3 fotky 
Každý z vás se již s 3D technologií určitě setkal, nebo o ní minimálně slyšel. Někteří tuší, jak funguje. Pro jiné se ale jedná pomalu o magii. My se vám pokusíme tuto technologii alespoň okrajově vysvětlit.
Avatar – jeden z velkých 3D počinů. Zdroj: Bontonfilm
Když se řekne 3D, tak si pravděpodobně spousta z nás představí ony staré, papírové brýle, které se skládaly ze dvou různobarevných fólií. Jelikož se tato technologie zakládá na podobném, přestože jednodušším principu než moderní 3D, vysvětlíme zde obě dvě.
Čtěte také: Vybrali jsme nejznámější 3D zážitky. Nechybí mezi nimi Star Wars ani Avatar
Jako první je důležité podotknout, jak vůbec takové 3D vzniká už v naší hlavě a co tento pojem znamená. 3D označuje 3 hloubky, což ve zkratce znamená počet rozměrů či prostorů, do kterých může zasahovat. Každý hráč zná 2D hry, kde se samotné hratelné prostředí vztahuje pouze k prostoru zprava doleva a shora dolů. Třetí a poslední viditelný rozměr je poté zepředu dozadu.
A jak takový efekt vnímáme? Naše oči vnímají okolní prostředí pomocí rozptýleného světla, které se od povrchů odráží do našich čoček. Proto vidíme, jen pokud máme nějaký světelný zdroj, a proto se některé povrchy zdají tmavší – v závislosti na jejich schopnosti odrážet světlo. Efekt prostorového vidění pak vzniká díky spojení informací z obou očí – každé totiž vidí stejný objekt, ale trochu z jiného úhlu a dohromady utváří představu objektu zasahujícího do všech tří hloubek.
[youtube_660]sc47Yna8rZE[/youtube_660]
To bychom měli základy fungování vnímání prostoru. Nyní, jak donutit lidský mozek a oči, aby si tuto samou informaci doložili i z 3D filmů? U starých technologií se využívalo modré a červené fólie, kdy každá filtrovala světlo do určitého oka. Na samotné plátno se pak vysílaly dva obrazy, jeden posunutý k červenému barevnému rozhraní a druhý k modrému. Za pomoci barevných filtrů pak každé oko vidělo pouze jeden z obrazů a obrazy se poté spojily až v hlavě, čímž daly vzniknout dojmu hloubky filmu.
Jelikož se ale jednalo o nedokonalou technologii – fólie nebyly schopné oba obrazy pořádně oddělit a efekt třetího rozměru také nestál za moc – bylo jen otázkou času, kdy se ukáže nová. To se nakonec stalo díky lepšímu pochopení podstaty samotného světla.
Čtěte více: 5D kino je jako adrenalinový zážitek. Na programu mívá i 20 filmů
Světlo se pohybuje za určité frekvence a v určitém směru. Jistě si ze školy pamatujete sinusoidu. Pouze si představte, že takováto sinusoida, nebo ještě jednodušeji vlnka, se pohybuje prostorem kupředu, trochu jako had – opisuje stále stejnou křivku. Jediný známý materiál schopný obrátit tuto křivku je zrcadlo (dá se tedy spíše mluvit o předmětu, než konkrétním materiálu). Aby toho však nebylo málo, je tu ještě jeden rozdíl v jednotlivých světelných paprscích. Ona sinusoida se může pohybovat i horizontálně či vertikálně – a tak se konečně dostáváme k podstatě moderních 3D brýlí.
[youtube_660]dRd4qVH7lFE[/youtube_660]
Dnes jsme již schopni na plátno vysílat dva obrazy, z nichž každý je vysílán jinou formou světla – jeden obraz je tvořen světlem, které tvoří horizontální vlny a druhý obraz je tvořen vertikálními. Samotné 3D brýle jsou pak vyrobeny ze speciálního materiálu, který se dá upravit podle potřeby, aby do každého oka pouštěl pouze zvolený druh světelného vlnění.
Zjednodušeně si představte, že tento materiál vytváří otvor obdélníkového tvaru v horizontální poloze, proto logicky objekt, v našem případě světelné vlnění, který se pohybuje vertikálně, nemůže projít. U druhého oku se děje to samé, akorát s jinou polohou otvoru a světelného vlnění. Takže příště, až budete sedět v kině, můžete hrdě prohlásit, že víte, co se kolem vás děje. Ale ne příliš nahlas, to by vás pravděpodobně z kina vyhodili.
