Včera jsme vás informovali o nové fantasy antologii s názvem Čarodějové, kterou sestavili Jack Dann a Gardner Dozois a jíž v druhé polovině října vydává nakladatelství Triton v edici Trifid. Dnes vám jako ochutnávku přinášíme ukázku z povídky Cesmína a železo Gartha Nixe, přeloženou Tomášem Jeníkem.
Zadutí rohu zaklaplo pečlivě připravenou past. Před čelem normanské družiny zazněly těžké údery seker. Pár vteřin nato se přes silnici zřítil obrovský strom – důkaz schopností dřevorubců, kteří dokázali kolos celé odpoledne udržet na tenoučkém pahýlu neosekaného dřeva.
Sotva strom se zaduněním dopadl na zem, vystoupili z úkrytů na okraji vymýceného prostranství kolem silnice lučištníci a začali střílet do koní normanské stráže. Ozbrojenci pobídli okamžitě, s řevem a kletbami, koně proti nim. Neobvyklé bylo, že nosiči nezvrhli nosítka a okamžitě se nerozutekli do všech stran, nýbrž svůj náklad opatrně položili na zem, a teprve potom se sprintem rozběhli pod ochranu stromů.
Robin se hnala z kopce v závěsu za velkým chlupatý, slintajícím psem, který jí v kohoutku dosahoval až k ramenům. Merewyn, Jack a zbylý tucet členů tlupy, vyzbrojeni meči, kopími a sekáčky, běželi za ní. Měli za úkol uzavřít past a zabránit přepadeným v útěku zpět po cestě. V úniku směrem dopředu jim účinně bránil poražený strom.
Nikdo se ovšem o útěk nepokoušel. Jeden ze strážců ležel mrtvý na zemi; na místě ho zabil šíp, který našel skulinu v jeho kroužkové kukle. Další dva zůstali uvězněni pod mrtvými nebo umírajícími koňmi. Tři zbylí pochopili, že nemají šanci se na koních prodrat k lučištníkům ukrytým na okraji lesa, a obrátili koně zpátky.
„Vzdejte se!“ vykřikla Robin. Po zběsilém úprku z kopce sotva popadala dech, a tak musela výzvu zopakovat: „Vzdejte se!“
Tři zbývající zbrojnoši se ohlédli po lukostřelcích, kteří mezitím opět vystoupili ze zeleného příšeří na mýtinu, pohlédli na obrovského crallského psa, který přesně v té chvíli zavyl, a na patnáct ozbrojených zbojníků, kteří se k nim přibližovali.
„Zemřete, jestli se pokusíte prorazit,“ varovala je nahlas Merewyn, která podle toho, jak muži napjali svaly na rukou a jejich koně pohodili hlavami, správně odhadla jejich úmysly. „Ušetříme vás.“
Dva ozbrojenci se podívali na třetího, ten přikývl a hodil meč na zem. Druhové následovali jeho příkladu. Potom sesedli a postavili se k hlavám svých koní. Vrhali přitom nevraživé pohledy na Robin a Merewyn a nervózně pokukovali po Dvoujackovi, který očichával nosítka.
Na Merewynin signál se začali lučištníci se šípy nasazenými do tětiv a připravenými ke střelbě přibližovat. Šest jejích mužů se rozběhlo k trojici ozbrojenců, povalili je na zem, svázali jim ruce a odebrali dýky, nože ukryté v botách a v případě vůdce ještě maličký nožík zasunutý do hřbetu rukavice.
„Kdo je v těch nosítkách?“ zeptala se Robin. Uvnitř se za celou dobu nic nepohnulo, nezahlédli ani náznak škubnutí záclonkou. Dvoujack stále obcházel nosítka a krčil obří čenich; jako člověk by si v podobné situaci v zamyšlení krabatil čelo.
„Starý normanský kupec,“ odpověděl jeden z ozbrojenců, ten, jehož příkladem se zbylí dva předtím řídili. Měl na tváři vybledlou, srpkovitou jizvu po otrockém tetování. „Cestuje do lázní v Aquae Sulis.“
„Nikam necestuje, dokud nezaplatí mýto,“ zavrčela Robin. Přistoupila k nosítkům, přesekla uzly, kterými byla záclona připevněna k rámu, odhrnula přepychový, ale po cestě zablácený sametový závěs stranou a hodila ho na zem.
V nosítkách seděl jediný muž. Seděl zpříma, zahalený do silné modré plstěné pláštěnky s kapucí staženou hluboko do čela, takže mu nebylo vidět do tváře. Před sebou měl rozložený šachový stolek s políčky z mahagonu a slonové kosti. Přestože na sedadle naproti němu nikdo neseděl, partie byla rozehraná, šik břidlicově šedých figurek postupoval proti menším figurám, vyřezaným z třešňového dřeva.
„Jsi naším zajatcem,“ oznámila mu Robin. Natáhla ruku a hrot meče přiblížila na vzdálenost několika málo palců k mužově kápí stíněné tváři. „A budeme chtít odpovídající výkupné. Jak se jmenuješ?“
Místo odpovědi zvedl muž ze šachovnice jednoho břidlicově šedého rytíře. Robin měla jen zlomek vteřiny na to, aby si všimla, že všechny šedé figury jsou rytíři, než jí kdosi obrovskou silou vykroutil meč z ruky a zahodil ho někam za ni – přičemž málem probodl Dvoujacka.
Robin bleskově sáhla k opasku po škrtící smyčce z cesmínových korálků, ale než s ní stihla cokoliv udělat, hodil Norman šedého rytíře na zem. Při dopadu figurky se údolím rozlehlo mohutné zadunění, v nehybném vzduchu velice zvláštní a strašlivé. Na Robin udeřila vlna horkého vzduchu, jako kdyby najednou vstoupila do kovárny, a v následující chvíli už mezi ní a nosítky neležela šachová figurka, ale stál tu osm stop vysoký válečník. Byl celý ze železa, v jedné ruce třímal meč s modrým ostřím z hvězdné oceli a ve druhé mandlový štít se zelenkavou měděnou patinou.
Železný rytíř se po Robin ohnal štítem. Síla úderu by ji přišpendlila k zemi, kdyby nestačila včas uskočit. I tak se ale svalila na zem a škrtící smyčka jí vypadla z ruky. Rychle se překulila a uhnula před železným bojovníkem, který dusal za ní a při každém kroku zanechával v měkké lesní půdě hluboké otisky.
Robin zaslechla, jak Merewyn křičí: „Utíkejte!“ Jenže sama Merewyn se tím rozkazem neřídila. Místo útěku do bezpečí pospíchala na pomoc Robin. Ale zem byla vlhká a na tlejícím listí nohy ujížděly, takže Merewyn sice pomohla Robin vstát, ale sama uklouzla a zůstala trochu pozadu.
V tom okamžiku je železný rytíř dostihl. Merewyn se pokusila otočit čelem k útočníkovi, který se opět rozmáchl rukou se štítem, ale byl rychlejší. Železná hrana štítu ji zasáhla naplno do krku. Ozvalo se hrozné křupnutí, jako když se láme větev, a Merewyn se svezla k zemi. Zůstala ležet, s hlavou ohnutou v nemožném úhlu.
