V nakladatelství Fantom Print vychází na začátku ledna nová zajímavá fantasy. Přečtěte si ukázku z románu Mrtvá čarodějka přichází od Kim Harrisonové.
Ilustrace na obálce Autor: Dorothea Bylica
Rozhlédla jsem se po hospůdce a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že se všichni vrátili zpátky ke svým rozhovorům. Ivy zmizela a pravděpodobně celý výstup propásla. Dobře. „Sklapni, Jenksi,“ zamumlala jsem. „Předstírej, že jsi ozdoba.“
Přitočila jsem se ke starému barmanovi. Když jsem se naklonila blíž, zakřenil se a odhalil velké mezery mezi zuby. Větrem ošlehaná tvář se mu pochvalně zvrásnila, jak upíral oči na všemožná místa, jen ne na můj obličej. „Dejte mi něco,“ vydechla jsem. „Něco sladkého. Něco, po čem mi bude moc dobře. Něco hustého a krémového a moc, moc špatného.“
„Budu potřebovat doklad, slečinko,“ opáčil stařík se silným irským přízvukem. „Nevypadáte dost stará na to, abyste se pustila máminy sukně.“
Jeho přízvuk byl falešný, ale můj úsměv nad jeho poklonou ne. „No jasně, zlato.“ Hrábla jsem do kabelky pro řidičák. Byla jsem ochotná hrát jeho hru, protože jsme si ji zjevně oba užívali. „Hopla!“ zachichotala jsem se, když mi kartička vyklouzla a spadla za pult. „Já hloupá!“
Vyhoupla jsem se na barovou stoličku, naklonila se napůl přes pult a nahlédla za něj. Se zadečkem ve vzduchu jsem nejen rozptýlila mužskou část osazenstva, ale získala i dokonalý výhled. Ano, když o tom zapřemýšlíte, bylo to ponižující, ale fungovalo to. Vzhlédla jsem. Stařík se zubil, protože si myslel, že ho okukuji, ale mě zajímala jen žena. Stála na krabici.
Byla skoro správné výšky, na správném místě a Jenks ji označil. Vypadala mladší, než jsem očekávala, ale když je vám sto padesát, naučíte se, jak si zachovat vzhled. Jenks si odfrkl a připomněl mi samolibého komára. „Já ti to říkal.“
Posadila jsem se a barman mi vrátil kartu spolu se lžící a pitím Dead Man’s Float: kopečkem zmrzliny ve sklence Bailey’s. Mňam. Schovala jsem průkaz a škádlivě na něj mrkla. Aniž bych se dotkla sklenky, otočila jsem se, jako bych se chtěla podívat, kdo právě vešel. Srdce se mi rozbušilo a v konečcích prstů jsem cítila mravenčení. Nastal čas pustit se do práce.
Rychle jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že se nikdo nedívá, potom jsem sklenku převrhla. Obsah se rozlil a já zalapala po dechu. Moje rozrušení nebylo tak úplně předstírané, když jsem se vrhla vpřed, abych sklenku narovnala a zachránila alespoň zmrzlinu.
Třásl mnou adrenalin, když barmanka opětovala můj omluvný pohled blahosklonným. Tenhle pocit je lepší než šek, který jsem každý týden nacházela ve stole. Ale věděla jsem, že pocit vyprchá stejně rychle, jako se objevil. Marnila jsem svým talentem. Na tohle nebyly potřeba ani žádné čáry.
Pokud mi IBA dokáže nabídnout jen tohle, pomyslela jsem si, měla bych se vykašlat na pravidelný plat a osamostatnit se. IBA neopouštěli agenti zrovna často, ale byl tu jeden precedent. Leon Bairn byl živoucí legendou – pak se stal nezávislým a zlikvidovaly ho špatně provedené čáry. Říkalo se, že IBA vyhlásila za jeho hlavu odměnu, protože porušil smlouvu, kterou s nimi uzavřel na třicet let. Ale to bylo před deseti lety. Agenti mizeli neustále vinou cílů, které byly buďto chytřejší, nebo měly prostě víc štěstí. Lidi vinili zabijáky IBA jen ze zlomyslnosti. Z IBA nikdo neodchází, protože plat je dobrý a pracovní doba krátká, to je všechno.
Jo, pomyslela jsem si a ignorovala tiché varování, které se mi táhlo hlavou. Smrt Leona Bairna zveličili. Nikdy se nic nedokázalo. A já měla pořád práci jen proto, že mě nemohli legálně propustit. Možná bych se měla osamostatnit. Nemohlo by to být horší než úkoly, které jsem dostávala teď. Určitě je potěší, když odejdu. Jasně, pomyslela jsem si s úsměvem. Rachel Morganová, soukromá agentka. Všechna práva vážně dodržena. Všechny křivdy upřímně potrestány.
Věděla jsem, že se zasněně usmívám, když žena sebrala ručník a úslužně utřela loužičku na pultu mezi mými lokty. Rychle jsem se nadechla. Levou rukou jsem ručník popadla a zamotala ji do něj. Pravou jsem sáhla dozadu, vytasila se s želízky a zacvakla jí je na zápěstí. V okamžení bylo po všem. Šokovaně zamrkala. Páni, já jsem dobrá.
Žena vytřeštila oči, když si uvědomila, co se stalo. „U plamenů zatracení!“ vyjekla a její irský přízvuk zněl velmi elegantně. Nepředstírala ho. „Co to, k čertu, děláte?“
Adrenalin se proměnil v popel, já si povzdychla a zadívala se na osamělý kopeček zmrzliny, což bylo to jediné, co z mého pití zůstalo. „Inderlandská bezpečnostní agentura,“ řekla jsem a plácla průkazem na bar. Vzrušení bylo pryč. „Jste obviněna z vyčarování duhy s úmyslem nesprávně vyúčtovat příjem pocházející z řečené duhy, z opomenutí vyplnit příslušnou žádost o řečenou duhu, z opomenutí oznámit Duhovému úřadu, kde řečená duha končí…“
„To je lež!“ zaječela žena, když se začala v poutech scvrkávat. Očima těkala divoce po baru a všechna pozornost se soustředila na ni. „Všechno je to lež! Hrnec zlata jsem našla legálně.“
„Máte právo držet hubu,“ improvizovala jsem a vyškrábla lžičkou zmrzlinu ze sklenky. Byla studená a stopa alkoholu byla chabou náhradou za vytrácející se teplo adrenalinu. „Pokud se svého práva vzdáte, zavřu vám ji sama.“
Barman praštil dlaní do pultu. „Cliffe!“ zařval a jeho irský přízvuk byl tentam. „Pověs do okna oznámení, že hledáme výpomoc. Pak pojď sem a pomoz mi.“
„Jo, šéfe,“ křikl Cliff a jeho tón napovídal, že ho absolutně nezajímá, co se děje.
Odložila jsem lžíci, chytila leprikónku a vytáhla ji zpoza pultu, než se mohla ještě zmenšit. Srážela se, jak talismany na želízcích přebíjely slabší velikostní čáry. „Máte právo na advokáta,“ řekla jsem a schovala průkaz. „Pokud si ho nemůžete dovolit, máte smůlu.“
„Nemůžete mě zatknout!“ hrozila leprikónka, vzpouzela se a dav zatím nadšeně kibicoval. „Ocelové kroužky mě neudrží. Už jsem utekla králům, sultánům i odporným malým spratkům se síťkami!“
Natáčela jsem si deštěm zvlhlé vlasy na prst, zatímco ona se vzpírala a bojovala a pomalu jí docházelo, že je doopravdy chycená. Želízka se zmenšovala spolu s ní a držela ji v zajetí. „Hnedka se osvobodím, už za okamžíček,“ prohlašovala zadýchaně, pak se přestala vzpouzet a zadívala se na zápěstí. „Ach, pro lásku svatého Petra.“ Ramena jí poklesla, jak těkala očima po žlutém měsíci, zeleném jeteli, růžovém srdci a oranžové hvězdě, které zdobily želízka. „Ať ti samotný pekelný pes ojede nohu. Kdo se prokecnul o talismanech?“ Potom se zadívala pozorněji. „Chytilas mě se čtyřmi? Se čtyřmi? Myslela jsem, že ty staré už nefungují.“
„Možná jsem staromódní,“ řekla jsem své sklence, „ale když něco funguje, držím se toho.“
Ivy prošla okolo mě a před sebou vedla dva černě oděné upíry, kteří i ve své temné mizérii působili elegantně. Jednomu se pod okem sbírala modřina, druhý kulhal. Ivy se k upírům, kteří pásli po nezletilých, nechovala něžně. Vzpomněla jsem si na volání mrtvého upíra u baru a pochopila jsem proč. Šestnáctileté dítě s něčím takovým bojovat nemohlo. Nechtělo by s tím bojovat.
„Hej, Rachel,“ řekla Ivy vesele. Měla už po práci, takže vypadala skoro lidsky. „Jedu do centra. Chceš se podělit o taxík?“
Znovu jsem zapřemýšlela o IBA a zvážila na jedné straně riziko, že skončím jako hladovějící soukromé očko, na druhé straně pravděpodobnost, že po zbytek života budu honit malé zlodějíčky a prodejce ilegálních talismanů. IBA na mě nevypíše odměnu. Ne, Denon pukne radostí, až bude moct roztrhat moji smlouvu. Kancelář v Cincinnati jsem si nemohla dovolit, ale v Díře možná ano. Ivy tu tráví spoustu času. Určitě bude vědět, kde bych mohla najít něco levného. „Jo,“ řekla jsem a všimla si, že její oči jsou pěkně a normálně hnědé. „Chci se tě na něco zeptat.“
Kývla a postrčila vězně před sebou. Dav ucouvl a zdálo se, jako by moře černého oblečení polykalo světlo. Mrtvý upír na okraji davu mi uctivě pokývl, jako by chtěl říct „dobrá práce“, a já v návalu emocí, které ve mně budily dojem, jako bych byla sjetá, kývla zpátky.
„Byla jsi úžasná, Rachel,“ ozval se Jenks a já se usmála. Něco podobného jsem už strašně dlouho neslyšela.
„Díky,“ řekla jsem a v zrcadle nad barem jsem ho zahlédla na své náušnici. Odsunula jsem stranou sklenici, sáhla pro peněženku a můj úsměv se ještě rozšířil, když mi barman naznačil, že pití je na účet podniku. Zahřálo mě něco víc než alkohol. Sklouzla jsem ze stoličky a postavila leprikónku na nohy. V mysli už jsem viděla dveře, na kterých stálo zlatým písmem uvedené moje jméno. Svoboda.
„Ne! Počkat!“ křičela leprikónka, když jsem sebrala kabelku a začala ji vléct ke dveřím. „Přání! Tři přání. Dobře? Když mě pustíš, splním ti tři přání.“
Vystrčila jsem ji před sebou do teplého deště. Ivy už mezitím chytila taxík a vězně zavřela do kufru, aby uvnitř bylo víc místa pro nás ostatní. Přijmout přání od kriminálníka představovalo jistý způsob, jak se ocitnout na nesprávné straně koštěte, ale jen když vás nachytají.
„Přání?“ řekla jsem a pomohla leprikónce na zadní sedadlo. „Fajn, promluvme si.“
