Výtvarník Jan Doležálek: Musím přiznat, že českou fantastiku vůbec nečtu

Tvorbu výtvarníka Jana Doležálka alias HunteRa znají příznivci fantastiky z obálek řady knih, od románů Petra Schinka přes knižní sérii Agent JFK až po české vydání knihy Hladové hry amerického spisovatele Dana Simmonse. Především o své tvorbě se rozpovídal v exkluzivním rozhovoru pro FANZINE.cz.

Zdroj: archiv Jana Doležálka

Pokud vím, byť ses hlásil na FAVU v Brně, nemáš oficiálně žádné výtvarné vzdělání. Jsi samouk. Jaké to má klady a zápory?

FAVU byl omyl. Jednak vzhledem ke škole jako takové, druhak proto, že jsem na něco podobného nebyl vůbec připravený. Někdy to chce prostě trochu času a zkusit to jinak, ale k tomu jsem se už nikdy nedostal.

Na téma samouk versus školený se toho napsalo hodně, i z odborného hlediska, proto je můj pohled spíš subjektivní. Samouk má před sebou hodně těžkou cestu, protože objevuje obrovský svět plný informací a může se v něm snadno ztratit, chodit v kruhu nebo po slepých cestách, které ho vrací zpět na začátek. To se studentům, vedeným pedagogy, nestane a kvalitní vzdělávání směřuje velmi rychle a účelně vpřed.

Kdo je Jan Doležálek?

Působí jako tzv. freelancer, tedy profesionál na volné noze. Kromě ilustrací pro knihy, za které již dvakrát získal cenu Aeronautilus v kategorii Obálka knihy či časopisu od českého výtvarníka, tvoří plastiky a spolupracuje s ateliérem DRAWetc. Zde například tvoří storyboardy pro kampaně nejrůznějších značek.

Více o této části jeho práce čtěte v rozhovoru na magazínu MediaTimes.cz »

Samouk je také dlouhou dobu, než dosáhne nějaké úrovně, úplně osamocený. Škola je naopak komunitní místo, které samovolně generuje vazby a kontakty. Pro mnoho studentů jsou pak kontakty na škole získané daleko důležitější než to, co se naučili nebo co skutečně umí.

Samouk je ale na druhou stranu, pokud to myslí opravdu vážně, daleko preciznější ve studiu, je kritičtější sám k sobě a neustále hnaný dopředu nespokojeností s vlastním vývojem, protože na rozdíl od studenta nemá žádný glejt, který by jeho vývoj papírově završoval a oficiálně mu přiznal statut vzdělaného.

Další výhodou samouka je to, že se formuje sám, pouze z vlivů, které si vybere. Proto mohou vznikat lidé s velmi osobitým projevem, originální, neopakovatelní, často také velmi komplikovaní. Student je, ať chce nebo ne, do určité míry utvářen systémem školy a svým pedagogem. Obojí má svoje výhody a nevýhody, ale váhu školy (zvlášť té podle českého modelu) je potřeba brát s rezervou, hlavně třeba v porovnání se zahraničím. To už ale narážíme na situaci ve školství obecně.

Dnes máš za sebou jako ilustrátor pěkné řádky knižních obálek. Vzpomínáš si ještě, která byla tvá první?

Nedávno jsem v knihovně utíral prach a přerovnával autorské výtisky a docela mne překvapilo, že jich opravdu není málo. A to dělám obálky opravdu spíš vzácně. Na svou první si vzpomenu zcela přesně, byla malovaná ještě štětcem a akrylovými barvami a objevila se na knize Valion od Davida Borkovce. Byl to úplný začátek se vším všudy.

Jak je těžké prosadit se jako výtvarník v knižním světě?

To záleží na spoustě věcí. Aniž bych se chtěl někoho dotknout, je odborný výtvarný názor v knižním světě spíše výjimkou, proto nikdy není jisté, co se na obálkách vlastně objeví a od koho.

Odborné nároky na ilustrace jsou často zcela zatlačené do kouta tržním, nebo subjektivním pohledem, a tak ani nelze říct, jaká kritéria by měl autor splňovat, aby se mohl v knižním světě prosadit. Velkou roli také hraje fakt, že je jednodušší přejmout ilustraci zahraničního výtvarníka, než hledat a platit toho českého.

Jsem ale zatím stále přesvědčen o tom, že pokud někdo umí opravdu dobře kreslit a malovat, především figurálně, má cit pro dějové i stylové ilustrace a nebojí se učit nové věci, může se prosadit celkem dobře. Otázkou ale zůstává, jak bude trh a množství titulů, které by takový člověk mohl ilustrovat, vypadat po zvyšování DPH a omezování vydávání nových titulů. Myslím, že krize v téhle oblasti je dostatečný inhibitor snah kohokoliv, kdo by se chtěl ilustrátorem obálek stát. Bohužel.

Zdroj: archiv Jana Doležálka

Nebojíš se nějaké mladé konkurence? Sleduješ ji?

Nebojím, protože tenhle druh obav je nesmyslný. Kreativní prostředí je dynamické a neustále se vyvíjí. Budou přicházet noví a noví autoři, kteří si budou podmaňovat publikum.

Je daleko lepší se s tím vyrovnat, a naopak pro zlepšení scény i něco dělat, než být nepřátelský, navíc s komplexem vlastní jedinečnosti. Byl bych raději, kdybychom tu měli hromadu lidí, co kreslí, tvoří, chodí na workshopy a přednášky a pomáhají utvářet scénu, než několik trilobitů, kteří sedí na pramenu a úzkostlivě si hájí svůj přežitý styl, který neumí už nijak obohatit.

Sleduji především zahraniční autory, samozřejmě ty nejlepší, protože to je jediná cesta, jak se něco naučit. Ale všímám si i toho, že se u nás začínají objevovat lidé se slibným potenciálem, ať už na školách, nebo jako samouci.

Pokud by sis měl vybrat, který z žánrů sci-fi, fantasy či horor máš nejraději, který by to byl? A proč?

Chápu, že se subkultury takhle přirozeně rozdělily podle zájmových oblastí, ale já je až tak nediferencuji. Možná i proto, že celkem paradoxně tyhle žánry nekonzumuji tolik, jak by se možná dalo předpokládat.

Nicméně nejbližší je mi rozhraní někde mezi sci-fi a hororem. Mám rád vědu a techniku, přeci jen jsem studoval přírodní vědy, a protože si myslím, že jsem celkem pragmatik, tak mne fantasy tolik neoslovuje.

Pokud mluvím o hororu, myslím tím opravdu sofistikovaný horor, žádné upíry, vlkodlaky a strašidelné domy s duchy předků nebo nedej bože zombies.

Nejzajímavější hororové působení je naopak v našem světě, s minimem potřebných prvků, které se postarají o to, že v člověku vyvolají daleko intenzivnější pocity než laciné propriety strašidelného zámku z pouti. Možná by se něco z toho dalo demonstrovat na třech titulech počítačových her, které mluví celkem výmluvně za sebe – Fallout, Silent Hill a DeadSpace.

Stalo se ti někdy, že jsi odmítnul ilustrovat něčí knihu kvůli tomu, že by se ti nelíbila její kvalita, nebo že ses nějak jinak neztotožnil s obsahem?

Zatím nestalo. Ne že bych neměl ke knihám výhrady, ale obvykle se dostávám k ilustraci obálky v poměrně úzce ohraničeném časovém prostoru, kdy musím přečíst sazbu a navrhnout obálku. V tuto chvíli jsou už všechny mechanismy nastavené na to, že ilustraci budu skutečně dělat já. Odmítnutí by pak způsobilo vydavateli problémy, nemluvě o tom, že výtvarník na českém knižním trhu není zrovna v pozici, kdy by si mohl dovolit knihy odmítat.

Muselo by tedy jít o nějakou opravdu zásadní věc, většina vydavatelů ale ví, do čeho se mnou jde, a tak mi navrhují takové knihy, které se k mé práci hodí. Někdy se ale neubráním otočení očí v sloup. (smích)

S obsahem knih se neztotožňuji celkem běžně, ale to není věc, která by měla nějak narušit profesionální přístup k práci.

Ilustrace pro knihu Století páry Petra Schinka. Autor: Jan Doležálek

Řekl jsi někdy své postřehy a výhrady k textu knihy během své práce na ilustraci?

Moje postřehy a výhrady jsou stále subjektivním názorem, nejsem odborník na literaturu, a tak bych ani neočekával, že by se jimi někdo řídil. Navíc jak jsem už řekl, o knize dopředu většinou nevím vůbec nic a všechno se dozvím až při jejím čtení, kdy už může být, jak se říká, pozdě.

Nebylo by ode mne profesionální, kdybych v půlce práci zrušil nebo kdybych někomu tlačil svoje názory, aniž o ně předtím požádal.

Nicméně s jedním vydavatelstvím máme domluvu, že je můj názor na knihu zajímá, a tak i v této oblasti komunikujeme. Kolik si toho z mých poznámek vezmou, je jejich věc, ale všimnul jsem si, že na něco jsem vliv měl.

Mluví ti do práce při ilustraci knížek víc autor, nebo nakladatel?

To záleží na konkrétní zakázce. Zpravidla se vždy najde někdo, kdo má k ilustraci potřebu něco říct, někdy oprávněnou, někdy ne. Na jednu stranu je to typicky český rys, kdy všichni všemu rozumí a mají pocit, i když je to odborně třeba úplně mimo. Na druhou stranu není nikdo z nás natolik dokonalý, aby mohl úplně ignorovat všechny připomínky, které se sejdou.

Někdy jsem musel uznat, že poznámka byla oprávněná, jindy to bylo naopak. Ze začátku jsem to bral celkem osobně, jako určité selhání, ale praxe ilustrátora v reklamní branži mne natolik zocelila, že mi to už nedělá takové problémy jako dřív.

Jsou vydavatelství nebo autoři, kteří mi nechávají úplně volnou ruku a nikdy do práce nezasahují. S jinými jsme domluveni na tom, že třeba práci na obálce konzultujeme, což se může pozitivně projevit na výsledku. Takhle to funguje například s Mirkem Žambochem nebo Petrem Schinkem.

Obvykle se ale snažím si zachovat nad ilustrací co největší kontrolu, protože čím víc mi do ní někdo mluví, tím méně je pro mě přitažlivá, a jakmile to přesáhne určitou mez, přestává mne ilustrace bavit. A taková situace je pro práci to nejhorší.

Zažil jsi nějakou zásadní neshodu s nakladatelem ohledně vzhledu obálky? Stalo se ti, že by ti někdo hodil tvou hotovou práci na hlavu?

Ilustrace pro knihu Vylévání krve

Jestli by něco dokázalo způsobit, že bych zrušil práci na nějaké knize, tak by to mohlo být právě něco jako házení práce na hlavu. (smích)

Myslím, že nikdy není tak zle, aby se s autorem muselo zacházet takhle. Každý spor se dá podat profesionálně a srozumitelně si vše vyjasnit. Protože jsme všichni jen lidé a máme na věci rozdílné názory, nejsou neshody až tak vzácné. Tím spíš, že jde přeci jenom o peníze – vydání knihy něco stojí, a to si vydavatel dobře uvědomuje.

I když nějaké neshody byly, myslím, že se je podařilo vždy vyřešit tak, že to nezanechalo nějaké stopy na vzájemných vztazích. Navíc s většinou vydavatelů platí dohoda o skice, která předchází vlastní obálku, takže je předem odsouhlasená kompozice, někdy i rámcová barevnost, proto pak nějaké házení hotové práce na hlavu není možné.

Na jakou ze svých prací jsi v současnosti nejpyšnější, se kterou jsi sám nejvíce spokojený?

Na to nedokážu odpovědět. Nesoustředím se na konkrétní věci, zajímá mne spíš posun a kvalita obecně. Protože mám neustále potřebu se posouvat dál, je pro mě většina věcí nezajímavá už ve chvíli, kdy jsou dokončené, a pokud něco převažuje, tak spíš permanentní nespokojenost.

Některé věci považuji za povedenější, jiné za méně. Vždycky mám ale pocit, že bych je mohl udělat úplně znova, jinak, zajímavěji, takže okamžitě pro mne ztrácí hodnotu. Ten kreativní proces, kdy vznikají nápady a řešení, je pro mne daleko hodnotnější než výsledek.

Dokážeš upřímně prozradit, kdo je tvým nejoblíbenějším českých spisovatelem či spisovatelkou?

Velké odhalení nadešlo – musím se přiznat, že já českou fantastiku vůbec nečtu.

Kromě sazby knih, které mám ilustrovat, se v podstatě k tuzemské fantastické literatuře vůbec nedostanu. Proto si vůbec nedovolím říct nějaké jméno, protože by to prostě nebylo objektivní, ve smyslu nejoblíbenější.

Nic takového není.

Snažím se být tvůrcem, a nikoliv konzumentem, proto mám velmi málo času na to konzumovat nějaký obsah. Samozřejmě to neznamená, že bych si nepřečetl nějakou knihu sám o sobě, ale je to velmi vzácné. Daleko víc knih jsem přečetl před deseti lety než teď.

Otravuje tě někdo často, jakožto profláklého autora, s prosbou o nějakou ilustraci?

Nemyslím, že bych byl profláknutý, ať to znamená cokoliv, nijak svoji práci nepřeceňuji. V českých podmínkách jde většinou o čistý byznys, klient (ať je to kdokoliv) se ozve s poptávkou, a pokud se dohodneme, je zakázka provedena. Tam je jenom na mně, kolik toho dokážu realizovat, a nakolik je to ekonomicky zajímavé, aby mělo smysl se takovou zakázkou zabývat.

Ukázka volné tvorby. Autor: Jan Doležálek

Jinou věcí je ovšem zahraničí. Odtamtud přichází prakticky každý týden nejrůznější žádosti. Nejčastěji jde o užití některé mé práce k různým účelům nebo nabídka na účast v nejrůznějších kreativních projektech. Společný jmenovatel je jeden – za licenci k užití nechce nikdo platit, ilustrace k sběratelským kartám, online hrám a podobně by měly být zdarma a mou jedinou odměnou (někdy nezvykle vyzdvihovanou) je pak kredit, uvedený na zapadlých stránkách projektu.

Zpočátku jsem se snažil na tuto poptávku ještě reagovat a slušně lidem vysvětlovat, že jsem řemeslník, a ne charita, a že zrovna jako oni potřebuji platit účty, jíst, tankovat benzín a podobně.

Protože toho je ale tolik, zpravidla na to už vůbec nereaguji, protože to není v mých silách. Zasahuji jen v případě, že jde o porušení mých autorských práv, se záměrem se na nich obohatit, případně si je neoprávněně přisvojit.

Musím říct, že je to velmi únavné, a popravdě velmi soucítím s autory, kteří jsou mnohem známější, než jsem já, protože ti musí být zahlceni podobnými žádostmi totálně.