8 fotek 
Dnes již sedmidílná sága Noční běžci patří bezesporu k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co na poli klasické fantasy vzniklo. Velkou zásluhu na tom mají především dva ústřední protagonisté: tulák, bard a špeh Seregil a jeho tajemný druh Alek z Kerry.
Přinášíme ukázku ze sedmého dílu série Štěstí ve stínech. Zdroj: výřez knižní obálky.
Tahle povedená dvojice – Seregil s Alekem – zažila už leccos: potýkala se s nadpřirozenými netvory, zloduchy beze cti, prohnilými palácovými intrikány, ale také s romantickými city (které je poutají zejména k sobě navzájem).
V románu Střepy času čelí dalšímu nebezpečí – pradávnému zlu, které zavraždilo guvernéra posvátného ostrova Kouros a jeho metresu. A to má být teprve začátek… Zkrátka a dobře, dobrodružství jako ušité na míru Seregilovi i Alekovi – a tentokrát zejména tomu druhému.
Protože zlo, které je uvězněné v jiné realitě a které se snaží zničit veškerý život, může zastavit pouze muž, jenž kdysi zemřel a následně byl znovu oživen. Ale bude mít Alek dostatek kuráže, aby zemřel podruhé a zřejmě již definitivně? A jak se k tomu postaví jeho přítel, druh a milenec Seregil?
I ve Střepech času, zatím posledním „střípku“ v cyklu Noční běžci (nepočítáme-li sbírku povídek Postřehy), dokazuje Lynn Flewellingová své nesporné vypravěčské mistrovství.
Natěšené čtenáře čeká poctivá porce nadpřirozených motivů (děsivých bestií z temnot, dobrodružství a napětí), jimž vévodí dva muži, kteří se – mnohdy aniž by se o to příliš snažili – rozhodli postavit tomu největšímu zlu, na jaké kdy na svých cestách narazili…
„NA POSVÁTNÉM OSTROVĚ SE PROBUDILO PRADÁVNÉ ZLO…“
… a je na dvojici poněkud výstředních dobrodruhů, aby se mu postavili!
Anotace:
Guvernér posvátného ostrova Kouros a jeho milenka byli zabiti uvnitř zamčené a hlídané místnosti. Jediní svědkové zločinu – stráž, která vyrazila dveře, když zevnitř uslyšela výkřiky – zešíleli hrůzou, blábolíce o přízracích… a věcech horších než přízraky.
Alek a Seregil, mistři špehové, které na Kouros vyslala královna, tu nacházejí veškeré vzrušení a nebezpečí, jaké si jen mohou přát – a ještě nějaké navíc. Neboť se zde probudilo pradávné zlo, nesmírná moc, která se nezastaví, dokud neunikne z vězení na onom světě a nepomstí se všem, kdo žijí.
A jen takoví, jako je Alek – který zemřel a byl navrácen do života – mohou vkročit mezi světy a postavit se vrahovi…, přestože to znamená druhou a až příliš trvalou smrt.
Zdroj: obálka knihy.
UKÁZKA z knihy Střepy času od Lynn Flewellingové
Kapitola 1
DÉŠŤ NA STŘEŠE
Časný jarní déšť šlehal do okenních tabulek vedle Alekova křesla a bubnoval mu nad hlavou o břidlicovou střechu hostince. S praskajícím ohněm v krbu, dobrou večeří, kterou právě dojedl, a zajímavou knihou vypůjčenou z knihovny Domu Orësky se Alek těšil na poklidný večer. Jeho společník však měl jiné představy.
Seregil, natažený na hromadě polštářů před ohněm, už prolistoval řádku očividně nezajímavých dopisů, odložil několik knih a teď ležel, civěl do stropu a tiše – a poněkud otravně – si mezi zuby pískal jakousi smutnou melodii. Alek hádal, že skládá nějakou novou píseň, protože k zbláznění úmorně opakoval fráze a bosou nohou přitom vyklepával rytmus o lopatku na popel. Dokonce i Ruetě a jejím koťatům už s ním došla trpělivost a vrátily se do košíku v koutě. Přestože to však bylo velmi rušivé a melodie zněla melancholicky, cítil Alek i jistou úlevu. Předchozí rok pro ně byl těžký, ztratili další lidi, na kterých jim záleželo – Myrhichii, lady Kylith, vévodu Maltha. Málem přišli i o Illiu, dceru Micuma Cavishe. Aleka ztráty hluboce zasáhly, ale v Seregilovi vždycky zůstávala bolest dlouho, lehce zabarvená pocitem viny.
Bylo to poprvé během mnoha měsíců, kdy Seregil projevil chuť skládat, takže to bylo téměř vítané vyrušení, i když znamenalo, že si Alek nic nepřečte.
Zavřel knihu. „Pěkná melodie, ta, na které pracuješ. Zahraješ mi ji?“
Seregil se podíval na aurënskou harfu, visící na stěně. „Ještě není hotová.“
„Aspoň kousek.“
Seregil se s omluvným pousmáním posbíral a vynořil se ze svého hnízda. Sundal harfu, zabrnkal na struny, trochu je naladil a zahrál pár taktů, které zněly jako žalozpěv.
Melancholická melodie spolu se Seregilovým celkovým neklidem představovaly důvěrně známé příznaky. V naději, že svému milému trochu zvedne náladu, Alek řekl: „Víš, kdysi jsi mi slíbil, že už to nikdy neřekneš.“
„Za poslední hodinu jsem neřekl ani slovo,“ řekl Seregil a zvedl obočí nad očima, šedýma jako moře.
Alek si tiše odfrkl: „A už skoro měsíc jsme nevzali žádnou noční práci.“
„Nebyla tu žádná, co by stála za náš čas. Všechny jsou tak…“ Seregil rozčileně rozhodil rukama.
„Jenom pokračuj. Řekni to.“
„Nudné!“ Seregil pověsil harfu zpátky na háček a s rukama v bok se otočil k Alekovi. „Jestli budu muset doručit ještě jeden dárek z lásky nebo hledat další kompromitující dopisy, hodím si mašli!“
„Trávíme čas u dvora.“
„Ano, to je pravda – a jakkoliv mi na naší mladé královně záleží, mám za sebou právě tolik zdvořilého tlachání, kolik zvládnu.“
S tím se Alek nemohl přít. Byla to dlouhá, nepříjemná zima, která pohřbila Rhíminee ve zrádné břečce a náledí, bránící vyjížďkám a střelbě venku; naposledy si vyjeli na lov těsně po Truchlivé noci.
V královském vnitřním kruhu byli relativně noví, a navzdory nízkému postavení byli očividně oblíbenci královny Elani, takže jimi mnozí zavedenější dvořané přirozeně pohrdali. Seregil tak soustavně vyhrával u stolu na bakši a Alek tak soustavně porážel ostatní rádoby lučištníky – šlechtice s jemnýma rukama, kteří nikdy nemuseli trefit, nebo hladovět – že je už jen málokdo přibíral do hry. Někteří z nich jim za zády říkali královnini psíčci.
Zdroj: knižní obálka.
Jejich pomlouvači by měli mnohem víc námětů k řečem, kdyby je teď viděli, jak lenoší v tajných pokojích u Jelena a vydry, v rozhodně nijak výstavní ulici Modré Ryby za Podzimním trhem. Seregil byl tajným majitelem tohoto místa a byl to jejich skutečný domov a útočiště před nekonečnou řádkou společenských povinností, které vyžadovala jejich pověst: zábavami ve vile na ulici Kol, návštěvami salónů zbývajících přátel, večery v Domě Orësky s Therem a Magyanou a nezbytným držením kroku s poslední módou prostřednictvím krejčích a klenotníků. Válka skončila před rokem a půl, znovu byla hojnost luxusního zboží a obchodníci na černém trhu hladověli. Mnozí lidé stále odsuzovali stav divadelní scény, jelikož mistr Atre a jeho úžasná společnost koncem války náhle zmizeli. Zlatý jeřáb zel prázdnotou, ale ostatní divadla ve městě stále trpěla srovnáváním.
„Tak co chceš dělat?“ zeptal se Alek.
„Vypadnout z toho mizerného města!“
„Tak pojeďme do Vodního Luhu. Micuma s rodinou už jsme neviděli celou věčnost.“
Seregil vyhlédl do deště a pochybovačně stiskl úzké rty. Byla by to mokrá, studená vyjížďka, a on se mokru a chladnu vyhýbal, jak jen to šlo. „Snad za pár dní, jestli se zlepší počasí. Každopádně se musíme vrátit na ulici Kol včas, abychom se ukázali na Korathanovy narozeniny.“
Přihodil do ohně pár polen a ponořil se zpět do polštářů s jednou z poházených knih.
Konečně klid, pomyslel si Alek a vrátil se k vlastní knížce – dokud Seregil nezačal znovu pískat.
Kapitola 2
PŘÍHODNÁ NABÍDKA
O několik dnů později se vrátili na ulici Kol a k veřejnému životu, navštívili princovu narozeninovou slavnost a znovu začal společenský kolotoč. Mizerné počasí pokračovalo, otravný déšť nahradila protivná mlha. Zašli do divadla, do heren a do několika salónů, včetně salónů markýzy Alanie, elegantní vdovy, která se o ně začala dost zajímat od Seregilova šťavnatého představení ve Třech dracích, což bylo skoro před rokem. Sloužilo jí ke cti, že její společnost byla zajímavou sbírkou vzdělaných šlechticů, filozofů, umělců a zábavných darebáků jako Seregil. Jídlo a víno bylo vždy vynikající. Dokonce i Seregil musel zdráhavě připustit, že je život o něco méně nudný než předtím.
. . . .
Konečně se počasí zlepšilo, déšť ustoupil jasnému slunci a svěžímu větru. Jednoho večera během Svátku květů byli v Alaniině domě, když si Alek všiml, jak Seregil mrká a bezděčně si mne pravý spánek, zatímco prohrává partii bakši s dvorním malířem Vireem. Alek dohrál modré husy s Alanií a dvěma koketními mladými dámami, odložil karty stranou a šel si přisednout k Seregilovi.
„Co se děje?“ zeptal se, když Seregil přiznal prohru.
„Bolí mě hlava,“ odpověděl Seregil. „Obávám se, že dnes budu muset skončit brzy.“
„To je mi velmi líto,“ řekla markýza, která se k nim připojila. „Můžu říct Eversovi, aby připravil čaj z březové kůry.“
„To je od tebe velice laskavé, ale myslím, že se potřebuji pořádně vyspat.“ Seregil se naklonil nad její rukou a dvorně ji políbil. „Slibuji ti, že ti to vynahradím dobrou večeří v ulici Kol.“
. . . .
Vítr sfoukl mnohé pouliční lampy a těch pár, které zůstaly, vrhalo na krajích ulic nejisté stíny. Byla to dobrá noc pro lapky, dokonce i v téhle bohaté čtvrti plné zdí a stráží, ale Seregil vypadal neobvykle nesoustředěně a cestou často zvedal ruku v rukavici k čelu.
Zdroj: knižní obálka.
„Opravdu tě bolí hlava.“
„To musí být změnou počasí.“
Jakmile dojeli domů, Seregil zamířil se šálkem odvaru z vrbové kůry do postele. Když si Alek později přišel lehnout, už spal, ale neklidně. Alek mu sáhl na čelo a byl rád, když zjistil, že je chladné. Seregil se nevzbudil, ani když Alek sfoukl noční lampičku, vlezl si do postele a přitáhl ho k sobě. To Seregila uklidnilo a Alek brzy usnul.
. . . .
Poryvy větru mu neustále škubaly pláštěm a šlehaly mu vlasy přes oči. Seregil se sklonil, aby si prohlédl zámek na těžkých dubových dveřích. Měsíc stál vysoko, vrhal dost světla, aby bylo možné rozeznat zrezivělé kování a ohromnou klíčovou dírku. Nic v jeho nářadí nebylo dost velké, aby zámek odemkl. Stál tam, obklopený lišejníkem zarostlou kamennou zdí, mezi ním a Alekem byly dveře a on se musel k Alekovi dostat. Při té myšlence se mu rozbušilo srdce a tepalo mu v hlavě. Musí najít Aleka!
Vrazil do klíčové dírky ruku a hmatal po stavítkách. Byla ostrá jako břitva, řezal si o ně citlivá bříška prstů, ale nemohl přestat. Bolest byla nesnesitelná, ale konečně ucítil, jak zámek povoluje. Vytáhl zakrvácenou ruku, prudce dveře rozevřel a ocitl se v dlouhé chodbě.
„Aleku!“ Jeho hlas zněl přidušeně, byl sotva slyšitelný. Zkusil to znovu, ale vydal ze sebe jen chraplavý šepot.
Když však vyrazil chodbou, slyšel své jméno, ozývající se z veliké dálky, která neměla nic společného s kamennými zdmi. Chodba byla dlouhá a na jejím opačném konci stál Alek, zády k němu.
„Aleku!“ zachraptěl Seregil, ale věděl, že ho Alek nemůže slyšet.
Jak se bál, Alek zmizel vpravo za rohem. Seregil běžel k zatáčce, ale našel jen další, stejně dlouhou chodbu a Alek stál zase zády k němu. Vykřikl, ale Alek znovu zmizel – tentokrát vlevo. Opakovalo se to znovu a znovu, jako by hráli nějakou podivnou a rozčilující hru, která se Seregilovi rozhodně nezamlouvala.
Když naposledy zahnul za roh, uviděl Aleka, jak se choulí u zdi na slepém konci dlouhé chodby. Měl tvář v dlaních, ale Seregil ho poznal podle světlého copu a podle oblečení. Když jeho milý vzhlédl, z dříve krásné tváře nezbylo nic než lebka s prázdnými očními důlky. Náhle se za Alekem otevřely dveře a Alek jimi propadl. Dveře zmizely stejně nečekaně, jako se objevily.
„Ne!“ vykřikl Seregil. „Aleku! Talí, vrať…“
. . . .
„…se!“
Zoufalství v Seregilově hlase Aleka vytrhlo ze spánku právě v okamžiku, kdy ho cosi tvrdě a prudce udeřilo do obličeje. Bolestně a překvapeně zasténal a automaticky zvedl ruce, aby útočníka odrazil. Místo toho však nahmatal Seregila, jak sedí vzpřímeně na posteli, zalitý studeným potem, a třese se. Chraplavým, vyděšeným hlasem neustále opakoval: „Vrať se! Prosím, vrať se!“
Zdroj: knižní obálka.
„To je v pořádku, talí.“ Alek ho jemně znovu položil a přitáhl si Seregilovu hlavu na rameno. Bylo příliš tma, aby ho viděl, cítil však, jak Seregilovi buší srdce o žebra, a vlhkou, lepkavou kůži. Noční můry nebyly pro Seregila ničím neznámým, ale už to bylo hodně dávno, kdy měl podobnou. „Co se ti zdálo?“
„Bylo to zlé.“
„O čem?“
„Já – nevzpomínám si.“
„Mluvil jsi ze spaní. Prosil jsi někoho, ať se vrátí.“
„Opravdu?“ Seregil se trhaně nadechl. „Nevím. Nevzpomínám si na nic kromě toho, jak jsem byl vyděšený.“
„Možná si vzpomeneš ráno. Co hlava?“
„Pořád bolí.“
„Něco ti přinesu.“ Ale když zkusil vstát z postele, Seregil ho pevně objal.
„Prosím, zůstaň.“
Alek přitáhl přikrývku Seregilovi k bradě a hladil ho po zádech jako tolik nocí po Nysanderově tragické smrti. Trvalo dlouho, než si byl jistý, že Seregil usnul.
. . . .
Příští ráno se probudili pozdě. Seregil vypadal zřetelně vyčerpaně.
„Pořád tě bolí hlava?“ zeptal se Alek.
„Ne, díky bohům, ale moc dobře jsem se nevyspal.“ Seregil si promnul oči a zamračil se na něho. „Bilairyho koule, co to máš s obličejem?“
„To ty, talí. Házel jsi sebou ze sna.“ Alek přešel k vysokému zrcadlu a žalostně si prohlížel malou modřinu pod pravou lícní kostí. „Občas je nebezpečné s tebou spát.“
Seregil přišel k němu a jemně modřinu políbil. „Promiň.“
„Možná to bylo jen příliš sytým jídlem včera večer. Alaniin kuchař užívá příliš mnoho koření a másla.“
„Nejspíš to bude tím,“ zasmál se Seregil, ale znělo to trochu falešně. Oba si vzpomněli na dobu, kdy byly jeho noční můry víc než jen obyčejné sny.
. . . .
Dveřmi jídelny proudily pozdně ranní sluneční paprsky. V zahradě za nimi už se vytratily krokusy a pod pučícími šeříky kvetly narcisy a voňavé ty. Růžové keře zdobily čerstvé zelené lístky. Seregil a Alek si zrovna dávali pozdní snídani, když Runcer uvedl dovnitř Thera a Miku, jeho mladého učedníka.
Chlapci s pískově žlutými vlasy teď bylo deset let a ode dne, kdy ho Thero zachránil před spavou smrtí, vyrostl o půl dlaně. Mika, bystrý, zvědavý a občas trochu uličník, byl Therovi naprosto oddaný. Velké šedé oči zářily při každém slovu pochvaly pýchou a obdivem.
Runcer odešel do kuchyně přinést další jídlo a mléko pro Miku.
„Co sem vás dva přivádí tak brzy?“ zeptal se Alek, zatímco Therovi naléval šálek silného aurënského čaje.
„Brzy?“ ušklíbl se Thero. „Je skoro poledne a vy dva jste pořád v županech. Zase vás Alania zdržela celou noc?“
„Ne, vlastně jsme odešli dřív,“ řekl Alek.
„Líbí se mi,“ sdělil jim Mika a natáhl se pro kořeněný bochánek. „Pusinkuje mě, ale taky mi dává sladkosti.“
Thero odsunul bochánky z dosahu, aniž se dotkl talíře: „Způsoby!“
Ode dne, kdy se Mika přestěhoval z domu svých rodičů do pokojů v Therově věži v Domě Orësky, byl čaroděj chlapci učitelem, rádcem i opatrovníkem. Přestože byl Thero dost přísný, měl svého učedníka očividně rád a Seregil neustále žasl nad proměnou muže, který kdysi býval jeho soupeřem a teď byl vzácným přítelem. Dřívější „psí čumák“ vyzrál v rozumnou lidskou bytost, starající se o víc než o vlastní schopnosti a žízeň po vědění.
Zdroj: knižní obálka.
Mika se usilovně snažil tvářit kajícně. „Prosím, lorde Aleku, můžu si vzít bochánek?“
Alek se zazubil a posunul talíř zpět chlapci na dosah: „Vezmi si, kolik chceš.“
Zatímco si dospělí povídali o různých společenských událostech, Mika snědl svou porci bochánků a slaniny, a když si myslel, že se nikdo nedívá, podstrčil pár soust i dvěma bílým zengatským psům, lelkujícím pod stolem. Když bylo po jídle, Thero chlapci navrhl, ať vezme psy do zahrady.
Seregil na Zira a Mâraga pískl, aby vylezli zpod stolu, a našel dost okousanou dřevěnou kouli, aby jim měl Mika co házet. Když chlapec odešel, Seregil se na čaroděje tázavě zadíval.
„Vypadáš neobvykle unaveně, Seregile,“ podotkl Thero. „Neříkej mi, že tě začíná dohánět tvůj nevázaný život?“
„Moc jsem se nevyspal.“
„Měl noční můry,“ dodal Alek, čímž si od Seregila vysloužil mrzutý pohled.
„To je mi líto,“ řekl Thero. „Pokud si vzpomínám, míval jsi je dost často.“
„Každý občas nějaké má,“ odbyl celou záležitost Seregil. „Takže co tě sem přivádí?“
Thero si dolil další čaj. „Co si myslíš o přízracích?“
„Nemám je rád.“ Seregil usrkl čaj a podíval se po Alekovi. Pokud věděl, mladší muž se bál jen tří věcí: ztráty Seregila, výšek a duchů – od doby, kdy ucítil jejich chladný dotek, toho dne, co na dalekém plenimarském pobřeží zabil dyrmagnos. „Proč se ptáš?“
Čaroděj se usmál. „Jen jsem uvažoval, jestli byste si se mnou nechtěli udělat malou vyjížďku. Dorazila zpráva, že minulý týden duchové možná zabili guvernéra Kourosu a jeho milenku.“
„Kouros? Posvátný Kouros?“ Najednou se zdálo, že si Alek moc starostí s duchy nedělá.
„Právě ten. Tys tam nikdy nebyl, že, Seregile?“ zeptal se Thero.
„Ne, ačkoliv jsem se tam vždycky chtěl podívat,“ odvětil Seregil. „Když jsem byl Nysanderův učeň, slíbil mi, že mě tam vezme, ale než k tomu došlo, věci se pokazily.“
Na Kourosu, bohatém na zlato, historickém i duchovním srdci Tří Zemí, sídlila nejstarší věštírna ve Třech Zemích. Po válce se ostrov po mnoha desítkách let znovu vrátil do vlastnictví Skaly. Loni v létě tam Klia odjela s početným vojskem, aby udělala mezi obyvatelstvem pořádek. Ti, kdo byli oddaní Plenimaru, byli vyhnáni – ačkoliv většina jich uprchla dřív, než Klia dorazila – a ti, co zůstali, museli složit přísahu věrnosti královně Elani a Skale.
„Proč si lidé myslí, že je zabili duchové?“ zeptal se Alek.
„Protože několik lidí tvrdilo, že vidělo duchy blízko pokoje, kde zemřeli – to za prvé. Alespoň jeden z nich byl očividně spatřen spolehlivými svědky: stín hodně vysokého muže.“
„Pokud tihle spolehliví svědci mluví pravdu.“
„Ano,“ odpověděl čaroděj, „ale z poslední doby máme i další zprávy o záhadných úmrtích a zmizeních – většinou šlo o pastýře a poutníky.“
„Hm.“ Seregil zatočil čajem v šálku.
Thero zvedl obočí: „Zdá se, že už sis na to udělal názor.“
„Ne, ale odmítám se nechat ovlivnit historkami z druhé ruky. Jinak se budeme vrhat za každým stínem a říkat mu duch.“
„A když ti řeknu, že pokoj byl zamčený zevnitř na závoru?“
Zdroj: knižní obálka.
Seregil nakrčil nos. „To je sotva důkaz nadpřirozených sil. Vyloučil někdo kouzla?“
„Podívám se po stopách, samozřejmě,“ odvětil Thero.
„Kde přesně se to stalo?“ zeptal se Seregil.
„V paláci hierofantů ve starém sídelním městě Menosi. Zesnulý guvernér, arcivévoda Toneus, přestavoval palácové prostory a renovoval sídlo věštírny. Měl v úmyslu předložit to vše jako hold královně Elani, až letos v létě přijede.“
„Tím by si jistě získal přízeň.“ Alek si zabral poslední plátek slaniny z talíře. „Takže ty si myslíš, že když se potloukal starými troskami, vyrušil nějaké naštvané duchy?“
„Zní to přijatelně,“ odpověděl Thero. „Po staletí se říká, že na celém ostrově straší. Poutníci a bardi vyprávějí bezpočet historek o setkáních s lidmi v dávném oblečení nebo o ztracených dětech po celém ostrově, nejenom v Menosi. Kolik je na nich pravdy, se teprve uvidí, ale s tolika příběhy jsem ochoten potlačit pochyby, dokud se tam nedostaneme. Duchové existují, a bylo by divné, kdyby na tak dlouho obývaném ostrově žádní nebyli. Ať je to jakkoliv, jestli má Elani letos v létě v plánu vydat se na Kouros a navštívit věštírnu, její matka a strýc nebudou chtít, aby se ocitla v nějakém nebezpečí.“
„Ne, jistěže ne,“ řekl Alek. „A jak přesně Toneus a jeho milenka zemřeli?“
„Hlášení guvernérovy tajemnice, lady Zelly, popisuje těla jako doslova rozervaná na kusy. Velmi odporná záležitost.“
„Hm.“ Seregil špičkou nože kreslil zbytkem žloutku ze sázených vajec arabesky a dál se tvářil nedůvěřivě.
„Na ostrově to znovu vyvolalo neklid a existují obavy z lidové vzpoury,“ pokračoval Thero. „Pro zmizení mohou existovat i přízemnější vysvětlení a lady Zella se obává nejhoršího. Královna posílá na Kouros jako zatímního guvernéra Kliu a já pojedu také.“
Seregil se zasmál: „Opravdu?“
„S královským pověřením,“ ostře odvětil Thero, ale trošku mu zrůžověly uši.
Přestože byl Thero před rokem formálně uznán jako Kliin milenec, bylo to poprvé, kdy měl čaroděj Orësky tak těsnou vazbu s královskou rodinou, a proto stále nebylo jisté, jestli se budou moci vzít, jelikož ani z jedné strany neexistoval podobný precedens. Čarodějové Orësky, kteří většinou skládali přísahu celibátu, byli tiše pohoršeni. Z královské strany se soudilo, že bude vkusnější odložit svatbu, až se bezpečně vdá mladá královna Elani. Jelikož si Elani ještě nevybrala manžela, natož aby porodila dědičku, byla Klia stále součástí následnické linie. Kliin poměr s čarodějem – kteří byli ze své magické podstaty neplodní – skýtal očividnou výhodu, jelikož tlumil jakékoliv přetrvávající podezření, že si nárokuje trůn.
Seregil a Alek si svorně mysleli, že je to všechno příliš složité a hloupé, ale Klia a Thero prozatím navenek bydleli odděleně: Thero ve své věži a Klia v komnatách v paláci. Čas strávený mimo město bezpochyby nabízel vítaný oddech od zkoumavých pohledů společnosti.
„Jedu také, abych prozkoumal to strašení,“ dokončil Thero, „a vaše pomoc by se mi opravdu hodila. Klia už vlastně královně navrhla, abyste vy dva jeli jako Pozorovatelé, ještě s Micumem Cavishem. Pokud souhlasíte, hned mu pošlu zprávu. Královna vám samozřejmě nemůže dát ofi ciální zmocnění.“
„Samozřejmě že ne.“
„Vezmeš s sebou Miku?“ zeptal se Alek. Mrkl na Seregila a dodal: „Můžete si z toho udělat rodinný výlet.“
Thero si rýpnutí nevšímal. „Ano. Pochopitelně ho nevystavím nebezpečí, ale cesta pro něho bude velmi poučná. Ještě nikdy nebyl venku z Rhíminee.“
Právě v tu chvíli se chlapec přihnal ze zahrady. „Pojedou s námi, mistře?“
„Posaď se,“ řekl mu Thero. „Ještě to probíráme.“
Mika se usadil na své židli, ale očividně překypoval vzrušením. „Musíte jet! První hierofant a jeho lidé dopluli na Kouros a postavili Menosi před víc než dvěma tisíci lety. Neumím si vůbec představit, jak je to dávno, ale město tam pořád je! Nechcete vidět, kde žili?“
„O hierofantech toho moc nevím,“ připustil Alek.
Zdroj: knižní obálka.
„Mistr Thero mě o nich učí,“ prohlásil Mika. „Kouros je místo, kde žili velcí vládcové, hierofanti, když se svými lidmi připluli přes východní moře. Jejich potomci se usadili i na pevnině, a tak po nějaké době vznikly Mycena, Plenimar a Skala.“
„Výborně,“ řekl Thero. „A proč zůstali tak dlouho na Kourosu?“
„Kvůli věštírně, první ve Třech Zemích.“
„A proč ho opustili?“ zeptal se Alek.
„Nikdo si není jistý,“ odpověděl Thero. „Podle dějin, které jsem četl, zasáhla ostrov zanedlouho po založení Tří Zemí ohromná bouře a většinu obyvatel zahubila. Tehdy také utichla věštírna, ale nikde jsem nenašel žádné vysvětlení, proč se to stalo.“
„V Aurënenu se o tom vypráví příběh,“ řekl Seregil a všechny oči se obrátily k němu.
„Faieové o Kourosu věděli?“ zeptal se Alek.
„Samozřejmě. Východní klany obchodovaly s Menosi a základnami na pobřeží až do vlády poslední hierofantky Nhandi Moudré. Kouros je prvním místem, kde se smísila krev mého a vašeho lidu.“
„A narodili se tam první čarodějové, velmi mocní mágové,“ řekl Thero.
„Proč byla Nhandi poslední z hierofantů?“ zeptal se Alek.
„To je další věc ztracená v mlze dějin. Tehdy bylo zničeno velké množství záznamů.“
„Jaká bouře může smést celý ostrov?“ zeptal se Mika.
Seregil pokrčil rameny. „Někteří říkají, že to byla bouře, ale stejně tak to mohlo být zemětřesení nebo ohromná vlna. Ať to bylo jakkoliv, město Menosi bylo postupně opuštěno a lidé se mu začali vyhýbat.“
„Ale věštírna je tam pořád, i když mlčí,“ podotkl Alek. „Říkal jsi, že ji Toneus opravoval?“
Thero přikývl. „Je to posvátná půda, zasvěcená Illiorovi, myslím.“
„Můžeme tam jít, mistře?“ zeptal se Mika.
„Ano. Musíme ji uctít. Co ještě víš o Kourosu, Seregile?“
„Vlastně nic moc, až na to, že obchod mezi Aurënenem a ostrovem byl nějakou dobu po katastrofě přerušen, ale tehdy už zdroje ostrova vyschly, kromě dolů. Zlata je na Kourosu zřejmě nekonečně mnoho.“
„Podle prvních průzkumů, když Klia znovu převzala ostrov, tam Plenimarští stále těžili zlato, stříbro a pár dalších věcí.“
„Proto chtěla královna ostrov zpátky?“ zeptal se Alek.
„Bez místního zlata jsme se už dlouho obešli, ale Kouros je kolébkou celé naší civilizace a všech Tří Zemí. Držet Kouros znamená držet naše kořeny, naši minulost. Během staletí byly položeny mnohé životy pro čest získat tu osamělou skálu.“
„Kdy odplouváte?“ zeptal se Seregil. „A jak Klia vysvětlí, proč jedeme my?“
„Lodě budou připraveny k vyplutí za tři dny,“ odpověděl Thero. „A pokud jde o vás dva, královna vám na ostrově udělila panství, jedno z mnoha, která zůstala prázdná, když utekli stoupenci Plenimaru. Někdy během dneška byste měli dostat královský dekret, který to potvrzuje. Myslím, že z vás dělá barony.“
Seregil zasténal.
„Nebudete muset sloužit u dvora,“ ujistil ho čaroděj. „A panství můžete klidně nechat správci. Zacházejte s ním jako s jedním z různých majetků, které lord Seregil vlastní a spravuje z Rhíminee. Koneckonců, je to jen pro efekt. A pomysli, jak dobrá výmluva to bude, až budete potřebovat zmizet.“
Alek se zazubil: „Baron Alek í Amasa z Kourosu. Líbí se mi, jak to zní. Co na to říkáte, barone Seregile?“
„Je mi to jedno,“ zabručel Seregil, naštvaný vyhlídkou, že mu vrazí titul.
Thero si netrpělivě povzdechl.
„Pověz mi víc o situaci na ostrově, Thero,“ řekl Alek. „Zmínil ses, že stoupenci Plenimaru odešli, ale jsou tam jiní, kteří zůstali? To je zdroj nepokoje?“
„Částečně, ale jelikož Plenimar držel ostrov po několik generací, je tam početná populace lidí, kteří se na ostrově narodili a považují ho za svůj domov a dědictví. A někteří samozřejmě uzavřeli sňatky s rodinami ostrovanů z Kourosu,takže je jejich postavení ještě nejasnější. Jak jsem řekl, ti, co zůstali, přísahali věrnost Elani.“
„Lidé budou přísahat na cokoliv, aby si udrželi, co považují za své,“ podotkl Seregil.
„A jeden z těch nových ‚obyvatel‘ se třeba rozhodl zabít symbol toho, co můžou považovat za okupaci – guvernéra,“ řekl Alek.
Thero přikývl: „To je jistě jedna možnost.“
„Co víš o tajemnici, která poslala to hlášení?“ zeptal se Seregil.
„Neznám lady Zellu osobně, ale podle Korathana to byla guvernérova pravá ruka.“
Seregil zabubnoval prsty na hraně stolu a pak přikývl: „Musím připustit, že to zní jako zajímavý problém.“
„Takže půjdete?“ zeptal se Thero.
Seregil se na Aleka křivě usmál: „Co říkáš? Budeme čelit světu přízraků, pro zemi a pro královnu?“
Alek se zazubil zpět: „Samozřejmě.“
Seregil zvedl šálek: „Na duchy a zrádce!“
. . . .
Zbytek dne strávili přípravami na cestu a na návštěvu dvora, která nad nimi visela.
Jak Thero předpověděl, odpoledne jim královský herold doručil dokument, který je povolával za dva dny do paláce, aby přijali nové postavení a panství.
Micum dorazil předchozího večera, včas, aby mohl jít s nimi.
„Takže si Elani konečně prosadila svou, co?“ řekl Micum, když se usadili u ohně v knihovně nahoře, a zazubil se na ně. Husté, stříbrem prokvetlé zrzavé vlasy i dlouhý knír měl pečlivě zastřižené a byl oblečený jako venkovský šlechtic, který přijel do města. Přinesl si svůj luk a dlouhý meč, ale starou otlučenou pochvu nahradila nová, velmi pěkná, aurënského původu.
Alek se zasmál: „Vypadáš každým coulem jako gentleman, který jde ke dvoru.“
„Trochu změna proti obvyklému, což?“ řekl Micum a vytáhl dýmku a váček s tabákem. „Tuhle pochvu mi udělal ke jmeninám Nyal, když byli s Bekou posledně doma.“ Zálibně kůži pohladil; potěšilo ho, koho si jeho nejstarší dcera zvolila za manžela. „Jsem rád, že mám konečně důvod si ji vzít. Kari a Illia vysypaly všechny truhly na šaty, které máme, aby mě řádně vybavily, a dělaly si velké starosti, že nejsem oblečený podle nejnovější módy, ať je právě, jaká chce.“
„Víš, že Elani na tom nesejde,“ řekl Seregil. „Kolik toho víš o našem úkolu?“
Micum použil kleště z krbové římsy, aby si zapálil dýmku uhlíkem z ohniště. „Jenom to, že guvernér z Kourosu byl zavražděn a Klia byla jmenována zatímním guvernérem a poslali ji vyšetřit úmrtí. Předpokládám, že nás bere s sebou právě proto.“
„Možná jsou tam duchové,“ řekl mu Alek.
Micum zvedl ježaté obočí: „O tomhle detailu se Therův vzkaz nezmiňoval.“
„Nejspíš si myslel, že by Kari dělala cavyky, kdyby to věděla,“ řekl Seregil.
„No, to by možná dělala.“ Micum a jeho žena se hluboce milovali – tak hluboce, že dokázala celé roky přijímat všechno jeho toulání – ale jak stárli, dělala si Kari větší starosti než dřív. „Jestli je to duch, můžeme s tím něco dělat?“
„Nejspíš jen přinést důkaz a možná varovat lidi, aby se drželi dál,“ řekl Alek. „Ale Seregil už se rozhodl, že tam žádný není.“
„Nerozhodl! Jen se na to dívám s otevřenou myslí.“
„Já doufám, že tam žádný není,“ připustil Alek. „Kdykoliv beru spíš pěkného, živého nepřítele.“
„Ale co když ano?“ Micum zamyšleně bafal z dýmky. „Má Thero nějaká kouzla takového druhu?“
„Tvrdí, že ano,“ pokrčil rameny Seregil. „Půjdeš zítra na naše udělení titulů?“
Micum se s dýmkou v ústech zazubil: „To si nenechám ujít.
Více v knize STŘEPY ČASU, kterou v lednu 2015 vydalo nakladatelství FANTOM Print.
Český název: Střepy času. Název originálu: Shards of Time. Překladatel: Hana Vlčinská. Obálka: Michael Komarck. Nakladatel: FANTOM Print, 2015. Počet stran: 320. Doporučená cena: 299, zlevněno 209 korun.
Copyright © 2014 Lynn Flewelling
Translation © Hana Vlčinská
Cover © Michael Komarck
ISBN 978-80-7398-295-9
JIŽ VYŠLO: Štěstí ve stínech, Příchod tmy, Zrádcův měsíc, Návrat stínu, Bílá cesta, Schránka duší.
