsem ho musel zarazit: „Postříleli bysme je, to jo. Ale z našeho oddílu by to přežila jenom polovina. A víš proč?“ Max mlčky zavrtěl hlavou, tak jsem pokračoval: „V Bratrstvu jsou zkrátka dobří kouzelníci, který dělaj stejně dobrý amulety. A ty dobrý amulety prostě umí suprově odrážet kulky od toho, kdo je nosí.“

„Co, to je jako vůbec nejde trefit?“

„Leda zblízka. A ani to se nezadaří vždycky. Středně silnej amulet zadrží pět zásobníků z makarova jako nic. Pak je potřeba ho znovu nabít, jinak shoří. A vem si, že Bratrstvo tyhle střední amulety nepoužívá. Ti maj to nejlepší.“

Taky jsem jeden takový měl, ale pochopitelně jsem se o tom nešířil.

„No nekecej! A jsou drahý?“ Maxe vážně nadchla myšlenka, že by si mohl pořídit tuhle tolik potřebnou věc.

„Stojí hodně a není lehký je získat. Jako… úplně primitivní koupíš v každým krámě, ale najít něco pořádnýho je problém.“

Ten můj se mi, jen tak mimochodem, podařilo pořídit jenom skrz dobrého známého z Bratrstva. Amulet byl odepsaný a stál mě třetinu reálné ceny, ale i tak jsem na to musel šetřit skoro čtyři měsíce.

„Jak to?“

„Tak. Vyráběj je jenom kouzelníci a mágové, čarodějové to neuměj.

Nejlepší kouzelníci jsou už dávno v Bratrstvu a mágy žijící v Pevnosti bys spočítal na prstech jedný ruky,“ vysvětlil jsem.

I čarodějové vyráběli amulety, ale hlavně útočné nebo chránící před mentálním útokem. A jako základní materiál jim nesloužily krystaly nebo kovy, ale dřevo a kosti.

„To je škoda. A ochraňujou taky před šípama?“ zeptal se Max a úkosem se podíval na Valkýry.

Jasně, během patroly získal z jejich dlouhých luků respekt.

„Před šípama ne. Omezovač se odvíjí od objemu, takže stačí pár šípů nebo pořádnej šutr a konec, amulet ti zdechne.“

Když jsem se o tohle sám zajímal, jeden můj známý kouzelník mi začal teorii o amuletech vysvětlovat tak podrobně, až se mi z toho začal vařit mozek.

Pochopil jsem jenom to, že kouzla reagují ne na impuls, ale na objem objektu. A zvýšení objemu vede k růstu potřebné magické energie ne přímou úměrou, ale na druhou.

Nebo na třetí? Ne, určitě na druhu.

„Přestaň mu kecat, Lede. Takový amulety existujou,“ řekl Serjoga Vyšev, který se k nám nepozorovaně přiblížil.

Sakra, ten chromajzlík chodí jak kočka!

„Fakt?“ zeptal jsem se pochybovačně. „Nekecáš?“

„Mají centrální napájení a v tomhle režimu fungujou jenom kousek od zdroje. Například Sestřičky takový mají. Vědmy jim je vyrábějí.“

„A odkud to víš?“

„Kdo je zvědavej, bude brzo starej. A mazej dopředu, volá tě Dron.“

„Co chce?“

„Nevím,“ pokrčil Vyšev rameny. „Kocour má asi zas nějakou předtuchu.

Padej.“

Určitě zas nějakej průser! Vždyť už jsme skoro u Dolejší!

A opravdu, z malého kopečku, na kterém zastavila přední část oddílu, jsme měli Dolejší jako na dlani. A jakmile jsem se na ni pořádně podíval, tak jsem i bez Kocourových předtuch poznal, že tady něco nehraje.

Domky byly jakési křečovité a nepatřičné. Bez života. Z komínů nestoupal kouř, venku nebylo ani živáčka a brána v palisádě okolo vesnice nebyla zajištěná, což si na podobném místě nemohl dovolit nikdo, a to za žádných okolností.

Kříž si vesnici dlouho prohlížel dalekohledem, potom se otočil a zamračil se: „Nikoho nevidím.“

„Musíme poslat průzkumnou skupinu,“ rozhodl Dron. „Kdo to tam dobře zná?“

Mlčel jsem, ačkoli mi bylo nad slunce jasné, že si mě zavolali schválně.

A taky že jo.

Kříž pokrčil rameny a začal vydávat rozkazy: „Lede, Kocoure, jděte do osady. Lariso, Aliso, kryjte je. Vezměte si vysílačku. Jestli se s ní něco stane, pošlu Lize účet. Jane, zaujmi pozici na kopci. Topole, popadni kulomet a najdi si nějaké místo, odkud jim budeš krýt ústup. Je všechno jasné?“

Bylo.

Jan opatrně vzal pouzdro s odstřelovací puškou a šel si najít místo. Stas Topolev popadl lehký kulomet a vydal se ke spadlému stromu ležícímu v půli svahu. Já jsem nabil pušku hromadnými střelami a vyrazil dolů. Kocour spěchal za mnou a mezitím kontroloval samopal.

Neschovávali jsme se. Bylo by to zbytečné. Jestli je tam někdo živý, už dávno by si nás všiml. A neživý… před neživými nemá cenu se schovávat.

Dneska se nám fakt daří. Jestli je ve vesnici nachystaná léčka, naše šance na přežití nejsou velké. Nepomůžou nám luky Valkýr ani Janova sniperka.

Jediná naděje na úspěch tkví v tom, že se nestihli pořádně připravit.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se Kocoura, aniž bych se otočil.

„No co? Půjdeme tam a zeptáme se: Co se tu u vás stalo?“ Odkašlal si, odplivl a pokračoval: „Co myslíš, odešli do Pevnosti? Nebo je unesli ufoni?“

„Jací ufoni?“ nechápal jsem.

„No jací asi – takoví ti zelení, z lítajícího talíře.“ Kocour vytáhl z pytlíku na tabák zbytek cigarety, skoro špaček, a pak si, dávaje si pozor na prsty, zapálil.

„Sázím na ufony.“

„Jo, jo, srandičky. Fajn, půjdu první, ty mě s tím svým bazmegem budeš krýt.“

Přišli jsme k vysokému opevnění, které se táhlo kolem celé vesnice. Na dřevě ztmavlém stářím a vlhkostí byly vidět hluboké rytiny. Kouzlo, které do nich kdysi vložili, bývalo dost silné, ale naposledy ho obnovovali už aspoň před rokem.

No jasně. Poslední dobou se tady v okolí výskyt všelijakých potvor podstatně snížil.

Prošli jsme podél palisády a stanuli před bránou. Mezi nedovřenými veřejemi zela škvíra, kterou by se s trochou vůle mohl protáhnout nějaký hubeňour.

Pozorně jsem si prohlídl dvůr, ale nevšiml jsem si ničeho podezřelého.

Otočil jsem se na Kocoura: „Co myslíš?“

„Hele,“ ukázal, „nejsou tu žádný stopy.“

Opravdu, ani jedna. To znamená, že přinejmenším od včerejší noci nebyl nikdo venku. Sněžit přestalo dlouho před úsvitem.

Dřepl jsem si, zády jsem se opřel o palisádu a podrbal se na zátylku.

„To vymřeli, nebo co?“

„Nebo se sebrali a odešli odsud ještě včera. Anebo to nebyli banditi.

Nemyslím, že půl dne sedí na zadku ve vymrzlých chalupách a čekají na nás.“

„Takže je jasný, že to nejsou banditi. A určitě to nejsou lidi. Máš stříbrný náboje?“

„Jeden zásobník,“ řekl Kocour, pro jistotu nabil náboj do komory, potom strčil tokareva zpátky do pouzdra, ale nezapnul ho. „Fajn, tak počkáme na Valkýry… A hele, tady jsou!“

Dívky se neslyšně vylouply zpoza rohu a zastavily se u nás.

„Budeme stát u brány, odsud máme celou náves jako na dlani,“ oznámila jedna ze Sester a chytila stečkina oběma rukama. Druhá založila šíp.

„Tak jo.“ Kocour odhodil špaček a zatřepal popálenými prsty. „Hlavně bacha, holky, ať omylem neprošpikujete nás.“

Valkýry Kocourovi slíbily, že ho omylem nezastřelí – právě naopak, že když už, bude to schválně.

„Vtipný,“ odfrkl si Kocour a otočil se na mě. „Poseděl sis, mladej? Tak už polez.“

Rychle jsem se prosmýkl mezerou v bráně, vrhl se k zasněžené kopě nějakých krámů a schoval se za ní, abych chvíli počkal.

Na jednu stranu jsem byl rád, že nezačali střílet. Na tu druhou… Jestli to je past, banditi můžou prostě počkat, dokud sem nepřijdou i ostatní.

V zákrytu za harampádím jsem došel k budově nejvíc nalevo – pokud se nemýlím, měl by to být chlív – mávl jsem odsud parťákovi a přes mířidla si prohlížel okna naproti. Kocour se protáhl vraty a zalehl vedle mě.

Potom jsem pootevřel dveře do chlíva, přikrčil se a vpadl dovnitř. Byl prázdný. Jenom hromádky hnoje na podlaze. Po dobytku ani stopy. Kocour, který proklouzl za mnou, zůstal u vchodu a dál kontroloval dvůr.

„Kam dál?“ zeptal se.

„Do strážnice. Skočíme k čarodějovi a do kovárny.“ Nic lepšího mě nenapadlo.

„Tam už se uvidí.“

„Tak jdem.“

Vyšel jsem z chlíva, přitiskl se ke stěně a opatrně vyhlídl za roh. A najednou se zbytky naděje, že se obyvatelé sami sebrali a odešli, rozplynuly.

Za chlívem se nacházely boudy pro psy, u kterých byli vždycky přivázaní dva pořádní vlkodavové. I teď tam byli, jen jeden měl rozdrcenou hlavu a druhému někdo zlomil vaz.

Přeběhli jsme k vedlejšímu domku, po cestě jsme kontrolovali okna.

Vyražené dveře skřípěly ve větru a ani jsme nemuseli jít dovnitř. I tak bylo vše jasné. Čaroděj seděl ve svém oblíbeném křesle, jako by spal. Ale jenom jako – z hrudi mu trčela rukojeť nože zaraženého do solaru.

Tady nic nenajdeme, jdeme dál…

Další byla kovárna. Měla jediné okno a to bylo rozbité. Opatrně jsem tam skrz něj nahlídl. V šeru místnosti se černaly dvě postavy ležící u pece, ale protože se nedalo rozpoznat nic konkrétního, rozrazil jsem dveře a hned zacílil na nehybná těla.

Leží a nehýbou se, ale co když se za mrtvolu jenom někdo vydává!

Nicméně obezřetnost byla zbytečná. Mrtví neožili a nikdo další v kovárně nebyl. Kocour, který mi byl v patách, za sebou rychle zavřel dveře a zaujal pozici u okna, já se prošel po celé místnosti a prohlížel si spoušť, co tu někdo nadělal.

Ukázalo se, že jeden z mrtvých je kovář. Toho druhého jsem nepoznával, ale byl oblečen, jako by zrovna vstal z postele. Evidentně v tomhle oblečení i umřel, po smrti z něj nikdo nic nesundával.

„Viděls ho tu někdy?“ zeptal jsem se Kocoura, který v Dolejší pobýval častěji než já.

„Myslíš, že je možný ho identifikovat? Ale… těžko bude místní.“

Skutečně, rozpoznat, jak mrtvý předtím přibližně vypadal, by dokázal jenom zkušený odborník, protože cizincův obličej strašně znetvořil úder kovářským kladivem. Hlava kladiva, která upadla z rukojeti, se válela na podlaze

vedle černé louže zaschlé – nebo zamrzlé? – krve. A jak to vypadá, samotná roztříštěná lebka byla asi málo: vrah mu rukojetí kladiva rozdrtil žebra a zlomenou mu ji vrazil do hrudi.

Prohlédl jsem kovářovo tělo a kromě podříznutého hrdla jsem našel i ostří nože zalomené v jeho boku. Ale to už ho dobíjeli. Hned bylo vidět, že se jim ho nepovedlo zaskočit a on bojoval do posledního dechu. Mrtvolně bledé prsty doposud svíraly železnou tyč, kterou cejchovali dobytek znakem Dolejší – kruhem zasazeným do trojúhelníku.

„Tak co?“ houkl na mě Kocour.

„Čert ví, kdo to je. Půjdem prozkoumat domy.“

Začali jsme prohledávat domy, ale nic divného jsme už nenašli. Většina věcí, které jsme si pamatovali z minulých návštěv, byla na svých místech.

Vypadalo to, jako by se všichni prostě uprostřed noci zvedli a, dokonce aniž by se oblékli, někam odešli. Nutno podotknout, že to řádně zatočilo s naší psychikou a působilo to tísnivě.

Když jsme došli ke starostovu domu, poslednímu, který nám zbývalo projít, nervy jsme už měli napjaté k prasknutí. Kdyby se tu cokoli hnulo, bez přemýšlení bychom začali střílet. Ale to je to, ono se tu nic nehýbalo.

Tak, poslední dům…

Kocour naučeným pohybem rozrazil dveře, já s připravenou puškou překročil práh, ale nebyl důvod střílet. Všichni ztracení vesničané leželi na zemi, vyskládaní v pečlivých, rovných řadách. Doslova jako by vylezli z postelí, lehli si tu a už se neprobudili.

Spěšně jsem si prohlídl několik náhodně vybraných těl a u všech jsem si všiml dvou malých ranek. Byly tmavomodré, a tak jasně vystupovaly na bílé kůži.

„Vypadá to na vampýry,“ řekl jsem, když jsem prohledal všechny pokoje, „a soudě podle počtu pokousanejch jich bylo aspoň deset. Minimálně šest nebo sedm.“

Kocour jenom hvízdl.

„Fakt vampýři? Co takhle vurdalaci nebo upíři? Co myslíš?“

„Ne, určitě vampýři,“ zavrtěl jsem hlavou a znaveně si sedl na kraj lavice.

„Kdyby to byli vurdalaci, po celý vesnici by se válely kousky těl. A upíři… To jsou taky nemrtví, akorát pijou krev. Zůstaly by po nich stopy zubů. Tady máš dvě díry a nic víc. A upíři by sem všechny nahnat nedokázali. Na to jsou moc blbí.“

Zato vampýři, to jsou prohnané mrchy. Bez speciálních procedur je od člověka prakticky nerozeznáte. Právě tím jsou obzvlášť nebezpeční. Ale stejně je to divné. Vampýři jsou strašně vzácní a mezi sebou se nemusejí. A tady jich najednou bylo okolo deseti!

„To je teda síla!“ hvízdl Kocour, který to v podstatě věděl i bez mé přednášky, a zapálil si další cigaretu.

„No, už jsme prošli všechno, ne? Jdeme podat hlášení, závěry ať si z toho vyvodí velení.“

„Jo, všechno krom sklepa.“

Sklep! Vyměnili jsme si pohledy a očividně jsme si představili ten samý obrázek: spící vampýři, kteří se začínají probouzet. A západ slunce už se blížil…

V malých vesnicích většinou sklepy nehloubili, ale zdejší starosta měl ve zvyku se chlubit svým úžasným skladištěm, které bylo hodně, hodně… prostě výjimečně prostorné…

Beze slova jsme s Kocourem přeskákali těla a lavice, vrhli se do kuchyně a zastavili se u vchodu do sklepa. Popadl jsem kovový kruh a s vypětím začal zvedat masivní víko. Kocour vytrhl kroužek granátu, sevřel pojistnou páku a naklonil se přes okraj. Rozhlédl se a ulehčeně vydechl: „Nikdo tam není!“

Když jsme se vrátili k bráně, oznámili jsme Valkýrám, že je čisto, ty tu informaci předaly velení a oddíl se hned vydal k vesnici. Dron rozestavil hlídky a sám si šel prohlédnout domy.

„Ty násosky sem pustili sami,“ došel pak k očividnému závěru.

„Uhm, sami,“ přitakal Kříž. „Všechny, co spali, v noci očarovali, ale čaroděje a kováře museli zabít. Buď se nechystali jít spát, nebo nebylo tak jednoduché je zaklít.“

„A co strážní? Ti taky nemohli usnout?“ zeptal jsem se.

„Myslíš, že ty závěje venku tam navál vítr? Leží v nich hlídky.“ Kříž se zachmuřeně zamračil a dodal: „Musíme to ohlásit v Pevnosti. Možná je chytnou.“

„Samozřejmě že to ohlásíme, ale přece se nevydáme na cestu za tmy.

Přenocujeme tu a do Pevnosti vyrazíme zítra ráno.“ Dron se nad něčím zamyslel, a aniž by se díval na někoho konkrétního, řekl: „Je třeba pohřbít mrtvé.“

„Možná bysme je nejdřív měli… to… no, osikovýma kůlama.“ Kocour byl veterán a nebál se vložit se do rozhovoru velitelů. „Pro jistotu, hm?“

„Nemáš co na práci?“ ušklíbl se Krivencov a prstem ukázal na Kříže.

„Akorát je pohřběte do posvěcené půdy. To by ještě scházelo, aby se nám přímo pod nosem probudili upíři.“

Kříž se do toho pustil hned.

„Chobote! Postarej se o to. Je třeba pohřbít mrtvé tady na hřbitově, dokud je ještě trochu světla,“ přikázal a rychle dodal: „A řekni Chirurgovi, ať přečte zádušní mši.“

„A kolik hrobů budeme kopat? Nebylo by lepší je spálit?“ navrhl seržant.

„A udělat z celé vesnice pohřební vatru? Vykopejte společný hrob, to do tmy musíte stihnout. Dělej, Chobote, odchod! Poklusem!“

„Chobote tohle, Chobote támhleto…“ bručel si seržant, když odcházel.

„A mimochodem, jmenuju se Andrej.“

„Tak ti budu říkat Andreji.“ Seržant svoji stížnost zamumlal hlasitěji, než by měl, a Kříž ho slyšel. „Pokud do západu slunce nebude vykopaný hrob, tak řeknu: Vojíne Andreji Kuzmine, odsud až do úsvitu budeš kopat zákop!“

Chobot stáhl hlavu mezi ramena, zrychlil a zmizel vyplnit rozkaz.

Já a Kocour jsme se pohřbívání účastnit nemuseli, tak jsme si s čistým svědomím šli vybrat místo na dnešní nocleh. Nakonec se nám zalíbil čarodějův domek. Malá místnost se snadněji prohřeje a díky velkému krbu to bude možné udělat dostatečně rychle. Společně s námi se rozhodli nocovat i Max a Šurik, který jakýmsi zázrakem přemluvil i obě Valkýry, aby mu dělaly společnost.

Zapálil jsem olejové lampy, potom rozdělal oheň v krbu a sedl si před něj.

Kocour od studny přinesl kotlík s vodou, pověsil ho nad oheň a zmizel sehnat něco na zub. V pokoji se brzy znatelně oteplilo. Seděl jsem a bezmyšlenkovitě se díval na plamenné jazyky, jak vesele tancují po březových polenech a čas od času prsknou dlouhými oranžovými jiskrami.

Kocour se znovu vrátil, rozdělil zásoby a začal sypat kroupy do vroucí vody.

„Zásoby jsou skoro netknutý. Ale všechno, co mělo nějakou cenu a nebylo to moc velký, vampýři odvlekli s sebou,“ oznámil nám, přičichl ke kaši a přidal tam nějaké koření. „Zajímalo by mě, proč s sebou brali i dobytek.“

„Aby ho prodali v Pevnosti.“

„Vzpamatuj se, chlape! Vždyť má cejchy. Toho si všimnou.“

„Tak to nevím.“

„Možná mají vlastní usedlost?“ protáhl Kocour zamyšleně.

„Nekecej kraviny!“ zachechtal jsem se a prohrábl polena pohrabáčem.

Vampýrská vesnice? Blbost. Vampýři nejsou lidi. Nebo spíš – jsou nelidi?

Pokousaný se za žádných podmínek vampýrem nestane. Neupokojeným mrtvým klidně, ale ne vampýrem. A aby v jedné vesnici žila desítka pijavic?

To je totální kravina!

Šurik a Max přišli, když už jsme se s Kocourem najedli. Vzápětí po nich se objevily Valkýry a v malé místnosti bylo rázem těsno. Křeslo a postel jsme museli vynést ven a podlahu jsme vystlali slamníky, které jsme přinesli z okolních domů.

„Měli bysme si zavzpomínat na kluky. Ať je jim země lehká.“ Kocour zaklepal klouby prstů na podlahu.

„Jo, Cejn a Valja byli dobří chlapi,“ souhlasil Šurik. „A nováčky jsem dokonce ani neznal jménem. Mimochodem, odkud byli?“

„Tenhle měsíc je k nám převeleli z první roty,“ řekl jsem a natáhl si nohy.

„Ti měli ale zkurvený štěstí.“

„Hm.“

„A viděli jste vampýra?“ zeptal se najednou Max, když si na talíř vyškrabával zbytky husté zapražené polévky.

„Jakýho vampýra?“ přimhouřil oči Kocour.

„Tu mrtvolu, co se válela v kovárně.“

„To byl vampýr?“ zeptal jsem se skepticky. „Jaks na to přišel?“

„Chirurg provedl pitvu.“ Šurik úkosem pohlédl na holky, které to viditelně zaujalo, a začal vysvětlovat: „Dvě srdce, špičáky, prostě všechno. Jenom nechápu, proč ho nevzali s sebou.“

„Neměli čas?“ navrhl Kocour. „Nebo už toho víc nepobrali.“

„To by ho aspoň zakopali.“

„Stejně bysme ho našli,“ namítl Kocour, vyndal ze samopalu zásobník a položil ho vedle sebe, potom vyhodil náboj z komory. „A oni spěchali. Proto to tu celý nevybílili.“

„Jen aby se nevrátili,“ ušklíbl jsem se, „to by byl tanec.“

„Ale Dron tu chce nechat pět lidí,“ řekl Max a foukal na lžíci s polévkou.

„Proč?“

„Říká, že teď se z vesnice stane základna Patroly. Pak sem pošlou ještě někoho z Pevnosti.“

„Jo, pošlou. Asi za dva měsíce,“ zabručel Šurik a z jeho kyselého tónu bylo rázem jasné, že ho Dronův nápad nenadchnul. To mohlo znamenat jenom jedno.

„Šuriku, tebe tu nechaj?“ zeptal jsem se ho a hodil do krbu další poleno.

„No jo. Dron si mě prostě zamiloval, kurva.“

Já a Kocour jsme se zachechtali. Max se po nás nechápavě podíval.

„Co je na tom špatnýho? Aspoň se v tom mrazu nebude muset táhnout do Pevnosti.“

Jasně, že možnost odpočinout si byla dobrá. Akorát Šurik se zjevně chtěl blíže seznámit s Valkýrami, ale Dron mu to překazil. Navíc tady na samotě bude muset přečkat tři dny azurového slunce – mně osobně by se z toho ježilo úplně všecko, nejen vlasy na hlavě.

„A není nebezpečný tu zůstávat? Pokud pozabíjeli celou vesnici, co proti nim zmůže pět chlapů?“ zeptala se se sotva znatelným úsměvem jedna z Valkýr.

A helemese, ony mluví! Upřímně, myslel jsem, že budou celý večer mlčet.

„Nebezpečný? Ani ne. Sami si sem ty vampýry pustili. Stas nám tu nechá kulomet a skrz opevnění se žádná mrcha nedostane. Jenom se musí obnovit ty kouzla!“ A Šurik začal zapáleně vyjmenovávat možné varianty ochrany osady před napadením a postupně pak přešel ke svým obvyklým báchorkám.

Vytáhl jsem brousek a začal vyrovnávat zuby na sekeře. Kocour čistil samopal a jenom Max chytal lelky. Nakonec to nevydržel a sedl si ke stěně vedle Kocoura.

„Hele, jak ses sem vlastně dostal?“

„Kam sem?“ nechápal Kocour.

„No, do Příhraničí. Nejsi přece místní, ne?“

„Ne, nejsem. Asi před třema rokama jsme takhle jeli autem a chtěli si zkrátit cestu. No, a zkrátili jsme si ji.“ Kocour si nad něčím povzdechl a začal skládat kalašnikov.

„To já si z autobusu odskočil na malou. Vrátil jsem se – a nebyl tam ani autobus, ani cesta.“ Max se tiše zasmál. „Nejdřív jsem si myslel, že jsem zabloudil.

Doteď nevím, jak se mi podařilo dojít do Pevnosti.“

Lidi se k nám dostávají různě. Těch, kdo tu byli od samotného začátku, přežilo docela dost, ale v Patrole často nesloužili. A Max to měl ještě dobré, myslel si, že zabloudil. Co jsem si měl myslet já, když jsem na jedné zastávce vyskočil z vlaku, abych si koupil pivo, narazil tam jen na opuštěné přepážky, a když jsem se otočil, nebyl tam ani vlak a dokonce ani koleje? Na celém nádraží byla jenom jedna další živá duše – holka, která taky vystoupila a byla stejně zmatená jako já.

Dost! O tom je lepší nepřemýšlet. Ta holka už dávno není, je jenom Valkýra. A ani ten kluk už dávno neexistuje. To je prostě život…

Najednou jsem měl pocit, že mě někdo upřeně pozoruje. Pootočil jsem hlavu a střetl se s pohledem jedné ze Sester. Buď Larisy, nebo Alisy – nějak jsem neměl čas si vyjasnit, která z nich je která. Neuhnul jsem očima, ale ze zvyku jsem se na ni začal dívat jakoby skrz, celkově jsem dával pozor na její pohyby. Bylo nebezpečné se lidem dívat do očí. Zasvěcenému nedělalo problém neobezřetného člověka začarovat.

„Mají pravdu, vypadáš děsivě, Lede,“ řekla Valkýra s takovým zvláštním výrazem.

Šurik se div nezalkl smíchy.

„Ale no tak!“ zachechtal se. „Jasně, Led není žádnej krasavec, ale do Quasimoda má taky daleko.“

„Tak jsem to nemyslela,“ zamračila se Larisa nebo Alisa popuzeně.

„Prostě, u většiny lidí poznáš, co od nich můžeš čekat. Ale koukni na něj.

Vypadá, jako by byl hodný a mírný, má laskavé oči, ale přitom určitě odhaduje, kam vrazit nůž.“

Jenom jsem si odfrkl. Jo, přesně nad tím jsem přemýšlel – kdyby rozhovor nabral nechtěný směr.

„A kdo ti o mně navyprávěl takový zajímavý věci, kočko?“ zadíval jsem se zvědavě na Alisu. Nebo Larisu. To je fuk.

„Ále… Pár lidí.“ Nechtělo se jí odpovídat a zdálo se, že už sama lituje, že s tímhle podivným rozhovorem vůbec začala.

Naše povídání pak tak nějak samo od sebe odumřelo. Z tepla a syté večeře na nás padla ospalost a nikdo nic nenamítal, když Kocour zhasl lampy. Zítra musíme vstávat ještě před svítáním. Ovšem už kolem oběda budeme v Pevnosti.

Jestli vše půjde, jak má. Jestli…

Více v knize LED, kterou v březnu 2015 vydalo nakladatelství FANTOM Print.

Copyright © 2014 by Pavel Korněv

Cover © Dominik Broniek

Translation © Markéta Klobásová

ISBN 978-80-7398-303-1

Český název: Led. Originální název: Лёд. Autor: Pavel Korněv. Překladatel: Markéta Klobasová. Obálka: Dominik Broniek. Nakladatel: FANTOM Print, 2015. Počet stran: 368. Doporučená cena: 279 korun.