Ano, kamenujte mne. Jak je možné, že vám přináším recenzi na teprve třetí díl Eriksonovy Malazské knihy padlých, když vloni vyšla už sedmička? Jednoduše – prostě jsem se čtením trochu pozadu. Se špetkou štěstí se však stihnu dostat do formy do chvíle, než u nás vyjde předehra k finále, devátý svazek. A mezitím můžu alespoň šířit osvětu.
Ilustrační foto. Foto: Jan Nohovec
Po Měsíčních zahradách a Domu mrtvých se u nás roku 2004 objevily Vzpomínky ledu, třetí svazek Malazské knihy padlých od kanadského spisovatele Stevena Eriksona. Nakladatelství Talpress se u nich díkybohu rozhodlo ustoupit od příšerné grafické úpravy, která postihla předchozí dva díly, a vydalo nový svazek, mimochodem o dvě stovky stran tlustší než Dům mrtvých, v o něco přitažlivějším, i když stále neadekvátním kabátě.
Zpátky v armádě
Po sedmiměstské mezihře v předchozím díle se ve Vzpomínkách ledu vracíme na kontinent Genabakis, odkud se malazské impérium prozatím stáhlo a zanechalo zde hrdiny Měsíčních zahrad, rebelskou armádu Whiskeyjacka a Dujeka Jednorukého. Ta musí hledat nové spojence mezi svými dosavadními nepřáteli, neutrálními figurami i samotnými ascendenty a dómy, aby se dokázala postavit Pannionskému dominiu. Obrovská říši na jihovýchodním pobřeží se nechala zmanipulovat novým a překvapivým hráčem, před lety spoutaným Chromým bohem. Ten se sice objevuje v celé knize jen sporadicky (sporadicky v úměrnosti k objemu knihy), ovšem už teď je jisté, že se stane tím hlavním nepřítelem celé ságy.
Jak už jsem se zmínil, většina postav z Měsíčních zahrad se ve Vzpomínkách ledu vrací a výrazně tak usnadňuje čtenáři orientaci na prvních stránkách knihy. Při myšlence na to, že bych měl znovu absolvovat tu rozkoukávací část o cca sto padesáti stranách, jež se vyskytovala v předchozích dvou knihách, mi lezl mráz po zádech a o to je lepší, že autor tentokrát zvolil méně násilnou formu. Staré známé (a přiznejme si, za tu dobu trochu zapomenuté) prostředí umožnilo Eriksonovi přihrnout na šachovnici několik nových figur, které strategicky rozmístil mezi ty z Měsíčních zahrad. Aby byl dort Pejska a Kočičky hotový, tu a tam přijde řeč i na motivy z Domu mrtvých, zastoupené sice v menší míře, ale o to efektněji a efektivněji.
Vysvětlovací díl
Pokud jste už četli i ty nejkratší názory čtenářů na Vzpomínky ledu, jistě pro vás není tajemstvím, že to je kniha vysvětlovací. Ta tam je mystičnost a složité čarování s dějovými liniemi z Domu mrtvých. Přestože takový postup představoval hudbu pro srdce, Erikson od něj musel v rámci přežití své ságy odstoupit a začít vysvětlovat. Na pozadí relativně přehledného proudu silné dějové linie, doplňované několika menšími a podpůrnými (jedna je i docela humorná, kde se to v tom vážném Kanaďanovi bere?), začíná z rukávu sypat fakta o svém světě.
Nemá smysl vyjmenovávat, co všechno se dozvíme, a kazit vám tak překvapení, i přesto věřte, že za daň jisté rozvláčnosti zvláště úvodní části knihy dostanete bohatou porci neočekávaných, ale veskrze užitečných vědomostí. Navrch se i dozvíte proč se kniha v originále jmenuje Memories of Ice, což se dá přeložit nejen jako marketingově přitažlivější Vzpomínky ledu, ale i jako pravdivější Vzpomínky na led.
První chybičky
Známé prostředí a většina alespoň vzdáleně povědomých postav však kromě očividných výhod přináší i jednu past, do které se Erikson bohužel beze zbytku chytil. Zatímco dává čtenáři relativní pauzu s orientací v kvantech nových postav, lokací a vztahů, jakými bylo minule Sedmiměstí, nevědomky odhaluje své slabiny. Tu a tam na vás z textu vypadne malá nelogičnost, chybička, které se dopustí i mistr tesař.
To by ale ani tolik nevadilo, v průběhu čtení však narazíte i na jednu docela obrovskou chybu, která by se sice rovněž dala sama o sobě skousnout, v kombinaci s ostatními už se však tak nepodstatná nezdá. Jaká to je chyba? Prostá stavba děje. V polovině knihy na vás čekají mnohem přitažlivější události než na konci, nemluvě o do očí bijícím pásmu vaty mezi oním prostředkem a koncem. Nedá se říct, že by to byla vyloženě autorova chyba, situace, do které se Erikson po hlavě vřítil, k podobnému šlápnutí vedle přímo sváděla, i přesto však čtenáře, který se týden všude možně nosí s tou nechutně tlustou bichlí, zamrzí.
Klasická fantasy sága jede
Samozřejmě že Erikson neztrácí svůj přitažlivý šarm. Rozsáhlý a okouzlující svět plný lásky, krásy, nenávisti, války a intrik a jazykové umění, bez něhož by se autor těžko dopracoval k takovým výsledkům, vypovídají své. Na třetím svazku Malazské knihy padlých už jsou ale tu a tam znát výrobní vady, které toto jinak mistrné dílo strhávají o neznatelný, ale přesto neoddiskutovatelný kousek níž. A možná právě proto pro mne po přečtení Vzpomínek ledu zatím zůstává jedničkou v žebříčku stále Dům mrtvých. Jsem ovšem teprve na začátku, čeká mne Dóm řetězů.
Název originálu: Memories of Ice
Český název: Vzpomínky ledu
Autor: Steven Eriskon
Překlad: Dana Krejčová
Obálka: Steve Stone
Počet stran: 944
Vazba: brožovaná
Rozměry: 130 x 200 mm
Vydalo: Talpress, Praha 2004
Doporučená cena: 470 KčHodnocení: **** (80%)
