Už se vám možná zdálo, že dlouho do našich luhů a hájů nedorazil žádný nový Lukjaněnko. Teď, těsně před Vánoci, se nám tandem nakladatelství Argo a Triton rozhodl přinést jeho nový román.
Běžel jsem k místu přistání bílé koule a vnímal prach, který mi padal do vlasů. Uvolnil jsem z límce kapuci a nasadil si ji. Kompresor mi ofoukl obličej filtrovaným vzduchem, aby smetl z kůže smrtonosný popel.
Mlžná koule tála a odhalovala siluetu uvnitř. Bílé zbytky obalu se šustěním mizely a měnily se buď v plyn nebo v energii, vzduch se citelně oteplil.
„Vstávej, Fangu,“ řekl jsem zle. „Doválčil jsi.“
Stín se pohnul a odlamoval zbytky mlžné skořápky. Uslyšel jsem jeho hlas:
„Jmenuji se Nes, pozemšťane.“
Fang byl krasavec. To mě napadlo nejdříve. Hleděl jsem na něho s bezděčnou opatrnou zvědavostí, nelidi jsem totiž ve skutečnosti ještě nikdy neviděl. Pelijci a obyvatelé Klenu byli přece jen lidé.
Fang byl krasavec. Krátká hustá srst vypadala jako plyš, vyvolávala dojem měkkosti, bezbrannosti. Oči nejen vypouklé, ale hlavně veliké. Tmavožluté oči barvy pohankového medu ve světlehnědém, jantarovém obličeji. Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal bizarní asociace, a namířil jsem na Fangovu hruď pistoli.
„Tvé jméno mě nezajímá, Fangu…“ Toto slovo zaznělo jako nadávka. „Odhoď meč. Nepokoušej se o odpor, mám v ruce silnou zbraň.“
Nes na mě pohlédl. Pozorným a lidsky zvědavým pohledem. Na sobě měl kombinézu. Která se hodně podobala mé, což nepřekvapuje, protože stejný úkol vyžaduje stejné řešení. Tmavorudá látka, rozvlněná činností přístrojů uvnitř, se leskla jako olej.
„Jmenuji se Nes,“ opakoval Fang. „Zapamatuj si to. Přestože máš v ruce silnou zbraň, armádní blaster s poloprázdným zásobníkem.“
Pohlédl jsem na indikátor a opravdu, zásobník energie byl z poloviny prázdný. Fang jménem Nes má vynikající zrak.
„Odhoď zbraň, Fangu,“ opakoval jsem. „Na tebe stačí i polovina.“
Neodporoval. Odepnul od pasu pochvu s atomárním mečem. Potom od kotníku pouzdro s pistolí.
„Podrobil jsem se.“ Jeho galaktický standardní jazyk byl dokonalý. Samotný Nes vypadal jako ztělesnění pokory.
„Svlékni kombinézu,“ přikázal jsem.
„To odporuje mým etickým normám,“ odpověděl klidně.
„Nevadí. Nahý Fang není v mých očích o nic neslušnější než šimpanz v kleci. Svlékni kombinézu, to je také zbraň.“
Nes svlékl kombinézu. Pozoroval jsem ho, připraven v každém okamžiku stisknout spoušť blasteru.
Fang se nepokoušel šidit. Svlékl kombinézu a zůstal v jakýchsi saténových trenýrkách. Usmál jsem se:
„Výborně, Fangu, Víš, kde jsme?“
Fang mlčel. Potom zdvořile pronesl:
„Vím mnohé, Sergeji z planety Země, příchozí z minulosti, císaři planety Tar, nepříteli Odloučených.“
„Co o nich víš?“ zeptal jsem se ostře. „Kde jsme? Jak jsi mě našel?“
„Jsi Sergej z planety Země,“ opakoval Nes. „Nejdříve zvědavost, potom bezpečí. Ale nejsi ten… Něco se s tebou stalo.“
„Kde jsme?“
„Informace výměnou za svobodu.“
„Výměnou za život,“ sekl jsem. „Chápeš?“
„Život je hloupost. Potřebuji svobodu.“
Sekundu jsem přemáhal pokušení naprat do něho paprsek. Ale…
„Povíš všechno. Kde jsme, jak jsi mě vypátral, kdo jsou Odloučení.“
„Výměnou za svobodu.“
Stál přede mnou – nejapná pololidská postava. Pes s lidskou tváří. Vymyšlený neandrtálec se psím obličejem. Hybrid člověka a zvířete. Půvabná směska – něco mezi hejkalem a opicí. Fang. Sympatický nepřítel.
Oklamat…
„Přísahám na planetu Tar.“
Mlčel.
„Přísahám na Tar, Zemi, svou ženu Terri, že dostaneš svobodu.“
„Lžeš,“ odpověděl Nes. „A to se projeví ve tvém osudu. Ale povím. Hvězdu, která svítí nad touto planetou, nazývají Ďábelskou hvězdou.“
„Klen? Tomu nevěřím, Fangu. Pro obyčejného člověka její záření…“
„Podívej se na svou ruku, člověče.“
Pleť zrudla a mírně svědila. Popálenina, opravdová popálenina ze záření. Sláva Rozsévačům, že existuje kapuce… Vytáhl jsem z manžet tenké černé rukavice a postupně si je natáhl, přitom jsem Fanga trvale držel na mušce.
„Mluv dál.“
Po krátké pauze, kdy zřejmě volil slova, přestože mluvil standardem bez potíží, Nes pokračoval:
„Nestopoval jsem tě, Sergeji. Tvůj kurz mi sdělili Odloučení.“
„Kdo jsou Odloučení?“
Nes se usmál. Nepochybně napodoboval lidský úsměv a dařil se mu.
„Všichni znají něco, ale nikdo všechno. Zajímá tě můj názor?“
„Ano.“ Stiskl jsem senzor a zapnul lékařský režim kombinézy. Kůže na rukou a obličeji nesnesitelně pálila.
„Odloučení jsou rasa, která dosáhla hranice. Odloučení jsou civilizací budoucnosti, která stojí mimo prostor i čas. Odloučení jsou potomky Fangů.“
„Ne,“ řekl Jsem. „Ne, Fangu. Lžeš.“
„Odloučení,“ pokračoval jako v tranzu Nes, „nemají stálé tělo a nepotřebují je. Jsou především pozorovateli. Nevzrušují je události našeho světa, pro ně jsou minulostí, která už skončila…“
„Jako Rozsévači ve dvacátém století,“ napadlo mě. „Nelže.“
„Pro Odloučené neexistují tajemství, přebírají informaci přímo z kontinua. Neexistují pro ně překážky, využívají veškerou energii vesmíru. Jsou to skuteční bohové.“
„Děsíš mě, Fangu,“ vychraptěl jsem. „Smrduté zvíře…“
Nes se opět usmál a nevzrušeně se zeptal:
„Opravdu je můj pach nepříjemný? Změnili jsme chemické složení srsti ve snaze najít pro lidi co nejpřijatelnější vůni.“
„Proč?“
„Abyste se při jednání s námi cítil příjemně.“
Zatočila se mi hlava. Můj polonahý zajatec se chová tak, jako kdyby ovládal situaci.
„Proč bojujete? Jsme pro vás nebezpeční? Chceme s vámi mír!“
Fang byl najednou vážný. Víc než vážný. Srst na tvářích se mu zježila. Světle žlutá duhovka ztmavla. Ve slunečním světle jsem nerozeznával jeho výraz, ovšem stěží by mi to pomohlo vyznat se v jeho emocích.
„Pozemšťane Sergeji, příchozí z minulosti, odpovím ti částečně. Jen proto, že jsi přišel z dávnověku. Jen proto, že jsi pro dějiny důležitější, než si myslíš. Do tvého osudu zasahují Odloučení. Nikdy to nedělali… A výjimka z pravidla je vždy krásná.“
Odmlčel se, ale jaksi moc rychle. Blaster mi tančil v rukou s grácií opilého námořníka. Fang, Nes, zvíře… Ať se jmenuješ jakkoliv, lžeš. Uspáváš můj rozum, ale já nepodlehnu. Jsem připraven tě zabít. Lžeš. Tak mocné spojence nemáte. Lžeš.
Zalžu i já.
„Sergeji, poslouchej a zapamatuj si. Chtěli jsme se chovat správně jako všichni Fangové v minulosti. Poznali jsme vás a už nebyla volba možná. Měli jste vždycky pravdu. My jsme se mýlili. Zůstala nám jen jedna cesta – zničit lidi nebo zahynout sami. Nastoupili jsme tuto cestu. Postupujeme tak, jak nám velí naše povaha. Naše – lidí i Fangů. Jsme vámi nadšeni. Fangové dělají to, co je pro vás krásné. Lidé ukázali Fangům novou pravdu.“
„O čem to mluvíš?“ rozzlobil jsem se. „Co mi to povídáš? Vy že děláte to, co je příjemné lidem?“
„Ano,“ potvrdil nevzrušeně Fang.
„Idioti! To, co děláte, je odpuzující! Jste krutí a podlí! Lidé vás nenávidí!“
Fang mlčel déle než obyčejně. Potom velice tiše řekl:
„Slova mohou lhát. Slova mohou být znetvořená. Myšlenka je správná. Pravda je krásná…. Sergeji, řekl jsem jedno a totéž různými slovy, abys pochopil. Nyní potřebuji svobodu, což je správné. Vrátím se na Fang – mám to, co lidé nazývají hyperkatapult.“
„Jdi k čertu!“ zařval jsem a stiskl spoušť.
