Trvalo to jen půl roku, než se slovenský spisovatel Juraj Červenák vydal na knižní trh s Bohatýrem Iljou Muromcem podruhé. Tentokrát se jednalo o výpravu na server, do pralesů a močálů zakrslých Čudů, a ještě dál, za dračí carevnou Babou Jagou.
Na úvod bych si dovolil zopakovat skutečnosti známé z Ocelového žezla. Kdysi žila dračí bohyně Zirnytra, která oddělila ze svého těla tři kouzelné šupiny a dala je lidem, aby mohli ovládat její děti. Jednu šupinu vlastnil Volch Vseslajevič ve svém Malachitovém žezle, kterým jeho národ vládl nad zmeji. Druhá byla vsazena do Ocelového žezla, jež připadlo dračím kněžím z věže Zilantawu. Třetí přijala do Krvavého žezla Baba Jaga.
Na konci prvního dílu Červenákovy trilogie Bohatýr porazil kyjevský kníže Svjatoslav své nepřátele a jeho družina bohatýrů zabila draka ze suwarské věže. Jenže dračí kněz Tugarin stihl porazit starého Volcha, šupinu z Malachitového žezla přidat do svého, Ocelového, a nebohého čaroděje odvléct do severních lesů k Čeremisům, kde si hravě podrobil tamějšího kuguraka. A tak zatímco bohatýrská družina dovádí v bolgarských lázních s šišigami, milý Volch ztrácí v jeskyních pod Kokšagou pomalu a jistě svůj rozum. Naštěstí bohatýři vysedávání v síních moc dlouho nevydrží a vyžádají si na Svjatoslavovi, který musí do jara trčet ve městě a spravovat říši, výpravu na sever, za pomstou na Tugarinovi.
Jako v každé trilogii, i v Bohatýrovi to funguje stejně. V Ocelovém žezle nám Juraj Červenák představil své hrdiny a své prostředí, na Dračí carevně je, aby prohloubila naše znalosti a připravila půdu pro nadcházející finále, kterým se logicky stane Svjatoslavovo chazarské tažení. A protože Ďuro to snad neumí ani jinak než akčně (ne že by to bylo na škodu), vydá se bohatýrská družina na sever za Čeremisy a ještě dále za Čudy, aby nakonec skončila v Půlnočních horách, kde se nachází vstup na bájný ostrov Bujan. Dočkáme se mnoha bitev, dojde i na nějakou tu magii a intriky.
Pokud jste četli Černokněžnka a Ocelové žezlo, asi jste už pochopili, že Ďuro se snaží každou knihou zlepšovat a zlepšovat. Ačkoliv Dračí carevna pochází ze stejného cyklu jako předchozí román, i tady je skok poznat. Většina druhých dílů trilogií totiž trochu pokulhává mezi expozicí/prvním dílem a finále/třetím dílem. Červenák si ale usmyslel, že tentokrát to bude trochu jinak. Bylo mu jasné, že když využije chazarské tažení jako druhý díl, nebude mít co dát do třetího, a když zase druhý díl nebude moc přitažlivý, jen málokdo ho přečte a koupí si díl poslední. A tak Ďuro sáhnul po prostředcích, se kterými se odhodlá manipulovat během jediné série jen málokdo.
Zaprvé ubral základní linku celé trilogie a přidal výpravnost a epičnost, čímž šikovně zabil čtyři stovky stránek příjemným akčním příběhem. Ten je opět – ke své škodě – z devíti desetin lineární, ale stejně jako v závěru Ocelového žezla, i na začátku Dračí carevny se poskrovnu ukazuje, že kdyby jen Červenák chtěl, ty dvě dějové linie mu padnou víc než dobře, protože tím získá mnohem širší možnost k manipulování s postavami a zápletkou. Snad se dočkáme někdy příště.
Zadruhé ještě více přidal motivy čarování a magie, ke kterým prostředí severských pralesů a močálů svou tajemnou a místy děsivou atmosférou jen svádí. Pořád jsou všechny nadpřirozené prvky součástí pevného systému pověr a různorodých bohů a bytostí, čaruje se ale o mnoho víc a to přesto, že Volch přišel o svou moc. Tugarin a posléze Baba Jaga si s čarováním bohatě vystačí, nemluvě o závěru knihy, kdy se hrdinové přímo přenesou do magického prostředí.
Zatřetí přidal autor mnohem více mytických a bylinných motivů, které ještě zdvojnásobí atmosféru vyvolanou prostředím a nadpřirozenými prvky. Známá pohádka/pověst o Babě Jaze, královně hadů, carevně draků, tu nabývá živoucích podob a věřte, že se ani zdaleka nepodobá roztomilé babizně z Mrazíka. Ačkoliv dojde i na oblíbené „Ke mně čelem, k hoře zády!“, celé prostředí je mnohem temnější, než by se mohlo zdát z prvních dojmů. Dalším z mytických motivů v Červenákově knize je i Koščej Nesmrtelný, jehož my Češi známe pod jménem Kostěj. Ačkoliv jeho pravou podstatu odhalíme až na samotném závěru románu, už od počátku můžeme tušit, co se s Koščejem, „Zajatcem“, jak Tugarin zlomyslně přezdívá zlomenému a zjizvenému Volchovi, stane.
Tyhle tři body pak logicky vyústí ještě ve čtvrtý, jehož si už nemusíme tolik všimnout, ale přesto ho tam najdeme. Protože měl Červenák mnohem více volného prostoru a nemohl ho všechen vyplnit akcí (ačkoliv se o to zdařile snaží), tu a tam přidal i nějaká ta rodinná pouta, jež se zde projevují hlavně jako chlapské přátelství mezi jednotlivými členy družiny. Ilja peče s Jegorem, Mikula nevěří Koščejovi a navíc je nutné přinést krvavým bohům války nějaké ty oběti. Ano, spoiler alert, budou se stínat hlavy kamarádům. Jako bonus si Ilja vyčistí hlavu od své vesnické lásky z prvního dílu.
Celkově je Dračí carevna velice zajímavou knihou. Červenák tu zbořil hned několik stereotypů, tím, že prostřední díl trilogie musí být vyplňovací hmotou, počínaje, vylepšením svého literárního stylu a poodhalením mnohých tajemství světa v povodí Itylu (Volhy) a jeho severských krajin, konče. Na druhou stranu, mnohem víc tu jsou vidět i jisté chyby – ať už se jedná o lineárnost děje, nebo třeba postavy, které v průběhu vyprávění podrobně popsal, aby je teď lehkovážně zabil. Přesto však Dračí carevna rozhodně stojí za přečtení, koneckonců mnozí ji ve svém žebříčku kvality staví ještě nad Ocelové žezlo (ačkoliv já ve výsledku hodnotím obě knihy stejně).
Název originálu: Bohatier – Dračia Cárovná
Český název: Bohatýr – Dračí carovna
Autor: Juraj Červenák
Překlad: Robert Pilch
Obálka: Michal Ivan
Počet stran: 416
Vydal: Wales, 2007
Doporučená cena: 299 Kč
Hodnocení: **** (80%)
