Včera jsme vám přinesli inforamce o druhém dílu fantasy série Briana Ruckleyho Svět bez bohů, nazvaném Dědic klanu. Dnes si můžete přečíst ukázku.
Na’kyrim ležel v příbytku Hlasu stočený do klubíčka na kavalci spleteném z lískových a jalovcových větví. Kolena měl přitažená k hrudi, tvář zabořenou do dlaní. Na lůžku u jeho hlavy a na rtech bylo možné zahlédnout světlou, tenkou vrstvu zvratků. V žaludku neměl téměř nic, co by mohl vyzvracet, neboť od chvíle, kdy ho přinesli od Soudného kamene, skoro nejedl. Pod obvazy na zápěstích mu zely strašlivé rány. Pruhy látky byly potřísněny hnědými a zemitě rudými skvrnami zaschlé krve.
Až na jedinou kyrininskou ženu – starou, věkem sešlou bylinkářku a léčitelku – byl v chatrči sám. Venku, u vstupu do příbytku, dřepěli na stráži dva válečníci. Jejich úkolem nebylo na’kyrima věznit, nýbrž chránit. Už od chvíle, kdy Aeglysse sňali ze Soudného kamene a přinesli zpátky do vesnice, totiž propukaly hádky a neshody. Srdce a domov Bílých sov, starodávný vo’an, kolem kterého se točil život jejich kmene, se otřásal v základech. Děti byly drženy v povzdálí, zatímco se jejich rodiče shromažďovali kolem ohňů, hádali se a obviňovali jeden druhého. Někteří chtěli na’kyrima zabít, podříznout mu hrdlo a nechat ho v lese napospas mrchožroutům, jak se slušelo na přivandrovalce a zrádce. Další vytušili důležitost okamžiku, skrytý význam celé události. Na’kyrim přežil Soudný kámen, a když ho z něj sundali a přinesli zpátky do vo’anu, vrátilo se s ním i něco nepostižitelného, neviditelného, nepojmenovatelného, co ale bylo možno vycítit.
Na’kyrim se probudil a zamžoural. Léčitelka k němu přistoupila a sklonila se nad ním.
„Nespal jsi dlouho,“ pronesla.
„Nenacházím klid. Kdykoliv zavřu oči, je moje mysl okamžitě zahlcena záští a nedůvěrou. Obklopují mě tu ze všech stran.“
Výraz ve tváři bylinkářky pravdivost jeho slov nepopíral. Aeglyss se pokusil vztyčit na loktech, ale neuspěl a s nespokojeným zasyčením klesl zpátky na lože.
„Jsi slabý,“ zabručela léčitelka. „Potřebuješ jídlo a vodu. A nedaří se mi zastavit pláč tvých ran. Tvoje krev teče jako řeka. Je otrávená.“
„Nemůžeš vyléčit to, co mě sužuje,“ prohlásil Aeglyss. „Nedokážeš to ani pochopit. Tvoje vlastní krev je na to příliš čistá. Moje rány se o sebe postarají samy. Ať mi v žilách koluje cokoliv, není to jed. Jed ne.“
Zamračil se a otočil hlavu, jako by ho něco oslepilo.
„Ne, ne,“ zasípal. Vyhublé ruce mu sjely ke spánkům. Na ovázaných zápěstích se znovu objevila krev. Léčitelka o krok ustoupila, dál od Aeglysse a blíž ke dveřím, vedoucím do jasného, bezpečného světa. Uvnitř chatrče cítila pach smrti – vězel ve vzduchu, kůžích i hlíně. Možná by to tu měli spálit, až na’kyrim odejde.
„Počkej,“ vyštěkl Aeglyss a vztáhl k ní ruku. Oči měl pevně zavřené. „Neopouštěj mě.“
S velkým úsilím se mu podařilo posunout na kraj lůžka. Otevřel vodnaté oči a spustil nohy na zem.
„Byl to jenom okamžik. Je toho na mě… moc, víš. Nedokážeš si to vůbec představit. Sdílené ve mně proudí jako… doslova se vaří.“
„Krvácíš,“ poznamenala žena.
Aeglyss se podíval na zakrvácené obvazy a lehce pokrčil rameny.
„Nech to být. Není to… musíš pro mě něco udělat. Jdi za Hlasem. Řekni jí, že s ní potřebuju mluvit.“
Hlasem Bílých sov byla stará žena, shrbená, pomalá, se stříbřitými vlasy. Kolem krku jí visela světlá, kropenatá soví pera. Opírala se o dubovou hůl. Při chůzi si tiše mumlala slova, přecházející z generace na generaci a sloužící jako nástroj soustředění a pročištění mysli. Za ní kráčela léčitelka.
Na’kyrima našli klečet na kolenou uprostřed příbytku, vedle popela z dohořelého ohně. Protahoval si prsty pravé ruky, stále znovu otevíral a zase zavíral dlaň. Hlas i léčitelka při vstupu do chatrče zaváhaly, jako vysoká, která zvětří nebezpečí.
„Chceš žít, nebo zemřít?“ zeptal se Hlas.
Aeglyss vzhlédl. V očích se mu chvíli zračil prázdný výraz, jako by ji nepoznával nebo nehovořil jejím jazykem. Pak se mu pohled vyjasnil a on se zamračil.
„Žít. Pomoz mi vstát.“
Stařena kývla na léčitelku, ale ta zaváhala.
„Tak mi pomoz,“ zasípal Aeglyss a z jeho hlasu čišela taková síla, že dokonce i mluvčí Bílých sov vykročila dopředu, než se zarazila a zůstala stát. Léčitelka byla rychlejší a poddajnější. Přistoupila k na’kyrimovi, ten se přidržel jejích šatů a vyškrábal na nohy.
„Dokonce i poté, co jsem přežil mučení na Soudném kameni, jsou tady pořád tací, kteří mi upírají místo ve vašem středu,“ postěžoval si Aeglyss hořce. „Nemyslete si, že jsem k tomu slepý nebo hluchý.“
„Někteří se bojí,“ řekl Hlas. „Další váhají. Od chvíle, kdy ses vrátil, nás v noci pronásledují zlé sny. Sužuje nás nedůvěra, špatná nálada. Lidé mají strach, že jim tvá přítomnost zatemňuje mysl. Říkají, že jsi mi zamlžil úsudek. Že jsi tak učinil už předtím a činíš tak i nyní. Že jsi nás zradil svým huaninským přátelům. Říkají, že bychom měli odejmout život, který Soudný kámen ušetřil. Jiní tvrdí, že nám nepřísluší brát život, který Kámen odmítl.“
„Zlé sny? Všechno, co pronásleduje tenhle tábor, je jenom slabou ozvěnou žáru, který mi plane v hlavě. To, co cítíte vy, je jenom slabý vánek, zachvění křídel můry. Ve mně řádí bouře, ať spím nebo bdím.“
Stále se opíral o ženino rameno, neschopen unést vlastní váhu. Byl víc než o hlavu vyšší než stará léčitelka, ale hubený a slabý, jako mladý stromek snažící se prodrat ke světlu vysoko v dálce. Žena pod svým břemenem nezakolísala.
„A to já byl zrazen, ne zrádce,“ zamumlal Aeglyss. „Ale ty, Hlase? Co říkáš ty? K jakým závěrům jsi došla po všech svých úvahách, po všem tom zdržování?“
„Dosud jsem nerozhodla,“ pravil Hlas opatrně. „Ještě jsme si dost nepromluvili. Ještě ne. Prozatím žiješ a já…“ zadrhla se, trhla hlavou v náhlém náporu nejistoty, kterou by neměl Hlas nikdy projevit, „…rozhodnutí dosud nepadlo. Dokud se tak nestane, nemůžeš zemřít. To ti musí prozatím stačit.“
Aeglyss se rozesmál. Léčitelka se od něj chtěla odtrhnout, vylekána tím chrčivým lidským projevem, ale on ji nepustil, dál se o ni opíral.
„To nestačí. Ne. Nikdy nestačí. Nikdy…“
Zapotácel se. Víčka se mu zachvěla, brada klesla na prsa. Léčitelka, zbavena nepostižitelných pout, která se projevila teprve svou nepřítomností, se mu vyškubla a uchýlila se pod ochranu Hlasu. Aeglyss odklopýtal několik kroků stranou. Hlas ho netečně pozoroval. Pak na’kyrim opět získal rovnováhu. Otevřel oči, náhle jasné a pronikavé. Opatrně se posadil na lůžko a smutně se na obě ženy usmál.
„Bude chvíli trvat, než se to naučím. Než to budu umět usměrňovat. Ale potřeboval bych od vás jednu věc. Hned teď, ne později, ne až rozhodnete. Časem poskytnu Bílým sovám dar velké moci a síly, Hlase, ale nejdřív pro mě musíte něco udělat. Pošlete na jih ozbrojený a’an. Z jihu ke mně míří žena, na’kyrimka narozená mezi Volavkami. My – já – ji musím mít.“
Hlas vrtěl hlavou. Snažil se jeho žádost odmítnout. Aeglyss svraštil čelo a sevřel ústa to úzké čárky. Natáhl k Hlasu ruce, dlaněmi nahoru.
„Musíš pro mě udělat tuhle maličkost, Hlase,“ zašeptal. Velmi tiše, velmi klidně, ale jeho hlas bodal do uší jako dýky a zaléval srdce chladem. Hlas přikývl a roztřesen vyšel z příbytku, léčitelka těsně za ním. Cestou vrhala přes rameno vystrašené, uctivé pohledy.
V chatrči klesl na’kyrim Aeglyss zpátky na lože z lískových a jalovcových větví. Paže měl volně položené podél boků, kousek od těla. Chvěly se mu rty, snad bolestí, snad strachem nebo hrůzou. Z ran na zápěstích se mu řinula krev, prosakovala obvazy a pomalu odkapávala na větve a listy pod ním.
