2 fotky 
Televizní seriál Star Trek: Enterprise, jenž se odehrává sto let před původní sérií, se sice dočkal jen čtyř sezón, ale i za tak krátkou dobu se stačil zapsat do srdcí skalních fanoušků nestárnoucího fenoménu.
Star Trek Enterprise. Zdroj: výřez knižní obálky.
V českém překladu jsme se s nimi poprvé setkali v románu Kobayashi Maru (2008, česky Laser-books 2013), jenž byl následován úvodním dílem románové dvojice Romulanská válka: Pod křídlem dravce (2009, česky Baronet 2013) a stejně jako v originále jsme se i my po dvou letech konečně dočkali uzavření příběhu pod názvem Odvážně vstříc bouři (2011, česky Laser-books 2015).
Anotace:
Země zůstala sama. Vulkán, Andorie a Tellar odstoupili od koaliční smlouvy. Zaskočeni tím, jak snadno Romulané mohou dostat pod kontrolu jejich vyspělé vesmírné lodě a proměnit je ve zbraně, porušily tyto světy svůj slib, že spojencům přijdou na pomoc proti společnému nepříteli. Lidstvo je nyní jedinou překážkou, která stojí mezi Romulanským hvězdným impériem a úplným ovládnutím Galaxie. Romulané používají nemilosrdnou a vražednou taktiku, aby vyhnali lidstvo z hvězd. Podporováni snadnými úspěchy přenášejí svou totální válku stále blíže k srdci lidstva – Zemi.
Rozptýlené zbytky Hvězdné flotily jsou i přes statečný odpor přinuceny vyklízet pozice, přesto vysílají jasný signál, že vytrvají do posledního dechu. V přední linii bojuje i kdysi průzkumná loď Enterprise pod velením Jonathana Archera. Neústupný kapitán se nevzdává hledání spojenců a přátel. Za každou cenu chce zachránit Zemi a jeho cílem je vytvořit novou Federaci planet.
UKÁZKA z knihy Star Trek Enterprise – Romulanská válka: Odvážně vstříc bouři
Historikova poznámka
Většina z událostí popsaných v tomto příběhu se odehrává v období mezi 22. červnem 2156, dnem po teroristickém útoku na Vulkánu, a 12. srpnem 2161, tedy dnem, kdy byla podepsána zakládající charta Spojené federace planet.
Tato kniha přímo navazuje na román Star Trek: Enterprise – Romulanská válka: Pod křídlem dravce.
ČÁST PRVNÍ
2156
Prolog
Počátek měsíce ta’Krat, ShiKahrský rok 8765
Úterý, 22. června 2156
Vládní čtvrť, centrální ShiKahr, Vulkán
Nastalo ráno po spáchání nejodpornějšího zločinu ve vulkánské zaznamenané historii. T’Pau, administrátorka Vulkánské konfederace, shlížela z jedné z nejvyšších věží starobylého hlavního města svého světa na jeho kamenitě skleněnou rozlehlost. Ten pocit ztráty hrozil podkopáním veškeré její emoční kontroly. Cítila, že stejně to vnímá i zbytek Vulkánu. Celá se chvěla pochopením pro zármutek svého lidu. Mysl, srdce i její katra právě teď zpívaly mlčenlivé žalozpěvy.
Truchlím s tebou, vybavila si soucitná, současně ale logikou prodchnutá slova Surakovy útěchy. Slova svým významem procházející věky.
Truchlím s vámi všemi, řekla si v duchu a nevšímala si osamělé slzy, stékající jí po tváři. Truchlím i za vás.
Ta slova však byla prázdná. Žal se začal měnit v něco mnohem ošklivějšího – ve vinu.
T’Pau chápala, že takový pocit je zbytečný, nelogický. Byla Vulkánkou, ovládala své emoce. Proč tedy přesto stále hledá někoho, koho by mohla obvinit? Strůjci včerejšího odporného činu atentátu zůstávají neodhalení. Nikdo krom viníků samotného výbuchu ve svatyni na hoře Seleya, který zabil opatrovníka Surakovy katry, nevěděl, kdo je zodpovědný. Ať ten ohavný zločin
spáchal kdokoli, mohl klidně už i opustit planetu. Nebo se skrývá v některém z velkých vulkánských měst či naopak v některé z malých osad. T’Pau měla v úmyslu nechat propátrat pouštní tržiště Han-shir, chtěla, aby nezůstal opomenut jediný kout starého ShiKahru.
Ovládni se.
Zdroj: knižní obálka.
Na chvíli se soustředila jen na sebe a tím dosáhla poklidu.
Rozhodla jsem se správně? Tím, že jsem Vulkánu nařídila nezapojit se do války s Romulany, jsem jen chtěla zachovat to, co z nás učinil Surak, přemítala.
Ale co další naše činy? Bylo správné přimět Andorii i Tellar, aby se z konfliktu stáhli i oni? Vždyť Země teď stojí sama.
Sama. Její sebekontrolu začínal zdolávat smutek.
Přišli jsme o Suraka, otce všeho, čím jsme, a všeho, čím se ještě můžeme stát, znovu a tentokráte už navždy? Ne, jeho děti se té katry už nikdy nedotknou, ale přesto jej budou znát.
„Administrátorko.“ T’Pau potlačila lehký úlek.
„T’Ramo,“ pozdravila, aniž by se odvrátila od chladného obrazu města. „Můj personál měl již odejít domů. Proč jste pořád zde?“
„Ráno jste sice přikázala, aby všichni odešli, nemyslela jsem si ale, že se to týká i velitelky vaší osobní stráže,“ odpověděla T’Rama vyrovnaně.
„V tento moment je má osobní bezpečnost mým posledním zájmem,“ prohlásila T’Pau. Než se k velitelce osobní stráže obrátila, setřela si hřbetem ruky z tváře všechny stopy vlhkosti.
„Excelence,“ oslovila ji T’Rama. I tváře mladé ženy byly opuchlé a měla vlhké oči. „Po tom, co se stalo včera, je otázka vaší osobní bezpečnosti mým jediným zájmem.“
T’Pau přikývla. „Jsem vám za vaši ostražitost vděčná, T’Ramo. Není ale nezbytná.“
„Není?“
„Běžte domů, T’Ramo. Na potřeby většiny dohlédneme až zítra.“
Jedna
Čtvrtek, 22. července 2156
Konec měsíce Soo’jen, 782. roku Kahlesse
Qam-Che, První město, Qo’noS
Kapitán Jonathan Archer tiše stál v prázdné chodbě před jednacím sálem Vysoké rady a věnoval se výhradně vlastním chmurným myšlenkám. Díval se na svou první důstojnici, jak si skládá ruce na hrudi. Věděl, že její navenek nenarušený vulkánský klid je jen maskou. T’Pol byla ve skutečnosti napjatá jako struna.
„Věříte, že by se Klingoni mohli rozhodnout vstoupit do konfliktu?“ přerušila ticho. Přestože otázku nevyslovila nijak hlasitě, stačilo to, aby lesklé mramorové zdi chodby roznesly její hlas.
Archer přelétl pohledem široké předsálí. Jak se znovu zamyslel nad stěžejní otázkou, pokusil se najít něco, na co by se dalo usednout. Obrátil se k výkonné důstojnici a pokrčil rameny.
„Navzdory tomu, co by vám o mně mohli napovídat Shran nebo Krell, nejsem ve skutečnosti žádný válečník. Když jsem přebíral velení na Enterprise, byl jsem průzkumník. Co se to, kčertu, od té doby vlastně stalo?“
T’Pol mlčela a jemu nezbývalo než si lámat hlavu, jestli skutečně strávil posledních pár let života marnou snahou o zajištění míru a bezpečnosti v tomhle koutě Galaxie – džungli bez zákonů.
A teď to všechno závisí na tom, jestli Klingoni budou souhlasit a pomohou nám zahnat Romulany, přemítal Archer. Před tím, než se jim povede vybudovat si nové předsunuté základny na dalších našich kolonizovaných světech, jak už to udělali na Calderu II.
Než obsadí samotnou Zemi.
Chvíle se protahovala, pak ho ale T’Pol překvapila pokusem o odpověď na jeho řečnickou otázku. „Jak jednou řekl jeden známý filozof: ‘Život je to, co se stává náhodně, zatímco my hledáme jiné možnosti.’“
Archerovi tato slova zněla jaksi známě, nedokázal si je ale zařadit.
„Surak?“
„Ne, kapitáne,“ odpověděla a mírně zavrtěla hlavou. „Slova jednoho terranského hudebníka, s jehož tvorbou mě Trip – komandér Tucker – seznámil.“
„Vlastně mi tím říkáte, že jsem voják, ať už jím chci být nebo ne.“
„Ne vždy se nám dostává takového luxusu, abychom si mohli zvolit vlastní osud, kapitáne. Osudy si někdy vybírají nás.“
Přes chmurnou náladu pocítil, jak se mu na tvář vkradl uličnický úsměv. „Neberte si to osobně, T’Pol, ale tohle zní mnohem spíše emocionálně, než logicky.“
„Jonathane, mluvím z logiky vlastní zkušenosti,“ odpověděla tiše. Od té doby, co posádku Enterprise opustil Trip Tucker, byla T’Pol jediným z Archerových podřízených, kterým nevadilo oslovovat jej křestním
jménem.
„Proti vulkánskému empirismu nejspíš nemá smysl argumentovat,“ dodal.
Přikývla. „Vskutku.“
„Akorát že mně se to nelíbí.“
„Vesmír nemá žádnou povinnost chovat se tak, jak my chceme nebo nechceme.“ Znovu umlkla, z jejího pohledu ale vyrozuměl, že od něj něco očekává. Ten výraz by se dal popsat jako netrpělivý, ne-li přímo dychtivý.
„Chtěla jste ještě něco?“
„Neodpověděl jste mi na otázku. Myslíte si, že nám Klingoni opravdu pomohou proti Romulanům?“
V tom okamžiku mu došlo, že její zájem v této věci je velice osobní – snad dokonce stejně osobní jako jeho vlastní. Romulus sice v tuto chvíli představoval mnohem větší nebezpečí pro Zemi než pro Vulkán, T’Pol ale zřejmě cítila odpovědnost za rozhodnutí svého rodného světa – rozhodnutí možná až v hodnotě existence planety Země – nezasahovat do této války.
Pomohou nám Klingoni zahnat Romulany? Zopakoval si v duchu. Zase až tak absurdní nápad to nebyl. Přese všechno byla Klingonská říše na kordy – nebo v ještě horších vztazích – s Romulanským hvězdným impériem po celou dobu, kam sahala společenská paměť obou mocností. Vzájemná antipatie se datovala vlastně už od chvíle prvního klingonsko-romulanského kontaktu. Možná se ale M’Rek rozhodne, že pro Říši je lepší nechat Zemi a Romulus, aby se v léta trvající krvavé válce vyčerpávaly navzájem. A v pravou chvíli 69n\’62y jednoduše obsadil oboje –
Masivní dřevěné dveře sálu se překvapivě prudce otevřely a přetrhly tak Archerovi proud myšlenek. Závan potu a šeříku, který se z místnosti vylinul, zatřepetal plameny svíček v obřadních svícnech na kamenných zdech. Kapitán zevnitř zaslechl hrdelní, přesto ale jasný hlas klingonského vojáka hodností ekvivalentně k pozemskému službu konajícímu poddůstojníkovi; mísil se s dusotem těžkých bot na časem vyleštěné kamenné podlaze. Členové Vysoké rady se do zasedacího sálu vraceli mnohem dříve, než Archer předpokládal.
To není dobré. Zamířil k otevřeným dveřím a prohodil k T’Pol: „Myslím, že Klingoni vám na vaši otázku již brzy dají konečnou odpověď.“
O chvíli později Archer a jeho první důstojnice znovu stanuli v audienčním prostoru zasedací místnosti Vysoké rady. Na širokou kamennou plochu ze všech stran ze stupňovitých pódií shlížely hlavy zástupců několika
desítek nejvýznamnějších rodů Říše, kteří se postupně usazovali na svá místa.
Jakmile se tichý hluk konverzace změnil v ticho, vystoupil na centrální pódium kancléř M’Rek, vůdce celé rady, zastavil se a hleděl na Archera. Admirál flotily Krell mávnutím ruky vyhnal stráže, které doprovázely jeho a kancléře, následoval M’Reka a postavil se po pravici šedovlasého vůdce. Přestože měl Krell neklingonsky hladké čelo, byl ztělesněním síly a jen taktak zadržovaného vzteku – zaměřeného jako baterie fázových děl přímo na Archera. Zdálo se, že do copů spletené dlouhé bílé vousy se admirálovi chvějí napětím.
Byl tomu již rok, co kapitán právě v této místnosti svedl s admirálem souboj. Klingonův vztek na Archera, který proti němu pozvedl bat’leth a posléze mu s ním uťal paži, nikterak nezeslábl. Skutečnost, že se končetinu podařilo úspěšně přišít zase na patřičné místo, na tom zřejmě nic neměnila.
Vážně přenese admirál svou zlobu na celé lidstvo? uvažoval Archer, i když si okamžitě sám odpověděl. Pokud přesvědčil M’Reka, aby Říše do války nevstupovala, pak do ní kancléř nevstoupí.
„Jonathane Archere.“ M’Rek vyslovoval každou slabiku jasně znělým, ceremoniálním tónem, který zaručoval, že všemu bude dobře rozuměno i v těch nejodlehlejších koutech sálu. „Vysoká rada dospěla k rozhodnutí ve věci oficiální žádosti vaší vlády.“
Archer pocítil kdesi hluboko v útrobách podivný pohyb, jako by se jeho vnitřnosti zničehonic rozhodly najít si pro sebe nějaké bezpečnější místo, než na jakém se zrovna nacházely.
„Děkuji, kancléři,“ zareagoval hlavně proto, aby vyplnil to nesnesitelné ticho.
„Nemáte žádný důvod mi děkovat, Archere,“ navázal M’Rek. „Vysoká rada tímto formálně odmítá poskytnout vám jakoukoli pomoc ve válce proti RomuluSnganům.“
Archer se domníval, že je připraven vyslechnout si to nejhorší; myslel si, že takovou zprávu dokáže přijmout s klidem a důstojností.
Tváře a hrdlo mu zrudly, když si uvědomil, že se odhadl špatně.
„A to je všechno?“ zvýšil hlas natolik, že téměř křičel, až jasně slyšeli dokonce i na nejvzdálenějších místech stupňovité galerie. „Vysoká rada tedy ‘formálně odmítá’ podílet se na boji proti společnému nepříteli?“
Krell poctil Archera zlomyslným šklebem. „Možná byste si měl nechat opravit překladač. Než se k tomu dostanete, dovolte mi objasnit vše, čemu jste třeba neporozuměl: najděte si pomoc někde jinde. Klingonská Vysoká rada vám nic nedá a kancléř vám nemusí nic vysvětlovat. Řekl jsem to dostatečně jasně?“
Archer Krella ignoroval a soustředil se pouze na kancléře. „Co musíme my, obyčejní pozemšťané, udělat, abychom se stali hodnými vaší pomoci, kancléři?“
„Kapitáne.“ T’Pol mu jemně, ale důrazně stiskla rameno.
Škubnutím se jí vymanil a obrátil se na admirála. „Pomohlo by, kdybych tomu chlápkovi usekl další ruku?“
„Kapitáne!“ ozvala se T’Pol znovu, tentokrát ostřeji.
Krell zavrčel a chtěl přejít k Archerovi, M’Rek jej však zadržel zvednutím ruky se zaťatou pěstí.
„Mevyap!“
„Nepřehánějte to, kapitáne,“ zavrčel pak M’Rek do ticha, jež zavládlo. „Jste zde jenom jako host. Nepokoušejte nevhodným chvástáním trpělivost Vysoké rady.“
Archerovi se konečně s vypětím všech sil podařilo ovládnout vlastní emoce. Kdesi hluboko v sobě shledával zbytky toho klidu a míru, jejž pociťoval před dvěma roky, když se jeho mysl na krátký čas stala dočasným příbytkem žijící duše vulkánského filozofa Suraka. Nyní již byl Surakův vliv pouhým vzdáleným šepotem, i tak ale stačil, aby se kapitán ubránil touze dále porušovat
diplomatický protokol.
Ovšem na Klingony, kteří se právě rozhodli předhodit Zemi vlkům – nebo lépe řečeno dravcům – stejně jako to předtím udělali už Vulkánci, se proto necítil méně rozezlen.
Odmítl se dál zabývat Krellem a oslovil opět přímo M’Reka. „Omluvte mě, prosím, kancléři. Dovolil jsem svým emocím, aby potlačily mé lepší já.“
„Možná jste měl nechat za sebe mluvit tu vaši vulkánskou SoS, Archere,“ hlasitě se zachechtal Krell.
Archer se již smířil s občasnými výpadky univerzálního překladače, a co to tak může být SoS, mohl pouze odhadovat. Že to téměř s jistotou je urážka ignoroval, ale konečně si dovolil upřít zrak na admirála. „Máte štěstí, že jsem to neudělal, Krelle. Mohl jste tak přijít o obě ruce.“
Kancléř se zasmál – tiše, ne ale natolik tiše, aby to nezaslechli i členové Rady. Admirál Krell tiše pěnil vzteky a smích se šířil celým sálem. Atmosféra napjatého ticha se tak na chvilku vytratila ze sálu.
V odpověď na kancléřovo nepříliš jemné pokynutí přistoupila k Archerovi a T’Pol čtveřice ozbrojených strážných. Tím dal M’Rek jasně najevo, že rozhodnutí trvá a že odmítnutí žadatelé by měli raději odejít ihned, dokud v sálu ještě panuje nějaká ta žoviálnost.
„Nevhodné chvástání“ raději přenechám skutečným expertům, pomyslel si Archer, zatímco ho nasupení strážní hnali i s jeho výkonnou důstojnicí zpět chodbou a vnějším vestibulem na přistávací plochu, kde stál Raketoplán jedna.
Když Archer došel k malé lodi, zjistil, že mu přístup k průlezu na levé straně blokuje postava vyzáblého bělovlasého Klingona.
„Kapitáne Archere,“ oslovil ho muž zvučným hlasem překypujícím autoritou.
Archer pokývl starému, ale vitálně vypadajícímu Klingonovi a nabídl mu pravici. „Kolosi. Jsem rád, že vás vidím. Vypadáte dobře.“
Kolosovy rty se roztáhly a spolu s bělostným knírem vytvořily ironický zubatý úsměv. Ve stejný moment Klingon přijal kapitánovu paži a stiskl ji téměř bolestivě. „Jste špatný lhář, příteli.“
„A ještě horší vyjednavač,“ vzdychl si Archer, a když mu Kolos pustil ruku, o krok ustoupil. Tento muž, věhlasný klingonský obhájce, ho zachránil svého času před rozsudkem smrti Klingonského soudního dvora, a byl za to odměněn rokem nucených prací v trestanecké kolonii ledového světa.
„Admirál flotily Krell nařídil, že máte okamžitě odletět, pozemšťane,“ ozval se za Archerovými zády drsný hlas. S těmi slovy ozbrojený klingonský voják neurvale popostrčil T’Pol. Jak Archer pomáhal výkonné důstojnici udržet rovnováhu, cítil, jak v něm znovu sílí zlost.
Než mohl začít protestovat, Kolos vyštěkl na Klingona cosi, co univerzální překladač odmítl převést do srozumitelné angličtiny. Strážní na sebe pár okamžiků tázavě hleděli. Pak se jeden z nich, asi nejvýše postavený příslušník této malé jednotky, Kolosovi odměřeně uklonil. Všichni čtyři vojáci se otočili na patách a odkráčeli.
Ohromený Archer se otočil ke Kolosovi. „Co jste jim to řekl?“
„Jen to, že sám dohlédnu, abyste odletěli. Také jsem jim navrhl, že by si mohli najít na práci něco užitečnějšího než strkat do bezbranné ženy.“
„Souhlasím,“ ozvala se T’Pol kysele. Kolos na sobě nedal nic znát, ale přesto jeho úsměv nahradila vážnost.
„Očividně se tu špatné zprávy šíří rychle.“ Archer si dával pozor, aby na Kolose nepřelil nic z frustrace, která se jej zmocnila z celého slyšení u Vysoké rady.
„O rozhodnutí jsem byl informován už dříve, kapitáne,“ upřesnil klingonský obhájce. „Bylo totiž známo předem. I tak ale máte všechny mé sympatie, je-li to k něčemu dobré.“
Že bylo M’Rekovo rozhodnutí jasné dopředu, Archera ani v nejmenším nepřekvapilo. „Přál bych si, aby mí lidé pověřili vás, abyste před M’Rekem zastával zájmy Země. Byl byste jistě mnohem přesvědčivější než já.“
Kolos v odmítavém gestu zamával ve vzduchu velkou rukou. „U Targova hovna, kapitáne. Rozhodnutí M’Reka a těch, co stojí za ním, bylo dáno už dlouho před tím, než váš svět poslal žádost k Vysoké radě. Bylo jak nevyhnutelné, tak nezměnitelné.“
„Pokud je to tak,“ zajímalo T’Pol, „proč se M’Rek vůbec tvářil, že se o tom na půdě vašeho parlamentu jedná jako o eventualitě?“
Klingon se tiše zasmál způsobem, jakým se směje trpělivý dospělý před tím, než odpoví na otázku sice vyspělého, přesto naivního dítěte. „Aby zakryl neradostnou skutečnost, že se Říše potýká s těžko řešitelnými problémy.“
„Jakými?“ upřímně se zajímal Archer.
Kolos si založil ruce za zády a začal se pozvolna procházet podél raketoplánu, připomínaje hostujícího univerzitního profesora.
„Podobně jako jiné říše, jež prosperují, jenom když expandují, musí i klingonský stát čelit řadě chronických obtíží. Všechny tyto záležitosti musejí být zdárně vyřešeny ke spokojenosti Rady dříve, než se M’Rek bude moci zabývat jakýmikoli problémy za našimi stávajícími hranicemi.“
„Pokoušíte se nám tedy říci, že Klingonská říše vstupuje do stádia konsolidace,“ podivila se T’Pol, „po období dobývání? Střídání těchto dvou období představu je typický historický vzorec společný většině dlouhotrvajících
impérií.“
Kolos pozdvihl na T’Pol jedno ze svých hustých bílých obočí. Vypadal rozladěně, ale podařilo se mu zachovat klidný tón. „Dejte si pozor, abyste nikdy nic podobného nevyslovila před Vysokou radou. M’Rek by vás stáhl z kůže, kdybyste před ním jenom naznačila, že dobývání je něčím jiným než nejvyšší prioritou Říše.“
Archer pozvedl ruku ve snaze vrátit diskusi k původnímu tématu. „Fajn, takže M’Rek je politik, co se snaží udržet u moci,“ paradoxně v tuto chvíli uklidněný faktem, že touha udržet se u moci, tato typicky pozemská slabost, může představovat motivaci pro jednání politického vůdce tak zjevně ne-pozemského druhu. „Zkusme teď na chvíli nechat klingonskou domácí politikou stranou.“
„S radostí,“ přikývl Kolos se znechuceným zamračením.
„Připusťme tedy, že M’Rek má vlastní, domácí priority, které musí řešit, ale jaké ‘téměř neřešitelné vnitřní problémy’ mohou pro Říši představovat větší hrozbu než Romulané? Podle toho, co jsem o nich slyšel naposledy, jsou totiž úplně stejně posedlí expanzí jako vy Klingoni. M’Rek musí vědět, že mu romulanská flotila jednoho krásného dne, a nebude to trvat dlouho, vletí rovnou do zadnice.“
„Vskutku,“ přikývla T’Pol. „A pokud se bude M’Rek držet stranou a nechá Zemi padnout, je jisté, že k tomu dojde spíše dříve nežli později.“
Kolos přikývl. „To všechno M’Rek dobře ví. Pořád se ale ještě potýká s důsledky té mutující virové nákazy, co postihla přede dvěma lety kolonii Qu’Vat. Nemoc se mezitím přesunula na N’Vak a postupuje dál na všechny strany celou Říší.“
„Hovoříte o modifikovaném viru levodianské chřipky,“ ujistila se T’Pol.
„Ano,“ přisvědčil Kolos. „Je to tentýž patogen, který na genetické úrovni upravil váš doktor Phlox.“
„Klingonská armáda ho k tomu přece tenkrát přinutila!“ vzkypěl Archer vztekem, který opět hrozil, že přeskočí pomyslné hranice.
„S vaší pomocí, kapitáne,“ podotkl Kolos.
Archer měl pocit, jako by se dostal do křížového výslechu schopného advokáta – což, jak mu došlo, vlastně byla pravda. „To, co jsem s Phloxem udělal, mělo za následek záchranu milionů vašich lidí před něčím, z čeho se mohla vyvinout smrtící epidemie.“
„O tom se s vámi nepřu, kapitáne. Nicméně vy zase nemůžete popřít, že váš lék znamenal pro většinu postižené klingonské populace přerod od HemQuch k Quch- Ha’, i když je to uzdravilo.“
Musím Hoši přimět, aby ten zatracený překladač vylepšila, pomyslel si Archer. „Ještě jednou, Kolosi?“
„HemQuch je možné přeložit jako ‘hrdá čela’, kapitáne,“ vysvětlila T’Pol.
Kolos se zazubil a ukázal na vlastní čelo zbrázděné vysokými kraniálními hřebeny, jako by byl jelen, chlubící se v době říje svými parohy. „QuchHa’ znamená naproti tomu ‘ti nešťastní’,“ dodal.
„To zní jako Krell,“ řekl Archer. „Ten nebude šťastný asi nikdy.“
Kolos přikývl. „On, stejně jako nesčetní další, kteří přijali ten takzvaný lék, je teď přesvědčený, že smrt by byla přijatelnější.“
Tomu Archer nemohl uvěřit. „Proč?“
„Copak to nechápete, Archere? Musejí se smířit s tím, že se podobají vašemu druhu více, než se kdy v historii podobali jakýmkoli Klingonům.“
„Klingoni jsou ale přece tvrďáci,“ oponoval Archer. „Vyrovnají se s tím.“
„Nakonec ano,“ souhlasil Kolos. „Mezitím ale budou společenské tlaky, spojené s touto… změnou, naplno zaměstnávat jakéhokoli kancléře. Bude to bez pochyb ožehavé téma i pro další Vysoké rady, po generace. To je pravým důvodem, proč vám rada odmítla pomoci proti RomuluSnganům.“
Archer přistoupil k raketoplánu a přitiskl dlaň na vnější ovládací panel. Levý průlez, skrývající se pod ním, se otevřel a T’Pol mlčky vstoupila dovnitř.
„Paráda,“ shrnul Archer, stále napůl otočený ke Kolosovi, zatímco překračoval práh průlezu. „Země bude dobyta a zničena, a to jenom proto, že jsme se s Phloxem zmýlili, když jsme si mysleli, že děláme něco dobrého pro Klingony. Teď, když mě omluvíte, musím se vrátit na Enterprise a předat špatné zprávy.“
Než mohl překročit práh, Kolos k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno, aby ho zastavil. „Mám pocit, že jste nepochopil, k čemu dneska došlo.“
Archer se nevesele zasmál. „A co mi ušlo? M’Rek právě podepsal Zemi rozsudek smrti. Vy jste jen natolik milý, že nám předtím vyjádříte soustrast.“
„Já za vámi ale nepřišel z pouhé zdvořilosti, kapitáne. Ve skutečnosti jsem tu na M’Rekův příkaz.“
„Abyste nám ještě jednou vysvětlil, že nemáme od Klingonů čekat žádnou pomoc proti Romulanům,“ odsekl Archer, už se ani nepokoušel potlačit zlostnou vlnu sarkasmu. „Mám ale pocit, že M’Rek na tohle téma už něco málo řekl. A já že to pochopil.“
Přes důraznost jeho pohledu byl Kolosův hlas tichý, jako by si chtěl být jistý, že to uslyší jen Archer. „Ne, kapitáne. Přišel jsem vám říci, abyste nepočítal s žádnou oficiální klingonskou pomocí.“
Klingonský právník uvolnil stisk Archerova ramene, otočil se a zamířil zpět k sálům Vysoké rady.
Emočně vyčerpaný Archer nechal T’Pol, aby obsadila levou sedačku, a sám se spokojil vykonáváním nepříliš náročných úkonů příslušejících tomu, kdo sedí na místě kopilota. Po předstartovní kontrole a zapnutí motoru následovala krátká zpáteční cesta k Enterprise, kterou oba absolvovali v úplné tichosti.
I přes Kolosovo tajné odhalení měl Archer pořád pocit, že se z Qo’noSu vrací prakticky s prázdnýma rukama. Uvažoval, jak se všechno mohlo tak rychle a tak důkladně pokazit.
A jestli náhodou nebyly kostky vrženy už před rokem, když nedokázal zabránit zničení tankeru Pozemské nákladní dopravy Kobayashi Maru.
Dvě
Pondělí, 16. srpna 2156
Konec měsíce et’Khior, ShiKahrský rok 8765
Předměstí ShiKahru, Vulkán
Charlesi Anthonymu „Tripovi“ Tuckerovi III. se zdál sen a on věděl, že sní.
Byl si jistý, že je to sen, protože v něm viděl sám sebe procházet zádveřím T’Polina domu – sídla, které v současnosti sdílel se svými špionážními/obchodními partnery Tevikem, Ych’ou a jejím manželem Denakem. Třebaže tělo Tripovi říkalo, že nemůže být více než tak hodina po půlnoci, viděl, jak nádvoří postupně jasní narudlou září dalšího rána pozdního léta na vulkánské severní polokouli. Nebe ve snu se sice teprve pomalu měnilo z hluboké rumělkové barvy úsvitu na lososové tóny plného rána a v ohnivě rudou a oranžovou plného dne, přesto jasně viděl na zahradu vzadu za domem, o kterou se od T’Polina odjezdu pečlivě staral. I přes neustále přítomný srpkovitý stín souputníka Vulkánu T’Khutu a jas vycházejícího žlutooranžového trpaslíka,
hvězdy 40 Eridani A – jíž místní říkají Nevasa – měl jasný výhled na výsledky své zahradnické práce. Z červené půdy se draly řádky byliny hla-meth, stíněné
řadami bachratých dýní rillan, téměř vhodných ke sklizni. Za nimi se tyčily zástupy už odkvetlých favinitů a plomeeků, kolem nich se choulily slané pouštní rostliny alem-vedik a keře i’su’ke a g’tethu, plné zralých bobulí. Pouze k nebi čnící ovocné stromy gespar, ovinuté šlahouny nar’ru, a jehličnaté ic’tan, tísnící se uprostřed zahrady, doposud čelily nastávající roční době.
Až se T’Pol vrátí, jsem zvědavý, jestli si všimne, co jsem tu s tím udělal, pomyslel si, když se procházel po nádvoří. Byl si téměř na sto procent jistý, že aby se od ní dočkal alespoň jednoho z jejích odměřených „děkuji“, bude ji na to muset nejprve upozornit. Samozřejmě navíc hrozilo nebezpečí, že skutečná zahrada nemusí dorůst obrazu vysněnému jeho protějškem.
Ať už to sen byl či nebyl, venku se cítil dobře. Pomalu se nadechl a naplnil si plíce suchým pouštním vzduchem. Nepřestával být vděčný za to, že ani rána zde nejsou chladná. Už teď bylo příjemně teplo, dalo se vyjít ven jen v tričku. V poledne se to tu ale změní ve skutečnou pec. Proto se daleko lépe přizpůsoboval Romulu. Pokračoval dál a nesnažil se tuto nepříliš příjemnou
úvahu rozvíjet více, než bylo nutné. Tam, v ranních stínech… stála T’Pol.
Buch. Buch. Buch.
Trip zaslechl pravidelný tlukot, vzdálený, avšak naléhavý. Zahrada najednou zmizela v tíživé atmosféře temnoty. Zavřel oči, jak ho zničehonic přepadla závrať. Pocit rovnováhy se tím ale neobnovil, a když znovu oči otevřel, vše opět zaplavovala temnota noci.
Pomalu překonával omámenost, která občas doprovází přerušený spánek, a postupně si začal uvědomovat, že leží v posteli v hlavní ložnici – v místnosti, kterou sdílel s T’Pol před tím, než se vrátila na Enterprise.
Buch. Buch. Buch.
Hluk se přiblížil a stal se ještě naléhavějším. Teď navíc Trip zaslechl i hluboký autoritativní hlas, s přízvukem typickým pro ShiKahr, dožadující se okamžitého vstupu.
Hlavní dveře, uvědomil si Trip, odhodil přikrývku a postavil se na chladnou kamennou podlahu. Nepokoušel se hledat fázovou pistoli; bos se rozběhl přes hlavní obytnou část domu ke vstupním dveřím vestibulu.
Doběhl k nim přesně ve chvíli, kdy se dveře vevalily dovnitř, jako by do nich zvenčí narazila obrovská síla.
„Světla!“ křikl Trip na domácí počítač, jenž poslušně zesílil vnitřní osvětlení na večerní úroveň. I když ho náhlá změna na okamžik oslepila, stihl postřehnout několik mohutných humanoidních postav, zrovna překračujících
práh a vstupujících do domu.
Než mohl zareagovat, jeden z nich – nebo možná několik – mu strhl ruce za záda v sevření, jež Tripovi zcela znemožnilo únik.
„Co to má kčertu znamenat?“ zakřičel Trip na přibližně půltucet postav, jež právě vtrhly do domu. Drsné ruce ho pustily. Bolestně křísl koleny o kamennou podlahu a uvědomil si, že má ruce svázané za zády.
Vulkánská Bezpečnost, došlo Tripovi a srdce se mu na chvíli zastavilo. Policajti. Došlo snad administrátorce T’Pau nebo ministru Kuvakovi, že je spíše maskovaný pozemský špion než vulkánský obchodník, za něhož se vydával? Nebo ho možná Silok, šéf vulkánské zpravodajské služby, V’Sharu, dokázal vystopovat. Tripa také napadlo, jestli na něj nevědomky neupozornila sama T’Pol, když ho nechala dopsat do registru vlastníků domu.
Zleva se k němu nesly zvuky zápasu, a když se otočil, uviděl trojici důstojníků Bezpečnosti, jak posílají k zemi i Denaka. Vedle něj ležela Ych’a, bezmocná, svázaná tenkými bezpečnostními pásky; zdálo se, že je v bezvědomí.
Denak se pokoušel bránit tak urputně, až ho musel uklidnit velmi zručně provedený krční stisk.
O chvíli později sledoval ohromený Trip, jak důstojníci napůl vyvlekli, napůl odvedli oba jeho kolegy ven.
„Co si myslíte, že děláte?“ zavrčel na nejbližšího z důstojníků, ženu. Musel přitom nepříjemně natahovat krk, aby na ni viděl. „Denak a Ych’a jsou bývalí příslušníci vulkánské zpravodajské služby.“
„To sice ano,“ přikývla žena, která podle všeho celé této razii velela, „ale také jsou nyní formálně podezřelí z toho, že se podíleli na zničení Surakovy katry.“
Trip otevřel ústa dokořán. Rychle je ale zase zavřel, protože si uvědomil, jak hrozně ne-vulkánsky musel doteď působit.
„To jsou všichni,“ oznámil ženě vysoký, podsaditý uniformovaný Vulkánec, který se postavil před ní. Ukázal prstem na Tripa a pokračoval: „Kromě tohohle a těch dvou podezřelých v domě nikdo není.“
„Velmi dobře,“ pochválila ho žena. „Nyní prosím sejměte tomuto muži pouta.“
O chvíli později si Trip mohl promnout brnící zápěstí a také se znovu napřímit. Viděl, že se žena na něj celou dobu dívá sice trpělivě, ale stejně tak i podezíravě.
„Jak to vypadá, já mezi podezřelé z útoku na hoře Seleya nepatřím,“ konstatoval Trip.
„V tuto chvíli ne, pane Sodoku. Samozřejmě očekáváme, že nám v případě potřeby zodpovíte několik otázek.“
Přikývl, snažil se vypadat jako typický emocemi nesužovaný Vulkánec a ne jako rozzlobený, osudem pronásledovaný člověk s uměle zašpičatělýma ušima. „Samozřejmě.“
Když teď byl volný, prošel pomalu zádveřím, které nyní tvořily vyvrácené dveře, a vyšel na prostě zařízený přední dvůr. Několik policistů cpalo oba jeho nehybné druhy – Ych’u a Denaka – do nákladového prostoru malého antigravitačního vozidla, nesoucího trojúhelníkový znak Vulkánské bezpečnosti.
S tím bombovým útokem nemohli mít přece nic společného, uvažoval Trip a sledoval, jak bezpečnostní tým zavírá dveře vozidla. Denak a Ych’a jsou dva z nejstarších T’Poliných přátel. Za Vulkán už oba nasadili život tolikrát, že si přesné číslo nemohou pamatovat snad ani oni sami. Jak by mohli zradit vše, na čem Vulkán stojí?
Trip se pokusil spánkem ještě pořád napůl omámený mozek přinutit, aby vymyslel, jak pomoci starým T’Poliným přátelům – svým přátelům – zničehonic si ale uvědomil: Ten policajt říkal, že v domě kromě nás tří nikdo není.
Dosti dlouho sice dům obývali čtyři, ale to se před několika týdny náhle změnilo. Zdálo se, že Tevika dosud nechytili. Podařilo se mu úplně vymanit z mentálních pout, jimiž ho Ych’a dříve ovládala? Převzalo nad mužem, jehož skutečná identita centuriona Terixe z Romulanského hvězdného impéria byla uměle potlačena, moc znovu jeho vlastní já?
Předním nádvořím zavál ostrý jižní vítr, z nějž Tripovi naskočila na rukou husí kůže. Pokud je někdo, koho znám, skutečně odpovědný za zničení Surakovy katry, musí to být Tevik – tedy Terix.
Stále cítil naléhavou potřebu rozběhnout se přes dvůr za vozidly, která odvážela Ych’u i Denaka. Místo toho bez hnutí sledoval, jak je antigravitační vozidla vynášejí pomalu k nebi, osvětlenému pouze uzounkým srpkem bezútěšného a poďobaného T’Rukhu, jehož jméno znamenalo „strážce“.
Pokud se mají Ych’a a Denak dostat na svobodu, klíčem je Terix, řekl si v duchu Trip, zatímco se vozidla na obzoru zmenšovala, až zmizela docela. To je
jediný způsob, jak zabít dva lanka-gary jediným kamenem. Vstoupil zpět do domu a potřásl hlavou – to aby se zbavil nenadálého návalu stesku po domově.
Kčertu. Už začínám i myslet ve vulkánštině.
Více v knize STAR TREK ENTERPRISE – Romulanská válka: Odvážně vstříc bouři, kterou v lednu 2015 vydalo nakladatelství Laser-books v Edici Star Trek Enterprise.
Český název: Star Trek Enterprise – Romulanská válka: Odvážně vstříc bouři. Název originálu: Star Trek REnterpise – The Romulan War: To Brave The Storm. Autor: Michael A. Martin. Překlad: Veronika Roháčová a Albert Balatka. Obálka: Doug Drexler. Nakladatel: Laser-books, edice Star Trek Enterprise, 2015. Počet stran: 360. Doporučená cena: 289, po slevě 260, e-konto 202 korun.
