Na počátku prosince vychází u nakladatelství Fantom Print druhá kniha ze série Ulldart – Doba tomnoty od Markuse Heitze. Přečtěte si z knihy Řád vysokých mečů ukázku.
Ulldart, království Tarpol, provincie Granburg,
zima 442/443 p. S.
Lodrik pomalu tasil těžký popravčí meč z pochvy. Zbraň se s mírným, skřípavým zvukem milimetr za milimetrem vysunovala z pouzdra a zjevovala se jeho očím, kousek po kousku byly stále lépe vidět rytiny a zaklínání, které do ní byly zapracovány.
Stejně jako většina popravčích nástrojů byl i tento meč pokryt nesčetnými motivy, zaříkadly a znaky, které měly sloužit k odstrašení zlých duchů a pomoci katovi, aby měl při svém krvavém řemesle pevnou ruku.
Lidé si vyprávěli o zbraních slavných mistrů popravčích hotové příběhy. Jejich meče nebo sekery se vyznačovaly kouzelnými vlastnostmi. Mnohé z nich rozežíraly duše popravených, aby zabránily obětem v návratu a ty je pak nemohly strašit. Jiné odsouzence uklidňovaly, aby ve chvíli, kdy mistr popravčí tne, nehýbali hlavou.
Mladý muž, tadc a budoucí kabcar, držel čepel zkoumavě před očima. Že by opravdu bylo něco na tom, co se povídá, totiž že tato šavle dokáže víc, než by se na první pohled zdálo?
Zapadající slunce vrhala širokými okny v čelní stěně šermírny narudlé světlo a vytvářela na čepeli iluzi husté, zvolna se přelévající krve.
Na chviličku se mu v hlavě vynořila vzpomínka na Jukolenkovu popravu: na udivený obličej bývalého guvernéra a na davy, které po šlechticově smrti jásaly na Lodrikovu počest.
Jemně přejel rukou po ostří zbraně a dotkl se jedné z rytin.
Tělem mu projela vlna horka. Konečky prstů ho začaly svědit, jako by se jimi prodíral zástup mravenců, za modrýma očima mu znenadání vzplála bodavá bolest. Lodrik zalapal po dechu, upustil šavli a zakryl si rukama tváře.
Bodavá bolest po chvilce povolila, zůstalo mu po ní prudké bušení v zátylku.
Guvernér se zhluboka nadechl, spustil ruce, podřepl a uchopil zbraň za rukojeť, aby ji znovu zasunul do pochvy.
„Jaké tajemství přede mnou skrýváš?“ zeptal se tichým hlasem šavle, která se mu nevinně houpala u boku a ničím nedávala najevo, že by mu o sobě hodlala něco prozradit.
„Pane, co tady děláte?“ zaduněl sálem Valjakovův hlas. „Měl jste se setkat s Miklanovem, abyste určili, kdo bude novým guvernérem, a ne hloubat nad dalšími cvičeními se zbraní.“
„Já vím, Valjakove, já vím,“ povzdechl si Lodrik, prohrábl si prsty světlé vlasy a obrátil se k obrovitému tělesnému strážci. „Já jsem prostě jenom… já nevím, co jsem.“
„Zmatený?“ pomáhal mu muž. Ledově šedé oči spočinuly na guvernérovi. „Nejste ve své kůži? Mám nechat zavolat cerêla?“
„Nemám dojem, že by mi mohl pomoct,“ odmítl tadc. „Něco se ve mně děje.“
„Pane, budete korunovaným kabcarem Tarpolu, to se právě děje, nic jiného.“ Valjakov popošel ke guvernérovi. „A jak tvrdí Stojko, korunovace by měla proběhnout co nejdřív. Jinak se začnou o následníkovi trůnu šířit nejrůznější řeči, které by lidi v říši jenom zbytečně zneklidňovaly.“ Stoupl si vedle svého chráněnce. Lodrik zaregistroval jemnou vůni oleje, jímž si tělesný strážce pravidelně promazával prsní pancíř. „V tomto ohledu s ním můžu jenom souhlasit. Beztak nás čeká dlouhá cesta, než dorazíme do Ulsaru. Doufejme, že ministři a rádci zachovají chladnou hlavu, dokud se neujmete úřadu a hodností. Nějaká ukvapená reakce na výhrůžky z Borasgotánu by byla pohromou.“
Lodrik se opřel o zeď a podíval se na špičky bot.
„A jak mám na borasgotánské výhrůžky reagovat? Vládnout provincii je jedna věc. Ale celému království? Opravdu bych občas raději byl někým jiným. Obyčejným sedlákem. Nebo přece jen raději šlechticem.“
„Pane, vy jste tadc a budoucí kabcar,“ prohlásil Stojko ode dveří. „Vaše slovo má větší váhu než slova všech ostatních šlechticů dohromady.“ Lodrikův důvěrný rádce prošel sálem až k nim, hnědé vlasy mu povlávaly za krkem. „Valjakove, začínáš lajdačit. Já jsem klidně mohl být atentátník.“
Tělesný strážce se zlomyslně ušklíbl. „To by tvoje kroky zněly úplně jinak, když jsi přecházel přede dveřmi sem tam.“
„Tys nás špehoval?“ Lodrikovi se zablesklo v očích, když pohlédl na nově příchozího muže s mohutným knírem.
„Nešpehoval jsem vás, to zrovna ne. Jenom jsem naslouchal.“
„A přitom pochodoval sem tam,“ doplnil Valjakov, jenž položil mechanickou ruku na rukojeť šavle a vesele se zašklebil. „Znám tvoje kroky víc než dobře.“
„Chcete mě kvůli tomu postavit před tribunál? Jenom jsem si dělal starosti. A Miklanovo vás taky hledá, pane,“ bránil se rádce. „Musíme do Ulsaru, zorganizovat oslavy a dát Tarpolu co nejdříve nového kabcara, aby si Borasgotán nemyslel, že s říší, která nemá na trůně žádného vládce, bude mít snadnou práci. Údajně prý po zmizelém následníkovi pátrá celý dvůr. A poslední, co bychom teď potřebovali, jsou řeči o tom, že je tadc po smrti. Doufám, že plukovník Mansk udusí všechny pochybnosti hned v zárodku.“
Lodriuk sebou trhnul a vzpřímil se. „Tak dobrá. Nebudeme déle otálet s tím, čemu se stejně nemůžeme vyhnout, a dosadíme nového guvernéra. Už se sem dostavili všichni hosté?“
Stojko přikývl. „Sedí v audienční síni pokorně jako ovečky a čekají, co se bude dít. A jak mě sluhové ujišťovali, všichni jsou hrozně překvapení, proč bylo tak najednou svoláno shromáždění celé provincie. Á propos, překvapení: kam se vlastně poděl náš milý Hetrál?“
„Poprosil mě o dovolenou,“ vysvětlil Lodrik nepřítomnost turîtského mistrovského střelce. „Musí si prý ještě něco zařídit ve vlasti. Co přesně, to mi nechtěl prozradit. Jenom prohlásil, že se brzy na jaře znovu objeví u dvora v Ulsaru.“
„Ten chlap je nejlepší herec, jakého znám. Dokonale zvládá jak šípy, tak šachové tahy. Škoda, zrovna teď v zimě bych si s ním tuze rád dal tu a tam nějakou partičku,“ zalitoval rádce.
„Je skvělé, že je vždy tak klidný,“ chválil ho i Valjakov.
„Jasně že je klidný,“ zasmál se Stojko. „Vždyť je přece němý.“
„Což by leckomu jinému občas taky nijak neuškodilo,“ zabručel tělesný strážce. „Měli bychom jít.“
Tři muži vyšli z šermírny, prošli slavnostním nádvořím a zamířili ke guvernérovu paláci. Když budova přišla o poslední zbytky ozdob z lístkového zlata, vypadala mnohem nenápadněji než předtím: velká šedá kostka s prostorným balkónem, obestavěná mramorovými sochami bojovníků připomínajícími slavné válečné časy království.
Při pohledu na kamenná zobrazení bojů a bitev Lodrik doufal, že se do takového druhu vyřizování sporů nikdy nezaplete. Ani osobně, ani jako vládce Tarpolu. Cestou ke dveřím se jim s hvízdotem proháněl kolem uší ledový vítr.
„V Granburgu vás nepochybně bude zastupovat Miklanovo, že ano?“ dohadoval se Stojko, když vcházeli do vstupní haly. Podpatky jejich bot hlasitě duněly na mramorové podlaze.
„Abych řekl pravdu, jednu chvíli jsem myslel na Norinu,“ přiznal se guvernér.
„Cože? To přece nemyslíte vážně, pane,“ vyhrkl Valjakov.
„Nemějte strach,“ bránil se mladík s úšklebkem. „Protože jsem si okamžitě domyslel, že rozhodnutí, aby místo guvernéra obsadila mladá žena, by vyvolalo úplně stejnou reakci i u brojaků a ostatních obyvatel provincie, rychle jsem od této myšlenky zase upustil.“
Tělesný strážce si oddechl tak hlasitě, aby to všichni slyšeli, urovnal si šavli a na vteřinu vděčně přivřel oči.
Stojko se nahlas rozesmál. „Valjakove, ty jsi možná dobrý tělesný strážce, ale diplomat by se z tebe nikdy nestal.“
„Ne, tím bych se nikdy nestal,“ odvětil oslovený. „Neumím pořádně lhát.“
„Má to snad znamenat, že diplomati jsou lháři?“ rádce na něho nepřestával dorážet a v očích se mu pobaveně zajiskřilo.
„No, většina z nich rozhodně ano,“ vyhnul se bojovník přímé odpovědi. „Už kvůli svému úřadu. A teď toho nechme. Naše hádání je tímto u konce.“
Stojko se usmál na guvernéra. „Co by z nás bylo, kdybychom neposlouchali hlas rozumu, pane, nemám pravdu? Náš starý dobrák Valjakov je vždycky připraven pustit se ve vší počestnosti do důkladné výměny názorů.“
Tělesný strážce zabručel něco, co vzdáleně připomínalo jistý neslušný výraz.
„Tak už toho nech, Stojko,“ zasáhl Lodrik a potřásl hlavou. „Už žádné spory a hádky. Teď ne.“ Ověřil si, jestli mu šedá guvernérská uniforma ozdobená zelenými výšivkami a stříbrnými šňůrkami, pásky a řetízky správně sedí. „Jestli se vám ještě bude chtít, tak později, ale ne teď. Sluší mi to?“
„Dokonale,“ pochválil Stojko guvernérův vzhled. Valjakov přikývl.
Vystoupali po schodech nahoru a vstoupili do audienčního sálu, v němž se shromáždili poslední dva zbylí granburští šlechtici a osm brojaků. Řady mocných v provincii důkladně prořídly po exekucích následujících, poté co bylo odhaleno spiknutí proti guvernérovi.
Na levé straně čela stolu seděl Ijuša Miklanovo, jediný brojak, který nezkušeného guvernéra od počátku vytrvale podporoval.
Z podpory se vyvinulo něco jako přátelství. Vousatý muž Lodrika naučil chápat mentalitu obyvatel zdejší provincie, pomohl mu přiblížit se lidu a na vlastní oči vidět obavy a starosti prostých lidí. Bez pomoci přátelského velkostatkáře by se tadcovi jen stěží podařilo uvést věci do pohybu. Navíc, což bylo pro Lodrika neméně důležité, Miklanovo měl nejkrásnější dceru na celém kontinentu.
Guvernér však nespatřil pouze přátelské tváře. Lodrik mezi hosty objevil i výrazný supí nos Tareka Kolského.
Hara¢ vypadal mezi všemi dobře živenými muži jako vysušený strašák do zelí, jenž má na sobě plandavé drahé šaty. Guvernér přesto ani na vteřinu nepochyboval o tom, že na pole, kde by Kolskoj stál, by neusedla jediná vrána. Šlechticovy pichlavé oči se člověku zabodávaly až do morku kosti.
Kolskoj byl jediný, o němž všichni věděli, že i on se podílel na spiknutí, proti němu však neexistoval jednoznačný důkaz viny. A právě on byl jako nejvýznamnější místní šlechtic mluvčím provinčního shromáždění. Grémia, jež dosud nebylo nikdy svoláno, ani za Jukolenkových časů, ani pod Lodrikovým vedením.
Kolskoj trhl hlavou. Na okamžik se mu v očích objevila čirá, neskrývaná nenávist, která rychle ustoupila výrazu falešného přátelství.
„Ctění pánové, povstaňte,“ zvolal Kolskoj a zvedl se. „Guvernér Granburgu, hara¢ Vasja, má tu čest vás zde přivítat.“
