2 fotky 
Upírka Merit se potkává s alfou kožoměnců. Zdroj: výřez knižní obálky.
Třetí díl série urban fantasy Chicagští upíři znovu přivádí novopečenou upíří Ochránkyni Merit. Kromě tréninků s milovaným i nenáviděným Mistrem, Ethanem Sullivanem, ji čeká také setkání s hlavou kožoměnců – Gabrielem Kanem. A jeho vrah.
Anotace:
Kožoměnci z celé země se sjíždějí do Větrného města. Mistr upír Ethan Sullivan jako smířlivé gesto nabídl jejich vůdci velmi speciálního bodyguarda: Merit, nejnovější chicagskou upírku.
Merit má chránit alfu Gabriela Keena, a když už je u toho, tak i dělat upírům zvěda. Naštěstí jí Ethan k tomu všemu nabídne i žhavé tréninky ve dvou, aby jí pomohl lépe se připravit na tuto misi…
Bohužel však po Gabrielovi někdo začne střílet a Merit se brzy ocitne v palebné linii.
Bude potřebovat jakoukoli dostupnou pomoc, aby mohla vystopovat záhadného násilníka, jenže kamkoli se obrátí, narazí na vzrůstající napětí mezi nadpřirozenými bytostmi – a v neposlední řadě mezi sebou a jistým zelenookým, několik set let starým upírem…
KAPITOLA 1
…
VÍTEJ DO KLUBU
začátek června
Chicago, Illinois
Byl to začátek Route 66, místo, kde „hlavní silnice Ameriky“ kdysi zahajovala svou cestu napříč Spojenými státy. Buckinghamova fontána, srdce Grantova Parku, byla pojmenována po bratrovi ženy, která ji věnovala městu Chicago. Ve dne dosahoval hlavní vodotrysk výšky sto padesáti stop a tyčil se mezi Michiganským jezerem a centrem Chicaga jako vodní věž.
Vodotrysky se však na noc vypínaly a teď už bylo pozdě. Park byl oficiálně zavřený, což však nezabránilo hrstce opozdilců potulovat se kolem fontány nebo posedávat na schodech, vedoucích dolů k Lake Shore Drive*, odkud byl krásný výhled na tmavou, jiskřivou hladinu Michiganského jezera. Koukla jsem na hodinky. Osm minut po půlnoci. Byla jsem tady kvůli tomu, že mi někdo nechával anonymní vzkazy. V prvním se mluvilo o pozvání. Ten druhý mě už přímo zval o půlnoci k fontáně, což znamenalo, že ten záhadný kdosi má osm minut zpoždění. Netušila jsem, kdo mě pozval a proč, ale byla jsem natolik zvědavá, že jsem vzala auto a vydala se do centra ze svého domova v Hyde Parku. Pro jistotu jsem si vzala zbraň, krátkou dýku s perleťovou rukojetí, připoutanou k levému boku a schovanou pod sakem. Tu dýku mi jako Ochránkyni svého Domu věnoval Mistr upír Ethan Sullivan.
*Lake Shore Drive – dálnice, vedoucí paralelně s břehem Michiganského jezera (pozn. překl.)
Nejspíš jsem nevypadala jako typická upírka, jelikož uniforma Cadoganského Domu – přiléhavý, na míru ušitý černý kalhotový kostým – nebyla zrovna jako vystřižená z hororu. Dlouhé, rovné, tmavé vlasy jsem měla stažené do obvyklého vysokého culíku s ofinou. Na nohy jsem zvolila černé lodičky na vysokém podpatku ve stylu Mary Jane, které – ačkoli mám mnohem raději obyčejné pumy – k tomu kostýmu vypadaly dost dobře. U pasu jsem měla pager pro případ, že by se v mém Domě stalo něco naléhavého. Jako Ochránkyně Domu jsem s sebou obvykle nosila katanu, neboli třicet palců broušené oceli. Tentokrát jsem ji však nechala doma. S krvavě rudou pochvou u boku bych přitahovala příliš mnoho lidských očí. Nakonec – pohybuju se po parku po zavírací době. Chicagské policisty by to určitě zajímalo, protože s tři stopy dlouhým samurajským mečem bych asi nepůsobila dojmem, že se jdu jen seznámit a pokecat si.
Zdroj: knižní obálka.
A když už je řeč o seznamování…
„Nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš,“ ozval se najednou hlas za mými zády.
Otočila jsem se a vykulila oči na upíra, který mě oslovil. „Noah?“ Přesněji řečeno to byl Noah Beck, vůdce chicagských Zbloudilých upírů, kteří se oficiálně nehlásí k žádnému z Domů. Noah byl vazoun – široká ramena, svalnatá postava. Hnědé vlasy mu trčely v neposlušných kudrnách. Modré oči a dnes i mírné strniště na bradě a tvářích. Žádný model z titulní stránky, ale s touhle postavou, mohutnou čelistí a trochu křivým nosem by v pohodě získal hlavní roli v akčním filmu. Jako obvykle byl celý v černém: černé kapsáče, černé vysoké boty, upnuté, žebrované černé tričko, tentokrát s krátkým rukávem, i když za chladnějšího počasí nosíval dlouhý.
„Tys mě chtěl vidět?“
„Chtěl,“ přitakal.
Když po pár vteřinách stále nic nedělo, naklonila jsem hlavu na stranu:
„Proč jsi mi prostě nezavolal a nepožádal o schůzku? Nebo ještě líp, proč neoslovil Ethana?“ Ten mě většinou více než ochotně popostrčil do náruče toho upíra, který se mu zrovna hodil do krámu.
Noah zkřížil paže na prsou, zatvářil se vážně a sklonil bradu tak, že se div nedotýkala jeho trička. „Protože patříš k Sullivanovi a já bych ho z téhle schůzky rád vynechal. Jde jen o tebe. Kdybych ty vzkazy podepsal, nejspíš by ses cítila povinná mu o tomhle setkání říct.“
„Patřím ke Cadoganskému Domu,“ upřesnila jsem, aby mu bylo jasné, že navzdory všeobecnému přesvědčení nepatřím Ethanovi. Ale ne že bych o tom neuvažovala. „Tím pádem nemůžu zaručit, že mu nevyklopím všechno, co mi řekneš,“ dodala jsem a dovolila svým rtům malý úsměv. „Hodně ale záleží na tom, co mi vlastně řekneš.“ Noah svěsil paže, sáhl do kapsy a vytáhl tenkou červenou kartičku.
Podal mi ji mezi dvěma prsty.
Předem jsem věděla, co na ní najdu. Určitě iniciály „RG“ a vyražený bílý symbol lilie. Stejnou kartičku jsem totiž před nedávnem našla v pokoji v Cadoganském Domě, jen jsem tehdy nevěděla, co to znamená.
„Co má být to RG?“ zeptala jsem se ho a vrátila mu ji.
Noah ji zastrčil zpátky do kapsy. Pak se rozhlédl, zakýval na mě prstem a vykročil k jezeru. S nechápavým výrazem jsem ho následovala.
A začala lekce dějepisu.
„Velká francouzská revoluce byla klíčovým okamžikem v dějinách evropských upírů,“ pravil, když jsme scházeli ze schodů, vedoucích z parku na ulici pod ním. „Když udeřila vláda teroru, vypukla mezi upíry hysterie – podobně jako u lidí. Když však upíři začali verbovat své podřízené upíry i Mistry do armády, když byli popravováni gilotinou přímo na ulici, začali členové Conseil Rouge, tedy Rudé rady, která vládla upírům, než se této funkce ujalo Greenwichské prezidium, panikařit.“
„To byla Druhá čistka, že?“ zeptala jsem se.
„Francouzští upíři donášeli na své přátele, aby si zachránili krk. Upíři, kteří byli předhozeni lůze, skončili na popravišti.“ Noah kývl. „Přesně tak. Upíři z rady byli staří, dobře zajištění. Těšili se ze své nesmrtelnosti a nechtělo se jim stát se obětí rozvášněného davu. A tak si vytvořili skupinu upírů, kteří je měli chránit. Upírů ochotných položit za ně život.“
„Upíří tajná služba?“
„To není špatné přirovnání,“ souhlasil. „Upíři, kteří se uvolili k takové službě, si říkali Rudá garda.“
Odtud tedy RG. „A protože jsi mi dal tu kartičku, předpokládám, že jsi jedním z nich.“
„Ano, jsem řádným členem.“
Přešli jsme ulici, zamířili na trávník před jezerem a dál přes trávu na betonové nábřeží. Když jsme se zastavili, podívala jsem se na Noaha a přemýšlela, proč mi tady přednáší o historii a prozrazuje mi detaily svého tajného života. „Dobře, zajímavá lekce, ale jak to všechno souvisí se mnou?“
„Netrpělivá, že?“
Zacukala jsem obočím. „Souhlasila jsem s tajnou schůzkou o půlnoci, o které se můj Mistr nemá dozvědět. Vlastně už jsem ti projevila dost velkou míru shovívavosti.“
Noah se pomalu usmál, roztáhl rty do vlčího úsměvu a odhalil při tom rovné bílé zuby – a tesáky ostré jako jehly.
„Proč mě překvapuje, Merit, že jsi to ještě neuhodla? Jsem tady, abych tě naverboval.“ Trvalo dobrou minutu, než opět promluvil. Mezitím jsme jen mlčky stáli, dívali se na jezero a na pohupující se světla plachetnic nedaleko od břehu. Nevím, na co myslel on, ale já uvažovala o jeho nabídce.
„Od založení RG se hodně věcí změnilo,“ řekl nakonec Noah a jeho hlas zaduněl do tmy.
„Dohlížíme na to, aby prezidium nepřekročilo svou pravomoc, udržujeme rovnováhu moci tohoto orgánu. Také zajišťujeme stabilitu sil mezi Mistry a podřízenými.
Někdy musíme i vyšetřovat. Ve vzácných případech uděláme i pořádek.“
Jinými slovy Noah chtěl, abych se přidala k organizaci, jejímž hlavním cílem je bránit Mistrům upírům a členům Greenwichského prezidia, aby si uzurpovali příliš velkou moc, a taky zamezit zneužití této moci. K organizaci, jejíž členové špehují své Mistry.
Pomalu jsem vydechla a pocítila tíseň v žaludku.
Neznala jsem Ethanův postoj k Rudé gardě, zato jsem nepochybovala o tom, jak bude vnímat to, že se k nim přidám: jako absolutní zradu. Služba u Rudé gardy by mě postavila přímo proti Ethanovi, pověřila by mě, podřízenou upírku, sledováním a posuzováním toho, co dělá. Ethan a já jsme už tak měli komplikovaný vztah, který neustále kolísal mezi důvěrným a kolegiálním. Tohle však hodně přesahovalo naše obvyklé vzájemné špičkování. V podstatě šlo přesně o to, čeho se Ethan obával už dávno: že budu v jeho Domě špehovat. O nabídce Rudé gardy sice netušil, ale jinak věděl, že můj dědeček, Chuck Merit, sloužil jako prostředník mezi nadpřirozenými a městem Chicago, a taky věděl, že moje rodina – Meritové (ano, Merit bylo původně moje příjmení) – jsou napojeni na Setha Tatea, starostu Chicaga. Takové vazby ho už samy o sobě znervózňovaly. Kdybych se ještě zapletla do něčeho takového, byla by to poslední kapka.
Čímž vyvstala zajímavá otázka. „Proč zrovna já?“ zeptala jsem se Noaha. „Jsem upírkou teprve dva měsíce a nejsem zrovna typ válečnice.“
„Přesně splňuješ naše požadavky,“ řekl. „Přeměnili tě v upírku bez tvého svolení. Možná díky tomu se zdá, že máš trochu odlišný vztah se svým Mistrem než ostatní. Jsi dítě vychované v přepychu, ale poznala jsi i stinné stránky života v blahobytu. Jako Ochránkyně se stáváš vojákem, ale byla jsi akademička. Přísahalas věrnost Ethanovi, ale jsi příliš skeptická, než abys slepě poslouchala něčí rozkazy.“ Tohle byl seznam vlastností, které pravděpodobně Ethana denně rozčilovaly. Zdálo se však, že podle Noaha je to přesně to, co hledají.
„A co konkrétně bych měla dělat?“
„V tomto okamžiku nejvíce stojíme o skrytého hráče. Zůstala bys v Cadoganském Domě jako jejich Ochránkyně a byla ve spojení se svým partnerem.“
Povytáhla jsem obočí. „S mým partnerem?“
„Pracujeme v páru,“ objasnil Noah a kývl hlavou někam za mě. „Jako na zavolanou.“ Ohlédla jsem se, zrovna když k nám po břehu přicházel upír. Na špiona se skvěle hodil, i s mým novým, extra citlivým sluchem jsem vůbec nezaregistrovala, že se blíží. Tenhle upír byl vysoký a hubený, s přerostlými kaštanovými vlasy, sahajícími po ramena, modrýma očima pod dlouhými řasami a ostře řezanou bradou. Košili s límečkem a krátkým rukávem měl zastrčenou do džínů. Oba bicepsy zdobilo tetování: na jedné paži letící anděl, na druhé číhající čert. Přemýšlela jsem, co má tenhle kontrast asi vyjadřovat.
Nově příchozí na mě krátce kývl a podíval se na Noaha.
„Merit, Ochránkyně Cadoganského Domu,“ řekl mu Noah a pohlédl na mě: „Jonah, kapitán hlídek, Dům Greyů.“
„Kapitán hlídek?“ zeptala jsem se nahlas. Úplně mě uzemnilo, že i velitel stráží v Domě Scotta Greye je členem Rudé gardy. Upír na tak důvěryhodné pozici, jehož úkolem v Domě bylo střežit Mistra a dohlížet na jeho bezpečí, tajně si přivydělávající u organizace, která od základu nedůvěřuje v úřad Mistra?
Tipovala jsem, že tohle by Scotta Greye nepotěšilo.
A vůbec – to mám jednat Ethanovi Sullivanovi za zády, nebo co?
„Když přijmeš naši nabídku,“ řekl Noah, „Jonah se stane tvým partnerem.“ Podívala jsem se na Jonaha a zjistila, že už na mně visí pohledem a vraští obočí. Měl v očích zvědavost, ale zároveň opovržení. Očividně nebyl zatím cadoganskou Ochránkyní příliš okouzlen.
Já ale neměla zájem pouštět se do války s Ethanem, tudíž jsem ani neplánovala stát se Jonahovou partnerkou, a tak jsem se nad to bohudík povznesla. Zavrtěla jsem hlavou. „Žádáš ode mě příliš mnoho.“
„Chápu tvé zdráhání,“ řekl. „Vím, že to pro tebe znamená porušit přísahu, kterou jsi dala svému Domu. Já ji taky porušil. Ale pořád platí, že pustili Celinu na svobodu. Vsadil bych se, že by nás čekala daleko krutější budoucnost než to, co jsme nedávno prožili.“
„Žádné skvělé vyhlídky,“ souhlasila jsem vážně. Zarazili jsme vražedné řádění Celiny Desaulniersové, bývalé Mistrové Domu Navarrů. Slíbili jsme městu Chicago, že bude trčet zavřená v kobce v Evropě a odpykávat si trest za ony vraždy, jenže Greenwichské prezidium Celinu zase pustilo ven. Sice už nevládla Navarrskému Domu, z čehož vinila mě, ale vrátila se do Chicaga plná zloby kvůli svému uvěznění, celá žhavá do boje.
Noah se posmutněle usmál, jako by rozuměl mým myšlenkám. „Čarodějové už předpověděli, že přijde válka,“ řekl. „Obáváme se, že je nevyhnutelná. Příliš mnoho upírů v sobě živí skrytou nenávist k lidem, což platí i opačně. Mír nebude možné udržet navěky a Celina si dala záležet, aby je pořádně vyburcovala. Role mučednice jí bohužel jde až příliš dobře.“
„A to jsi ještě opominul kožoměnce,“ podotkl Jonah. „Měňavci a upíři mají dlouhou krvavou historii, ale to nebrání smečkám, aby mířily do Chicaga.“ Podíval se na mě. „Prý se mají setkat tento týden. Shoduje se to s tím, co jsi slyšela?“
Přemýšlela jsem, jestli mám odpovědět a prozradit mu tak kousíček drahocenných vnitřních informací Cadoganského Domu, ale rozhodla jsem se, že mu to povím. Stejně se to už dlouho neututlá. „Ano. Doneslo se nám, že by měli dorazit do týdne.“
„Zástupci všech čtyř Smeček v Chicagu,“ zamumlal Noah s očima zapíchnutýma do země. „To je, jako kdyby se Hatfieldovi nastěhovali k McCoyovým*. Několik století stará nevraživost, a znepřátelené strany budou pobývat spolu v jednom městě. To smrdí problémama.“ Vzdychl. „Podívej, jen tě žádám, aby sis to nechala projít hlavou. Jediné, co po tobě teď chceme, je, abys v Cadoganském Domě byla v pohotovosti, dokud…“
* Hatfieldové a McCoyové byly dva znepřátelené klany žijící v Západní Virginii a Kentucky. Během občanské války v USA se jejich spory vyostřily a přerostly ve fyzické násilí. Jejich dlouhotrvající spor se stal metonymií pro nesmiřitelnou rivalitu spojenou s rodinnou ctí, spravedlností a pomstou (pozn. překl.)
To „dokud“ řekl, jako by věřil, že případný konflikt je skutečně nevyhnutelný.
„Pracovala bys v utajení až do okamžiku, kdy by nebylo možné dál udržet mír. V tu chvíli bys musela být okamžitě připravena přidat se k nám naplno. Musela bys být připravena opustit svůj Dům.“
Určitě jsem se zatvářila šokovaně. „Vy po mně chcete, abych opustila Dům a nechala je bez Ochránce? Uprostřed války?“
„Neuvažuj tak jednostranně,“ vložil se do toho Jonah. „Takhle budeš své schopnosti a službu nabízet všem upírům bez ohledu na příslušnost k Domu. RG ti nabízí šanci stát se zástupkyní všech upírů, nejen Mistrů.“
Chtěl tím říct, že nejen Ethana. Už bych nebyla jen jeho Ochránkyní, jeho upírkou. Fungovala bych nezávisle na Domech, na Mistrech, na prezidiu, a bojovala bych za to, aby svět upírů byl bezpečný a abych zkrotila Celinu a její buřiče.
Nevěděla jsem, co si o téhle nabídce RG mám myslet. „Potřebuju čas na rozmyšlenou,“ řekla jsem.
Noah kývl. „Je to těžké rozhodnutí, a jako takové si žádá důkladné zvážení. Jde o to, zda si ochotná opustit svůj Dům v zájmu ochrany všech upírů.“
„Kde vás potom najdu?“ zeptala jsem se a okamžitě mě napadlo, jestli už tou samotnou otázkou nepřekračuju citlivou hranici, z níž nebude cesty zpět.
„Jsem v telefonním seznamu uvedený jako bezpečnostní konzultant.
Mezitím se ale chovej tak, jako bychom spolu nikdy nemluvili. Dělej, že Jonaha neznáš. Nikomu – přátelům, příbuzným, kolegům – o tom neříkej.
Vezmi však v potaz toto, Merit. Kdo potřebuje Ochránce víc? Upíři Cadoganského Domu, kteří mají k ruce jednotku cvičených stráží a ve svém čele mocného Mistra, nebo my ostatní?“
S těmito slovy se on i Jonah otočili a zmizeli do temné noci.
KAPITOLA 2
…
OHNIVÁ KREV
o týden později
Myslím, že záměr byl naprosto nevinný. My, upíři Cadoganského Domu, jsme byli svoláni, abychom předvedli techniku sebeobrany. Trénink nebyl nic neobvyklého, u upírů se předpokládalo, že se dokážou sami ubránit. Po tisíciletích skrývání se před lidmi byli zcela pochopitelně trochu paranoidní. Ethan a já jsme si dopřávali své vlastní (rovněž naprosto nevinné) lekce tréninku, při nichž jsem se učila využívat své upíří síly.
Jenže Ethan rozhodl, že okolnosti (to jest Celina) si žádají ještě více tréninku. Když se Celina před týdnem objevila u našeho Domu a napadla mě, nebyla jsem připravena. A když jsem to nezvládla já, kterou Ethan považoval za silnější než většinu ostatních, pak se logicky obával o bezpečnost svých tří set devatenácti cadoganských upírů.
A tak jsem se vydala ze svého pokoje ve druhém patře do tělocvičny v suterénu Cadoganského Domu. Lindsey, moje kolegyně ze zdejší stráže a nejlepší upíří kamarádka, se ke mně přidala, abychom se mohly naučit, jak se lépe chránit před chicagskými upířími magory.
To jsme ovšem ještě netušily, že to budeme mít i s peepshow.
„Panebože,“ řekla Lindsey bez dechu, když jsme vstoupily do tělocvičny. Zastavily jsme se na kraji žíněnek tatami a s pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima jsme sledovaly, co se před námi odehrává.
Po podlaze se pohybovali dva upíři ve svých nejlepších nesmrtelných letech, chňapali po sobě ve snaze strhnout jeden druhého na zem a svaly jim jen hrály. Zápasili beze zbraní, jak to u upírů bývá zvykem, bez mečů, jen holýma rukama a nohama, lokty a koleny, což jim umožnila jejich výjimečná upíří kondice.
A byli do pasu nazí. Oba bosí, bez košile, jen v bojových bílých kalhotách ve stylu gi, na krku lesklé cadoganské medailony.
Lindsey hltala očima Luca, kapitána cadoganských stráží. Luc býval kovbojem, než ho přeměnili v upířího vojáka, takže měl široká ramena, chlupatou hruď a kudrnaté vlasy, vyšisované od slunce. Právě se zastavil, aby si je odhrnul z tváře, a svaly se mu napínaly.
Naproti Lucovi byl jeho sok, Ethan Sullivan, Mistr Cadoganského Domu, tři sta devadesát čtyři let starý upír, který mě přivedl do tohoto světa tesáků – bez mého souhlasu, ale údajně proto, že by mě jinak čekala rychlá smrt. Měřil něco přes šest stop a horní polovina té výšky – dlouhá, štíhlá linie plochého břicha a vysokých prsních svalů, spolu s cestičkou světlých chloupků, které se sbíhaly od pupíku a mizely pod opaskem kalhot – se zaleskla, když se otočil, aby provedl vnější kop.
Usoudila jsem, že Luc má být asi útočník, ale Ethan ho bravurně odrážel. I přes svoje oblíbené obleky od Armaniho a vzhled supermodelka byl Ethan vynikající bojovník – což jsem si dobře zapamatovala poté, co jsem mu pár nocí nazpět švihla katanou pod krkem.
Když jsem ho sledovala při zápase, naskakovala mi husí kůže. Moje modré duhovky se určitě měnily ve stříbro, v těle mi stoupal žár a pohled na Ethana v pohybu, jak se vrhá, uhýbá a dělá otočky v boji se svým sokem, ten oheň jen rozdmýchával. Olízla jsem si rty v náhlém záchvatu krvežíznivosti, ačkoli jsem měla dovoz krve od fi rmy Blood4You v sáčku. A především jsem se před necelým týdnem napila krve přímo od upíra.
Přímo od něj.
Nakrmil mě během poslední fáze mého přerodu v upíra, když jsem se vzbudila s takovou žízní, že bych kvůli tomu i zabíjela. Jenže jsem násilí nepotřebovala. Ethan mi nabídl své zápěstí dobrovolně a já toho s radostí využila a sledovala, jak se mu při pohledu na mou přeměnu v predátora, v upíra, mění oči na stříbrnou.
Dívala jsem se na něj, na jeho napínající se svaly, ladný pohyb pantera, a všechno se ve mně vařilo. Mohla jsem nějak ospravedlnit horko v břiše, přisoudit tu reakci své plně nakopnuté biologické stránce upíra, namlouvat si, že je to tím, že prostě sleduju predátora v jedinečné formě,případně že jsem jako podřízená upírka okouzlená Mistrem, který mě stvořil.
To bych však Ethanovi Sullivanovi křivdila, a ne málo.
Byl tak krásný, že se zdál až neskutečný: pohledná tvář orámovaná blond vlasy; lícní kosti, za které by newyorští modelové byli ochotni zaplatit, oči zářící jako dva smaragdové střípky. Šest stop zlatavé pevné kůže, pod ní svaly, a já mohla posoudit, že opravdu každá z těch šesti stop je perfektní. Nedopatřením jsem Ethana přistihla, když uspokojoval svou bývalou metresu, která ho zradila a přidala se k Celinině bandě zloduchů.
Když jste sledovali pohyb těch dlouhých, štíhlých linií po tělocvičně, nebylo vůbec těžké si představit, že je na vrcholku potravního řetězce. Tu drobnou krůpěj potu, která pomalu – tak mučivě pomalu – stékala prostředkem Ethanova plochého břicha, jednu cihličku po druhé, a hrozila, že vklouzne pod pásek.
A jen pro vaši informaci: Ethan cítil stejnou náklonnost ke mně. Ještě předtím, než mu Amber pláchla do týmu Desaulniersové, mi nabídl, ať se stanu jeho milenkou. Vyměnili jsme si několik polibků, ale odolala jsem, a k ničemu dalšímu mezi námi nedošlo. Nebylo pochyb o tom, že mě Ethan chce. A musela bych být na hlavu, abych popírala jeho atraktivitu – o té nebylo třeba diskutovat.
Jenže Ethan byl na druhou stranu dost nesnesitelný – důvěru ke mně získával pomalu, šmahem mě obvinil – a hlavně si pořád nedokázal ujasnit, jak to se mnou vlastně má. Nemluvě o dalších rysech jeho osobnosti jako pocit nadřazenosti, ochota zneužít všechny kolem sebe, včetně mě, jen aby dosáhl svých politických cílů. Dále tu byl fakt, že k našemu poslednímu polibku došlo necelých čtyřiadvacet hodin předtím, než jsem v zárodku ukončila svůj vztah s Morganem Greerem, upírem, který vystřídal Celinu v čele Navarrského Domu. Ten polibek mi rozproudil krev, ale zároveň ve mně vyvolal pocit viny.
Jasně že bych mohla najít vztah s nějakým lepším koktejlem emocí. Jakmile jsem si tohle uvědomila, začala jsem uvažovat opět racionálně a moje krev pomalu vychládala.
„Nafoukaný upíři by neměli vypadat takhle dobře,“ řekla Lindsey a pomlaskla si.
„Svatá pravda,“ souhlasila jsem a pomyslela si, že můj vztah s Ethanem by výrazně usnadnilo, kdyby nebyl tak k sežrání. Odtrhla jsem oči od zápasících upírů a zkoumala zbytek sálu. Byl jich plný balkon, který opisoval horní část sálu. Nejen ženy, ale i několik mužů sledovalo akci pod sebou s přivřenýma očima a zarudlými tvářemi. Všichni přihlíželi se zaujetím.
„Je ale fakt, že to bychom zase přišly o tohle kození.“
Loupla jsem po ní očima: „Chození?“
„Ale ne, kození,“ zarazila se a ukázala na svoje prsa, „jen trochu víc plochý a chlupatý. Chceš snad nesouhlasit?“
Podívala jsem se opět na Mistra upíra, který se momentálně shýbal k žíněnce pro bokken, dřevěnou cvičnou zbraň. Svaly na prsou mu přitom přímo hrály.
„Ne, do toho mám daleko,“ řekla jsem. „Tohle kození beru. A navíc, když se takhle vystavujou, musí automaticky počítat s tím, že na ně budeme čučet.“
Lindsey souhlasně pokývala: „Nevím, kde se to v tobě bere, ale rozhodně se mi takhle líbíš.“
„Zatím to jen ochutnávám,“ zašeptala jsem, což byla pravda. Přerod v upíra nebyl jednoduchý – po psychické ani fyzické stránce – ale začínalo mi to jít. V podstatě jsem tu přeměnu prodělala dvakrát, jelikož napoprvé se to jaksi nepovedlo. (Ethan měl poprvé takové výčitky svědomí, že mě zdrogoval, což zjevně zabránilo kompletní proměně.) Bylo to zrovna tehdy, když jsem opouštěla kamenný domek ve Wicker Parku, který jsem obývala se svou tehdejší spolubydlící Mallory, a stěhovala jsem se do Cadoganu. Obstála jsem při setkání se svými rodiči a jejich zkostnatělými známými, k čemuž mě dokopal Ethan ve snaze ututlat před novináři upíří mejdany. A když nebudu počítat ty dva nevydařené zápasy s Ethanem, můžu říct, že jsem porazila Celinu v polovině případů, kdy se jí zachtělo boje, a to vůbec nebyla špatná statistika.
A tak jsem tu stála, nová upírka se vzrušeným svrběním v kalhotách a historickou funkcí Ochránce, a střežila jsem Dům proti úskokům bytostí živých i mrtvých. Takřka přes noc jsem se z doktorandky změnila v upíří bojovnici. A teď si přijde Noah Beck a chce z toho něco vytřískat.
„Merit. Merit.“
I když Lindsey několikrát zopakovala mé jméno, musela do mě nakonec šťouchnout, což mě konečně probralo, přestala jsem si v hlavě přemílat setkání s Noahem a vrátila se duchem do cadoganského tréninkového sálu. K Lindsey, která do mě musela vrazit ramenem, a Ethanovi, který přede mnou stál s rukama v bok. Vlasy, dlouhé po ramena, měl momentálně stažené do culíku a jedno obočí pyšně vyklenuté. Luca jsem nikde neviděla… zato všichni ostatní viseli očima na mně.
„Aha, ano?“ vyhrkla jsem.
Upíři se pochechtávali.
„Jestli ses už milostivě probudila ze sna,“ řekl Ethan do ticha, „možná bys mohla zvážit, zdali se ke mně nechceš přidat?“
„Promiň, můj pane,“ zamumlala jsem, vyklouzla ze žabek a bosá jsem vstoupila na žíněnky, v ruce katanu v pouzdře. Byla jsem ve cvičebním úboru: černý topík, připomínající spíš sportovní podprsenku, a jogínské kalhoty.
Následovala jsem Ethana doprostřed sálu a při každém pohybu na sobě cítila oči tuctů upírů. Ethan se zastavil, otočil se čelem ke mně a uklonil se. Já taktéž.
„Je důležité,“ začal a dával si záležet, aby ho všichni slyšeli, „abyste byli připraveni bojovat, pokud by bylo třeba. Abyste zvládli takovou bitvu, musíte se nejprve naučit kroky. Jak jistě víte, naše Ochránkyně zatím neovládla umění zápasu…“
Odmlčel se a propichoval mě pohledem. No a co, tak mi nešel zápas. Zato jsem ale ovládala katy – sestavené bloky upířího šermu. Bývala jsem baletka a tyhle pohyby měly hodně společného s tancem. Šlo o pozice, formy, kroky, které jsem se mohla naučit nazpaměť, procvičovat a pravidelným opakováním vybrousit k dokonalosti.
Zápas byl něco docela jiného. Vyrůstala jsem s nosem zabořeným do knih, tudíž jsem s nějakým rvaním neměla zkušenosti, tedy až na těch několik lekcí kickboxu, které jsem zkusila, a na pár střetů se Celinou a jejími všemožnými nohsledy. Znala jsem své nedostatky. Hromadu času jsem strávila promýšlením strategie, snažila se odhalit slabiny nepřítele a využít jich, a zároveň jsem se snažila nepřemýšlet až příliš. V posledním týdnu to bylo ještě těžší, musela jsem s Lucem cvičit odolnost vůči všem těm vůním a zvukům, které mě po mé kompletní přeměně přímo bombardovaly, a hrozilo, že mě zahltí. Učila jsem se je minimalizovat na tichý bzukot v pozadí.
„Ovšem její práce s katami je nedostižná,“ povytáhl obočí, napůl jako výzvu, napůl urážlivě, a couvl o krok. „Ochránkyně,“ pravil tišším hlasem, tentokrát jen pro mě, „katy, pokud dovolíš.“
„Můj pane,“ řekla jsem. Zdvihla jsem meč oběma rukama, pravou na rukojeti, levou na pochvě, a pak jsem rychlým pohybem paží tasila meč, až to zasvištělo a naleštěná ocel zablýskla. Šla jsem na kraj žíněnky a odložila lakovanou pochvu mimo ni na podlahu.
Pak jsem se vrátila, otočila se k němu čelem s tou největší sebedůvěrou a odvahou, jakou jsem v tu chvíli ze sebe vydolovala – což šlo nějak líp, když mě teď oslovila tajná organizace upířích bojovníků – a sevřela katanu obouruč.
„Začni,“ přikázal a udělal pár kroků nazpět, abych měla prostor. Sedm kat bylo obouruč, další tři s mečem v jedné ruce. Ty byly pro mě nové. Jenže tradiční katy jsem trénovala od té doby, co je ze mě upír, a – ruku na srdce – chtěla jsem se taky trochu předvést. Za ten týden, kdy jsem s Ethanem trénovala, mě viděl provádět katy jen tradičním způsobem – hezky jedna kata po druhé, všechny pohyby načasované a precizní. Ale to nebylo všechno, co jsem uměla.
Zpevnila jsem tělo, katanu držela před sebou. „Rychle, nebo pomalu?“
Zamračil se. „Rychle, nebo pomalu?“
Lišácky jsem se usmála zpod ofiny. „ Vyber si sám.“
„Upíři?“ zeptal se nahlas, ale nespouštěl ze mě oči. „Rychle, nebo pomalu?“
Pár chudáčků se sice snažilo volat „pomalu“, ale většina si žádala rychlost.
„Tak to vypadá, že rychle,“ řekl.
Kývla jsem, srovnala těžiště a dala se do pohybu. Při první katě se švihalo mečem v oblouku před tělem, pak se vracel do středové pozice. Druhá kata byl úder vedený dolů. Třetí a čtvrtá byly kombinací předchozích. Pátá, šestá a sedmá byly kombinace s otočkami a úhyby.
V základní podobě, když byl hlavní důraz kladen na přesnost a ovládání, trvala každá kata deset nebo patnáct sekund.
Když jsem to provedla rychle, zvládla jsem celou tuto sadu za dvacet vteřin. Rychlosti mě učil bývalý trenér Catcher, čaroděj se zálibou v katanách a boji s mečem. (Nikoli náhodou byl také Malloryin přítel a pracoval pro mého dědu.) Catcher po mně chtěl, abych trénovala pohyby stále dokola, znovu a znovu, jelikož opakování prý posiluje svalovou paměť. Bylo tomu skutečně tak, a taky mi to umožňovalo využít zvýšenou upíří sílu, rychlost a hbitost, až se mi povedlo vše spojit do jediného tance, při němž bylo téměř nemožné sledovat rychlost mého pohybujícího se těla.
Když jsem před časem vyzvala Ethana podruhé na souboj, rozhodl se, že musí Catchera nahradit. Jenže netušil, kolik mě toho Catcher naučil…
Dokončila jsem sedmou formaci, zastavila se s mečem kolmo před tělem. Mírně zahnutá čepel se blyštila v záři stropních světel a v celém sále najednou zavládlo ticho.
Ethan na mě zíral.
„Udělej to znovu,“ řekl téměř neslyšně, s jiskrou v očích. Věděla jsem, že je to jiskra touhy. Ačkoli mezi námi zcela nezaměnitelně fungovala chemie, Ethan uvažoval vždy a za všech okolností nesmlouvavě politicky – stále taktizoval.
Byla jsem zbraň.
Byla jsem jeho zbraň.
A ta jiskra? Čistá a jasná chamtivost.
„Můj pane,“ řekla jsem, pokorně sklonila hlavu a vrátila se do původní pozice.
Provedla jsem všechny kroky znovu, svislé oblouky, švih dolů, kolmo a nahoru, oblouk a otočka, úder vzad, švih nad hlavou. Skončila jsem v poslední pozici.
„Znovu,“ rozkázal potřetí a já poslechla.
Když jsem opět prošla všechny katy a následně na jeho žádost předvedla sedm nebo osm opakování jedné nebo dvou oblíbených kat, vzdouvala se mi hruď námahou a zpocené ruce mi klouzaly po rukojeti potažené rejnočí kůží. Vzhlédla jsem nahoru na dřevěný balkon, táhnoucí se po obvodu sálu, a viděla, jak se upíři zvědavě vyklánějí a přidržují se zábradlí. Takhle se na mě dívali často – buď jako na kuriozitu kvůli mé síle, nebo jako na drzounku kvůli mému nešťastnému zlozvyku vyzývat Ethana na souboje.
Právě proto jsem hodlala s tím zlozvykem skoncovat.
„Výborně,“ pochválil mě Ethan tiše a pak promluvil k balkonu: „Věřím, že toto je odpověď na mnoho otázek, týkajících se naší Ochránkyně. A když už ji tady máme,“ kývl ke mně hlavou, „chtěla by naše nová předsedkyně zábavního výboru dodat něco k blížícím se cadoganským slavnostem? Nějaký piknik? Či nějaký teambuilding?“
Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů. Jako trest za to, že jsem ho vyzvala na souboj, mě Ethan jmenoval předsedkyní zábavního výboru. Jako trest to sice bylo dost mírné, jenže zároveň to bylo ponižující a chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebala.
„V hlavě se mi klube něco na letní slunovrat. Možná nějaké grilování. Myslela jsem, že bychom mohli pozvat upíry z jiných Domů.“
Sál ztichl a Ethan o tom uvažoval. Jeho publikum čekalo na verdikt.
„Dobře,“ pravil nakonec a autoritativně kývl, potom se obrátil zpátky k ostatním a zvážněl v obličeji.
„Kdysi jsme si mysleli,“ spustil, „stejně jako naši předchůdci, že bude nejlepší, když splyneme s lidmi. Když zůstaneme v utajení, budeme mít daleko lepší šanci na přežití a na klidné soužití s ostatními nadpřirozenými, kteří žijí kolem.
Celina to do značné míry znemožnila. Při vší úctě k našim přátelům v Domě Navarrů je nutno říci, že nelenila využít každé příležitosti, aby na nás co nejvíc upozornila, rozšířila propast mezi námi a lidmi a odcizila i nás samotné navzájem.“ V tomto vzácném okamžiku začal Ethan vypadat skoro lidsky, sklopil oči k zemi a mezi obočím se mu objevila ustaraná vráska.
„Zbývá už jen krůček,“ řekl. „Krůček k odhalení toho, co zůstává skryto. Situace se má tak, že jsme se těšili aspoň chvilce míru a relativního klidu, během něhož se Domům po finanční stránce velice dařilo. Tím, že jsme vyšli na světlo, ať už k tomu došlo jakkoli, jsme se opět dostali do hledáčku veřejnosti, která se k nám nechovala vždy přátelsky. Kdo ví, jak dlouho bude ještě zářit naše hvězda?
A nyní k tomuto: možná se vám doneslo, že kožoměnci se tento týden chystají setkat v Chicagu. Byli jsme informováni, že během tohoto sjezdu se s konečnou platností rozhodne, zda chtějí zůstat v dosavadních teritoriích, nebo se vrátit do domova svých předků na Aljašku. Pokud odejdou a situace se pro nás vyvine nepříznivě… inu, nemusím vám, doufám, připomínat, jakou zkušenost jsme v minulosti měli s kožoměnci.“
V davu to zašumělo, vzduch se rozechvěl podrážděnou magií. V minulosti se už stalo, že kožoměnci se stáhli stranou, když se upíři ocitli v nesnázích. Upíři následně obviňovali kožoměnce za ztrátu svých blízkých. Nyní se krvesajové obávali, že to kožoměnci udělají znovu, že nechají upíry, ať to ze všech nadpřirozených bytostí opět schytají jako jediní.
„Jak víte, nemáme mezi smečkami formální spojence. Takovým vazbám se vyhýbají. Stále se však nevzdávám naděje, že kdybychom měli čelit projevům nenávisti, zloby nebo strachu, pomohou nám.“
Jeden upír na balkoně vstal. „Zatím nás v tom vždycky nechali!“ křikl dolů.
Ethan se na něj zamyšleně díval: „Pravda, nechali. Na kožoměnce však neplatí, když jim budeme předhazovat, že nám něco dluží. Musíme se všemožně snažit vytvořit nové vazby. A mezitím…“
Odmlčel se a upíři napjatě čekali, co bude následovat. I když jsem s Ethanem měla problém, musela jsem uznat, že s davem to prostě umí.
„Mezitím,“ pokračoval, „vás žádám, nikoli jako váš Mistr, ale jako váš bratr, kolega a přítel. Buďte opatrní. Dávejte si dobrý pozor na to, s kým se zdržujete. Buďte ostražití vůči okolí. A především, nebojte se přijít za mnou. Kdykoli a kdokoli z vás.“
Ethan si odkašlal, a když znovu promluvil, jeho hlas zněl už zase čistě, jasně; hlas Mistra. „Můžete jít,“ řekl a upíři na balkoně začali opouštět sál.
Ethan vykročil k nám. „Mé apartmá,“ řekl Lucovi a pak pohlédl na mě. „A ty taky.“
„Tvoje apartmá?“ nechápala jsem, ale to už se Ethan s přívětivým úsměvem otočil na upírku, která scházela dolů. Neznala jsem ji, ale z toho, jak pohupovala boky, jak si koketně zastrčila pramen dlouhých tmavých vlasů za uši, mi bylo jasné, o co jí jde. Naklonila se k němu a na něco se ho ptala. Zasmál se, ale nikoli nezdvořile, a začal jí vysvětlovat – a názorně ukazovat – jak správně uchopit rukojeť meče.
Bezděčně jsem ohrnula ret, ale než jsem stihla utrousit nějakou jízlivou poznámku, někdo mě zatahal za culík. Ohlédla jsem se.
„Jdeme,“ řekl Luc.
„Co myslel tím ‚mé apartmá‘?“
„Máme schůzku.“
Když jsme naposledy měli schůzku, Ethan mi vyprávěl o mejdanech, na nichž se upíři ve velkém živí na lidech, kteří se nedobrovolně stanou upíří svačinkou. „Kvůli mejdanům?“
„Dneska ne,“ řekl Luc. „Od toho nevydařeného pokusu o vydírání jsme už o mejdanech neslyšeli nic nového. Malik vypracovává dlouhodobou strategii. Dneska bude řeč o kožoměncích. Pojďme – tedy pokud tu nechceš dál stát a koukat?“
Vyplázla jsem na něj jazyk, ale následovala ho ke dveřím.
…
V suterénu Cadoganského Domu se nacházely pracovní prostory, sloužící především úderným složkám: tréninkový sál, bojový sál, operační středisko, sklad zbraní. V prvním patře, ostatně jako i ve druhém a třetím, se dbalo hlavně na dojem. Měkké osvětlení, starožitnosti ve francouzském stylu, dřevěné podlahy, drahý nábytek. Působilo to jako pětihvězdičkový hotel. Ostatní prostory byly rovněž fajnové, od Ethanovy výrazně pánské kanceláře až po jeho luxusní apartmá.
Vydali jsme se hlavním schodištěm do třetího patra. Když jsme došli do Ethanova bytu, Luc uchopil madla dvojitých dveří a otevřel.
Už jsem tady byla, i když jen na skok. Z toho, co jsem viděla, měl Ethan tady ve třetím patře tři místnosti – obývák, ložnici a někde vzadu zřejmě koupelnu. I zde bylo vše elegantně zařízeno – dřevěné podlahy, stěny vymalované teplými barvami; onyxový krb, drahý čalouněný nábytek. Spíš to připomínalo luxusní hotelový pokoj než domov upíra v nejlepších letech (v měřítkách nesmrtelného života).
Tentokrát jsem měla možnost prohlédnout si vše důkladněji a nahlédnout tak do psychiky Mistra svého Domu. A že těch detailů bylo požehnaně. Obtiskly se sem střípky z jeho téměř čtyři sta let dlouhého života. Na jedné stěně visel luk a šíp. V rohu stál vojenský stůl se židlemi, který vypadal, že jde na cestování složit – zřejmě pozůstatek Ethanova času stráveného v armádě. Uprostřed další stěny stála nízká starožitná komoda a na ní sbírka různých předmětů. S rukama za zády jsem se k ní vydala a prohlížela si je. Dvě stříbrné trofeje v podobě obřích číší, obrázek mužů v oděvu z počátku devatenáctého století (ale Ethan mezi nimi nebyl) a plochý kámen s vyrytými symboly.
Když jsem si vše prohlédla, zvedla jsem oči a koukala po zbytku pokoje. V tu chvíli jsem ho zahlédla, stálo v rohu, ve vysoké prosklené vitríně: zářivé Fabergého vejce.
„Ach, jé,“ vzdychla jsem a šla k němu blíž. Nad ním bylo závěsné světlo, v němž se leskla svěže zelená glazura a zlatý drak s vyceněnými zuby, vinoucí se kolem.
„Patřilo Peterovi,“ řekl Luc.
Ohlédla jsem se na něj. „Peterovi?“
„Peterovi Cadoganovi.“ Luc ke mně došel se založenými pažemi, pak ukázal na skleněnou vitrínku. „Mistrovi upírovi, který založil Cadoganský Dům. Byl to dárek od příslušníka ruské královské rodiny.“ Ukázal prstem na sklo. „Peter byl z Walesu a tohle má znázorňovat velšského draka. Vidíš to oko?“
Kývla jsem. V dračím oku byl zasazený oblý červený drahokam. Z jeho středu vybíhalo šest bílých čárek.
„Je to hvězdný rubín,“ řekl. „Neuvěřitelně vzácný.“
„A neskutečně drahý,“ dodal hlas za námi. Oba jsme se zase narovnali a ohlédli se. Ethan vešel dovnitř stále ještě v kalhotách gi, kolem krku
tmavě modrý ručník se stříbrným monogramem „C“.
„Dám si sprchu,“ pravil. „Chovejte se jako doma.“ Šel ke dveřím, vedoucím do jeho ložnice. Otevřel jedny, vklouzl dovnitř a zase za sebou zavřel.
„Sprcha by mi taky bodla,“ řekla jsem.
„Já vím. Cejtím tě až sem.“
Už jsem si málem chtěla tajně čichnout k podpaží, než mi došlo, že si ze mě dělá šoufky. „To bylo fakt vtipný.“
„Ty taky na všechno skočíš.“
„Chtěl jsi mi něco říct o tom vejci?“
„Ach,“ řekl Luc a bezděčně se podrbal na spánku. „Nuže, Peter se setkal s tou ruskou vévodkyní a vzniklo mezi nimi určité pouto. Z toho, co jsem pochopil, tak čistě platonické, ale Peter jí prokázal jakousi laskavost. Chtěla se mu odvděčit, a tak nechala vyrobit tohle vejce a navrch přidala ještě ten rubín.“
„Koukám, že mít přátele se vyplatí,“ usoudila jsem a pak promluvila vážnějším tónem: „Když už jsi zmínil jméno Peter, máme nějakou náhradu za našeho bývalého kolegu? Pohnulo se to nějak?“ Peter Spencer byl vyobcován z Domu za to, že ho zradil a tajně se spřáhl se Celinou. Pomáhal jí při vydírání a jejích snahách o posílení protikožoměneckých nálad mezi upíry a proticadoganské nálady mezi lidmi.
Luc schválně dělal, že smetává ze skleněné vitrínky smítko prachu. „Na tohle ještě neuzrál čas, Ochránkyně. Probereme to jindy.“
Kývla jsem, Lucova reakce mě příliš nepřekvapila. Když se dověděl o Peterově zradě, praštil do stolu v operačním středisku tak, že do něj udělal díru. Ta byla mezitím zacelena, ale stůl ještě nedostal novou dýhu, takže ta skvrna připomínala podraz, který na nás Peter zosnoval. Nebylo divu, že Luc nikterak nepospíchal, aby na jeho místo dosadil někoho jiného.
Chtěla jsem něco dodat, nějaká slova útěchy, nebo prostě jen říct: „Je mi to líto,“ ale nestihla jsem to, protože někdo zaklepal na dveře z chodby.
„Příprava na našeho hosta,“ řekl Luc, když dveře otevřel nějaký muž v bílé kuchařské zástěře. Zdvořile se usmál na mě i na Luca, pak ustoupil a udělal místo druhé kuchařce, ženě v bílém, která do pokoje přivezla vozík na kolečkách.
Byl obložen podnosy se stříbrnými poklopy.
Byl to pokojový servis.
„Jakého hosta?“ zeptala jsem se, zatímco žena s profesionalitou hotelovéhopersonálu začala odklápět poklopy a skládat je na sebe.
Pod nimi byla přímo hostina: krekry, různé sýry, všechny možné druhy ovoce od šťavnatých lesních plodů po proužky vyzrálého žlutého manga a svěže zelená kolečka kiwi; maličké párečky, propíchané párátky.
Bodlo mě to jako nůž: přesně tyhle zbožňovala Mallory. Jenže jsme to mezi sebou stále neurovnaly a vzpomínka na ni mě bolela. Prozatím jsem se tedy soustředila na ten hodokvas na kolečkách a na tácek s malými kousky pečiva kolem růžového dipu se zrnky máku.
„Tím hostem je Gabriel Keene,“ pravil Luc. „Navštíví nás, aby si pohovořil s naším Mistrem.“
Tiše jsem odfrkla. „Předpokládám, že tento týden mě tedy zaangažujete do kožoměneckého pletichaření?“
„Překvapuješ mě, Ochránkyně.“
Do obýváku se vrátil Ethan v černých formálních kalhotách a bílé košili na knoflíčky, ovšem bez kravaty. Poslední knoflík nechal rozepnutý, sako tentokrát vynechal. Luc a já jsme byli pořád ještě ve cvičebním, takže dneska to vypadalo na neformální jednání.
„Do pletichaření tě zatahujeme jen výjimečně,“ řekl Ethan a kývl na ženu, která sem přivezla vozík. „Děkuji ti, Alicio. Vyřiď kuchaři mou pochvalu.“
Alicia se usmála a sebrala naskládané poklopy. Otočila se a opustila místnost. Muž, který jí přidržel dveře, se usmál na rozloučenou, také vyšel ven a zavřel za sebou.
„Do pletichaření mě zatahujete při každé možné příležitosti.“
„Má pravdu, můj pane.“
Ethan si pomlaskl. „Kapitán mých stráží, a paktuje se s mou Ochránkyní. Ach, jak jsou vrtkaví.“
„Mám na srdci jen tvé dobro, můj pane.“
Tentokrát si Ethan odfrkl. „Uvidíme. Na každý pád se přesvědčíme, čemu je věrný Gabriel.“
Prohlédl si podnosy, vzal láhev vody, odšrouboval víčko a napil se.
„Tomuhle říkám pohoštění,“ řekla jsem.
Kývl. „Považoval jsem za slušnost nabídnout Gabrielovi nějaké občerstvení. Taky jsem myslel na tebe. S plným břichem se možná budeš lépe soustředit.“
Musela jsem mu dát za pravdu. Jídlo jsem zbožňovala a můj upíří metabolismus jel nonstop, což mi rozhodně na chuti neubíralo, spíš naopak. „Mějme na paměti, Sullivane, že tě mám ráda jen pro tvé uzené, a jedině pro tvé uzené, nic víc.“
Vyprskl smíchy. „Bod pro tebe, Ochránkyně.“
Zazubila jsem se na něj a nabídla si z tácku plátek sýra. Byl hutný, zemité chuti, ale měl ten zvláštní chuťový ocas jako většina labužnických sýrů. „Takže,“ spustila jsem poté, co jsem si posloužila ještě několikrát, „co vede Gabriela k návštěvě našeho Domu?“
„Vzpomínáš si, jak si chtěl promluvit o jistých bezpečnostních opatřeních během jejich sjezdu?“
Kývla jsem. Gabriel se o tom zmínil, když jsme se před týdnem potkali.
„Vypadá to, že to bezpečnostní opatření jsi ty.“
Zbledla jsem. „Já jsem bezpečnostní opatření? Co to má znamenat?“
Ethan se ještě jednou napil a zašrouboval víčko. „To znamená, milá Ochránkyně, že tě předhodíme lvům.“
Český název: Dvojí kousnutí. Autor: Chloe Neill. Originální název: Twice Bitten. Počet stran: 256. Cena: 259 korun. Nakladatel: FANTOM Print, 2015.
