Už je to více než rok, co se nám po dvou povídkových sbírkách, trilogii o upírce Tině Salo a románu o čarodějích Moire a Desmondovi představila jedna z nejproduktivnějších autorek současné domácí fantastiky s novou knihou. Lota, její kolega Torge a vampýr Uriáš přichází poprvé v knižním zpracování.
Lota je zaklínačka: má medailon, dva meče, jeden železný, druhý stříbrný, klisnu Mlhu a vydělává si zabíjením netvorů. Během jedné zakázky v zapadlé vesnici s problematickým hřbitovem (povídka Stříbro je, když… například ze sborníku Zaklínačka Lota) narazí na dva vampýrské bratry Jörgeho a Uriana. Jörge umírá a Urian se s Lotou naopak sblíží. Při jiné práci (povídka Zmetek z temnot ze stejného sborníku), kdy se na scéně objevují i zaklínači Torge a Arvid, se semele nepříjemná bitka s temnými bytostmi. Arvid i Lota umírají a vampýr je nucen svou milovanou kousnout, protože jedině tak jí může zachránit život. Zaklínačka se sice uzdraví, ale stane se z ní částečně stvoření noci, protože v žilách jí koluje krev Temného elfa a ta zareaguje na Tvůrcovo kousnutí svým vlastním způsobem.
Děj Psí zimy začíná ve chvíli, kdy se Lota vrací na zimu do zaklínačské Školy a její pověst ji předchází. Nikdo doma není nadšený z toho, že si začala zrovna s vampýrem, teoreticky lovnou zvěří. Staří mistři jsou v šoku, mladé dívky vyzvídají jaký je, situace se dostává „z tlustejch do tenkejch“ a Lota je nucena ze Školy narychlo odjet takzvaně za prací. Té je skutečně dost, protože v zemi se objevily smečky divokých psů, které napadají lidská obydlí. Nejsou to však skuteční psi, kteří by zimou ztratili opatrnost, ale kožoměnci, chudina, která se rozhodla za pomoci jednoduchého kouzla změnit ve vlky, protože napadat bohatá města, to je přece lepší, než klepat kosu někde v zapadlé vesničce. Jenže ti, kdo nakonec jejich útoky odnesou, nejsou o moc větší chudáci než oni sami. Venkované, statkáři, vesnické vědmy… A tak se pomalu a jistě schyluje k povstání.
Uriáš mezitím dorazil ke své rodině. Ani ti nejsou zrovna nadšení z vyhlídek, že se zapletl s nějakou smrtelnou lůzou, navrch ještě se zaklínačkou. Pokládají to pouze za výstřelek a věří, že za nějakou dobu ho to pustí. Zamilovaný mladý vampýr je tak rád, když potká někoho, kdo neremcá a navíc má pro jeho milou nějakou kloudnou práci. Tím je Enno, dlouholetý zabíječ vampýrů, který se zvrhl a překročil hranice. Jeho současným úkolem je odstranit Frederiku, se kterou ale měl kdysi poměr, a proto se mu do splnění povinnosti moc nechce. Najme tedy Lotu a ta za něj zaskočí. Jenže u Frederiky je v tu dobu přítomen i jiný člen vampýří aristokracie, Alban, který se do zvrhlé zamiloval. Když zjistí, že Lota mu ji eliminovala, zuřivě se na zaklínačku vrhá a ta musí být zachráněna Ennem. Jenže když Albanova rodina nechce nechat vraždu jen tak, zabiják si myje nad záležitostí ruce a všechno hází na Lotu.
Stejně jako všechny texty Petry Neomillnerové, Psí zima je hlavně o sexu, o boji a o odlišnosti od normálních lidí. Vzduchem létá krev, sperma, žluč a jiné tělní tekutiny a mísí se s všudypřítomnou špínou a ledovým sněhem, z úst hrdinů vycházejí šťavnaté nadávky, hanbatá přirovnání a vůbec obhroublá mluva. Hlavní hrdinka je silnou osobitou ženou od rány, která se nerozpakuje pálit svého milého stříbrem nebo přibrat kolegu Torgeho na trojku. Jsme svědky její lásky, milostných hrátek i vřelého soucitu s oběťmi masakrů, stejně jako psychických i fyzických zhroucení nebo pohledu na svět „Žij, abys přežil“. Je psaná tak živě, že se s ní každý ztotožní a po chvíli začne dýchat stejný vzduch jako ona. Lota je sice další variací na ohrané téma autorčina prototypu hlavní hrdinky (Moire, Tina Salo, Anna a další), přesto je však stále přitažlivým hlavním tahounem knihy.
Příjemným bodem k dobru je fakt, že v Psí zimě se, na rozdíl od ostatních románů Petry Neomillnerové, rozvíjí a vyvíjí i charaktery vedlejších hrdinů. Je sice pravda, že takový Torge je od začátku do konce pořád stejný veselý společník a děvkař, ale sledovat v průběhu knihy postavy Uriáše, Dunji, Aine nebo hlavního záporáka Enna je skvělý zážitek.
Příběh plyne čtenáři před očima jako voda, a když se po třech stovkách stran dostane na konec, zdá se, že to všechno uteklo nějak moc rychle. Kromě zaklínačského prostředí se totiž Petra Neomillnerová podobá Andrzeji Sapkowskému ještě v jedné věci. Píše romány jako povídky. Každá scéna je rychlá a krátká, někdy k jejímu popisu stačí pouze několik vět, rozhovory jsou břitké, plné černého humoru a nepokrytých narážek, pocity jsou často popisovány přímo činy z nich vycházejícími nebo pouze základními myšlenkami. Textem se rozhodně neplýtvá a každé slovo tu má svůj přesně daný význam. Dílo je sice dělené do nějakých očíslovaných kapitol, mnohem lepší by ale bylo rozdělit ho do přibližně padesátistránkových částí, protože děj je naprosto plynulý a navíc přibližně po těchto intervalech se vždy radikálně mění veškerá situace.
Petra Neomillnerová se v Psí zimě ukazuje v nejlepší formě a ohlasy veřejnosti i kritiky se v tomto bodě shodují. Nabízí se srovnání s jejími minulými díly. Zatímco tam se vše soustřeďuje na hlavní hrdinku a její situaci, tady se rozvíjí i paralelní dějové linie. Zatímco tam je břitký autorčin styl ještě poněkud kostrbatý, zde ztrácí i ty poslední předsudky a stává se ideální hnací silou hned po Lotě. Zatímco tam se dá vysledovat jakýsi systém krize-bitva-krize-bitva, v tomhle díle něco takového čtenáři nepřijde ani na mysl. Celý román je napínavou akční fantasy o lidech, zaklínačích a vampýrech, kteří si musí vyjasnit vztahy mezi sebou, aby mohli ukázat na toho pravého nepřítele, kterým není nikdo jiný než oni sami. Vždyť, co jsou přece lidé, kteří nemyslí, zaklínači, kteří nestvůry místo ničení vytváří, a vampýři, kteří ze sezení na zadku změkli a zútlocitněli?
Název: Psí zima
Autorka: Petra Neomillnerová
Obálka: Lubomír Kupčík
Počet stran: 333
Vydal: Fantom Print, Praha 2008
Doporučená cena: 239 Kč
Hodnocení: 80%
V původní verzi vyšel článek . ledna 2009 na serveru galaxie.name.
