Tento týden vychází u nakladatelství Fantom Print nová kniha ze série Dragon Lance. Přečtete si ukázku z Času bratrství, který v Česku už v devadesátých letech vyšel.
Ilustrace na obálce Autor: Matt Stawicki
Bylo to poprvé po víc než dvou letech, co se bratr a sestra setkali. Teď, když se Kitiara ocitla z dosahu temnoty stromů, viděla bratra, jak tu stojí v bledém světle Solináru. Byl oděný v plášti z nejlepšího černého sametu, který mu halil lehce shrbená, úzká ramena a splýval v měkkých záhybech kolem štíhlého těla. Celou tvář až na zlaté oči mu stínila kapuce, lemovaná stříbrnými vyšívanými runami. Největší runa byla uprostřed – přesýpací hodiny. Další stříbrné runy se třpytily v měsíčním světle na lemech širokých rukávů. Opíral se o Magiovu hůl, hůl se zlatým dračím spárem, svírajícím křišťál, který by se na Raistlinův rozkaz mohl rozzářit, ale teď byl chladný a temný.
„Měla bych tě zabít!“ zopakovala Kitiara, a než si stačila uvědomit, co dělá, ohlédla se na rytíře smrti, který jako by se zhmotnil z temnoty háje. Její pohled neznamenal rozkaz, ale pozvání, nevyslovenou výzvu.
Raistlin se usmál vzácným úsměvem, který spatřil jen málokdo, ale úsměv se ztratil ve stínu kápě.
„Hle, Pán Soth,“ řekl a obrátil se k rytíři, aby ho pozdravil.
Zatímco Raistlinovy oči se zornicemi ve tvaru přesýpacích hodin zkoumaly zbroj nemrtvého rytíře, kousala se Kitiara do rtu. Ještě na ní byly patrné vyryté znaky Rytířů ze Solamnie – růže, ledňáček a meč – byly však zčernalé, jako by zbroj sežehl oheň.
„Rytíř Černé růže,“ pokračoval Raistlin, „který zahynul v plamenech Pohromy, než ho kletba elfské dívky, které ublížil, přivlekla zpět k hořkému životu.“
„Takový je můj příběh,“ řekl rytíř smrti bez pohnutí. „A ty jsi Raistlin, pán minulého a přítomného, ten, jenž byl předpovězen.“
Stáli a hleděli na sebe. Oba úplně zapomněli na Kitiaru. Žena vycítila němý, vražedný zápas, který ti dva sváděli, potlačila vlastní hněv, zadržela dech a čekala na výsledek.
„Tvá magie je silná,“ podotkl Raistlin. Slabý vánek pohnul větvemi dubů a pohladil černé záhyby mágova pláště.
„Ano,“ tiše řekl Pán Soth. „Mohu zabít jedním slovem. Mohu vrhnout doprostřed nepřátel ohnivou kouli. Vládnu šiku kostlivých válečníků, kteří dokáží zabíjet pouhým dotekem. Mohu vyvolat ledovou zeď k ochraně těch, jimž sloužím. Mé oči rozeznávají neviditelné. Obyčejná kouzla se v mé přítomnosti hroutí.“
Raistlin přikývl; záhyby kapuce se lehce pohnuly.
Pán Soth na čaroděje mlčky hleděl. Přešel k Raistlinovi a zastavil se jen několik palců od mágova křehkého těla. Kitiaře se zrychlil dech.
Pak si prokletý Solamnijský rytíř vytříbeným gestem přitiskl ruku k té části těla, kde kdysi míval srdce.
„Skláním se však v přítomnosti mistra,“ řekl.
Kitiara se kousla do rtu, aby nevykřikla.
Raistlin na ni krátce pohlédl a zlaté oči se mu pobaveně zaleskly.
„Zklamaná, má drahá sestro?“
Kitiara však byla na zvraty osudu zvyklá. Prozkoumala nepřítele a zjistila, co potřebovala vědět. Teď může pokračovat v bitvě. „Jistěže ne, bratříčku,“ odvětila s pokřiveným úsměvem, který mnohým připadal okouzlující. „Koneckonců, přišla jsem se podívat na tebe. Už dlouho jsme se neviděli. Vypadáš dobře.“
„A cítím se dobře, drahá sestro,“ řekl Raistlin. Vykročil k ní a položil jí svou hubenou ruku na paži. Kitiara sebou při tom doteku trhla; ruku měl horkou, jako by ho spalovala horečka. Cítila však, jak na ni upírá oči a sleduje každou reakci, a neucukla. Raistlin se usmál.
„Je to už tak dávno, co jsme se viděli naposledy. Už dva roky. Vlastně letos na jaře to byly dva roky,“ pokračoval lehkým tónem. Stále přitom držel Kitiaru za paži a hlas mu přetékal posměchem. „Bylo to v chrámu Královny temnot v Nerace, oné osudné noci, kdy má královna padla a byla vypovězena ze světa…“
„Protože jsi zradil!“ vyštěkla Kitiara a marně se mu pokusila vytrhnout ze sevření. Raistlin ji dál držel za paži. Přestože byla Kitiara vyšší a silnější než křehký mág a vypadalo to, že by ho dokázala holýma rukama přetrhnout vejpůl, zjistila, že touží vyškubnout se spalujícímu doteku, ale neodvažuje se pohnout.
Raistlin se zasmál, vyrazil k bráně Věže Vysoké magie a Kitiaru táhl za sebou.
„Promluvíme si o zradě, sestřičko? Neradovala ses snad, když jsem svými kouzly zničil Pánu Ariakasovi ochranný štít, což Tanisovi Půlelfovi umožnilo vrazit meč do těla tvého pána a vládce? Neudělal jsem tím z tebe nejmocnějšího Dračího velmistra na Krynnu?“
„To mi teda pomohlo!“ hořce odsekla Kitiara. „Ti hnusní Solamnijští rytíři ovládají všechny země kolem a mě drží v Sankci skoro jako zajatce! Dnem i nocí mě hlídají zlatí draci, sledují každý můj pohyb. Moje vojska jsou rozprášená, potloukají se po okolí…“
„Ale přesto jsi dorazila sem,“ řekl Raistlin prostě. „Zastavili tě zlatí draci? Věděli rytíři, že odcházíš?“
Kitiara zůstala stát na stezce vedoucí k věži a užasle se na bratra zahleděla. „To ty?“
„Samozřejmě,“ pokrčil rameny Raistlin. „Ale to probereme později, drahá sestro,“ řekl a znovu vykročil. „Jsi promrzlá a hladová. Šoikanův háj otřese i těmi nejodvážnějšími. Jen jediná další osoba úspěšně prošla skrz, pochopitelně s mou pomocí. Čekal jsem, že ty si povedeš dobře, ale musím připustit, že odvaha Paní Crysanie mě trochu překvapila.“
„Paní Crysanie?“ opakovala Kitiara ohromeně. „Ctěná dcera Paladinova! Tys ji pustil – sem?“
„Nejenom pustil, já jsem ji pozval,“ klidně odvětil Raistlin. „Bez pozvání a bez ochranného kouzla by samozřejmě nikdy neprošla.“
„A ona přišla?“
„Ano, a ujišťuji tě, že celkem dychtivě.“ Tentokrát umlkl Raistlin. Stáli před vchodem do Věže Vysoké magie. Mágovu tvář osvětlily pochodně, zářící v oknech. Kitiara ji zřetelně viděla, rty pokřivené v úsměvu, zlaté oči, které se chladně, ostře třpytily jako zimní slunce. „Celkem dychtivě,“ zopakoval tiše.
Kitiara se rozesmála.
