Po dvou měsicích od dokončení Odplaty Jana Hlávky je tu nový díl ryze české sci-fi/fantasy série John Francis Kovář. Stále oblíbenější Josef Pecinovský tu oblíbeného hrdinu zavádí do paralelního světa, který se hrozí zhroutit a vzít s sebou i ten náš.
Ve Vodičkově ulici musel zpomalit, na zastávce stály dvě tramvaje s číslem 3, naskládané v obou směrech, a nebylo kudy projet. Uvažoval o tom, že překážku objede Palackého ulicí a potom Jungmannovou, dalo se odbočit i doleva do Školské ulice, v každém případě se potřeboval dostat přes Vltavu. Nejlépe přes most Legií, řekl si, tato trasa se mu promítla do mysli namísto původně uvažované Resslovy ulice a Jiráskova mostu. Tato zkratka sice byla delší, ale podle navigace na palubní desce byla právě teď průjezdná.
Trochu ho mátlo, že nebyl varován před zablokovanou Vodičkovou ulicí, ale domyslel si, že se jedná o obvyklé extrémy dopravního podniku.
Odbočit už nestihl. Cosi jeho vůz rázně zastavilo. Tak rázně, že ucítil bezpečnostní pás. Zajímalo ho, na co vlastně narazil, ale před nárazníkem nebylo nic jiného než vzduch. Auto samo to za náraz nepovažovalo, protože airbagy zůstaly na svém místě, přesto měl John na okamžik zvláštní pocit v žaludku.
Motor vozu ztichl. Johnovi se zdálo, že se chvěje země. Obě tramvaje před ním jako kdyby se na okamžik dostaly do proudu žhavého vzduchu, protože se jejich kontury prudce rozechvěly, a pak začaly mizet do neznáma. John tuto situaci znal, bylo zřejmé, že se tady právě před ním otvírá portál.
Sáhl do kapsy po zbrani, protože uvnitř vozu si nepřipadal právě bezpečný. Vzal za kliku dveří. Ven už se nedostal. Dlažba se propadla.
Jakýsi zvláštní výboj na okamžik obklopil jeho vůz a John uslyšel ostrý sykot. Dveře byly beznadějně uzamčeny a John marně lomcoval klikou. Hleděl však s pistolí v ruce stále před sebe a viděl, jak se z černého otvoru v dlažbě zhmotňuje jakési záhadné těleso, světlemodré až bezbarvé, lesklé jako mramor. Na toto mírumilovné místo se něco takového rozhodně vůbec nehodilo.
To, co se pomalu, ale neodbytně hrnulo ven z portálu do reálného prostoru, byl nade všechny pochyby tank. Zvláštní tank. Zcela jiný tank. Nepatřil do tohoto světa. Tvar ještě jakž takž odpovídal standardnímu vzhledu těžkého bojového vozidla, věž, která na pohled pevně splývala s podvozkem, se však neježila ani jednou hlavní, a přesto bylo zřejmé, že neznámé zbraně s drtivými účinky míří Johnovi přímo do obličeje. Podvozek, který se objevil na pražské dlažbě jako poslední, neměl pásy ani kola. Tank klouzal po zvláštním podvozku, jenž se podobal nejvíc ze všeho harmonice. Drtil žulové kostky na prach, který odletoval do stran v prudkých gejzírech. Plášť té obludy zjevně neprošel žádným hutním závodem na této planetě. Sice na pohled připomínal sklo, ale Kovář usoudil, že se jedná o kov, protože kdo by taky vyráběl tanky ze skla.
Zadní část tanku zůstávala ještě vězet v portálu, takže nebylo zřejmé, jak je ta věc dlouhá, rozchod podvozku však přesně odpovídal rozchodu tramvajových kolejí, ovšem v obou směrech. A pak se na předku té kovové obludy otevřela nenasytná ústa a z nich se pomalu vysouvaly dva obří nástroje podobající se nejspíše mechanickým rukám, a ty během dvou vteřin rázně stiskly z obou stran Kovářův vůz. John marně zápasil s řadicí pákou, pedálem spojky a startérem, jak se snažil uvést vůz do chodu a vycouvat. Pak pocítil, jak se neprůstřelná karosérie se začíná lámat, a poznal, že už není kudy uniknout.
„Tak co vlastně chceš, ty hajzle?“ procedil mezi zuby. „A odkud ses tu vzal?“
Rozhodně však nemínil stát se potravou nějaké kovové zrůdy.
Stiskl malé tlačítko pod přístrojovou deskou. Doufal, že aspoň něco bude fungovat.
Dočkal se.
Střecha vozu se roztrhla a Vodičkovou ulicí se rozlehl tlumený výbuch. O dvě vteřiny později dopadlo sedadlo, jež se právě katapultovalo ven ze zmrzačeného stroje, o dvacet metrů dál. Ne nadarmo trénoval Kovář katapultáž. Věděl dobře, jak udržovat rovnováhu, jak se do sedadla sbalit, aby tramvajovou trolej roztrhla horní hrana opěradla a nikoli jeho hlava, a také dobře věděl, co dělat těsně předtím, než sedadlo dopadne. Pevně zapnuté pásy jej udržely a náraz dopadu z výše patnácti metrů utlumil pomocný výbuch.
Pásy rozepnul naučeným pohybem a parakotoulem se vzdálil od sedadla, které mu právě zachránilo život.
A teprve teď uslyšel, jak křičící dav prchá, spatřil několik bezvládně ležících lidí, viděl hořící tramvaj, napůl ponořenou do dosud pevné dlažby, a také gigantický otvor, z něhož stále ještě trčel korpus cizího tanku, vzhůru tryskal nesmírný proud vody z narušeného vodovodního potrubí. Z oken rozbité tramvaje se pokoušeli vyskakovat lidé. Moc se jim to nedařilo. Záď tramvaje se pozvedla natolik, že se její zadní část dotkla troleje, zajiskřilo to. Kovář si uvědomil, že z jámy kromě jiného uniká i plyn. Každá sebemenší jiskra jej mohla přivést k výbuchu. V elektrickém vozu dosud vězelo několik desítek křičících a sténajících lidí…
Viděl své auto, jak je vtahováno kamsi do hlubin toho divného stroje, a nepochyboval o tom, že někdo si dal takovou námahu s průnikem jen proto, aby se zmocnil jeho. Jistě, šlo jim o Kováře a chtěli ho živého. Kdyby ho chtěli zabít, použili by mnohem jednodušší a ráznější prostředky. I takto se mu však zdálo, že kulisy jsou příliš megalomanské, on by svůj vlastní únos osnoval elegantněji.
Pochopil ovšem, že ještě není vyhráno. Stál tady prakticky s holýma rukama, vlastně jen s revolverem v ruce, proti stroji vyzbrojenému neznámými zbraněmi. Na co vlastně čekají? Proč se nic neděje?
